HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Seakajakový sraz po brazilsku

Seakajakový sraz po brazilsku

Český seakajakář už má rok napřed v kalendáři zaškrtnutá data na tradiční akce jako Praha – Mělník, Sea Kajakové Sympozium a jiné další. Loni se mi povedlo se zúčastnit podobné akce v Brazílii. Akce, která mě překvapila úrovní organizace a relativně vysokým počtem účastníků i přes zcela neformální svolání přes sociální sítě (každý správný Brazilec je členem minimálně desítky regionálních skupin na sociálních sítích a u vodáků tomu není jinak).

Mottem akce byl „Sraz seakajakářů států Paraná a São Paulo“, což v praktickém důsledku znamenalo úspěšný formát akce ve formě srazu „na půl cesty“ mezi státy Paraná a SP. Aby si to dokázal našinec představit, tak popíšu, jak vypadá pobřeží mezi těmito dvěma státy.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Z náhorní plošiny, kde leží i hlavní města států São Paulo a Paraná, během několika kilometrů „spadneme“ na úroveň moře. Zatímco hranice mezi Rio de Janeirem a São Paulem je relativně hodně osídlená a dostupná, tak hranice na pobřeží mezi SP a PR (Paraná), jak se taky zkratkovitě běžně oba státy označují, se nachází v oblasti nazývané „Lagamar“. To je vlastně slovní hříčka spojující slova „Lago“ = jezero, nebo „alagar“ = zaplavit a „mar“ = moře. Abych byl přesnější, tak do zmíněného regionu hranic obou států bych měl zahrnout i další národní parky a chráněné oblasti Lagamar Cananéia, Ilha do Cardoso, Ilha do Superagui a Guaraqueçaba. Tato celá oblast má rozměry přibližně 100 x 50 km, ohraničená je z východu mořem, ze západu horami, na jihu a na severu hustším osídlením ve státech Paraná, respektive SP. Je to vlastně nížina zarostlá hustým subtropickým, blíže k pobřeží mangrovníkovým, pralesem, protkaná řekami, kanály s brakickou vodou, mořskými zálivy, oddělujícími velmi řídce osídlené ostrovy. Je to objevovatelský ráj pro seakajakaře, protože má k dispozici stovky kilometrů vodních stezek v kanálech a zálivech, a co je fajn, nemusíte se tu starat o predpověď velikosti vlnobití, protože z východní strany je chráněn ostrovy Ilha Comprida, Ilha do Cardoso a Ilha Superagui a může si vesele pádlovat na obrovské vodní ploše mezi ostrovy a kontinentem.

Sraz byl domluvený ve městečku Guaraqueçaba, což je zhruba na půlce cesty mezi nástupními místy obou skupin. Popíšu hlavně cestu ze SP, pokládám ji za zajímavější, protože vede méně obydlenou oblastí a více panenskou přírodou. Parta z Paraná nasedala v přístavu Paranaguá, hlavním přístavem, přes který prochází veškerý obchod přes stát Paraná a jeho okolí. Vzhledem k tomu, že brazilský jih je nejrozvinutější oblastí Brazílie si dovedete představit, jak to asi v okolí přístavu vypadá. My ze São Paula jsme nasedali v městečku Ariri, což je poslední výspa státu São Paulo na hranicích s Paraná. O odlehlosti svědčí to, že z celkových bezmála 300 kilometrů autem z města São Paulo, jsme měli asi 60 km po nezpevněné silnici. V podstatě stejný čas jako na dálnici jsme strávili na těch šedesáti kilometrech. Můj pikap je sice odolné vozidlo, ale tohle byla opravdu zatěžkávací zkouška. Na druhou stranu to byl krásný zážitek, více než tři hodiny jet pralesem, potkávat cestou ruiny jezuitských missií, nad hlavou nám lítali tukani a papoušci a cestou jsme dokonce málem přejeli asi třímetrového hada.

Po tomhle tříhodinovém drncání jsme si museli odpočinout v penzionu v Ariri. Tam na nás dýchla atmosféra příštích několika dní. Žádný spěch a frmol. Jenom my, kajaky a mangrovníky. Druhý den jsme sbalili věci, připravili kajaky a vyrazili. Čekalo nás více než 40 kilometrů, protože jsme se dohodli, že to dáme najednou. Tím se nám zjednodušilo balení, nemuseli jsme brát věci na stanování, v cíli plavby jsme měli domluvené ubytování. Skalní příznivci seakajakingu mě teď virtuálně kamenují, slibuji, že příště budeme kempovat.

Trasa z Ariri vede ze začátku kanálem mezi mangrovníky, zajímavostí je asi pětikilometrový úsek otevřený lidskou technikou „Canal do Varadouro“, který přesně kopíruje bývalou stezku, kudy domorodci a poté místní rybáři přetahovali svoje kánoe na vodní cestě mezi zálivy u měst Paranaguá a Cananéia. Kanál byl oficálně otevřen v polovině minulého století. Vliv na místní ekosystém je sporný, chci věřit tomu, že nijak zásadně neovlivnil mangrovníkový prales. Když se jím plavíme, tak kromě toho, že je to zcela rovný úsek jako podle pravítka, jinak nejsou na zcela zarostlých březích vidět známky lidské činnosti.

Po proplutí kanálu Varadouro se dostaneme na rozlehlejší vodní plochu a míjíme vesničky obývané domorodci, míšenci původních indiánských obyvatel s přistěhovalci z Evropy, často z překvapivých krajů. Některé prameny uvádějí, že mezi místními koluje krev kolonizátorů z Francie a Švýcarska.

Pohostinnost místních nemá mezí, takže nepohrdáme velmi štědrým obědem, který byl servírován na dvorku jednoho ze stavení. Oběd byla dokonalá kulinářská atrakce. Ochutnali jsme nejrůznější druhy ryb a vodních tvorů. Škeble, mušle, rejnoci, atd. V momentě placení jsme se ve skupině dohodli, že přispějeme více, než si pán domu řekl a navíc jsme si domluvili oběd na zpáteční cestě. Všichni jsme se shodli, že turismus v udržitelné podobě může být zajímavou alternativou pro komunity v této oblasti.

Po takovém obědě se nám sedalo do kajaků těžko, ale zbývalo nám o něco víc, než polovina štreky. Po přejetí velké vodní plochy, kdy nám nad hlavou přelítla obrovská hejna volavek, plameňáků a dalšího vodního ptactva, nám zbýval poslední dnešní úsek, mangrovníkové kanály v těsné blízkosti městečka Guaraqueçaba. Těchto posledních necelých 10 kilometrů bychom bez bloudění asi nezvládli, ale naštěstí jsme měli pomoc místního seakajakáře, který nám vyjel naproti. Po vyjetí z labyrintu kanálů se před námi otevřelo velké jezero a několikasetmetrová cílová rovinka. Po skoro osmi hodinách sezení v kajaku jsme vzali zavděk postelí a studeným pivem, civilizace je civilizace.

Druhý den jsme vyrazili naproti skupině z Paraná, která svojí část (musím přiznat, že jejich úsek byl o poznání delší) jela na dva dny. Po necelé hodině cesty jsme se konečně sešli, kde jinde, než ve vesničce u brazilskýho bufáče s pivem. Cestou do Guaraqueçaby se zvednul solidní vítr a vlny z boku přes půl metru, někteří jedinci si zaplavali, já jsem si naštěstí coby bývalý štrekař užíval. I když moje stabilita na rychlostním kajaku už není, co bývala, tak na seakajaku usedím i drsnější vlnobití. Po doplutí do Guaraqueçaby jsme se všichni vyfotili u seřazených kajaků, které zabraly skoro půlku promenády v centru. Vyrovnaná pestrobarevná řada dvou desítek kajaků se stala nevídanou atrakcí. Večer se konala slavnostní večeře, několik proslovů, jak to u Brazilců bývá, pak neformální výměny zkušeností a začaly se spřádat plány na další rok.

Plány na další den na společné výlety po okolí nám zhatilo počasí, celý den lilo jako z konve, takže jsme ho strávili diskuzemi u piva. Aspoň v něčem jsme si s Brazilci podobní.

Zpáteční plavba sãopaulské party se konala v ideálním vodáckém počasí, sychravo, vítr, déšť, mlha a různé kombinace zmíněných jevů. Naštěstí v den návratu autem se počasí vyjasnilo, protože na hliněno-písčité cestě by mýmu náklaďáku hrozilo zahrabání v blátě.

Už se těšíme na další ročník, který byl zatím kvůli koronaviru odložen na neurčito. Věřím, že se brzy na vodní stezky v kraji Lagamar vydám i bez srazu a kdo ví, třeba i s českými vodáky. Stojí to za to.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: