Pokračujeme na místo závodů směrem k řece Tay v Grandtulle. Krajina se začíná vlnit a barvy svěží zelené nás upozorňují, že už se nacházíme ve Skotsku. Míra s Mílou, naši řidiči zvládají jízdu v protisměru v pohodě a i na kruhové objezdy najíždějí ve správném směru.
„Ty kameny, to není to nejlepší, tam se může někdo utopit.“ To jsou poslední slova Jirky, hodnotícího obtížnost tratě. Ty děti mě trochu uklidnili, určitě to nebuduje tak strašné. Poslední hodnocení. „Je to jako Lipno bez Váni.“ Konstatuje kdosi z našeho rozpačitého hloučku.
A moje zkušenost. I když jsem si myslel, že mě nemůže nic překvapit, tak při první závodní jízdě jsem se snažil ošidit jeden nájezd a ejhle, minul jsem nevratně branku. Ještě že se počítá lepší jízda a tou ta druhá určitě byla.
Takto dramaticky skončilo naše závodní vystoupení. Ale aby nedošlo k mýlce. Výsledky naší veteránské reprezentace byly více než dobré. Většinou jsme se umístili v první třetině závodního pole a to se skládalo ze závodníků o generace mladších.
Závody krásné, počasí přijatelné a ta voda, to se u nás skutečně nevidí.
Co nám ještě Skotsko ukázalo. Krásné hory, kam jsme udělali jednodenní výlet. Výstup na 1083 m vysoký kopec s převýšením více než 800 m.
Nezbývá než poděkovat našim skotským přátelům za pozvání, přijetí a péči jakou věnovali naší malé skupince na závodech v daleké Grandtulle.
Bylo to náročné, krásné i poučné.
