HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Jiří „Pígo“ Nosek – Čas všude si vozit zadek teprve bude

ROZHOVOR: Jiří „Pígo“ Nosek – Čas všude si vozit zadek teprve bude

S Pígem jsem v kontaktu už nějaký ten rok. Je to člověk, který dal za posledních deset let vodáckému světu, lépe řečeno vodáckým knihovnám, pět knih s vodáckými povídkami a k tomu přidal i nějaký ten vodácký zpěvník. Tuhle jeho životní éru, a zároveň knižní edici, zakončila nedávno vydaná kniha Vlnožrouti. Nepovídali jsme si ale zdaleka jenom o literatuře…

Ahoj Pígo. Tak mi to pojď všechno povyprávět. Co bylo na začátku?

Ahoj. No… Na začátku všeho byl sen, ale na ještě větším začátku byla mrtvice. Já jsem totiž v roce 2009 dostal mrtvičku, a tím jsem přišel o práci, o bojové umění, které jsem dělal 16 let, o hru na kytaru, kterou jsem provozoval stejně dlouho. Tyhle věci se ze dne na den vytratily.

Prohlédněte si všechny fotografie k rozhovoru…

Po mrtvici jsem sice měl rehabilitace, ale scházela mi náplň života. Právě tehdy jsem si vzpomněl na svůj starej sen. Vždycky jsem používal knihu Proč bychom se netopili jako antidepresivní zbraň. Stačila chvíle s touhle knihou a už jsem se zase smál na celý kolo, klidně i v tramvaji nebo někde mezi lidmi. A bylo mi hrozně líto, že je čtivých a vtipných vodáckých knih tak málo. Chtěl jsem, aby jich ve vodáckém světě bylo víc a zároveň mi došlo, že když to neudělám já, tak asi nikdo.

Další otázka byla – jak? Bylo mi jasné, že sám to nezvládnu, protože psaní pro mě není tak snadné. Bylo tedy jasné, že musím čerpat od lidí. Peníze jako motivátor k psaní se mi nelíbily, tak jsem si řekl, že bude potřeba jít přes to samé, co mám já, přes nadšení. A k tomu přidat nějaké symbolické ocenění.

V roce 2010 jsem založil soutěž Kenyho VOLEJ a začal jsem jezdit podél řek a lepit plakátky po kempech, že sháníme vodácké psavce. Přes plakátky se skutečně pár lidí našlo a já jsem zároveň jezdíval na oheň Trapsavce, což je trampská literární soutěž. Měl jsem tam kamarády a ty jsem požádal, zda by nedali dohromady vodáckou povídku. Vyklubalo se z nich nakonec zdravé jádro soutěže a musím říct, že bez nich by asi žádné knihy nevznikly nebo určitě ne tolik.

Tuhle důstojnou polohu jsem odkoukal od Vinnetoua / F: archiv Jiří Nosek
Tuhle důstojnou polohu jsem odkoukal od Vinnetoua / F: archiv Jiří Nosek

Nakonec se tedy všechno sešlo, první kniha Drž hubu a pádluj! vyšla v nákladu 2000 kusů a už za měsíc bylo 700 kusů prodaných. To byl pro mě obrovský šok. Přišlo mi, že tímhle tempem nebudu mít za chvíli co prodávat, tak jsem nechal udělat dotisk 2000 kusů a ten prodávám dodnes. (směje se) Ale zase to nebyl žádný průšvih a dnes už jich moc nezbývá.

Při třetí knížce jsem udělal sbírku peněz na startéru. I přesto, že se vybrala jen polovina potřebné částky, postavilo to celou soutěž na vlastní nohy a já už ji nemusel dotovat. To byl velký zlom. I tak jsem ale nikdy nečekal, že by mohlo vzniknout pět vodáckých knih, doufal jsem v jednu. Tři byl úplný sen.

No a letos jsme to všechno ukončili, ale k tomu se asi ještě dostaneme.

Vidím, že ses na mě připravil, tak jsem tě nechtěl přerušovat. Vzal jsi to od začátku literární soutěže, ke které se ještě vrátíme, ale co tvůj vodácký začátek?

Mě vzal poprvé na vodu Tomáš Berka z kapely Corpus Delicti, mimo jiné jsem mu věnoval i poslední vydanou knihu, tehdy mi bylo 18 let. Předtím jsem už pár let jezdil na vandry. Pro mě to tehdy byl obrovský objev, okamžitě jsem vodě propadl a byl jsem hned na místě rozhodnutej, že budu jezdit, dokud mě to bude bavit, což trvá dodnes.

Tomáš Berka, můj přítel, učitel a vodácký zasvětitel. / F: archiv Jiří Nosek
Tomáš Berka, můj přítel, učitel a vodácký zasvětitel. / F: archiv Jiří Nosek

Co to bylo za vodu?

Turistická, samozřejmě. Jeli jsme Vltavu z Lenory, Lipno převezli a končili jsme ve Zlaté Koruně.

Jak na vodě funguješ po mrtvici? Vím, že kulháš na jednu nohu.

Předně bych řekl, zaplaťpánbůh, že už jenom kulhám na jednu nohu, protože jsem původně ležel jako prkno a dlouho trvalo, než se to dostalo do týhle fáze a já můžu zase nějak fungovat. Hraju na kytaru, můžu na vodu… Na vodě funguju skoro jako zdravej, protože na lodi vyřadím spodní polovinu těla, nešikovná pravá ruka drží hrušku a pro pádlování to bohatě stačí. Musím přiznat, že mě voda baví o to víc.

Problém u mě ale přichází, když se cvaknu. To je radikální obrat a hodně záleží, jak obtížná ta voda je. Pro mě totiž není zvladatelná ani relativně lehká voda a už jsem se málem utopil v Krumlově na Liře. Vytáhli mě tehdy kamarádi falešňáci – kapela Falešná karta – s kterýma jezdím na vodu už léta. Nedal jsem se zastrašit, při první příležitosti si Liru opravil, a jezdím ji dodnes, ale hodně jsem to tehdy řešil.

Měli jsme před šutry větší respekt, dokud každé přehlédnutí znamenalo lepení… / F: archiv Jiří Nosek
Měli jsme před šutry větší respekt, dokud každé přehlédnutí znamenalo lepení… / F: archiv Jiří Nosek

On je u mě problém, že se s tou nohou nedokážu ve vodě pořádně postavit. Mám ji spastickou, a když prochladne, tak úplně ztuhne, narovná se a problém je ještě větší. Když mám dobrýho háčka, kterej ví, co dělat, a hned mě vytáhne, tak je to dobrý, dokonce jsem s jedním takovým kamarádem jel třeba Salzu nebo Tagliamento…

No prostě musím na vodu s lidma, na který se můžu spolehnout.

Už tě na vodu někdo odmítl kvůli hendikepu?

Ne, to se nikdy nestalo. Mám kolem sebe partu opravdu skvělých lidí, a kdyby se měl objevit někdo takovej, asi nebude mezi mejma kamarádama mnohem dřív, než dojde na společnou vodu. Navíc k tomu není moc důvod. Umím slušně kormidlovat, takže na vodě do určitý obtížnosti není problém a cvaknutí hrozí jen, kdyby přišla nějaká náhoda, třeba neviditelnej kámen nebo chyba háčka. Hrozně si taky užívám singlování, jen potřebuju asistenci, když nastupuju a vystupuju.

Než přišel hendikep, měl jsi nějaký ambice, třeba na divočejších vodách?

Mě nikdy nelákal kajak, takže jsem chtěl jezdit všechno, co se dá zvládnout na kánoi, maximálně na nafukovací kánoi s vyléváním. Zároveň mě neláká raft. Prostě to musí bejt kánoe. Moje nejoblíbenější loď je vydra. A některý kánoe nesnáším, obzvlášť sambu. Když mi ji nabídnou, tak buď nejedu vůbec nebo zaplatím dvojnásobek za vydru. (směje se)

Na tomhle místě vyléval v r. 2006 Slávek Janoušek z mé kytary osm litrů Lužnice. Večer už jsem na ni zas hrál. / F: archiv Jiří Nosek
Na tomhle místě vyléval v r. 2006 Slávek Janoušek z mé kytary osm litrů Lužnice. Večer už jsem na ni zas hrál. / F: archiv Jiří Nosek

Moje divočejší voda byl třeba Vavřinec, o tom se píše i v poslední knížce, jak jsme ho jeli bez cvaknutí a… no, to vlastně nebudu prozrazovat. (směje se) Pak pro mě byly velikým zážitkem řeky Brenta a Tagliamento, kde to sice není extra náročný, ale voda teče pořád 16 kiláků v hodině. Pak jsme jeli nějaký český řeky za povodňových stavů. A to bude asi tak všechno.

Vím, že jsi z okruhu spíše vodáků – trampů. Jak si to mám představit?

Řeknu to takhle. Jsou to většinou lidi z trampské líhně, ale je mezi nima opravdu hodně málo těch, kteří nejezdí na vodu. Většinou jezdí odmalička nebo od mládí. A hlavně to jsou všechno muzikanti, což vzniklo tak, že jsem před mrtvicí hrál poměrně slušně na kytaru a chtěl jsem kolem sebe mít lidi, se kterýma si dobře zahraju. Tak jsem narazil na kapelu Falešná karta, kterou jsem potkal na ohni Trapsavce, o kterým jsem už mluvil, a je krásně vidět, jak všechno se vším souvisí. Od tý doby jsem s nima jezdil a jezdím na každou vodu, takzvanou Falešnou vodu, a krásně se mi s nima zpívá.

Jak často jezdíš na vodu?

Musím říct, že vody je v mém životě mnohem míň, než bych si přál. Standardní set je pro mě jarní voda, kterou pořádám sám už spoustu let. Letos jsem na ní prvně chyběl, protože mě koronavirus uvěznil v Thajsku. Ale vynahradil jsem si to Vltavou ze Zlatky na začátku října, to je můj oblíbenej podzimní úsek. Oba večery s kytarama u ohně, bylo to jak kdysi.

Samson dělal ve Mlejně pravidelné koncerty. Bydleli jsme oba na Letné a vraceli jsme se většinou až k ránu. / F: archiv Jiří Nosek
Samson dělal ve Mlejně pravidelné koncerty. Bydleli jsme oba na Letné a vraceli jsme se většinou až k ránu. / F: archiv Jiří Nosek

Pokaždý taky dávám Falešnou vodu, a když se to nepotká s mojí jarní vodou, tak i jarní Falešnou vodu. Na podzim se snažím dostávat na Vltavu, když zlátne listí, to je moje láska. No a zbytek roku je tak nějak podle toho, co se zrovna podaří domluvit. Třeba nedávno jsem takhle byl na narychlo domluvené Jizeře.

Jak vypadá tvoje ideální voda?

Ideální je, když vemem na záda bágly, obsadíme ve vlaku dvě kupéčka, hrajem na kytary, prostě jako to bejvalo přes 15 nebo 20 lety. On každej trochu zastydne v době svého mládí a toho se drží. Ve vlaku hrát celou dobu, dojet do kempu, tam se držet co nejvíc u muziky. Jet radši na těžko než přejíždět auty, nestavět stany typu duhový hrad se čtyřma ložnicema, prostě tak normálně. Já moc nechápu, co všichni v poslední době blázněj. Připadá mi zbytečný bejt takhle brzo pohodlnej, protože určitě bude fyzicky ještě mnohem hůř, a to teprve bude čas všude si vozit zadek.

Na jednání coby oficiální fotograf Protokolu Sněmovny. / F: archiv Jiří Nosek
Na jednání coby oficiální fotograf Protokolu Sněmovny. / F: archiv Jiří Nosek

Třeba teď ta poslední Jizera už na mě moc nebyla, představ si, že na kytary se začalo hrát v sobotu v deset večer! A to jsem do nich ještě musel hučet. Tam už jsem si říkal, že jsem ten svůj čas mohl strávit přínosněji jinak. Na druhou stranu musím říct, že takhle se to nevydaří jen málokdy, spíš bejvá fajn.

Táboříš rád nadivoko?

Jo, to mám hodně rád, ale je těžký k tomu lidi přesvědčit. Bojí se pokut, chtějí mít pohodlí – chlapi pivo a ženský sprchu… Ale já říkám, že ty kempy jsou pořád stejný, možná v posledních letech trochu luxusnější. A v těch velkejch úplně nesnáším vyvolávání u kiosku podle čísel – „číslo 34, klobása, číslo 34,“ to seš prostě degradovanej na číslo. Já se chci s hospodským přivítat, znát, popovídat, ale tohle už je na některých našich řekách vyloučený.

Kdy jsi naposled tábořil volně?

Vzpomínám si na táboření v rezervaci na Lužnici. Mě to hrozně lákalo, ale musel jsem do toho naši partu vmanipulovat. Trochu mi pomohlo, že pršelo. Zdržel jsem je dostatečně dlouho v hospodě a na vodu jsme vyráželi v šest večer. V půl desátý jsme už skoro za tmy zatábořili a bylo to perfektní. Pak jsme po sobě samozřejmě všechno uklidili a zahladili, za pár dní by nikdo nepoznal, že jsme tam byli. Bylo to příjemný dobrodrůžo.

Říkal jsi, že na zimu jezdíš do Asie. Zkusil jsi nějakou vodu tam?

Samozřejmě jsem zjišťoval, co se kde dá jet, hlavně v Thajsku, kde jsem už strávil hodně času. U Chiang Mai se jezdí rafty, na který si netroufnu. U moře bývají sit-on-top kajaky. Zajezdil jsem si na přehradě v národním parku Khao Sok, kde je to strašně členitý a ty jsi přímo v džungli, za den jsem zvládnul několik ostrovů. Pak jsem si byl obhlídnout nějaký přítok do přehrady, ale ten neměl vodu.  Navíc Thajci často trvají na tom, že budou sedět vzadu. Jsou zvyklí na turisty, kteří na tom sedí prvně. Neumím si představit, že sedím na háčku a někdo mi kormidluje, natož ještě Thajec.

Vodáckou čítárnu vymyslel kamarád a autor Medvěd. Máma čte povídky a já je prokládám vodáckýma písničkama. / F: archiv Jiří Nosek
Vodáckou čítárnu vymyslel kamarád a autor Medvěd. Máma čte povídky a já je prokládám vodáckýma písničkama. / F: archiv Jiří Nosek

Pojďme zpět ke knížkám. Jak ses dostal k vlastnímu nakladatelství?

Před mrtvicí jsem pracoval jako profesionální fotograf. Fotil jsem pro ČTK, pro předsedu parlamentu, mezinárodní návštěvy, svatby, plesy, reportáže. Fungovalo mi to dobře a myslel jsem si, že už budu fotograf navždycky. V podstatě fotím pořád, protože mozek i oči fungujou, prst jsem rozhýbal a když se nechce hýbat, použiju jinej… Nicméně jsem si po mrtvici udělal rekvalifikaci na grafika, protože to bylo k fotografii nejblíž. Uměl jsem s Photoshopem, měl jsem základy InDesignu, přiučil jsem se Illustrator. Dlouho jsem byl na pracáku, až jsem zjistil, že grafika bez praxe nikdo nechce a že si budu muset pracovní pozici vytvořit sám. Knížky jsem už dřív sázel jako melouch pro svou mámu. Měl jsem založenou doménu vydaniknihy.cz, k té jsem se vrátil a na základě kurzu Podnikání z pláže jsem začal psát blog, napsal svůj první e-book, první placenej e-book a pomalu se to rozjelo. Aktuálně mám na webu dobrou návštěvnost, učím lidi o vydávání a propagaci knížek a další věci. Snažím se, aby to bylo pestrý.

Vydavatelství se k tomu přidalo v roce 2012. Zaregistrovali jsme si ho společně s mámou, vymysleli jsme název Klika, ale máma už dnes vydává jen své knihy a Kliku tvořím hlavně já.

Vodácké knihy nabíraly obsah díky soutěži Kenyho VOLEJ. Jak vlastně vznikla?

Soutěž byl dobrý způsob, jak posbírat povídky a potom z nich vybrat ty nejlepší, které si zaslouží místo v knize. Udělali jsme tříčlennou porotu já, máma a Kavče – Jaroslava Šálková, to je dlouholetá trapsavkyně.

Keny v názvu soutěže je odkaz na Zdeňka Šmída, kterému jsem tím chtěl i tak trochu vzdát hold. Přece jenom mě jeho kniha inspirovala. A VOLEJ vymyslela moje kamarádka Nika. Je to akronym a znamená to VOdácká Lyricko-Epická Jatka. Navíc slovo volej je i z vodáckýho žargonu, což se mi strašně líbilo. Taky je zajímavý, že až poslední kniha Vlnožrouti naplnila název soutěže, protože do té doby v knihách nebyla žádná poezie, takže to byla jenom epická jatka. Sice se mi pár básní sešlo už předtím, ale čekal jsem, až jich bude víc, aby bylo na výběr.

Míla Pražák a Darek Šmíd křtí ve Válci na podzim 2015 Říční polobohy, naši třetí knihu. / F: archiv Jiří Nosek
Míla Pražák a Darek Šmíd křtí ve Válci na podzim 2015 Říční polobohy, naši třetí knihu. / F: archiv Jiří Nosek

Byl problém shánět povídky?

To ti můžu říct úplně přesně, jak se to vyvíjelo, protože na to mám statistiky. Na začátku bylo povídek tak akorát, abychom nemuseli dělat kompromisy a dali dohromady dobrou vodáckou knížku. Pak jsem doufal, že každá knížka se posbírá za rok, ale povídky přibývaly pomalu, takže se interval protáhl. Znát byla kampaň na startéru, kde se o soutěži dozvědělo víc lidí, to povídky přibyly.

Ta poslední knížka trvala tři roky a v podstatě jsem ji vyboxoval. Prosil jsem o další povídky nejúspěšnější autory. Musel jsem dokonce porušit pravidlo, že v jedné knize jsou maximálně tři povídky jednoho autora. Bez toho bychom to nikdy nedotáhli. V podstatě byl asi nejvyšší čas to ukončit. Nevím, jestli se téma za deset let pěti knihami vyčerpalo, nebo je třeba jenom dočerpat inspiraci, ale tu sérii už bylo nutný ukončit.

Objevila se během soutěže nějaká překvapení?

Já si myslím, že v každý knížce je jich několik. Buď jsem nad tím slzel nebo se smál, prostě povídky, u kterých něco prožívám, který mě dokonale vtáhnou, má to přesah. Takových povídek tam, myslím, bylo dost, a i proto jsem asi vydržel tak dlouho. Bylo fajn být první čtenář, to mě strašně bavilo. Měl jsem solidní přísun vodáckýho čtení.

Kompletní vodácká série: 5 knih a 2 zpěvníky
Kompletní vodácká série: 5 knih a 2 zpěvníky

Co tvoje psaní?

Pro mě je hrozně těžký něco napsat. Obdivuju lidi, co píšou na první dobrou. Já to musím mít nejdřív celý vymyšlený, znát pointu, a to mě stojí obrovský úsilí. Pak to sepsat je v podstatě jen mechanická záležitost.

Jak se knihy dařilo prodávat?

O první knize jsem ti říkal, tam to mělo raketový nástup. Ostatní knihy už to tak neměly, ale nijak z toho nepanikařím, vzhledem k mojí profesi vidím prodeje jiných autorů, jak to kolísá podle různých částí roku, a že ve vodáctví je to obzvlášť sezonní záležitost. Určitě to není tak, že by se prodávaly stovky kusů, ale ani mi knihy neleží doma ve sklepě a já se jich ne a ne zbavit. Prostě se prodávají průběžně. Dotisky asi dělat nebudu, takže až se doprodají, stanou se sběratelským artiklem. Ostatně, naše knihy jsou už teď ve vodáckém muzeu ve Zruči.

Pro mě jsou důležitější než prodeje odezvy od lidí. Když někdo napíše, že se mu to líbilo. Jestli se knihy prodají za rok nebo za pět, je mi jedno, chleba mi to neujídá.

Kde lidi knihy a e-book najdou?

Nově funguje webová stránka www.vodackepovidky.cz, kde je všechno k nalezení. Přešel jsem na tenhle web ze stránek Kenyho VOLEJE, kde už bylo moc informací. Soutěžící tam hledali to svoje, lidi tam chodili nakupovat. Jsem rád, že se mi to povedlo vyčistit a informace o soutěži už nejsou třeba.

Vzácná chvíle. První povídková knížka vyráží na zteč předvánočního trhu. Křtí ji můj dokonalý háček z Vavřince, o kteréžto jízdě se dočtete ve Vlnožroutech. / F: archiv Jiří Nosek
Vzácná chvíle. První povídková knížka vyráží na zteč předvánočního trhu. Křtí ji můj dokonalý háček z Vavřince, o kteréžto jízdě se dočtete ve Vlnožroutech. / F: archiv Jiří Nosek

Pověz mi ještě něco o nové knížce.

U Vlnožroutů je za mě asi nejzásadnější pocit „uf, to jsem rád, že se to povedlo“. Sice to trvalo o rok dýl, ale povedlo se to, a hlavně jsem rád, že jsme nemuseli dělat kompromisy. To bych tu knížku asi radši nevydal vůbec, než ji vydat jenom tak, aby prostě byla. Jsem rád, že se mi podařilo psavce dokopat k výkonu bez ztráty úrovně.

Pígo, na závěr tě poprosím o pár knižních tipů pro naše čtenáře. Jsi z branže, tak určitě vytasíš něco zajímavého.

(Zvedá se a hned jde hledat do knihovny, za chvíli má v ruce pár knih.) Mám tady pár věcí, co jsem teď našel. Nejhlubší údolí světa, to se mi strašně líbilo. A taky Prvosjezdy divokých řek světa, kde jsou opravdu zajímavé sjezdy. Krásně píše o Kanadě a tamních řekách Leoš Šimánek, kterej žije život, na kterej by spousta z nás neměla odvahu, ale on to dokáže krásně zprostředkovat.

Tyhle knížky ale pořád nejsou fiktivní příběhy, kde si člověk může vymyslet cokoliv. To je právě Šmíd nebo ty povídky. Můžeš si fabulovat. To je něco, co ti utkví v hlavě. V realitě totiž asi úplně nechceš zahnat hrdinu na kraj jeho možností, pokud jsi jím ty. Občas to možná vypadá, že se tak stalo, ale ten kraj to prostě není. Například se ti asi v reálu nikdy nestane, že bys na Botiči v tunelu potmě narazil na naštvanýho chlapa s motorovou pilou, ale v jedný z našich povídek se přesně tohle stane. (směje se)

To je krásná pozvánka k přečtení. Pígo, moc díky za povídání, moc díky za 10 let práce na vodáckých knihách a doufám, že ti vyjde ta podzimním zlatem zalitá Vltava i další vody. Ahoj!

Zkušenosti čtenářů

Rocky C1

Ahoj Piro. Dve z Tvych knizek jsem v US. nakoupil prez Amazon. Nejsem si tak jisty ze by se me vsechny povidky libily ale cist se to da. Pomahas me s moji cestinou s ktrou po 50 letech uz dost zapasim. A rec take trochu zmenila za ty leta. Ale Stara reka a Rozumberak jsou porad stejny. Kytara? Stou bojuju moza vic nez ty. Na vodu jezdim dnes vetsinou je kratky useky a to jeste jen tak kde je nejakej pendl. Kde jsou ty casy kdyz se vsude jezdilo s lodi vlakem. Mozna jsem ztravil vic casu v Suchode cekanim na lod nez nekdy na vode! cha-cha. Preji Ti nejaky ten kyblik vody navic a nemamoc kytaru. ps. moje Ovation stou by se dalo snad i padlovat! cus rocky v CR Plazic

Pavel Black Mezihorák

Super počtení. Přeju ti pohodu a relax a atˇse ti pádluje,hraje,píše a žije jen suprově

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: