HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Petr „Mojža“ Mojžíšek – Chtěl jsem vědět, co ve mně je

ROZHOVOR: Petr „Mojža“ Mojžíšek – Chtěl jsem vědět, co ve mně je

Když Michael „Ovar“ Odvárko v roce 2010 obnovoval závod Budějovice – Praha, Mojžu myšlenka nadchla, ale v té době měl nabitý program zahraničními závody v reprezentačním maratonském dresu. O rok později už mu Budějovice do celkové přípravy na mistrovství světa v maratonu pěkně zapadly a první vítězství tak bylo doma. Od té doby je Petr nejen pravidelným závodníkem, který se každoročně pere o první příčku do posledních sil, ale především jedním z organizátorů legendárního vodáckého etapového závodu na 170 km.

Ahoj Petře, první klasická – ty a voda, jak to začalo?

Bylo mi devět a rodiče měli pocit, že zlobím, nudím se a mám spoustu energie, tak mě vzali do oddílu rychlostní kanoistiky ve Frýdku-Místku, že se podívám a uvidí se. Bylo to na přehradě Olešná, to je malinká přehrada, která má dokola sotva čtyři kilometry. Tehdy mi padl do oka trenér, byl charismatický a furt se usmíval, i když jsme něco provedli a dostávali jsme pohlavek. Přišel a říká: „Vidíš tamhle tu zelenou boudu na druhé straně přehrady? Tak doběhni k ní a zpátky.“ A už jsem mazal. Když jsem přiběhl, chytl mě pod krkem, změřil mi tep a řekl: „Jo, to by šlo, příští trénink je ve středu.“ (smích)

Ten den jsem na vodu ještě nešel. Když jsem přišel příště, dostal jsem minikajak a třikrát se na něm prásknul. Podruhé jsem se práskl dvakrát, potřetí jednou a po čtvrté už konečně vůbec. Tak to celé začalo a bavilo mě to i přes to, že jsem tam byl nejmladší a kluci, kteří byli o rok dva starší a už tam nějakou dobu chodili, mi to dávali sežrat, že jsem tam ta nula. (smích)

2010 MČR na dlouhé tratě, USK proti Dukle. Nakonec získalo USK první dvě místa.
2010 MČR na dlouhé tratě, USK proti Dukle. Nakonec získalo USK první dvě místa.

Zkusil jsi i jinou vodáckou disciplínu než rychlostní kanoistiku?

Nezkusil, nebyla moc možnost a vlastně mě to ani nelákalo. V naší loděnici nebyli veslaři ani divočáci. Já jsem taková konzerva a jakmile jsem si našel to, co mě bavilo, neměl jsem potřebu zkoušet nic dalšího.

Jak ses z Frýdku-Místku dostal do USK Praha?

Do Prahy jsem šel na vysokou školu, ve Frýdku jsem si odjezdil celé žactvo, dorost, juniory a přišlo mi přirozené jít při škole do USK. Zpětně jsem si říkal, proč jsem nešel třeba do KVS nebo do Sparty, že bych to měl blíž, takhle jsem musel jezdit z Jižního města hodinu tam a hodinu zpátky. Ale pak jsem se přestěhoval na Strahov a už to bylo v pohodě. ČVUT FJFI potřebovala první dva roky opravdu velké nasazení, to šel sport trochu stranou, ale jak jsem se v tom naučil chodit, bylo pak víc času. Navíc na USK se udělala skvělá tréninková skupina (Pavel Hottmar, Radek Záruba, Bob Kusák, Mára Černý a další) a do pádlování jsem se víc obul.

A co bylo dál?

Chtěl jsem jezdit rychle. Chtěl jsem vědět, co ve mně je.

Petr Lnenička, který nás trénoval na USK, říkal, že je potřeba alespoň tři roky intenzivního dvoufázového tréninku denně, aby člověk zjistil, na co má. V rychlostní kanoistice je důležitá síla, vytrvalost, koordinace a schopnost pracovat v silném zakyselení, kdy svaly trpí nedostatkem kyslíku. Já jsem tomu od roku 97 do roku 2000 dával opravdu hodně a v roce 2000 jsme se s Bobem Kusákem pokoušeli o nominaci na OH v Sydney na K2, což nedopadlo. Sice jsem viděl, že jsem se za tři roky hodně posunul, ale od těch nejlepších u nás jsem i tak dostával parník a ti ještě dostávali další parník ve světě. Bylo zřejmé, že mám jisté limity, se kterými tu olympiádu nevyhraju.

ME 2011 na K2 s Tomášem Ježkem. První skupina v úniku od zbytku pole. Nakonec z toho bylo 3. místo.
ME 2011 na K2 s Tomášem Ježkem. První skupina v úniku od zbytku pole. Nakonec z toho bylo 3. místo.

Jak to pokračovalo?

Dodělal jsem školu a 2000/2001 jsem šel na Duklu jakožto záklaďák. Tehdy byla ještě povinná základní vojenská služba a pro nás bylo možné si ji „odsloužit“ pádlováním. Před sezónou jsem na tom, co se rychlosti týče, byl asi nejlíp. Pak přišla závodní sezona a já dostal mononukleózu. Byl jsem naposilovaný, 102 kg, samý sval, lehnul jsem si do nemocnice a za měsíc z ní vylezl o 10 kilo lehčí. Ten špenát na mě visel a já nemohl uzvednout kanadu z chodníku, abych došel na zastávku. (smích) Tím to bylo zpečetěné, že ze mě profi kajakář nikdy nebude. Šel jsem si tedy po svých, budoval profesní kariéru a vedle toho si pádloval, ve finále na republice na kilometru jsem ale vždycky byl a jezdil tam sedmé osmé místo.

Jak ses od rychlosti dostal k maratonům?

Když jsem si vybudoval zázemí a kariéru, začal jsem se poohlížet, co bych tak ještě zkusil. Už kdysi mi Tomáš „Tomas“ Ježek říkal, ať zkusím maratony, že dispozice na to mám, rychlost že mi nejde, že jsem šnek, ale vytrvalost jakž takž. Maratony jsem dříve jezdit nechtěl, protože se mi zdálo, že je potřeba tomu věnovat spoustu času. Pak se Tomas stal reprezentačním trenérem a opět mi navrhoval, že bych se v českém maratonském repre dresu mohl podívat na nějaké závody ven. Řekl jsem si, že teď už bych to zkusit mohl a pustil jsem se do toho.

V roce 2006 byl první pokus a protože jsem toho ještě moc neuměl, kazil jsem nominace a nedařilo se mi. V roce 2007 jsem sice zkazil nominaci na Evropu, ale řízením osudu z ní pak někdo vypadl a Tomas tam posunul mě. Tak jsem jel poprvé ME, byl někde v půlce pole a chytlo mě to. Viděl jsem ty nejlepší v Evropě, jak po 30 km maratonu jedou ukrutný závěr v šíleném tempu, přišlo mi to naprosto úžasné a říkal jsem si, tak to bych taky chtěl umět.

2008 byl klíčový rok – Tomas se vrátil k maratonu, trénoval na MS a já se k němu přidal. Měl jsem slušný základ a tréninky s ním mě nakoply natolik, že jsem pak dobře zajel nominaci na MS a nakonec skončil pátý. První svět a hned páté místo, sám jsem tomu ani nevěřil.

Další rok jsem chtěl s Tomasem na deblu zkusit medaili ze světa, ale on mi nevěřil, že na to mám a i když jsme 2009 vyhráli na deblu SP, stejně řekl, že na MS pojede s Ovarem. On maraton není jen o vytrvalosti, ale spíše o tom, jak se ve skupině člověk vypořádá se změnami tempa a věčnými trháky. Já byl dobrý tempař, ale to zrychlení bylo slabší. Osud zase zasáhl a před nominací na svět za mnou přišel Jakub „Fakír“ Adam, že mu vypadl parťák, jestli bych s ním nejel. Nominaci jsme vyhráli a na světě zajeli bronz, zatímco Tomas s Ovarem byli osmí. (smích)

Od roku 2010 už se mnou Tomas jezdil, skočili jsme do toho, jelo nám to pěkně, měli jsme medaile ze SP, ale na světě se nám to nepovedlo. Byli jsme sice šestí, ale medaile to nebyla. Jeden z důvodů byl, že jsem dlouhodobě bojoval s vyčerpáním organismu. Od roku 2005 jsem ho totiž ždímal jak citron a imunitní systém začínal dávat signály, že už to takhle moc dlouho dál nepůjde.

2011 jsem jel svůj životní závod na MS v Singapuru, ale taky byl ovlivněný tou nemocí. Odlítal jsem do Asie se zápalem plic. Závod jsem odstartoval pomalu, všichni mi ujeli, já se potácel někde vzadu. Ale díky tomu, v jakých podmínkách se jelo – tropické deště, vlhko, 30 °C, tak tam lidi padali jak mouchy a stala se neuvěřitelná věc. Já se šoural asi kilometr za čelem závodu, oni vepředu dost zpomalili a já je dojel a zajel jsem stříbro. Fakír s Ovarem se na ten závod dívali a po třech kolech odjeli ze závodiště, že je to hotovo. Když jsem přijel na hotel s medailí, vůbec nechápali, ale to nikdo, ani já ne. (smích)

Tam jsem řekl, že s repre končím a dám prostor mladším. Jednak jsem dlouho laboroval s tou nemocí, za druhé se nám měla narodit dcera a navíc jsem si více než splnil svoje sny. Takže od té doby jezdím už jen takové zábavné závody jako Budějovice – Praha a do repre se necpu. Ale letos jsem udělal výjimku a po 10 letech jel s Fakírem na deblu na Evropu. (smích)

Světový pohár v Týně nad Vltavou 2010. První skupina asi kolo před cílem.
Světový pohár v Týně nad Vltavou 2010. První skupina asi kolo před cílem.

K Budějovice – Praha z organizačního hlediska, co je potřeba zajistit, aby závod proběhl?

Je potřeba zajistit propagaci – tady máme velké rezervy – dalo by se na tom zapracovat a natáhnout do závodu více lidí. Teď jsme měli v dlouhém závodě skoro 30 lidí, ale když se podíváme do zahraničí, tam se takových akcí účastní i stovky lidí (např. Dalsland, Vohandu, …) – my lidi jsme blázni, jen najít ty správné, co hledají tu svou výzvu. Ale snad se pomalu daří. Teď to dokonce ujelo pět lidí na SUP a z toho tři na nafukovačce, ne na karbonovém prkně. Tomu tedy říkám ultramegavýzva. No, říkali, že je to blbost. (smích)

Ale zpět, co je potřeba zajistit – logistiku kolem závodu, kde se bude bydlet, co se bude jíst, jak proběhne start a cíl, přesuny, koordinace s krátkým závodem, sponzoři a ceny (díky Hiko, Regulus, ANECT, EL3 Consulting a Pádler), web a komunikace se závodníky, zajištění cíle, vyhlášení, proviant…

Kolik lidí je v realizačním týmu?

Core team, který jede se závodem po všechny tři dny, jsou čtyři lidi. Kdyby nás bylo víc, bylo by to komfortnější, např. bychom postavili další občerstvovačku. Ale i tak do realizace vstupuje dalších třeba 10–15 lidí. V sobotu je potřeba mít dvojici rozhodčích na Orlík na hráz, kterou překonáváme výtahem se zastaveným časem. V neděli je potřeba další posila na občerstvovačku, někdo na modřanský jez, další rozhodčí oči do cíle, catering po závodě a další.

S Jakubem Adamem na stupních vítězů - MS 2009 v Crestumě.
S Jakubem Adamem na stupních vítězů – MS 2009 v Crestumě.

Z pohledu závodníka – jak na přípravu do závodu? Aby to člověk ve zdraví přežil…

Přežít se to dá. Myslím, že holky, co teď jely na SUP, rozšířily obzory toho, co je vůbec možné. Ony byly na trati přes 29 hodin, ale prostě to ujely, protože byly odhodlané, že to dají. Vůle je důležitá, ale taky je lepší tělo trošičku připravit, protože na to odhodlání se to někdy dojet nedá. Když ti selže nějaký svalový nebo kloubní aparát, šlachy, úpony nebo ti natečou předloktí, že už neudržíš pádlo, tak to odhodláním úplně neurveš.

Jak trénuješ ty?

Máme tady na USK dobrou maratonskou skupinu, kluky, které to baví, trénujeme spolu a to jde daleko lépe než samostatně. Většinou jedeme systém tři dny trénink a jeden den volno. Ale nejezdíme tyhle vzdálenosti, to se jede jen párkrát do roka. Jezdíme vytrvalost pomalou a rychlou a v té rychlé tréninky trvají hodinu až hodinu a půl. Více není třeba. Vytrvalost je dlouhodobá věc, kterou je potřeba budovat postupně. Já ji buduju vlastně 35 let a když s tím člověk úplně nepraští, tak výkonnost jde dolů pomalu. Každý rok je to o něco horší, jak stárnu, ale furt to ještě nějak jde. (smích)

Jaký byl nejdelší závod, jaký jsi kdy jel?

Jeli jsme několikrát Budějovice nonstop, 150 km v jednom tahu. V roce 2014 jsem to jel s Tomášem Pavlíkem jako závod až do konce, po 150 km jsme jeli závěr, kdo tam komu strčí špičku, protože jsme si vzájemně nebyli schopni ujet na vodě, ani utéct na přeběhu. Tenkrát jsem to vyhrál, dneska už bych ho nedal. Je o 10 let mladší.

Proč se to vlastně přestalo jezdit nonstop?

Ti, co si to chtěli zkusit, si to zkusili, ale daleko větší zájem je o etapáč. Nonstop je fakt extrémní výzva. Etapáčem oslovíš více lidí, kteří si přijedou nejen splnit svou osobní výzvu, ale současně se večer potkat s kamarády, pokecat, trochu to prožít, to v nonstopu není.

Berg River Marathon
Berg River Marathon

A co závody tohohle formátu jinde ve světe?

V Jižní Africe se jede Dusi Canoe Marathon – třídenní etapáč na 120 km s dlouhými přeběhy. Tím jsme se nechali inspirovat, když jsme viděli, že na Dusi se s lodí naběhá třeba 12 km za etapu. Tehdy Pavel Šára špekuloval, jak by se nějaký přeběh dal zamontovat do Budějovic, a zkoumal terén kolem Cholína, kde se řeka dost klikatí a zkoušel to oběhnout, jestli to nebude rychlejší. Z toho vznikl ten dlouhý přeběh, který se ve finále opravdu vyplatí.

Kolik má kilometrů a kolik váží ta loď?

Má 8 km a loď váží 8 kg. A je to na začátku fest do kopce. Vyplatí se to, ale ne každému, běží ho jenom minorita. (smích) Je potřeba mít nadkritické množství dovednosti běhu s lodí a výkonosti, aby byl člověk schopen posouvat se po suchu nějakou rozumnou rychlostí. Kdo to nemá, vyplatí se mu jet radši po vodě. Třeba Tomáš „Masvo“ Mareš si to letos zkusil dvakrát v tréninku a zjistil, že se mu to nevyplácí. Takže letos jsme k přeběhu přijeli ve čtyřech, Masvo se odpojil a my šli do kopce. A byli jsme samozřejmě rychlejší. Tak 10–15 minut se tím dá získat a to už jinde nenajdeš. V Budějovicích je ale povoleno v podstatě vše. (smích) Musí to být bez dopomoci, musíš si táhnout loď a pádlo s sebou a pak si můžeš běžet klidně od začátku až do konce. A díky této benevolenci si letos Masvo objevil několik svých vlastních přeběhů.

No ale zpátky k těm zahraničním závodům – Na Dusi jsem nebyl, ale 2016 jsem byl na Berg River Canoe Marathonu taky v Jižní Africe a byl to fakt supr zážitek. Je to čtyřdenní závod na 240 km na řece podobné jako z Vyšáku do Krumlova, teče to a jsou tam překážky přírodního charakteru, napadané stromy, různá slepá ramena, prodíráš se houštinama, někdy musíš kmen podjet, jindy přejet nebo oběhnout. 2016 tam byla světová elita (Hank McGregor, Adrian Boros a další) a já byl mezi nimi šestý. To byla bomba. V roce 2017 jsem si dokonce vlezl na bednu (třetí místo).

Pak změnili formát závodu a muselo se jet na singlech, ale ve dvojici. To jsem jel s Matthiasem Schmidtem, klukem z Německa, který mě rok předtím porazil na Budějovice – Praha. Byl to boj, řeka byla rozvodněná, já měl zdravotní problémy a taky jsme měli smůlu v průběhu tratě. V noci na poslední etapu jsem dostal žaludeční nevolnost a byl rozhodnutý, že nepojedu. Celou noc jsem nespal, žaludek zkroucený, vysláblý, vychcíplý, ale nakonec jsem do sebe před startem nacpal Imodium a vyjel na lačno. Jel jsem sice pomalu, ale dojeli jsme to důstojně.

Pak jsme ještě za repre jezdívali do Španělska na Descenso International del Sella, to je hodně slavný závod. Španělé tím žijou, je kolem toho obří party, městečko Arriondas pulsuje celou noc a ráno na malou říčku naskáče asi 1000 lodí a řežou se tam. Startuje se ze břehu s pádly zamčenými do takové konstrukce. V jednu chvíli se to odemkne, ty vytrhneš pádlo, seběhneš k řece, popadneš loď, naskočíš a valíš. Kolem jsou davy lidí a úžasná atmosféra, to určitě doporučuji každému.

S manželkou na mořském deblu na Krumlovském maratonu
S manželkou na mořském deblu na Krumlovském maratonu

A co domácí závody?

Mám oblíbený Krumlov, je fajn, že se lidi z rychlosti či maratonu potkají se sjezdařema a mohou se navzájem porovnat. Sjezdaři jsou na tom dobře, někdy nás i porazí, třeba když s Kubou prorazíme loď – to se nám podařilo 2018, blbě jsme si stoupli na startu, vystartovali ve skrumáži, někdo do nás najel, my nabourali do někoho a než jsme dojeli na první jez, měli jsme díru v lodi. Vozím pod sedačkou pytlíček s tesou a hadříkem, takže jsme zastavili, zalepili to a pustili se do stíhací jízdy. Čelo jsme téměř dojeli někde před Krumlovem, ale já už byl tak hotový, že už ten kousek dorazit prostě nešel. Tak to nám Karlos s Kamilem (Slepica, Mrůzek) dali. A my jim to vrátili o rok později.

Jak řešíš během závodu výživu?

Během závodu spoléhám hlavně na tekuté cukry Enervitene anebo GT Sport tablety. Při jízdě potřebujeme jíst s minimální režií. To vynechám dva tři záběry, liquid strhnu z paluby a dám si ho mezi zuby. Udělám pár záběrů, aby mi vlna neujela, pak zase jeden záběr vynechám, povolím si uzávěr a zase pádluju, a jak už to mám povolené v puse, tak jazykem odšroubuju vršek, vyflusnu ho do lodi, vycucnu to, obal zase vyflusnu do lodi a je to. Když ti skupina ujede o 50 metrů, stojí tě to zbytečné úsilí se na ni dotahovat.

Berg River Marathon
Berg River Marathon

Kde rád pádluješ?

Dost jezdím na Slapech, ale jsem radši, když tam není moc lidí. Nám úplně neprospívá, když se nám to houpe pod zadkem, ty lodě nejsou úplně stabilní. (smích) Zrovna teď ta druhá etapa na Budějovicích byla hodně rozbitá, ale to k tomu patří, kdo chce vyhrát Budějovice – Praha, musí mít vytrvalost do prvních etap i rychlost do té poslední, umět běhat s lodí, umět pádlovat na klidné i rozbité hladině. Myslím, že se to vyvinulo do docela zajímavé komplexní výzvy.

Co děláš, když nepádluješ?

Pracuju a mám rodinu, nic dalšího nestíhám.

Petře, moc díky za rozhovor, přeji hodně sil do dalších ročníků  Budějovice – Praha.

Petr „Mojža“ Mojžíšek
Datum a místo narození: 2. 5. 1977, Čeladná
Profese: vedoucí oddělení infrastruktury, ANECT a.s.
Medailové úspěchy:
2009 – 3. místo na K2 s Jakubem Adamem na MS v maratonu v Crestumě (Portugalsko)
2011 – 2. místo na K1 na MS v maratonu v Singapuru; 3. místo na K2 s Tomášem Ježkem na ME v maratonu v Saint Jean de Losne (Francie)
2009, 2019 – 1. místo na K2 na Adige maratonu (Itálie) (Martin Kolanda, Jakub Zavřel)
2009, 2012, 2019 – 1. místo na K2 na Krumlovském vodáckém maratonu (parťáci Marian Lachkovič, Tomáš Ježek, Jakub Zavřel)
2011–2014, 2021 – vítěz závodu Budějovice – Praha

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: