HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Anežka Paloudová – Den bez zmrzliny se nepočítá!

ROZHOVOR: Anežka Paloudová – Den bez zmrzliny se nepočítá!

Že rozhovor s Anežkou bude „tak trochu smršť“, to jsem tušila, ještě než jsme se potkaly. Myšleno v tom nejlepším slova smyslu – ta pozitivní energie, která je mladičké sjezdařce a rychlostní kanoistce z Českého Krumlova vlastní, člověku prostě rozzáří den. Navíc, kdyby Áňa nebyla přesně taková, jaká je (čti s rohlíkem od ucha k uchu za každých okolností), jen těžko by se navzdory vážné nemoci dokázala úspěšně prát na poli profesionálního sportu.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Já vlastně z vodácké rodiny nepocházím. Mamka nesportovala vůbec a taťka rekreačně dělal všelijaký sporty. Když přišel studovat do Prahy, zvolil si kanoistiku jako tělocvik, protože to byl ze seznamu jedinej sport, kterej ještě nedělal. Jeden jeho kamarád byl trenér v oddíle SK Vltava, kde se staral o děti přibližně v mojem věku, to mi bylo nějakejch osm let, a zeptal se taťky, jestli bychom s nima nechtěli jet na Salzu. My tenkrát občas jezdili na vodu turisticky, rodiče měli nafukovací Palavu a my se sestrou dohromady nafukovací kajak. Párkrát jsem seděla v nafukovacím kajaku a měla jsem jet na Salzu, navíc ve skupině dětí, kde byli samí kluci. Takže to byl křest ne ohněm, ale vodou – křest divokou vodou. (smích) Ale mě to chytlo, ten sport se mi začal líbit. Takhle jsme se do SK Vltava dostaly já i Kája, postupem času tam taťka začal trénovat a pak se stal předsedou. Teď už pádluje i mladší bratr.

Takže nejprve vodácká turistika a potom jsi hned přešla na sjezd?

Na slalom. Začátky v oddíle byly slalomový, sjezd se k tomu postupně přidával, protože jsme jezdili závody, který byly i sjezdový, tak jsme v žákovským věku do sjezďáku občas sedli. Pak odešel slalomovej trenér a jediní trénující lidi v oddíle byli sjezdaři, takže jsme ke sjezdu postupně přešli všichni.

Takže sjezd byla spíš taková „z nouze ctnost“?

Já se teda přiznám, jako malá jsem sjezd nesnášela. (smích) Trénovala jsem s klukama a oni byli přece jenom silnější než já, ve slalomu jsem možná byla šikovnější, ale ve sjezdu mi pořád ujížděli. Sjezdovej trénink vypadal tak, že oni sedli na vodu, ujeli mi, já makala a snažila se je dohnat, a když jsem se k nim konečně přiblížila, tak oni odpočívali a najednou se zase rozjeli. Byla jsem hrozně naštvaná a říkala si, že nikdy nebudu dělat sjezd! (smích) Ale jsem moc ráda, že jsem kanoistikou prošla takhle napříč. Vlastně je tam pořád něco novýho, co se dá objevovat.

Nenarodili jsme se do kajakářské rodiny - my si ji vytváříme! / F: archiv Anežky Paloudové
Nenarodili jsme se do kajakářské rodiny – my si ji vytváříme! / F: archiv Anežky Paloudové

Ty vlastně jezdíš kajak i singl, že jo?

Náš krumlovskej oddíl byl čistě kanoistickej, i můj trenér Lukáš Novosad byl kanoista, takže jsem se vlastně nikdy moc nedozvěděla, jak pádlovat na kajaku. Dost kajakovejch tréninků bylo o tom, co si sama vymyslím nebo na co přišel taťka, kterej na sjezďáku začal jezdit o měsíc dřív něž já. (smích) Můj první trénink na sjezďáku byl s taťkou, kdy mi řekl: „Když se ti to začne naklánět doprava, nakloň se doleva.“ (smích) To byla asi základní věc, kterou jsem dostala k technice pádlování. Pak jsme se i pro další děti v oddíle společně s trenérem snažili přijít na to, jak by se na kajaku mělo pádlovat. Když začala kategorie C1 ženy, začala jsem jezdit na singlu, ale jako hlavní disciplínu mám a měla jsem vždycky kajak. Líbí se mi, jak to jede. Ale jinak se to celkem hezky doplňuje, i když občas je to náročný.

A jak ses od sjezdu dostala k rychlosti?

S Pavlem Kleinem jsme jezdili na soustředění do Týna nad Vltavou. Jednou se mě tam zeptali, jestli bych nechtěla zkusit rychlostní loď, tak jsem ji zkusila a po tréninku: „Ty a hele, nechtěla by sis na tom rychlostňáku odjet Zvíkovskej maraton?“ Řekla jsem proč ne, vzala si rychlostní kajak, pořádně ho vyvakovala a vystartovala. Několik kilometrů před cílem jsem se zeptala nějakého veterána, jak je to ještě daleko. Něco mi odpověděl a zeptal se, jestli už jsem to někdy jela a já říkám: „Ne, já na rychlostňáku začala jezdit včera.“ (smích)

Lákalo mě v tom pokračovat, ale byla jsem nemocná, takže jsem přestala úplně se vším. Až když jsem šla studovat do Prahy, přemýšlela jsem, jak to udělat s trénováním. Kdybych trénovala na Bohemce, musela bych tam přestoupit a mně se nechtělo opouštět mateřskej oddíl v Krumlově. Vymyslela jsem, že bych se zapsala na nějakou rychlostňáckou loděnici, měla tam sjezďák a trénovala sama ve sjezdu. Pavel Klein mě pozval na soustředění do Tejna, že si vyzkouším rychlost a pak by mě někde v Praze doporučil. Dali mi loď a řekli: „Áňo, zkus se nás držet.“ Trénink jsem za nima odvisela. Večer jsme šli do hospody a u třetího piva: „Ty Áňo, to jsme nečekali, že se nás budeš držet.“ – „Jste řekli, ať se vás držím, tak jsem se držela.“ – „No to je dobrý, nechtěla bys zkusit jet republiku?“ – „Ježiš, nemůžu jet republiku přece!“ Tak takhle jsem tu republiku zkusila. (smích)

Na pětistovce jsem se dostala do finále. Na kilometru, protože i ve sjezdu byla moje hlavní disciplína vždycky spíš dlouhej sjezd než sprint, tak vytrvalostně jsem na tom byla dobře, a závod jsem dokončila na druhém místě.

Radost ze zisku titulu mistryně ČR v rychlostní kanoistice / F: archiv ČSK
Radost ze zisku titulu mistryně ČR v rychlostní kanoistice / F: archiv ČSK

To musely bejt soupeřky naštvaný…

Asi jo… (smích) Pak jsem dostala nabídku, jestli bych nechtěla trénovat tady na USK, že bych se mohla dostat i do vysokoškolskýho střediska. Řekla jsem si – proč nejít dál, proč to nezkusit. Takže k závodění v rychlostní kanoistice jsem se dostala čistě náhodou.

Upřednostňuješ teď některou z těchhle dvou disciplín?

První rok v Praze jsem začala trénovat s tím, že podzimní přípravu odjedu hlavně na rychlostňáku. Sjezdovou loď tu nemám, tak tréninky tady vždycky probíhaly na rychlostňáku a doma jsem jezdila na sjezďáku. V Praze mám rychlostňáckou trenérku a tréninkovou skupinu, s nimi jsem během roku odjela i na nějaká zahraniční soustředění. Na jaře jsem jela do Španělska na soustředění s reprezentačním družstvem sjezdařů. Loni jsem odjela ME ve sjezdu, pak se celé léto soustředila na rychlost a pak zas v září sjezdový MS.

Potom, co jsem získala medaili na MS v rychlostní kanoistice do 23 let, jsem se měla začít věnovat hlavně rychlosti, ale protože sezona byla taková všelijaká, byla jsem ráda, že můžu někde závodit. Trénovala jsem jenom rychlost, ale mohla odjet i nominační závody ve sjezdu a jsem zase nominovaná na ME do 23 let ve sjezdu. Ještě pořád je to o té kombinaci, uvidím, jak to půjde dál.

A nemáš problém z rychlostňáku přesednout na sjezďák?

Mám to zažitý už několik let, ale trošku problém je s vlnama. (smích) Letos jsem na divoký vodě neseděla vlastně vůbec, pak jsem jela na závody do Roudnice a pak do Budějic a první jízdy na divoký vodě byly takový všelijaký. Poprvý po několika letech jsem si říkala, že mám z těch kanálů vlastně docela strach. (smích) Nevím, jestli je to dlouhodobě udržitelný, trénovat v rychlosti a závodit přitom ve sjezdu, ale zatím to jde.

Strach v očích z každé divoké vody na C1, MS La Seu d'Urgell 2019 / F: archiv ČSK
Strach v očích z každé divoké vody na C1, MS La Seu d’Urgell 2019 / F: archiv ČSK

Co ty a nervozita vázaná na výkon? Když víš, že se od tebe očekávají výsledky…

Já si ji nepřipouštím, ale až takovým stylem, že… Bylo mi 16 let a závodila jsem na MS dospělých ve sjezdu ve Vídni. Všechny tréninky jsem tam zkazila, brečela jsem Robertovi Kneblovi na břehu, že prostě nevim, jak to mám projíždět. (smích) Hlídku potom holky trénovaly beze mě, já byla rovnou odepsaná, že jsem ráda, když to sjedu dolů. No a pak jsem se dostala do finále. V den finále jsem měla strašně dobrou náladu, bylo hezky, konec školního roku, hrály dobrý písničky a já si strašně užívala atmosféru toho závodu. Pro mě to byla první velká akce. Ještě chvíli před startem jsem si zpívala, s tím jsem vyrazila do závodu a skončila na druhým místě. A od tý doby mi trenér vždycky říkal: „Áňo, vzpomeň si na ten pocit, jakej byl před Vídní.“ Naučila jsem se veškerou předstartovní nervozitu převést do extrémně dobrý nálady, čímž věřím, že jsem pro soupeře trošku otravná – zatímco se plno dalších lidí koncentruje na výkon, já tam téměř tancuju. (smích)

A co ty a jiný sporty?

Jako malý jsme dělali všechno možný. Chvíli jsem závodně plavala, což byla taky náhoda – chodila jsem na dětský plavání a trenérka plaveckýho oddílu si mě jednou vytáhla z bazénu, jestli bych nechtěla jít plavat do klubu, tak jsem šla. Objížděli jsme závody na horských kolech a se stejnou partou lidí v zimě na běžkách. Chodila jsem na badminton a floorbal. Ale kanoistika mě chytla nejvíc.

Dokázala bys říct proč?

Líbila se mi ta parta, kterou jsme tam měli, najednou to bylo strašně uvolněný oproti tomu plavání, který bylo už v těch dětech o drilu. Na tý vodě byla sranda a bylo to venku v přírodě. Taky se mě hrozně líbí ten pádlovácí pohyb. Mám ráda ten pocit, když sednu na vodu a jenom pádluju. Asi to neumím moc popsat a zároveň je to jedna z mojich nejhezčích vzpomínek. Pamatuji si, když jsem po nemoci poprvý sedla na vodu v Rakousku na řece Mura, v jednu chvíli se ohlídla za sebe, koukala na to a říkala si: „Já můžu!“ Já najednou můžu pádlovat. Tenhle pocit se mi dostavuje dost často i na tréninku a je to strašně fajn.

Salza 2007, seznámení s divokou vodou i mateřským oddílem / F: archiv SK Vltava
Salza 2007, seznámení s divokou vodou i mateřským oddílem / F: archiv SK Vltava

Tou nemocí myslíš chronickou boreliózu, kterou trpíš? Jestli ti nevadí o tom mluvit…

O té nemoci mluvím hrozně nerada, v době, kdy jsem ji prodělávala, jsem o ní nechtěla mluvit vůbec. Začalo to v roce 2017, začala jsem se zhoršovat na vodě a nikdo nevěděl, co mi je. Necítila jsem se unavená, všichni se mě ptali, jestli jsem psychicky v pořádku a na únavovej syndrom, přetrénovanost. Zátěžový testy mi vyšly v normě a až po dlouhý době jsem se dostala na specifický vyšetření krve, kdy mi bylo zjištěný, že mám boreliózu. První dvě stádia jsem prodělala bez příznaků a dostala se do třetího stádia boreliózy, kterou mám chronicky. Doktoři mi řekli, že už nebudu vrcholově sportovat. Já jsem v tu chvíli pádlováním hrozně žila, což teda dělám pořád… (smích) Vůbec jsem si nedovedla představit, že bych najednou neměla sportovat. Dostala jsem dost silnejch prášků, že se to pokusím přeléčit, ale úplně už to nešlo. Každopádně jsem si řekla, že když tomu nebudu věřit a nikde to nebudu říkat, tak to nebude pravda. Strávila jsem půl roku obdobím, který nazývám obdobím černý díry. Moc si toho nepamatuju, ale byly to dny, kdy jsem se vzbudila, došla do koupelny, zjistila, že mi je špatně, vyzvracela se a šla zase spát. Na sluníčko jsem nemohla vůbec, hejbat jsem se taky nemohla. Nikomu jsem neřekla, že jsem takhle moc nemocná, a tak jsem třeba doma dostala kopici dřeva, který jsem měla odvozit, a po prvním kolečku se mi udělalo tak blbě, že jsem zůstala ležet venku. Tak jsem čekala, až se zatáhne, že budu moct jít ven a aspoň vozit dřevo. (smích) Připadala jsem si strašně zbytečná a hrozně mi to vadilo.

Zní to šíleně. Teď už je to lepší?

Musím zaťukat, že je to lepší. Občas se cítím, že přežívám na prášcích, občas se ráno probudím a je mi špatně, ale to je spíš z těch prášků. V tréninku mě to ale neomezuje. Problém není, že tu boreliózu mám, ale že mi může kdykoliv propuknut. A jakmile by propukla znovu, tak říkaj, že už je to konečná, úplně konečná… Takže já nemůžu plánovat. (smích) Můžu si přát, ale ne plánovat.

Vyrovnáváš se s tím statečně, máš můj obdiv! A jak vůbec vypadá tvůj trénink?

Co bydlím tady na loděnici, je fajn, že nemusím nikam dojíždět. Přes sezónu a léto, kdy nemusím do školy, máme vždy jednu fázi dopoledne a jednu odpoledne, kdy každá znamená vodu a posilovnu nebo běh. Dost záleží, jak je to před závodama. Trénovali jsme buď šest dní tréninku a jeden den volnej, nebo tři plus jedna. Před závodama je to většinou tři dny tréninku, čtvrtek volný, dva dny tréninku a neděle volná. Je to různý, ale je to pět až šest dní tréninku v týdnu.

Vyhlášení kanosty roku na divoké vodě má vždy nějaké téma, což je kostýmová výzva, jíž se neopomínám účastnit / F: archiv ČSK
Vyhlášení kanosty roku na divoké vodě má vždy nějaké téma, což je kostýmová výzva, jíž se neopomínám účastnit / F: archiv ČSK

A jak trávíš dny volna?

Studiem. (smích)

Co studuješ?

Architekturu. (smích) Asi díky tomu, že mě nikdy nenapadlo, že bych mohla dělat profesionální sport, tak jsem nezačala studovat úplně jednoduchou vysokou školu. Občas na to nadávám a říkám si, proč to dělám, ale jinak se mi ten obor hrozně líbí a je to věc, který bych se do budoucna chtěla věnovat.

No dobře, a když zrovna nepádluješ, nestuduješ, máš i jinou formu zábavy?… (smích)

Svépomocí opravujeme rodinnej statek, takže když jsem doma, je to dost často práce na statku. (smích) Jinak ráda jezdím na výlety, ať už do přírody, nebo po městech. Strašně ráda si zajdu na zmrzlinu, vždycky říkám, den bez zmrzliny se nepočítá. Když mám víc času, tak se sestrou podnikáme vícedenní výlety, roadtripy a pěší túry. Ráda si vyjedu na kolo nebo jdu někam s kamarádama.

Máte možnost zapádlovat si spolu se ségrou Kájou?

Teď moc ne, já jsem v Praze a ona v Krumlově. V Krumlově jsme chodily na tréninky samy po škole a několik tréninků týdně společně odjely. Závodění s Kájou mě vždycky hrozně motivovalo, přece mě nemohla předjet mladší sestra, to je ta největší sesterská potupa, která může přijít. Zároveň to motivovalo Káju, aby se snažila mě předjet. (smích)

A co tvoje vzory ve vodáckém sportu?

Když jsem začala pádlovat, dostala jsem od trenéra knížku o Ludmile Polesný, Hranatý medaile. Strašně jsem se vžila do toho příběhu, a když jsme tenkrát na keramice měli modelovat bustu slavnejch osobností, já modelovala Lídu Polesnou, takže mám doma její hlavu. (smích) Ve svejch začátcích jsem vzhlížela ke Štěpánce Hilgertový. Z holek je to dost Míša Mrůzková a v cizině Francouzka Manon Hostens. A potom plno dalších sportovců, kteří mě inspirujou. Sportovci, který znám osobně, mě kromě tý sportovní stránky motivujou taky lidsky, což je pro mě hrozně důležitý, aby ten člověk nebyl jenom sportovec, ale i nějakej ten lidskej faktor.

Zamilovat si někonečné sjezdové tréniky v Krumlově na Vltavě se mi vůbec nedařilo. Teď se sem vždy rádá vracím / F: archiv Anežky Paloudové
Zamilovat si někonečné sjezdové tréniky v Krumlově na Vltavě se mi vůbec nedařilo. Teď se sem vždy rádá vracím / F: archiv Anežky Paloudové

Který ze závodních úspěchů pro tebe má největší význam?

Hodně důležitá pro mě byla ta Vídeň. V loňským roce jsem tenhle úspěch dokázala zopakovat, když jsem byla zase druhá na MS ve sprintu. Ve sjezdu je to potom ještě zlatá individuální medaile z MS na singlu. Ale je toho hodně, že bych měla nějakej jeden výsledek, to říct nemůžu. A v rychlosti mám jednu mezinárodní medaili, tak ta je pro mě hlavní. (smích)

Kam ses s kanoistikou zatím podívala?

Sjezd je dost evropskej sport, takže hlavně po Evropě a každej rok k tomu byl nějakej Balkán, což bylo trošku šílený. (smích) Člověk tam vidí životní podmínky těch vesničanů, který jsou občas šokující. My se tam připravujeme na vrcholnou akci a do toho sledujeme tohle, na jednu stránku si vážíme toho, že my si můžeme závodit, ale stejně je to zvláštní. Co se nějakejch delších cest týče, závodila jsem v Číně a Americe.

Máš oblíbenej vodáckej terén?

Na tréninky se mi hodně líbí Salza. Možná je to i tím, že s ní mám spojený veškerý dětský vzpomínky. Moc se mi líbila Muota ve Švýcarsku, i když na svoje závodění tam nevzpomínám zrovna ráda. Na kánoi jsem tam zlomila pádlo, na kajaku hrozně zkazila individuální závod a ve sprintu jsem byla vždycky těsně pod stupněma vítězů. Soča v Bovci, to je taková vodácká klasika, asi neznám nikoho, kdo by Soču nezařadil mezi svoje oblíbený řeky. No a v Čechách Kamenice a Lipno. Lipno je podobný jako ta Salza, od prvního roku, co jsem jezdila na vodě, jsem jezdila pádlovat na Lipno, měli jsme to skoro za domem. Je to zajímavější asi i tím, že to teče jen jednou ročně, že tam člověk nemůže, kdy se mu zachce.

Co nějakej cíl, kam směřuješ?

Jak říkám, nemůžu plánovat, ale snít můžu. A sny určitě mám, i když plno z nich je krátkodobejch. Mám velký sny, ale nechtěla bych přeskočit ty malý, pro dosažení něčeho velkýho. Hrozně si užívám takový to pomyslný odškrtnutí každý věci, která se mi podaří.

poslední přípravy před závodem vždy s úsměvem / F: archiv ČSK
poslední přípravy před závodem vždy s úsměvem / F: archiv ČSK

Sjezd možná tolik ne, ale minimálně rychlost na mě působí jako takový spíš chlapský prostředí. Vnímáš to tak taky?

Na mě možná spíš ten sjezd. (smích) Ale to je tím, že jsem trénovala v téměř klučičím oddíle a sjezd byl většinou o stanování, vaření si na vařiči. Pak jsem přišla do rychlosti, kde jsem najednou měla tréninkovou skupinu holek a trenérku, spaly jsme na hotelu, najednou mi to přišlo takový příjemný, komfortní prostředí. Na druhou stranu to závodění v rychlosti je potom mnohem víc než ve sjezdu o tý chlapský síle. Je pravda, že nás holek tu není tolik, takže být holka v klučičím sportu je dost fajn. Stejně jako být holka na technický škole. (smích) Člověk se musí naučit vybírat si, kde tu pozornost získá jenom tím, jak se narodil. (smích)

Ještě mám jednu osobní otázku – co ty a kluci?

To jsem čekala… (smích) Jak bych na to odpověděla… U vody je neskutečnej výběr hezkejch kluků, zvlášť přes léto, to chodíš po závodišti a tam je to jeden svalnatej kluk vedle druhýho. Ještě tím, že nás holek není moc, tak jsou na nás všichni moc hodní, takže to je vlastně moc krásný, no… (smích)

Dobře, tomu rozumím a jako odpověď mi to stačí… (smích) Moc díky za tvůj čas a za celou redakci Pádlera přejeme hlavně pevné zdraví, spoustu dalších sportovních úspěchů a splněných snů!

Anežka Paloudová

Anežka se narodila 19. ledna 1999 a pochází z Českého Krumlova, kde má svůj mateřský oddíl SK Vltava. V současné době žije a trénuje v Praze, kam šla za studiem architektury a stavitelství, 3. ročník bakalářského oboru na ČVUT.

Svou kariéru profesionálního sportovce odstartovala závoděním ve sjezdu na divoké vodě. Celkem vlastní 19 medailí z MS v seniorské soutěži a mnoho medailí juniorských. Z medailových úspěchů jmenujme alespoň některé – v roce 2015 vybojovala kajakové stříbro na MS ve sprintu ve Vídni. O rok později urvala v bosenské Banja Luce individuální titul mistryně světa na C1. V loňském roce obsadila 3. místo na ME v dlouhém sjezdu v Bovci, a to jak v kategorii kajakářek, tak singlkanoistek. V témže roce přidala ve španělském Seu d’Urgell ještě stříbro z MS ve sprintu v kategorii kajakářek.

Aktuálně se vedle sjezdu věnuje také rychlostní kanoistice, kde je jejím prozatímním největším úspěchem bronzová medaile z MS závodníků do 23 let (K1, 1000 m), již získala v loňském roce v rumunském Pitesti.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: