Ruská řeka Katuň — altajská vládkyně

Nejvyšší částí je Centrální Altaj, který zahrnuje dvě pásma. Severní tvoří Severočujský hřeben a Terektinský hřeben. Jižní pásmo pak Jihočujský a Katuňský hřeben. Nejvyšší horou je Bělucha, která je nejvyšší v rámci celé Sibiře a na jejím jižním svahu z Geblerova ledovce vytéká řeka Katuň. Jedná se o stejnou řeku, kterou popisuje Otakar Štěrba ve své knize „Pět výprav do Asie aneb kde příroda vládne“. Tenkrát se přes Katuňský hřeben dostávali pěšky a jejich vybavení nesli koně. O necelé čtvrtstoletí později jsme my letěli vrtulníkem z Gorno-Altajska.

Přistáli jsme na pravém břehu několik set metrů pod přítokem říčky Kapčal do Katuně. Tady pro nás za několik dnů začne splutí horního a části středního toku. Nejprve jsme ale chtěli vyrazit na Geblerův ledovec. Řeka Katuň z něj vytéká ve výšce okolo dvou tisíc metrů nad mořem a zpočátku si razí cestu morénovými valy. Ústup ledovců není záležitostí posledních padesáti let, ale projevuje se už dvě století. V místech, kde jsme si postavili stany při pěší výpravě na dvě noci, byl prý ledovec před 170 lety (teď už před 190 lety).

Od Geblerova ledovce sjížděla Štěrbova a Štětinova výprava na nafukovacích kajacích. My jsme začínali u zmíněného vtoku potoka Kapčal o deset kilometrů níž, ve výšce okolo sedmnácti set metrů nad mořem. Odtud byly už slušné podmínky pro naši Matyldu. Kromě tohoto čtyřválcového voru jsme sem dopravili i český raft Ultimate. Voloďa Něustrojev s manželkou Liou sestavili z dalších dvou „matyldovských“ válců a dřevěné konstrukce šestimístný katamarán. Skupinu završoval Ljoša Chomenko se svým dvoumístným katamaránem. Matylda se jako největší a nejnosnější plavidlo stala zároveň i dopravním nákladním prostředkem pro společné vybavení, takže každé ukládání lodních pytlů a navazování vždycky trvalo nejméně hodinu. Slovy klasika: „Vodák, který vyráží na vodu za ranního kuropění, není vodák, ale nadpřirozená bytost“. Po několika kilometrech se řeka rozlévá do více ramen a my museli rychle odhadovat, které bude pro naše těžkotonážní plavidlo vhodnější. Když se tok zpomalil a údolí rozšířilo, řeka začala meandrovat. To se nám chvílemi zdálo, že se vracíme zpátky k Běluše. Za první odpolední plavbu jsme urazili třicet kilometrů a posádky plavidel se sehrály. Tedy až na šestimístný katamarán, kde Voloďa vydával nesrozumitelné povely a Lia korunovala zmatek z nesrozumitelnosti svým kibicováním.

Druhý den se obtížnost na řece zvýšila a všechno pak vrcholilo peřejemi nazvanými Pět štik. Řeka tu protéká úzkým údolím s „kanadskými“ lesy a je místy sevřená kolmými skalními stěnami. Právě mezi těmito stěnami na pěti kilometrech toku je zmíněných pět peřejí – Pět štik. Důležitá byla prohlídka Třetí štiky, kde byl uprostřed řeky příčně postavený kámen. Záleží na stavu vody, jestli je viditelný, nebo zatopený. Při jeho objíždění vlevo byla nutná obratnost a rychlost. Tady Voloďa Něustrojev připravil své posádce horkou chvilku. Protože nevydal žádný povel, zmatená posádka nebyla dost rychlá a záběry pádel neměly sílu. Bouřící voda, narážející zprava, katamarán zatlačila na skalní stěnu a moc nechybělo, aby se plavidlo převrátilo. I Čtvrtá štika byla prohlédnuta shora, protože následuje hned po třetí bez možnosti oddychu. Uprostřed řečiště byly obrovské kameny a my jsme se museli rychle přesunout k pravému břehu. Není jasné, jestli to byla vlna nebo kámen pod vodou, ale najednou jeden z vodáků přišel o své dlouhé pádlo. Pádlařka za ním se po něm sklonila, ale náraz vody způsobil, že mladá dáma setrvačností vyletěla ze svého místa přímo do vln. „Prohlédla si Matyldu zespoda“ a pak ji vesta vynesla několik metrů před naší přídí.

Od ústí Ozernoj do Usť-Koksy, větší obce, která je spojená se světem silnicí i malým letištěm, nám zbývalo přibližně devadesát kilometrů. Při rychlosti řeky by se zdálo, že je to kousek. Ale vodáckému poutníkovi se do cesty postavil další napínavý úsek. Jen co jsme minuli vesnici Kajtanak, řeka se rozlila do mnoha nepřehledných ramen. Za velkým lanovým mostem s betonovými pilíři jsme se drželi za každou cenu vlevo, i když se zdálo, že do pravého ramene teče víc vody. Jenže pravé rameno se dělí na další a další ramena, až voda zmizí, sdělil nám Voloďa. Nechtěl bych jako burlak vláčet naloženou Matyldu zarostlou divočinou zpět proti proudu. V samotné Usť-kokse jsme se zastavili jen na podání telefonické zprávy, že jsme pořád na světě, a abychom koupili nový chléb. Naši ruští průvodci totiž naložili bochníky chleba do plastových sudů. Když se zapařil, během několika dnů zplesnivěl.

Šestý den splutí jsme začínali pod pravobřežním přítokem Akkem. Akkemskij proryv, který následuje, je za dobrého stavu vody jedna velká a dlouhá peřej. Snad pět kilometrů. Krátká plavidla jako Ljošův katamarán nebo raft Ultimate tu využívala své obratnosti k manévrování. Těžce naložená Matylda byla bez obratnosti, zato svou vahou prorazila i ty nejtěžší válce, kterým se nevyhnula. Těžký úsek skončil u přítoku Argutu, který ve svých vlnách přináší do už čisté řeky množství kalné ledovcové vody. Po něm to ještě dělá řeka Čuja, podle které vede Čujský trakt – silnice od mongolských hranic.

Naše cesta skončila po asi 335 km u obce Malyj Jaloman. Právě tady se Čujskij trakt opět odklání, takže to byla pro nás poslední možnost jak výpravu po vodě ukončit. Ten další úsek jsem už dříve splul a ještě se na něj později vrátím…

…o pět let později (rok 1997)

Stačil telefonát do Barnaulu pět hodin před odjezdem vlaku z Prahy. Známosti nezklamaly a před letištěm stál skříňový náklaďák i s řidičem. I sem na Altaj totiž dorazil „tvrdý kapitalismus“. Takže jsme jezdili po městě a nakupovali zásoby potravin – těstoviny, rýži, konzervované hovězí, cukr a chleba. Kromě klasických státních obchodů, které jako obvykle smrděly nejen zápachem, ale i chudobou, jsme našli soukromé kšefty hlídané ramenatými chlapíky a plné zboží, jak jsme zvyklí z našich supermarketů. A navíc otevřené nonstop. Ještě týž den jsme odpoledne opustili Barnaul a vydali se směrem na Bijsk, kde se do Katuně vlévá řeka Bija a vzniká veletok Ob.

Do měst nastoupil kapitalismus, ovšem venkov ještě zůstal místy divočinou Východu. Když jsme odbočili z Čujského traktu na cestu do Usť-Koksy, narazili jsme na milici v uniformách i v civilu. A před ozbrojenci leželi na silnici jako mrtvoly spoutaní chlapíci. Měli ruce spoutané za zády nebo za hlavou. Občas některý z ozbrojenců spoutaného muže rýpl špičkou boty do žeber. Prý před několika hodinami spáchali ozbrojenou loupež.

Nakonec jsme jízdu „terénním“ autobusem ukončili pětadvacet kilometrů před obcí Usť-Koksa. Provoz na silnici byl malý a přímo na břehu se objevil lesík, ve kterém jsme se mohli utábořit, aniž bychom byli plně na očích místnímu obyvatelstvu. Tady jsme mohli další den v klidu nafouknout válce, sestavit Matyldu a ještě urazit něco na mírných vlnách řeky Koksa. Tak, abychom se nehonili a mohla se v daleké zemi konat večerní vodácká idyla. Prostě pohoda.

Takhle jednou večer se u říčky Kuragan, když stany byly postavené, dřevo připravené a oheň plápolal, najednou na pěšině ve večerním šeru objevila postava. Na sobě gumové hadry, plovací vestu a nezbytnou hokejovou helmu. Ruský vodák. S takovými jsem dřív pádloval po Čuje, Katuni i Čulyšmanu. Dobrodruh, který si většinu vybavení, pokud ho nezíská od cizinců, dělá doma na koleně. Dobrodruh, který cestuje na velké vzdálenosti, vláčí se s objemným batohem přes hory a pak bez velkého humbuku sjede divokou řeku někde v divočině. Když zahyne při splutí, jeho kamarádi putují do civilizace, aby sehnali vrtulník nebo koně na transport těla k řádnému pohřbu. Ovšem stává se, že tělo nalezeno není. V obou případech se kamarádi opijí a slibují, že už nikdy na řeku nevstoupí. O rok později se vrátí na místo a postaví na památku svému příteli kříž nebo na skálu připevní desku se jménem. A stejně se k řece vrátí. Třeba jiné, ale stejně… Nedá se to vydržet. Dobrodruzi jsou, pokud tělo slouží, pořád stejní.

Zeptal se nás, jestli jsme neviděli jeho kamarády. Prý sjížděli Kuragan na katamaránu a kajaku. V šeru však přehlédl jejich modrý kajak na druhém břehu. Druhý den dopoledne jsme je viděli, jak vyspávají na levém břehu. Byli všichni.

Kamenné moře padající ze svahu bylo pro mě poznávacím znamením, že se přiblížila „Akkemskaja truba“, ale kromě vstupního válce a několika vln se ta dlouhá pětikilometrová peřej nekonala. Jak se řeka s nižším stavem změní! Od ústí Argutu mění i údolí svůj charakter: svahy obrácené ke slunci jsou rozbitým kamenolomem, svahy odvrácené od pálícího slunce jsou porostlé lesem a dno údolí má stepní charakter. Východně od těchto míst za horami začíná mongolská step. Odtud kdysi dorazily hordy Čingischánových jezdců, po nichž zůstaly malby na skalách a hroby, které jsou předmětem archeologických výzkumů.

Pod ústím Čuji do Katuně řeka zmohutní a její vody provádějí kousky, které na našich řekách neznáme: velké válce, vývary, víry na rozhraní proudů a velké protiproudy. Když se pak údolí opět zúží a Čujskij trakt po levé ruce zmizí v kopcích, lesy na obou březích zase převládnou. Tady se nacházejí takové perly jako peřeje Iľgumeň, Kadryňská truba, Šabaš I a Šabaš II či soutěska Tělděkpeň. A také rozpadlé sruby v lesích a jeleni maralové v houštinách. Vodácká parta z města Bijsk, zpitá ředěným lihem. Gorno-Altajská dětská skupina na katamaránech. Pruhovaná trička vonící potem a kouřem táborových ohňů a velké lovecké nože za pasem. Čaj spařovaný ve velkých kotlích a cigarety „Pjotr I. Velikij“. Tábory na ostrovech uprostřed řeky a houby jako doplněk večeře. A k tomu prohlídka každé větší peřeje před projetím – momentky z následujících dnů, než vodácký poutník dorazí na úroveň Gorno-Altajska.