ROZHOVOR: Martin Bauer – I v rámci komerčního blázince se snažíme zachovat to „dobrý vodáctví“

S Martinem jsme si povídali nejen o byznysu na řece Jizeře, ale třeba také o tom, jaká byla jeho cesta k pádlování nebo které vodácké zážitky mu v paměti utkvěly nejvíc.

Syn byl tehdy ještě na universitě a studoval tělocvik a angličtinu, já založení firmy tehdy jen podpořil finančně i radami a některými aktivitami coby tichý společník. Byl jsem v té době v managementu velké stavební firmy. Až po čtyřech letech jsem se SUNDISKu začal věnovat naplno. U jeho zrodu byli ještě dva synovi spolužáci, ale jen krátce.

Co bylo hlavním cílem firmy?

Začalo to pořádáním sportovních soutěží a příměstských táborů. Dlouho jsme pořádali závod Extrém Cup na Malé Skále, vedle stále běžícího Adrenalin Cupu to byla česká verze v té době již populárního Dolomitenmana, rozšířená ještě o lezení. Bývalo to skvělé setkání spřízněných duší, vodáků, horolezců, padákistů, běžců, cyklistů i podobných magorů jako já, kteří aspoň trochu dělají všechny tyhle věci. Pak se k tomu přidávaly další související činnosti, na Extrém Cup potom už moc nezbýval čas ani finance… třeba ho ještě někdy obnovíme, v současné době pořádáme na Malé Skále jednodušší štafetový závod v rámci každoročních Firemních her v září.

Dnes SUNDISK realizuje sportovní i kulturní produkci a organizaci akcí ve vlastní režii i pro firmy – teambuildingy, soutěže, různá školení a setkání, máme rozsáhlou tuzemskou i nadnárodní klientelu. Velkou částí firmy jsou služby v cestovním ruchu.

To je velký skok od staveb do služeb…

Vyměnil jsem vlastně hobby za profesi a naopak. Sportovně-kulturní aktivity, které prolínají naší produkcí, mám vlastně jako hlavní obživu a stavařina je už spíš hobby. Postavil jsem ale všechny naše provozovny, zrekonstruovali jsme několik původně zcela dezolátních staveb, zejména na Maloskalsku, v Dolánkách jsme vybudovali základnu na volném plácku…

O co v SUNDISKu jde, jsi už trochu popsal, buď prosím konkrétnější.

Nejvíc umíme produkce firemních eventů – máme hodně zákazníků z regionálních, českých i nadnárodních firem. Pro ně pořádáme různá setkání, teambuildingy, školení, sportovní hry, kulturní akce.

Hodně kulturních a sportovních akcí děláme i ve vlastní režii – hudební festivaly, sportovní soutěže včetně vodáckých, cyklistických a dalších závodů.

Pro vodáky je zajímavá naše síť základen SUNDISK Family – kolem řeky Jizery od Železného Brodu po Turnov a Nisy v Hrádku, kde máme nejen půjčovny všech druhů pádlovacích plavidel a koloběžek, ale i ubytování – kempy a penziony, hospůdky a bufety a podobně.

V Český republice máme v současný době 12 provozoven. Spíš jako hobby máme v Jablonci nad Nisou Klub Na Rampě, kde děláme muziku, projekce, divadlo, přednášky, to, co nás baví. Včetně spousty promítání vodáků a dalších outdoorových sportovců či cestovatelů.

SUNDISK je rodinná firma, jsme společníci se synem, jsou do toho zapojené i naše manželky (Milena, taky aktivní vodačka, vede Klub Na Rampě). Máme kolem 30 zaměstnanců a databázi sezonních spolupracovníků, SUNDISKem prošly za 15 let stovky brigádníků, instruktorů, kteří mají vztah k vodě, k lezení i ke sportu a kultuře obecně.

V čem ty osobně vidíš největší sílu SUNDISKu?

To rodinné prostředí se snažíme přenášet i na zaměstnance. Nejsme nutně svázaní spoustou interních předpisů jako velké firmy, takže jsme schopni operativně reagovat na různé situace. Dobře proto zvládáme třeba firemní eventy na přání zákazníka, objednané na poslední chvíli.

Zároveň jsme sami (já se synem i další ve firmě) outdorooví sportovci, byť amatérští, takže víme, co lidem můžeme nabídnout, ať už úplným začátečníkům, nebo i těm, co do toho trošku vidí.

Na rozdíl od většiny eventových firem máme velké vlastní zázemí. Síť provozoven na Jizeře nebo Lužické Nise umožňuje půjčení či vrácení koloběžky nebo lodě na několika místech a různou kombinaci výletů. I tu firemní klientelu, pokud jim to vyhovuje, protáčíme našimi provozovnami a pokud chtějí změnu, řešíme jiné prostředí, třeba i v zahraničí (pro vodychtivé máme spřátelené zařízení například u rakouské řeky Isel).

Obnáší vedení firmy, jako je SUNDISK, nějaká specifika? Co musí člověk umět, aby na tomto poli uspěl?

Ono se to mění s růstem a vývojem firmy. Se synem jsme 50% společníci, každej odpovídá za něco. Já už jsem se firem a lidí za mlada nařídil dost, byl jsem ve vedení velkých stavebních firem, takže operativní řízení se snažím nechat na syna. Hodně se starám o budovy, nové projekty, některé naše vlastní závody a festivaly, samozřejmě o vše, co má něco společného s vodáctvím, a zastupuji firmu v různých organizacích, kde jsme členy. Naposled přibylo i členství v Asociaci vodní turistiky a sportu – na našich domácích řekách už jsme i dříve řešili problematiku, kterou se zabývá. Jako předseda představenstva Krajské hospodářské komory v Liberci se občas snažím pomoci při jednáních o zachování nebo zlepšení podmínek pro vodáky na místních řekách.

Spolupracovníky se snažíme vybírat takové, kteří do téhle filosofie zapadají. Většina klíčových lidí u nás pracuje už od svých teenagerovských let, původně byli brigádníci a dnes jsou třeba šéfové různých částí firmy. Taky jsme si vychovali mnoho konkurentů – někteří z lidí, kteří u nás pracovali a něco se naučili, se teď snaží v některých oblastech našeho podnikání prosadit taky.

Neměl jsi někdy chuť s tím praštit?

Samozřejmě idylický to je málokdy, podnikání na vlastní triko. Obzvlášť poslední roky a hlavně díky současný vládě, oni mají zjevně v programu znepříjemnit malý a střední podnikání, takže průběžně vymýšlejí šílené zákony a předpisy. Tím, že máme provozoven hodně a jsme vidět, tak na nás každoročně chodí hodně mnohdy šikanózních kontrol a musíme řešit spoustu nesmyslů namísto tvůrčí a smysluplný práce. Chuť praštit s tím může být, ale nic to neřeší. Vyvažuje to zatím svoboda v rozhodování.

Ale jestli s tím praštíme nebo ne a jaká je naše síla , hlavně k přežití, to se asi ukáže v nejbližších měsících (pozn. rozhovor vznikl v době začínajících opatření kvůli koronaviru).

V SUNDISKu je voda hrozně významný prvek. Byl to prvotní záměr?

První měsíce a rok asi ani ne, ale hned v roce 2006 jsme začali s vodáckým centrem na Jizeře na Žluté Plovárně na Malý Skále. Tady jsem uplatnil stavařskou profesi pro SUNDISK už v předstihu, protože plovárnu – repliku té předválečné, jsme s partou kamarádů postavili v roce 1996 z iniciativy malíře Josky Jíry. Jen jako takovej fór – dali jsme dohromady prachy, udělali repliku prvorepublikové stavby a pak jsme nevěděli co s tím. Chvíli jsme tam měli bufetoidní nájemníky, to ještě vůbec neběžel půjčovnovskej byznys, v roce 1995 tu ještě nebyly ani plastový kanoe. Pak když měl Tonda Železný první prototypy Samb, tak jsme plovárnu pronajali do SUNDISKu a potom začali budovat síť provozoven na Jizeře včetně půjčoven lodí.

Postupně nápady přibývaly, třeba Lužická Nisa, kde máme podobné produkty jako na Jizeře. Na Nise se předtím prakticky nevodákovalo, ale už skoro deset let tam vodáctví propagujeme a roste počet lidí, kteří sem jezdí, na denní i delší plavby, vozíme zájemce taky na Ploučnici i na Kwisu a Bobr do Polska. Charakter koryta Nisy umožňuje plavbu i v současném letním suchu a okolí je zajímavé.

Spousta konkurence nás v něčem následuje, třeba v produktu tamzpátky – lodě s koloběžkama, a je to přirozené. Jen mě mrzí přístup některých z nich. Třeba v alpských zemích je to trochu jinak. Na atraktivních řekách mají půjčovny obvykle příslušnou licenci a dané podmínky – musí mít svůj barák, parkování, sociální zařízení, řešení odpadků, to se tu moc neřeší. Stačí koupit lodě,vlek, auto s koulí, udělat webovky a prohlásit, že su půjčovna. Takže spousta týpků z té řeky a přírody okolo jen bere a nic nedává zpět. Deklarovaná úklidová akce jednou za rok moc neřeší. To je bohužel mnohdy vidět i na Jizeře, i když tu vedle nás samozřejmě působí i další party s odpovědným přístupem.

Jak ty ses k vodě dostal?

Už jako malej kluk. Můj táta vyrobil možná jednu z prvních laminátových lodí v Česku, někdy na konci 50. let. Tu loď dodneška mám, nebo mám… věnoval jsem ji po roce 89 jabloneckým vodním skautům, teď jsem s nima zrovna mluvil, že bych ji vzal zpátky, dal jim za ni novou a tamtu nostalgicky vystavil…

Poprvé jsem v nějakých šesti letech pádloval na kanoi na jihočeským Bezdrevu, bydleli jsme tehdy ve Zlivi, pak jsme se přestěhovali na Vysočinu do Nového Města, kde té vody zas tolik není. Když mi bylo asi 16, vzali jsme s kámošem tu tatovu loď na Lužnici, vlakem do Suchdola, to byla klasika vlaková přeprava, veteráni to znají, a jeli do Vltavy. Pak jsem se přiženil a přestěhoval na Malou Skálu a do Jablonce a tady jsem začal jezdit pravidelně. Nejprve v Elitexu v Jablonci, to byla spíš turistika, od půlky 80. let jsme začali jezdit s klubem TJ Delfín, to už byla i divoká voda, kde jsem dodnes. Loni jsme slavili 50 let výročí založení oddílu.

Nebyl jsem nikdy registrovaný slalomář, i když občas jsme nějaký závod absolvovali. Nejčastěji na dnes obnovené kategorii deblovka mix, taky na singlu. Jezdily se i známé VTJZky, na všech možných i nemožných řekách a potocích, obvykle skoro všechny jarní a podzimní víkendy, my pořádali ty na Jizeře a Kamenici… Do ciziny se volně nemohlo, na vodu maximálně do Rumunska. Měli jsme v Delfínu kopyta na singlovky, deblovky – ameriky i kajaky, pár lodí jsem s kolegy sám uplácal.

Pak přišla revoluce a možnost jezdit do světa. Jezdily se klasický autobusový zájezdy do Rakouska, Norska, na Korsiku, často jsem i nějakému zájezdu šéfoval. Někdy v 90. letech k nám přišly plastový kajaky, kanoe v té době plastový nebyly, a tak spousta nás kanoistů přešlo na kajak. Od té doby jezdím po domácích i cizích řekách stále, jen frekvence i obtížnost sjížděného trochu klesá…

Takže se vodě a sportu aktivně věnuješ pořád?

Jo, pohybu na vodě ve skoro všech podobách. S partou dědků 50 nebo 60 plus rád jedu třeba na Korsiku, na Soču nebo do Rakouska, kde si zajezdíme divokou vodu, ale už ne extrém, co dneska jezdí mladý, tady u nás v Jablonci třeba Honza Kolář, Petr Číva nebo Matěj Koudelka.

Nikdy jsem v žádném sportu nebyl na nějaké top úrovni, za mlada jsem jen hrál soutěžně basket, pak jsem začal s horolezením, až po dvacítce přišlo to větší vodáctví. Baví mě i spousta jiných sportů – snowboard, paragliding. Nejlepší bylo, když se v 90. letech jezdilo párkrát do roka do Rakouska, dopoledne se šlo na vodu, odpoledne lítat nebo lézt a občas i na snowboard. Baví mě ta rozmanitost, i v rámci vody – kromě divoký vody se vracím i k turistice – delším plavbám, občas jezdím na moře na seakajak, nádherná věc. Párkrát jsme byli v Kanadě na Yukonu a přítocích, v ledovcových zátokách na Aljašce, nějaké Finsko, Thajsko. Pomohl jsem taky vydat knihu Standovi Chládkovi o seakajakování na Aleutech, je to můj kamarád, výborný chlapík, čtenáři Pádlera asi znají… Jezdím i na plachetnici, předloni jsem s českou jachtou Altego II Jirky Denka byl na expedici v Antarktidě, to bylo taky nejvíc exotické místo, kde jsem na něčem pádloval. Největší extrém byla vlastní plavba kolem Hornu z Ohňové země tam a hlavně zpět, to je takové jachtařské WW 5-6. Taky jsem tam chodil a jezdil na splitboardu, asi první českej splitboardista, další kámoši, Mára Holeček a Míra Dub, udělali prvovýstup panenského kopce, lítalo se na padácích – kombinace jako zamlada (smích).

Jak je to tady u nás s plachtěním?

Rekreační mořský plachtění je mezi Čechy hodně rozšířený. Podmínky doma nejsou moc dobrý, Čechy nemají vedle velkých hor ani velký vodní plochy, takže hobíci jezdí spíš na moře. Tady na severu je poměrně blízko na jezera do Německa, někdo má svou loď na Baltu nebo Jadranu. Já vlastní loď nemám, půjčuji si plachetnice od chartrovek – v předraženém Chorvatsku už méně, dobré je Řecko, Baleáry, Thajsko.

S plachtěním je hodně spojený i paddleboard, beru si ho na moře obvykle sebou. K nám do Čech to přinesli windsurfaři – Patrik Hrdina, Roťták, k nám Honza Štěpánek z našeho jabloneckýho Delfína. Měli jsme boardy jako jedni z prvních v půjčovnách na Jizeře – na paddleboardu rád jezdím i na řekách.

A co zbytek rodiny? Věnují se vodě?

Synové své dětství trávili na našich cestách na vodu, takže oba pak jezdili i slalomy, ale jen pár let coby školáci. Rekreačně vodákují pořád. Se ženou jsem za mlada jezdil na deblovce – slalomce, dnes taky pádluje na všem možném, nejvíc na seakajaku – byla se mnou i s jinými parťáky na hodně expedicích – v Kanadě, Finsku, Rusku, Lotyšsku..

Jak ze své pozice hodnotíš současný stav českého vodáctví?

Nástup plastových lodí a rozmach půjčoven dost změnily turistické vodáctví i pádlování na divočejších řekách. V dobrém i zlém. Na řeky se dostává víc lidí, z nichž někteří nemají vypěstovány ani elementární vodácké návyky, ani pravidla slušného chování k řece a přírodě okolo ní. Spousta lidí dnes zvládne, bez vyšších znalostí pádlování a díky plastovým lodím, eskymáka a mají odvahu sjet i poměrně těžké řeky. Rozmohl se masově seakajaking i paddleboard. To jsou rozdíly oproti době třeba před 30 a více lety, když jsem začínal. Vedle toho jsme stále velmoc v mnoha oblastech závodního pádlování – to se příjemně sleduje. I borci, původem z mé domácí oblasti a klubu – Jirka Prskavec nebo Ondra Tunka.

My se snažíme i v rámci mnohdy komerčního blázince zachovat to původní „dobrý vodáctví“. Každým rokem školíme instruktory, kteří jsou našim klientům schopní nabídnout elementární výcvik, aby byli schopni řeku skutečně jet. Předáváme jim i zásady chování na řece. Tím, že máme pevné základny, včetně sociálek a odpadkových nádob, naši klienti tolik nedevastují okolí řeky. Máme stanovená nástupní a výstupní místa, je tam občerstvení, kempování, parkování, WC, voda. Půjčujeme všechny druhy plavidel – kanoe, rafty, paddleboardy, kajaky, a na všechny jsme schopný klienty v základu zacvičit. Nedokážeme ale samozřejmě ručit za všechny, kteří s naší lodí někam vyrazí.

Mezi půjčovnami jsou velký rozdíly. Mnoho dobrých půjčoven založili vodáci, kteří na vodu sami jezdí a znají všechny souvislosti, a kromě toho je spousta půjčoven, kde o vodě nic nevědí, jen objevili byznys, nakoupili vybavení a lidi vysypou a naberou někde ve křoví…

Máš nějaký oblíbený vodácký terén?

Těžko říct, vzhledem k věku jich znám hodně (smích). Tady na severu máme výhodu, že hned za humny je Jizera, Kamenice, Mumlava a Labe, vlastně většina českejch top divokovodních řek, kromě Čerťáků. Takže naše generace všechny ježděné úseky nesčetněkrát jela, ty nejtěžší, sjeté až na plastu, už jen párkrát. Někteří jezdí odpoledne po práci, při každým tání, každý povodni a furt a mě už se ty starý kosti zas tak ráchat nechce. Když je dobrá jarní voda, tak si výše jmenované rád dám, ale už to nepřeháním. Takže nevím, jestli oblíbený terény, ale nejčastěji ježděný. V Evropě mám rád třeba Korsiku, Norsko… Z expedičních řek se mi hodně líbil Big Salmon River v Kanadě.

Vzpomeneš si na nějaký vodácký zážitek, který ti utkvěl v paměti?

Z těch expedic byl nádherný aljašský Glacier Bay na seakajaku a Yukon s přítoky, to sice nejsou těžký vody, ale je to pádlování, kdy máš všechny věci na 14 či víc dní v lodi a prostě musíš dojet, není tam žádná jiná cesta k opuštění řeky nebo zátoky. Dnes už se tam jezdí víc, půjčí vám tam loď a zajistí dopravu na start jako u nás na Jizeře. My tam byli dříve, nepoužívali satelitní telefon, mobil samozřejmě nejde… Krásný pádlovací zážitky, naplnění vizí z country písniček a knížek z mládí. Domácích zážitků je spousta, třeba první sjetí Čerťáků na kajaku v asi 32 letech, předtím jen na Matyldě, na laminátu jsme se báli. V raných devadesátkách to ještě nebyla masovka jako dnes.

A nějaký negativní zážitek z vody máš?

Nebezpečný situace byly, ale naštěstí dopadly vždy dobře, nemusel jsem řešit, že by se vedle mě nějaký kamarád utopil. Že se lidi topili, to jo, ale dokázali jsme je vždy oživit.

Zábavný, ve smyslu štěstí v neštěstí, byl třeba před pár lety pád nejmenovaného kamaráda z Delfínu ještě před nástupem do korsické řeky Taravo. Při konání potřeby za borovičkou se jí držel, vytrhl ji z kořenu a zřítil se po hlavě do soutěsky k řece. Soutěska měla hloubku nejmíň 20 m, ale zachytil se na plošině asi dva metry pod vrcholem. Na řeku ten den už nevyrazil, měl rozseknutou hlavu, další člen party doktor mu ji spravil asi 12 stehy takovou tou sešívačkou, předtím jsme ho vyholili…

Zábavných příběhů je naštěstí víc než těch nepříjemných… V roce 90 po revoluci jsme byli poprvé autobusem v Norsku, neměli jsme žádné kilometráže a informací o řekách minimum, v podstatě jsme pádlovali s pocity prvosjezdu, jen s vědomím, že už to někdo někdy jel. Tím autobusem s námi jezdili na obsazení sedaček i kámoši turisti nevodáci, tak jsme je občas svezli. Tehdy jsme neměli raft, ale legendární matyldu s veslama na přídi i zádi. U předního byl Jirka Prskavec nejstarší, děda dnešního olympijského medailisty Jirky Prskavce, já u zadního a mezi námi seděli ty nevodáci s pádlama. Jirka míval v rozrušení takovou vadu řeči, trvalo mu trochu dýl, než řekl, co měl na jazyku. A my jeli po té řece, něco tam hučelo a Jirka se na mě pořád otáčel a vypadal, že chce něco říct. Tak mu říkám: „Co chceš Jirko?“ A on pořád zadrhával a chvilku to trvalo a pak: „V-v-v-vodopád!“. Posádka se vyděsila, pádlovali všelijak, my s těma veslama… Na hraně docela velké díry jsem ale přirazili. (smích)

O rok později už jsme nějakou kilometráž měli, ale zjevně mizernou. Poslední řeka podle ní měla být lehčí, než co jsme do tý doby jezdili. Ve třech skupinách po asi 6–7 lodích, včetně několika laminátových slalomek deblovek, jsme dojeli do soutěsky, kde se asi 15 km prakticky nedalo vylézt, obtížnost i voda přibývala. Já jel s poslední skupinou a cestou jsme naráželi na trosky předchozích skupin, vyplulo nás asi 20 lodí a dopluli jsme čtyři, někteří tahali lodě dlouhé kilometry k silnici. Se třema nejvíc postiženýma jsme poznávali norské zdravotnictví (v okresním městě nemá doktor stálou ordinanci, přijde na zavolání, jen špitál v krajském městě má rentgen).

Co tě na vodě nejvíc baví?

Vůbec ten pocit bejt na vodě, ať už pádlovat nebo plout na plachetnici mě hlavně uklidňuje. Dneska už nemusím hledat adrenalin a jet těžkou vodu, i když to mám pořád rád a nějaký rozumný čtyři plus si rád sjedu. V šedesáti už nemám takovou potřebu ani schopnosti extrémy vyhledávat. Na vodě je mi ale dobře vždycky, samotnýmu i s partou.

Pojďme ještě zpátky od vody ke Klubu Na Rampě tady v Jablonci. Kde se to vzalo?

Klub vznikl už v roce 1996, podíleli jsme se vždy na jeho činnosti. Tehdy byl hlad po živé muzice a podobné komunitě. Zakladatel klubu byl kamarád Roman Rákosník, první roky to provozoval, pak až do rekonstrukce v roce 2006 se tam vystřídali i další. Motali jsme se kolem klubu po celou dobu existence, a po rekonstrukci jsme se ho ujali s tehdy čerstvě založenou firmou.

Jak ses dostal k hudbě?

Souviselo to i s tou vodou, u ohně večer se vždycky hrálo. Hrával jsem a vymýšlel písničky už na gymplu v teenagerovské skupině, taky pro výdělek různě po zábavách, na vojně, pak dlouhá pauza a když můj syn a dnešní společník začal sám hrát na baskytaru, založili jsme s dalšími dvěma muzikanty kapelu Maršál Bazén. Teď jsme zrovna oslavili 20. výročí.

Chceš něco vzkázat čtenářům?

Vzhledem k tomu, co se děje okolo (koronavirus) – ať si se vším poradí a pomůžou i těm, kdo to nezvládají, viry, ty malé i ty větší v politice určitě zas zmizí, ať jezděj hodně na vodu, na čemkoli, jsou k sobě slušní a tolerantní… Tahle moudra mně moc nejdou…

Martine, moc díky za rozhovor, ať ti dál jde všechno nejmíň tak dobře jako doteď.