Když jsme s mužem v roce 1996 plánovali naší první cestu do USA, rozhodli jsme se vzít si s sebou pálavu a zkusit si sjet nějakou řeku. Mít pálavu znamenalo ušetřit nějakou tu korunu za raftování s komerční společností, a tak nám stálo za to, vzít jí přes oceán.
Naší třítýdenní cestu po USA jsme tenkrát začali poblíž Los Angeles. Chtěli jsme projet národní parky na západním pobřeží USA, projet Nevadu a poblíž Denveru strávit jeden týden sami. Starší dcera, se kterou jsme jeli, tam zůstávala na jakémsi skautském táboře jako vedoucí. Pro nás to znamenalo týden volna s možností používat jejich Hondu, jak se nám líbí.
Popovídali jsme si tedy anglicky a za chvíli nás už paní Dvořáková vezla na vodu. Sedla si za volant starého školního autobusu a svezla nás (za 20 USD) spolu s klienty a jejich guidy ke startu splutí Browns Canyonu Arcansas River.
Přejeli jsme vrcholky hor po pěkných asfaltových cestách, až jsme se nám přiblížila řeka tak na 5 kilometrů. Těch 5 kilometrů nebyla žádná procházka. Jeli jsme po rozježděné cestě s hlubokými kolejemi, kde se vana auta courala po jejím povrchu. Trnula jsem, že zdemolujeme zeťovi jeho nízkou Hondu a raději jsem šla některé úseky pěšky.
Celou noc pršelo. Věděli jsme, že po dešti se tu cesty změní v blátivé jílovité kluziště a je pak nutné počkat s odjezdem až cesta uschne. Nechali auto a stan stát u cesty uprostřed ničeho a šli asi kilometr s veškerým vybavením k vodě. Boty se nám za chvíli obalily mazlavým blátem.
Tak jsme projeli na oči několik obtížných peřejí a já se začala uklidňovat, když jsem zjistila, že na tu řeku máme. Někde před námi byla ale ta peřej nejtěžší WW IV+. Světe div se, nad ní jsme dohnali 4 rafty, rybáře se svými guidy, kteří už třetí den sjížděli pro nás ½ denní trasu . Stačili jsme se podívat kudy sjíždějí tuto peřej oni a už jsme byli pod nejtěžším úsekem řeky.
Uff, tak jsme to zase přežili. Oddychla jsem si a vzpomněla si na svou kolegyni Helenku, která vždycky říkala: „ Ten tvůj se tě chce zbavit. Když tě neutopí, tak tě alespoň umlátí pádlem.“
Zabalili jsme raft, hodili vše na záda a po pár metrech jsme už odjížděli prvním stopem na hlavní silnici. Další stop jsme chytli na hlavní silnici, na asfaltu. Byl to úžasný starý bourák – Chevrolet Impala z roku 1956. Řidič dokonce ochotně vylezl z auta, aby nám uložil pálavu do kufru. Divili jsme se, měl totiž amputovanou jednu nohu. Na svou káru byl náramně pyšný. Bodejť by ne, byla vyblejskaná a šlapala jako hodinky. Poslední stop do pustiny, kde stálo naše auto za valy skládky, nás vzala snad 16ti-letá dvojice na výletě. Pěšky jsme došli poslední kilometr k autu a auto i stan tam stálo… Konec dobrý, všechno dobré.
Pokud budete mít cestu kolem, nevynechejte ani jednu z těchto řek, ale jeďte raději s partu vodáků.
Foto: Dvořák’s Rafting Co.
