HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Petr Dittrich — Důležitější je parta, se kterou jsi, než kde pádluješ

ROZHOVOR: Petr Dittrich — Důležitější je parta, se kterou jsi, než kde pádluješ

„Ahoj, na Doubravě jsme dnes našli pádlo se samolepkou VK Slavia Hradec Králové, přikládám fotku. Předání nějak domluvíme.“ Tenhle email jsem na podzim poslal hradeckým vodákům. Odpověděl Petr Dittrich, že pádlo je skutečně od nich a že si ho vyzvedne, až pojede kolem mého bydliště, protože tudy jezdí na chalupu. Když jsme se domlouvali na rozhovor, už to tak růžové nebylo. Mě zrovna obcházel strašák coviďák a než jsem měl v ruce negativní test, tak byly uzavřené okresy. Bylo mi líto, že rozhovor nemůžeme s Petrem dělat osobně, ale snad se ještě někdy zastaví. I bez osobního setkání toho na sebe prozradil dost…

Ahoj Petře. Jako obvykle bychom začali chronologicky. Takže ty a voda. Kdy a jak to začalo?

Ahoj. Takovou otázku bych nečekal. (smích) Na vodu jsem začal jezdit od mala s rodiči, klasické letní Sázavy, Ohře a Berounky. Potom jsem s tátou jel párkrát Litičák, a tím jsem se dostal k těžší vodě.

S rodiči jsi jezdil na kánoi?

Ano, to všechno jsme sjezdili na vertexce.

Na gymplu s kamarády přibývaly další klasické náročnější věci jako třeba Peklo na Metuji a to už bylo na singlu. Od té doby jsem singlíř.

Proč singlíř?

Z vertexky jsem byl zvyklý na kanoistické pádlo a kamarádi z gymplu byli všichni singlíři, takže to ani jinak být nemohlo. A udělal jsem dobře, singl je přece nejlepší loď, nebo ne?

S oddílem na Moravici
S oddílem na Moravici

Já na něm nevydržel. (smích) Co dál to tvoje ježdění?

No pak byla vysoká škola a od té se to rozjelo, jak s kamarády z Chrudimi, tak s naším klubem VK Slavia Hradec Králové.

A aby ti to nebylo s tím singlem líto, tak kromě singlu sednu občas do kajaku, když trénuju děti. S dětmi také jezdím na plastové americe nebo na nafukovačce, když je třeba svézt nováčka na těžším terénu. A předloni jsme dokonce se ženou zvládli Krumlovský maraton na sjezdovém deblu.

Takže zvládáš vlastně všechno. Moc nevím, co si představit pod tím, že po vysoké škole se to rozjelo. Pojď mi to trochu přiblížit.

Já myslím, že se to vodáctví v každém postupně vyvíjí a u mě to nebylo jinak. Ze začátku byla velkým dobrodružstvím právě ta Berounka. Následně Litičák či metujské Peklo. Okolo té vysoké školy bylo určitě období, kdy jsem myslel, že ta jediná správná voda je minimálně WW IV a že lehčí nemá cenu ani jezdit. A to ještě nejlépe, když ta voda teče na druhém konci planety.

No a teď jsem u poznání, že důležitá je především parta, se kterou jsi, než kde pádluješ. Že třeba výlet na „obyčejnou“ Orlici s dobrými kamarády je lepší než nějaké Colorado.

V Chile jsem si sjel i legendární úsek SIete Tazas na řece río Claro
V Chile jsem si sjel i legendární úsek SIete Tazas na řece río Claro

Co tvá nejoblíbenější řeka?

To je těžká otázka, ale dobře – moje nejoblíbenější řeka je Doubrava. Proč? Protože když má fakt hodně vody, tak ji máme až na zahradě. (smích)

Doubrava je i moje srdcovka. Máš ji sjetou celou?

Kdepak. Chybí mi úsek ze Sokolovce do Heřmaně a potom z Žehušic do ústí do Labe. Ano, ostuda, vím, ale neboj, už je to v plánu. (smích)

Mluvil jsi o vodách na druhém konci planety, co všechno máš proježděné?

Co se vodáckých cest týče, proježděnou mám celou Evropu a s lodí jsem se podíval i leckde po světě. Všude bylo hezky. Úžasné bylo Chile, tam, jak jedeš na jih, projíždíš všechna podnebná pásma od pouště po pevninský ledovec. Neskutečně barevné je Maroko, každý den je tam jiný. V Turecku jsme měli výborného místního průvodce, od té doby si Turků vážím. V Kyrgyzstánu jsme nakoukli do opravdu velkých hor. Colorado s jihozápadem USA byla parádní dovolená. V Evropě máme projeto od Norska po Itálii a od Balkánu po Pyreneje. Evropa je príma, hlavně je u nosu.

Chile, řeka Río Petrohué a výhled na sopku Calbuco
Chile, řeka Río Petrohué a výhled na sopku Calbuco

A co nějaké nevodácké cesty?

Snad jen v zimě do Alp na lyže. Jinak všude jezdím s lodí.

Závodil jsi nebo závodíš? Vypíchl bys nějaké úspěchy?

Co se závodů týče, daří se nám společně se synkem na americe v závodech ČPV. Nad těmito závody možná někdo ohrnuje nos. Je ale třeba si uvědomit, že pouštění přehrad je u nás jednou z mála příležitostí pro pádlování. Tak to je, takové jsou u nás podmínky, s tím nic nenaděláme. Naopak je třeba využít, co máme. Proto mám radost z našeho klubu, o kterém se ještě asi budeme bavit. A jsem moc rád, že se mohu klubové činnosti účastnit.

Můj největší vodácký úspěch myslím je, že jsem spoustu lidí k vodáctví přivedl. Nebo alespoň pomohl vytvořit podmínky, aby mohli pádlovat. Představ si, to je prostě paráda, jedeme třeba právě na závod ČPV, a autobus je plný dětí, které tím závodem žijí a těší se, jak to těm Brňákům nebo Plzeňákům nandají. (smích) Pocit, že jsem k tomu osobně přispěl, je príma.

S oddílem jsi hodně propojený, jak vypadá tvůj aktuální vodácký život?

V současnosti už netrajdám nikde po světě, ale věnuji se intenzivně činnosti našeho klubu a dětskému oddílu. A taky našim vlastním dětem. Ty jsou právě v tom ideálním věku, takže teď je to pravé období jim toho co nejvíc předávat. Když to děláš naplno, volného času moc nezbývá. Navíc minulý rok jsme měli ztížený nemocí našeho synka Matěje, tak jsme byli rádi, že jsme klubovou činnost vůbec zvládali. Ale o to více jsme si ji užívali. Postupně jsem si uvědomil, že dobrý vodák se nepozná podle toho, jaký nejtěžší prásk sjede. Naopak. Pozná se tak, že si vystačí i na malé vlnce s jednoduchým rozhraním. A umí to ukázat ostatním.

S oddílem na Moravici
S oddílem na Moravici

Moudrá slova. Máš kvůli vedení oddílu nějaké vodácké kurzy nebo třeba i trenérské zkoušky?

Trenérské zkoušky nemám, ty nepotřebujeme. Ale různá školení ano, jako cvičitel vodní turistiky, hlavní vedoucí táborů, záchrana z válce u Petra Ptáčka, na loděnici jsme pořádali vlastní kurz ZDrSEM, … Podobné to mají u nás všichni, kteří se starají o oddíl dětí.

Co pro tebe znamená vodáctví?

Samé lehké otázky. (smích) Vodou žiju. A i celá rodina. Když chtějí žít se mnou, nic jiného jim nezbývá. (smích)

Odpověď na tuhle otázku má samozřejmě spoustu rovin a byla by na hodně dlouho. Zrovna mě napadá jedna věc, a to cestování. Všiml sis, když jsi s lodí někde v cizině, jak je to zvláštní? Nejsi standardní turista, který jezdí po předem připravených atrakcích. K lidem přijedeš po řece, tedy ze směru, odkud nikoho nečekají. Poznáš tu zemi z úplně jiné strany. A navíc když máš k tomu ještě domorodce jako průvodce, dozvíš se o těch zemích úplně jiné věci, než se píšou v turistických prospektech.

Hřenská Kamenice, když se ještě mohla. Rok 1998.
Hřenská Kamenice, když se ještě mohla. Rok 1998.

Všiml a zažil, máš naprostou pravdu. V Česku je to jiné. Jak hodnotíš situaci na našich letních řekách v posledních letech?

Přiznám se, že my se tomuhle fenoménu, a snad ani ne úmyslně, vyhýbáme. S oddílem dětí jezdíme především po závodech a kanálech. A když už jedeme na nějakou turistiku, tak to máme kousek na Labe, Úpu, Metuji a Orlici, kde je na jedno či dvoudenní splutí voda i v létě a vodáků minimum. A na delší turistické zájezdy jezdíme do Polska, to máme blíž než na Vltavu.

To je ideální stav. Jaká je tvoje profese?

Jsem zeměměřič, geodet. Geodézii jsem vystudoval na ČVUT v Praze. A volba oboru byla s vodou spojená. Hledal jsem práci, při které budu moct být venku v terénu a v přírodě. A to se mi podařilo, i když poslední dobou už jsem bohužel více v kanceláři.

A jak to jde dohromady s vedením oddílu?

Skloubit vodu s prací jít musí, jinak by nefungovalo ani jedno. To hned, jak ráno vstaneš, musíš rozmyslet pár věcí pro klub. Potom se stoprocentně věnovat firmě. A odpoledne zase vypnout práci a řešit klub. Naopak mě i dnes překvapuje, jak to dohromady jde. Jednak spoustu odborných znalostí z geodézie a kartografie využiji například při plánování zájezdů. Ale hlavně opačně, klub funguje jako takový trenažér pro práci ve firmě. Určitě co se týče – a teď to řeknu možná ošklivě – práce s lidmi. A není to jen můj postřeh. I kamarádi říkají, že práce v klubu jim dala víc než všechna drahá manažerská školení dohromady. Podle mě je to tím, že ve firmě kolegové do práce přijít musí. Ale v klubu musíš ostatní opravdu umět motivovat, aby se činnost rozvíjela.

Všichni členové oddílu mají k dispozici slušný vodácký materiál
Všichni členové oddílu mají k dispozici slušný vodácký materiál

Spojíš někdy pracovní výjezd do terénu s pádlováním?

No jasně! Občas měříme nějaký rybník nebo profily na řece. A to přijde vhod, že umím pádlovat. Vzpomínám si, že jednou jsme měřili Živanickou svodnici mezi Břehy a Přeloučí. A jednodušší než loď přes rákosí z koryta vytahovat bylo dojet do Labe. Svodnice tam ústí takovým malým stupínkem. U něj zrovna seděl rybář. Přál bych ti vidět, jak se vyděsil, když jsem se vyřítil z rákosí a hupnul do Labe.

To je stejné jako v tom světě, přijel jsi cestou, odkud tě nikdo nečekal. (smích) Pojď mi teď něco povědět o hradecké Slavii. Co tam děláš a tak…

Než začnu odpovídat, předesílám, že náš klub je především mnoho príma lidí a jejich souhra je výslednou činností. Určitě to není o jednom člověku, ale právě o všech ostatních dohromady. Těch, kteří pomáhají s organizací i těch, kteří se činnosti „jenom“ účastní.

Kolik máte členů?

To vím úplně přesně, protože jsem to zrovna včera psal do výroční zprávy. Máme 138 členů, z toho 52 jsou děti a mládež.

Zátiší v Grand Canyonu
Zátiší v Grand Canyonu

Díky. Pokračuj…

Jak už jsem říkal, s naším klubem VK Slavia Hradec Králové jsem začal jezdit někdy na vysoké škole, tedy na přelomu tisíciletí. Postupně jsem začal zájezdy a činnost organizovat a moje žena Jana převzala vedení oddílu dětí.

Teď zpětně vidíme, že zásadní událostí pro vývoj našeho klubu byl požár skladu lodí v roce 2003. Shořely sklady včetně lodí a dalšího vybavení, v ten okamžik naprostý zmar a beznaděj. Ve skutečnosti to byl ale obrovský impuls do budoucna. Ze spáleniště jsme vybudovali velký fungující vodácký klub.

V současnosti se naše činnost především odvíjí a navazuje na dětský oddíl. Kromě pravidelných tréninků a klasických víkendových vodáckých akcí, především závodů ČPV, jezdíme na kola, lyže, lézt atd. V zimě eskymujeme na bazéně. V létě pořádáme vodácké soustředění na kanále, a ne jedno. K tomu jezdíme pádlovat do zahraničí, jak na řeky turistické do Polska, tak na řeky divočejší do Evropy, ale i dále do světa. Rozvíjí se i naše sekce mořských kajaků. Pořádáme akce pro veřejnost, jako dětské dny, příměstské tábory, ale i vodácké bály. Dříve jsme pořádali i vodácký divadelní festival. Před pár lety jsme převzali pořádání dětského závodu na Hameráku. Zde je myslím vidět síla našeho klubu. Ono se řekne, dětský závod, ale i tak ho musíš personálně zajistit. Rozhodčí i další pořadatelé, to je dohromady přes padesát lidí, které je třeba dát do kupy. A k tomu dvacet našich vlastních dětí, které závodí. To vše dopravit do Ratmírova a zorganizovat.

Že tohle všechno dokážeme, z toho mám obrovskou radost.

Oprava busu. Někdy víc opravujeme, než pádlujeme.
Oprava busu. Někdy víc opravujeme, než pádlujeme.

Tak to je vyčerpávající výčet. Wow! Kde máte s oddílem zázemí?

Zázemí máme na naší skvělé loděnici u Orlice přímo v centru Hradce Králové. Každý člen má k dispozici výborné klubové vodácké vybavení. Na akce jezdíme vlastním autobusem. Koupili jsme už druhý, větší, ten předešlý nám kapacitně nestačil. Ale někdo si ještě možná vzpomene na naši Avii, se kterou jsme jezdili dříve. Celá naše činnost stojí, jak jsem už říkal, na spolupráci všech členů. Někdo trénuje dospělé, druhý pomáhá s tréninkem dětí. Další řídí autobus, jiný ho opravuje. Je to vidět i na číslech. Náš hospodářský výsledek už dosahuje hodnot malé firmy, je to fakt velká částka. V žádném případě už není ve schopnostech jednoho člověka to celé obsáhnout. Já se tomu jen snažím dávat nějaký směr a rámec a po večerech řeším účetnictví a žádosti o dotace, co nikoho jiného nebaví. (smích) Že se nám činnost daří, dokazuje jak plný autobus na zájezdech, tak i umístění v závodech ČPV. Úderná jednotka našich holek nemá v současnosti konkurenci.

To je úplně úžasné. Mně bohužel přijde, že trend je u oddílů spíše opačný, o to jsem radši, že to někde tak funguje. Kdo Slavii zakládal? Jaká je historie oddílu?

Zrovna nedávno jsme řešili, kdy je to správné datum založení. Po pátrání v archivech jsme se usnesli, že to bylo v roce 1975, kdy vznikl oddíl vodní turistiky při TJ Slavia Hradec Králové. Mnozí si možná vzpomenou, že byl dlouholetým pořadatelem VTJZ na Litičáku. No a v roce 2005 jsme se osamostatnili a založili současný klub VK Slavia Hradec Králové. Celou dobu od začátku vedl oddíl Standa Silber, díky kterému máme dnes naši skvělou loděnici.

Peřej House Rock Rapid v Grand kaňonu
Peřej House Rock Rapid v Grand kaňonu

Tak to budete za „chvíli“ slavit oddílové padesátiny. Ještě mi řekni, vydrží u vody děti z oddílu až do dospělosti?

To jsi trefil problém, který aktuálně řešíme. Vychováváš v oddíle spoustu dětí, vyrostou, rozprchnou se po vysokých školách a bůhví kam a jsou pryč. Tady máme mezeru z dřívějších dob, ale pomalu už dorůstají první naši vlastní odchovanci. A taky chodí spousta rodičů přihlásit děti do oddílu, protože k nám chodili sami jako děti. To je príma.

A má tahle věc nějaké řešení? Nebo to je a bude takový boj s větrnými mlýny?

No já si vždycky myslel, že je to především o práci. Že je třeba se starat o všechny věkové kategorie dětí. Zařizovat jim maximální činnost, aby je voda bavila. To samozřejmě platí, bez toho to fakt nejde. Ale poslední dobou zjišťuji, a to platí obecně, ne jen v tomto případě, že důležité je na té své představě nelpět. Nemyslet si, že když se to nepodaří, že se zhroutí svět. Když to pustíš, tak nestačíš koukat, jak se to najednou samo rozběhne, jak jsi chtěl. A u nás se to teď rozbíhá výborně.

Petře, povídalo by se hezky, ale už se nám krátí prostor. Je něco, co bys rád vzkázal čtenářům Pádlera?

Nedá mi to a okomentuji současnou situaci. Mám na ni patrně zcela jiný názor než většina ostatních.

Vodácký divadelní festival
Vodácký divadelní festival

Směle do toho…

Vede mě k tomu zkušenost s nemocí našich dětí, jak jsem říkal před chvílí. Zjistili jsme, že současný zdravotní systém nevede k uzdravení. Neříká pravdu stejně jako celý mainstream. Můj názor je, a rozumím tomu, že se mnou nemusí mnoho lidí souhlasit, že máme velké štěstí, když žijeme v dnešní době. Patrně nás čekají velké změny a Covid je jen jejich malou součástí a začátkem. Přirovnal bych to k požáru naší loděnice, jak jsme se o něm bavili. V té dané chvíli obrovská beznaděj a zmar. Ve výsledku ale obrovský impuls do budoucna. A dnes je to stejné. Pěkně o tom mluví doktor Vojáček. Situaci je třeba brát s nadhledem tvůrce svého světa. Nebýt v roli oběti svých strachů. Právě tvůrci, kteří neodevzdají svou svobodu, budou vítězi. Zatímco oběti se mít dobře nebudou.

A teď tedy ten vzkaz čtenářům: Není se čeho bát. Proč? Protože všichni vodáci jsou tvůrci. Nebo jste snad viděli na vodě nějakou oběť? Jestli ano, určitě daleko neodpádlovala. (smích)

To je úplná filosofická tečka za naším povídáním. (smích). Moc děkuju, že sis i v téhle zvláštní době našel čas a přeju Tobě i celému oddílu, ať se daří a jste zdrávi. A snad se brzy potkáme na vodě, třeba zrovna na té Doubravě.

Petr Dittrich
(*1976)
Profesí geodet, srdcem ale vodák na plný úvazek. Vede vodácký oddíl VK Slavia Hradec Králové a loď si bere pro jistotu všude s sebou. Co kdyby náhodou něco teklo… Doma mu říkají, že už se narajzoval dost, takže v současnosti se věnuje hlavně klubu a vlastní rodině.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: