HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Jirka Havel – Cestovní kancelář jsem založil ve své duši už jako děcko

ROZHOVOR: Jirka Havel – Cestovní kancelář jsem založil ve své duši už jako děcko

V první řadě lyžař a horolezec Jirka Havel se k vodě dostal paradoxně až vinou vážného úrazu, kdy mu v necelých 40 letech odumřely nervy v pravé noze a zůstala výrazně omezena její pohyblivost.

Po prvních nesmělých pokusech na Brněnské přehradě mu hned učarovala divoká voda a pak plynule s přibývajícím věkem z tekoucích řek přesedlal na seakajak, který se objevuje také v nabídce Jirkovy cestovní kanceláře Vikingtour.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Jirko, zmínil jsi, že se za vodáka moc nepovažuješ, ale na vodě jezdíš, tak by mě zajímalo, jak ses k ní dostal?

V roce 77, ve 39 letech, jsem se vrátil z Krkonošské 70 a byl jsem takovej, jako když si myslíš, že máš horečku nebo je to jen lenost. Šel jsem si s klukama zaběhat do lesa a to byl můj osud, už jsem totiž nedoběhl. Odvezli mě na pavilón exotických chorob a na JIPku v Brně, protože mi začaly odcházet nervy v noze. Začal jsem zakopávat o pařezy, pak jsem přestal úplně zvedat nohu a padl jak šraňky. Dva roky jsem ležel ve špitále. Tam jsem doběhl ve zpoceným tričku a ven vyběhl s berlema. Byl jsem poměrně mladý, tak jsem si furt myslel, že se musím uzdravit. Nicméně už mi to zůstalo. Takže jsem měnil způsob života. Na Brněnský přehradě mi nastrčili do cesty kajak a řekli – vlez do toho a zkus s tím jet. Zjistil jsem, že se to všelijak kejvá, tak jsem zkoušel, kam až se to kejvne, znáš ty první pocity. Pochopil jsem, že to bude asi můj sport a z hor jsem přešel do údolí, protože jsem předtím především hodně lezl a lyžoval.

Začal jsem na přehradě, potom vody, který tečou trošku z kopečka. Tehdy za komunistů se hodně jezdilo do Rumunska, později do Norska a známý řeky po Evropě. Mě to ale táhlo vždycky na sever. Na jihu jsem byl nejdál v Mikulově nebo ve Znojmě. Pořád jsme jezdili na sever, takže norský řeky, švédský, Laponsko až po Tornio.

To mi nahráváš na otázku na závod Polar Cup…

Závod Polar Cup o sobě říká, že je nejtěžší svého druhu. To byl závod, kterej bych nikomu nepřál. O půlnoci nás vypustili na jezero Kilpisjärvi dlouhý 30 km, protivítr. Z toho jezera v jednom rožku vytékala řeka WW IV–V Tornio Älv, těžko se hledala. Byla tak 10 km dlouhá a byla těžká, velký vlny. Jenže, když ta řeka skončí, člověk je psychicky nalomenej, promočenej, tak je zas další jezero, dalších 30 km a zas protivítr. Takže fakčíš po jezeře a zas je řeka, ta má tak 120–130 km. Dohromady je jich pět a jede se nějakých 540 km až do finského zálivu, do města Tornio. Dojel jsem druhý, ze začátku to ale vypadalo, že tam nedojedu, protože jsme měli horší vybavení než ostatní a taky jsme to tak neuměli.

Jihlavka pod Mohelnem, 1986
Jihlavka pod Mohelnem, 1986

A jak vůbec vypadalo vodáctví v době, kdy jsi začínal?

Začal jsem v době, kdy byly lodě hadrový – dřevěná kostra potažená plátnem. Jeden takový kajak ještě mám, už nejede, protože plátno shnilo, ale je mi líto ho vyhodit. Potom byly lodě laminátový, který jsme si piplali sami podle kopyt tehdejších závodních loděk dovezených z venku. To bylo poznat vodáka, že měl laminátový blechy. (smích) Až později začal polyethylen, nerozbitný lodě.

Dneska nechápu, jak jsme to mohli dát, když jsme byli třeba v Grónsku… Normální laminátový kajaky, bez komor, délka tak 4,20 m, v tom jsme měli narvaný konzervy, chleba, stan. S lodí nešlo moc manipulovat, protože by se zlomila. Voda tam má kolem 0 °C, a kdyby se kajak převrátil, okamžitě by se potopil, protože neměl žádnej vzduchovej pytel, ten by se tam nevešel. Věděli jsme, že bysme se utopili, ale nepřipouštěli jsme si to, byli jsme mladí. Tam jsme byli celkem čtyřikrát, z toho vznikla i knížečka Grónská setkání.

Mořský kajak jsem viděl až za dalších 30 let a dneska si nedovedu představit, že bych se odvážil v té ledové vodě jet na něčem jiném.

Takže z vodáckých disciplín jsou to u tebe expedice, divoká voda a v posledních letech seakajak…

Vodáctví jsem začal na divoké vodě, přehradu nepočítám. Vodáci u nás v 70. letech neznali mořský kajakování, po přehradách a rybnících se nejezdilo, to byl blb, kdo takhle jezdil. Když se někdo bál jet i lehkou řeku, šmrdolil někde u břehu, ale to se nepokládalo za opravdický. Jak jsem trochu pochopil, jak se drží pádlo, jeli jsme na řeku. Kolem Brna máme mizerný řeky, ale na jaře tečou – Oslavka, Jihlavka, Svitava. Pak se jelo dál a dál. V Norsku nebo na Islandu jsme jezdili jenom tekoucí vody a poměrně těžký, protože tam jsou ledovcový řeky, který spěchají a jsou studený. Tak 10–15 let jsem jezdil divoký řeky, ale pak mi klesala odvaha a čím dál častěji jsem viděl někoho utopenýho, tak jsem začal objevovat seakajaking. V 70 letech není člověk zvědavej plavat jak potkan někde pod jezem.

A možná se trochu pochlubím, nevzpomínám si, že by někdo od nás jezdil na moři, když my jsme s tím začali na těch obyčejných laminátových kajacích v těch 70. letech.

Vlastnoručně ulepený kajak bez komor i vaků, narvaný konzervami a nudlemi, Západní pobřěží Grónska
Vlastnoručně ulepený kajak bez komor i vaků, narvaný konzervami a nudlemi, Západní pobřěží Grónska

A máš nějaký oblíbený vodácký terén?

Máme velkou výhodu, že máme přehradu, tady by jinak nebylo nic, naše řeky jsou během roku spíš potůčky. Brněnská přehrada je pro nás poklad. Zajedu tam na kole, loděnice je pět metrů od vody, takže nasednu na břehu a můžu jet 20 km do Veverské Bítýšky a zpátky, je tam hezké okolí, skalky, les, hrad.

Když pominu tekoucí vodu, jezdíme do Rakouska, tam je plno krásnejch jezer, v Korutanech i jinde. Jezdíme na Neziderské jezero – Neusiedler See. A samozřejmě moře, rád jezdím na Balt, byli jsme v Barentsově moři, Bílém moři.

Loni jsme byli v Petersburgu, vymyslel jsem putování po stopách vikingů. Jeli jsme z Novgorodu, 200 km jsme pluli po Volchovu do jezera Ladoga, z Ladogy do Něvy, která teče Petrohradem. A to je zážitek. Petrohrad má šest milionů obyvatel, Něva je obrovská, vytváří plno zákoutí a stojí tu architektura typu Admiralita, Ermitáž, kostelík z roku 1700 a ty to všechno projedeš na kajaku. Z Petrohradu pak vyjedeš po vodě do slané vody Finského zálivu, do Tallinu, kde jsme končili.

Ty i celá CK Vikingtour se orientuje na sever. Čím to je, co tě tam láká?

Domnívám se, že v tom není žádná velká věda a je to obyčejná touha po tom, aby ti bylo příjemně. Jsou lidi, kteří chtějí do tepla, je jim všude zima, mají rádi pohodlí. Já vždycky spíš toužil po počasí chladnějším, zadumanějším, rozpálené slunko nebylo pro mě. Dnes už tam mám spoustu známejch, přátelství, která udržuji celej život. Někoho potkáš a musíš ho potkat znovu a nemusí být ani krásnej, ani chytrej, to se nedá definovat, někdy to tak prostě klapne. Teď se kvalita vztahů horší díky moderním metodám. Dřív jsem napsal na Island dopis na Vánoce a čekal na odpověď s velkým vzrušením, pak jsem s tím všude chodil, chlubil se a byl nadšenej. Kdežto teď jen zmáčknu knoflík, on tam strčí ten svůj čenich a: ‚Zdar Baldure, tak co? – Znáš to, furt stejný. – A pršelo? – Pršelo…‘

V podstatě hezčí je to na jihu, ten sever – zelená tundra, zítra taky, pořád stejná… Jenže v tom člověk objeví něco, že tam chce jet zas. Zvláštní je i to, že tam nezapadá slunce a příroda se tomu přizpůsobuje, všechno to spěchá.

Naloďování materiálu v Grónsku
Naloďování materiálu v Grónsku

Jak vůbec vznikla CK Vikingtour?

Cestovní kancelář jsem založil ve své duši už jako děcko a každý má být věrný ideálům ze svého mládí. Mě už jako kluka bavilo organizovat skupiny, zblbl jsem 5–6 kluků a vytvořili jsme válku, jedni byli Němci, druzí Rusi, měli jsme klacky a stříleli. Dělávali jsme olympiádu, ve sportu jsem byl vždycky vzdělanej, tak se sešli kluci z celý dědiny, nalajnovali jsme čáry, rozdali čísla, já je pojmenoval po známých sportovcích a oni tam lítali jako pitomí a věřili tomu.

I když jsem byl pak zaměstnanej jako strojař, ve volných chvílích jsem pořádal zájezdy na lyžích pro známé. Tendence organizovat lidi v různých činnostech mi zůstaly a po revoluci jsem skončil tady v zastupitelstvu a potom jsem dělal starostu Sokola.

Když jsem odešel do důchodu, hned jsem založil Vikingtour, ale nikdy jsem z toho nezbohatl, prachy jsme vydělali leda tak na provoz. Rozvinuli jsme se do plochy dvakrát dva metry, máme pár kajaků a kol, několik kamarádů, se kterýma jezdíme.

A když bys měl CK Vikingtour maličko představit – co umíte a můžete nabídnout?

Děláme spíš přírodní sporty, umíme lidi zavést na kajak na tekoucí vodu i na klidnou, sladkou i slanou. Jezdíme hodně na kolo, protože k té lodi hrozně odpovídá – způsob zatížení, bydlení, filozofie je podobná. Projíždíš různá místa, potkáváš se s lidma, s nima nutně musíš mluvit, a tím se něco dozvíš, já tomu říkám kontakt s místními pastevci. Člověk by měl z dovolené přijet o něco chytřejší, než tam jel, a to je pravidlo, které jsem se naučil od Čapka. Spousta lidí se vrací ze zemí, které jsou pro nás exotické, blbější, protože si o dané zemi nic nezjistili a nepochopili ji.

Potom děláme ještě běžky, jezdíme na sever, Finsko, Norsko, Švédsko. Jezdíme i na sjezdovky, pravidelně vypisujeme zájezdy do klasických oblastí, nejčastěji do Rakouska nebo Dolomit. Ferraty jsme přestali dělat, protože je to náročný a já z toho mám strach, vzít si to na krk. Stalo se nám, že nám spadl borec, kterýho jsem dal jako vedoucího zájezdu Rusů na Glockner a Matterhorn.

Odplouváme v noci ze Solovek, 50 km otevřené vody k pobřeží do KEMU, 2017
Odplouváme v noci ze Solovek, 50 km otevřené vody k pobřeží do KEMU, 2017

Přijde mi, že v dnešní době je v rámci vašeho podnikání obrovská konkurence. Potýkáte se s tím?

Nepotýkáme. I když konkurence je opravdu obrovská. Existují velké cestovky, ale s těma nemáme nic do činění, v létě se jezdí koupat a v zimě na sjezdovky. Mají objednaný hotely a letadla a s těma my nezávodíme, to ani nejde. Je spousta malejch cestovek, který jsou zaměřený sportovně. Některý jsou jako my úplně malý, že jsou tam dva lidi, ale s těma loďkama jich tolik není, spíš jezdí turistiku. Známe se, navštěvujeme se a nemáme proti sobě nic. Někdo má větší štěstí, někdo menší. Někdo má šikovný mladý hezký holky, se kterejma každej rád jede. Klientela kluků čtvrt století starejch pojede radši s nima něž se mnou, aby mě tam někde podpírali. Ale mám kamarády důchodce, kteří zase nejsou zvědavý na kluky, kteří málem závodí v tom, kdo dál doplivne nebo vypije víc piv. (smích)

Konkurence je velká, ale vztahy těch, co dělají přírodní sporty, jsou většinou dobrý. Jsou to většinou bývalý kamarádi, kteří dělali ten samý sport, a mnohdy funguje i spolupráce.

Pořádáš taky cyklistické a běžkařské 24hodinovky…

Běžkařskou už pořádám 40 let, cyklistické máme myslím 26 ročníků. Je to na Třech Studních, dělám to s Radkem Jarošovým. Původně to bylo vymyšlený pro horolezce, aby poznali svou duši a tělo, aby se pak někde na kopci nerozplakali, že je zima a už nemůžou, protože to by jim nepomohlo. Nejpilnější účastník byl Zdeněk Hrubý. Mimo jiné měl na kontě šest osmitisícovek. Před pár lety ale nešťastně spadl ve velikých horách. Technicky nebyl extra běžec, ale hrozně zarputilej, trať neopustil, byl tam 24 hodin, vždycky mu jen nastrčili ešus a on rychle schramstl čtyři lžíce polívky a prchal pryč.

Ty ses dřív věnoval závodně sjezdovému lyžování, k tomu ses dostal jak?

Lyžoval jsem vždycky, od čtyř let. Za Rajchu jsme měli lyže s řemínkových vázáním a holinky, postupně se zlepšovaly. V 15 letech jsme byli v Orlických horách, kde byla mez a uprostřed ní byl strom. Vpravo nešlo jet, protože tam byla úžlabina, takže všichni kluci z dědiny uměli dojet k tomu stromu a doleva. Jinak ne. Po válce jsem se vypravil na Slovensko do Liptovského Jána k jedný spřátelený rodině. Měli syna Bohuše, který byl ve slovenským státním lyžařským družstvu, měl perfektní styl. Vytáhli jsme spolu lyže na Poludnicu, on to sjel, já nasadil, sjel kousek níž a doleva – mrsk do hlubokýho sněhu. Tak jsem zase vylezl a znovu. Ptal se mě, co to mám za styl a já na to, že tak se u nás lyžuje, prostě na jednu stranu. (smích) A tam jsem se naučil lyžovat doopravdy, jel jsem za ním a kopíroval ho. Po 14 dnech jsem se vrátil jako lyžař, do té doby jsem byl normální idiot, který neuměl pořádně zatočit.

Alandské ostrovy, s písní Jsem stará zrezivělá kotva

Alandské ostrovy, s písní Jsem stará zrezivělá kotva

Jsi taky horolezec a podnikl jsi několik náročných expedic. Je něco, co bys rád vyzdvihl?

Sjezdili jsme, co šlo. Nejdřív se jezdilo na Balkán, později jsme se dostali na Kavkaz, ještě později na sever, hodně jsme lezli skandinávský kopce a kopce nad Polárním kruhem. Potom jsem byl lézt na Islandu, na Špicberkách, na Aljašce a v Grónsku. Tam jsou ledovcový túry a působivý je to, že se musíš dostat stovky kilometrů od civilizace do hor. Tam jsme měli zážitky nehynoucí, krásný a nebezpečný. Získali jsme Eskymáka s motorovým člunem, který nás dovezl do fjordu. Komunikace je bídná, ale musíš se s ním domluvit, že za 21 dnů má dojet na to samé místo, kde tě vysadil, protože odsud není návratu – je to jak carský vězení, jeden vchod dovnitř a žádnej ven. Domluvíš se s ním tak, že nalámeš 21 stejnejch dřívek, ukážeš mu je a řekneš – každej den si jedno dřívko dej do kapsy, abys to nepopletl.

Když jdeš lézt do Tater, z každýho vrcholu vidíš do obilí, kdežto tady ti konečně dojde, že nesmíš spadnout, vyvrtnout si kotník, nesmíš omrznout, sežrat to, o čem máš pochybnosti. Neměli jsme satelitní telefon, nebyli jsme ani pojištěný, jednak se to nepropagovalo, jednak to snad ani nešlo, že to bylo strašně drahý. My tam navíc jeli s tím, že jsme neměli vůbec žádný peníze.

Napsal jsi několik knih mapujících tvoje expedice. Kdybys měl nějakou literaturu doporučit, co by to bylo?

Každýmu, kdo chce jet na sever, bych doporučil číst ságy. Když jedeš na sever a nepřečteš si několik ság, jel jsi tam úplně zbytečně. Doporučil bych knihu švédského spisovatele Bengtssona Zrzavý Orm. Psal ji historik, ale je to psaný humorně a pro lidi. Je to z doby vikinských nájezdů, jejichž důvodem byly kšefty a přepady – zlato, drahý kamení, koření a děvčata. Jejich cesty byly velmi vzrušující, všude na ně čekali domorodci, kteří jim je chtěli překazit.

Jsi držitelem medaile Fair Play, můžeš přiblížit, o co jde?

Před dvěma lety mě pozvali do Prahy na schůzi olympijskýho výboru, že mi tam dají metál. Řekl jsem si – aha, už je to tady. Všem starým lidem dávají metál, než umřou. Fair Play společně se mnou dostali dva desetiletí kluci, vodáci, kteří z vody zachránili babu a dva malé kluky, když na procházce podél řeky do ní spadli. Za podobný skutky se to má dostávat, já tam byl proti těm klukům úplně namalovanej na plotě. Já z vody nikoho nevytáhl, ani neumím pořádně plavat. Dostal jsem to za to, že su starej a celej život se motám kolem sportu.

Brněnská přehrada, po závodě na 18km, Memoriál Františka Šikuly
Brněnská přehrada, po závodě na 18km, Memoriál Františka Šikuly

Je něco, co bys čtenářům rád vzkázal?

Rád bych vzkázal, aby ve sportu vynechali extrémy. Každej dospěje do určitýho věku a ten, kdo žil a sportoval normálně, je na tom daleko líp něž ti, kteří tělo hodně trápili. Mně třeba kvůli sportu upadla noha, a to máš pak problém nejen ve sportu, ale i v normálním životě. A nejde jen o to, podívej se, jaký mám ruce – celej život jsem se při lezení chytal ledu nebo držel pádlo nebo řidítka a teď mám ruce jak 200 let staré havran, celý dolámaný, a už to nejde zpět. Ale pán bůh nebo příroda si nemysleli, že s tím tělem bude někdo takhle opakovaně blbnout. Teď je utrápený, lokty bolí, ramena, kolena, bolí vlastně všecko na střídačku. A dá se tomu předejít. Jen tak trošku rozumně si sportovat, přemýšlet o způsobu zatížení, střídat to a hlavně to nepřehánět.

Jirko, moc děkuju za tvůj čas a za celou redakci ti přeji hlavně hodně zdraví a spokojenosti do dalších let!

Jirka Havel

*1938 Brno; profesí strojní inženýr, majitel sportovně zaměřené CK Vikingtour

Od malička se věnoval sjezdovému lyžování a horolezectví, později cyklistice a vodáctví. Kromě Tater, Alp a Kavkazu vždy cíleně mířil na sever – slézal vrcholy a splouval řeky v Norsku, na Špicberkách, na Islandu a v Grónsku. Splul prakticky všechny známé norské řeky, později Yukon, Klondike, Fraser River, Mackenzie v Kanadě, řeky Hvítá, Ytri-Rangá, Jökulsá á Fjöllum, Jökulsá á Brú na Islandu. Na Čukotce se dvakrát pokusil o přeplutí Beringovy úžiny na Aljašku.

Je autorem knížek Islandská (1989), Grónská (2014) a Ruská setkání (2016), které popisují Jirkovy expedice, zachycují kolorit místní přírody a setkávání s domorodci. V loňském roce vyšla knížka Příběhy půlnočního slunce se zážitky z hor, řek a ledovců Skandinávie, Islandu, Grónska, Špicberk, Aljašky a Ruska. Pro zlepšení nálady si můžete přečíst také knížku Relativně veselé příběhy (2013).

Zkušenosti čtenářů

Zuzana Šťastná

Jirko, jsi skromnej, zvládl jsi toho ještě mnohem víc, než se sem vejde a byl jsi pro nás vždycky vzorem. Předpokládám, že toho ještě spoustu stihneš a naplánuješ. Držím palce.

Michal S.

Juro, neuvěřitelný. Prostě nechápu… Holt sis ten metál zasloužil. Musíme zqajít na to pivo.

Mila Svehlovau

Jurale gratuluji ty jsi proste neznicitelny

Jeff

Ahoj Juro,po vaznem sportovnim urazu v r.2016 jsem si rikal co dal,a vzpomel jsem si na tebe.Zacal jsem,,rehabilitacne,,padlovat a je to parada.Jezdim na reky i more a snazim se drzet v kondici i na kole.Dik Jeff

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: