Slovinská řeka Soča a okolí – podrobné a praktické informace nejen pro vodácký výlet

Krátce pod vodopády by se dalo mluvit o pěkné řece pro kajakáře, ale pouze za velmi vysokého vodního stavu. Tání na to nestačí, musí být po velmi silných deštích. Háček je ale v tom, že je tu první zóna Triglavského národního parku a tudíž striktní zákaz kajakování, který téměř všichni opravdu dodržují. Díky tomu se o řeku nikdo nestará a bývá tu hodně nebezpečných stromů. Až po Velika Korita Soče, která jsou absolutně nesjízdná (velmi úzká soutěska s podemletými stěnami a sifony), se obtížnost střídavě houpe od WW I do WW V.

Za Soču se platí

Sdružení obcí Bovec, Kobarid a Tolmin již léta vybírá vstupné na řeky Soča a Koritnica. Permity se od sezony 2022 prodávají pouze elektronicky. Cena v sezóně 2022 je 3 EUR/osoba/den na plavidlech převážejících 1–3  osoby. Na tato plavidla můžete mít také průkazku sedmidenní za 16 EUR/os. či sezónní za 30 EUR/os. Pokud máte plavidlo pro více než 3 osoby, musíte mít raftový permit. Denní stojí 50 eur/loď a sezónní 500 eur/loď. Slovinská legislativa také vyžaduje, aby byl na každé lodi pro více než 3 osoby přítomen záchranář z divoké vody se slovinskou licencí. Kontroly permitů i licencí jsou tu poměrně časté a pokuty vysoké.

Kolik je vody?

Pro orientaci ve vodních stavech v posledních letech dobře funguje aplikace RiverApp, kde je docela trefně vystižena i malá, střední a vysoká voda pro jednotlivé úseky. Snad jediná chybička je, že pro úsek Srpenica 2 – Trnovo 1 by lépe seděl průtok z Kobaridského vodočtu.

Úseky řeky

Velika Korita Soče jsou nádherná obzvláště za nízkých vodních stavů, kdy můžete v hlubokých průzračných tůních pozorovat pstruhy. Z těch určitě nejvíce zaujme Soška postrv – pstruh sočský mramorovaný, který běžně dorůstá velikosti přes metr. Od sezóny 2020 se tu platí parkovné, ale pokud dáte za okno účet od permitu, parkujete zdarma. Protože je zde první oficiální nasedací místo, začne hodně vodáků právě tím, že do soutěsky najede zespodu a chvíli se tam kochá. Začátek plavby je příjemná WW I–II a Soču po pár stech metrech posílí levostranný přítok Lepenjica přitékající od Krnských jezer. První výraznější peřej úseku se jmenuje Bunkerji a začíná pár metrů nad visutou lávkou. Ve chvíli, kdy lávku vidíte v dáli před sebou, máte ještě dost času zastavit a peřej případně prohlédnout. Její obtížnost je mezi WW III a III+. Dále se úsek pohybuje mezi WW II a III a výraznější je jen 20 metrů dlouhá peřej, kterou vytvořil kamenný sesuv asi před 12 lety. Vlevo je kolmá skála a v řece balvan rozdělující vodu do dvou ramen. Levé, užší z nich, je úzké a krom sifonu je v něm obvykle i nějaký strom. Pravé, širší, bývá volné. Až podjedete silniční most Kršovec, u kterého se dá i vystoupit, začněte být pozornější. Asi 500 m pod ním totiž začíná poslední sočská soutěska Zmuklica, pod níž je stejnojmenné nasedací místo. Pokud jedete Soču poprvé, po dlouhé době či po velkém dešti, vydejte se raději na obhlídku, jednak kvůli případným stromům, a pak kvůli plánování stopy.

Sočská fronta

Údolí Soči je již léta známou destinací pro paragliding, muškaření, vodácké sporty, canyoning, speleologii, vysokohorskou turistiku a poslední léta stále více pro horskou cyklistiku. Málokdo ale ví, jaké krvavé boje tu probíhaly během 1. světové války. Sočská fronta trvala od května 1915 do října 1917 a zemřelo při ní přes 300 000 vojáků. Pokud budete chodit po horách kolem Soči, narazíte ještě často na zákopy, bunkry, tunely a zbytky munice. O tomto období se můžete ledacos dozvědět v kobaridském muzeu či v kostelíku Javorca nad Tolminem. Možná budete překvapeni, kolik českých pluků na sočské frontě bylo.

Zmuklica je za vysoké vody obvyklé nasedací místo pro rafty. Nejtěžší na celém úseku je vyhnout se „magnetické skále“ hned pod první levotočivou zatáčkou. Černá skála, ze které vede visutá lávka na levý břeh, je podemletá, a je dobré se na ni nedostat bokem. Jinak je úsek po soutok s Koritnicí v rozsahu obtížnosti WW II–II+ a za střední a nižší vody ho hojně využívají kajakové školy.

Od soutoku Soči s Koritnicí je řeka mnohem širší a spád zvolňuje. Najdete tady několik pěkných peřejí na cvičení a za velké vody i pěkné pohoupání na vlnách. Obtížnost se ustálí na WW II. V první levotočivé zatáčce pod soutokem se vyhněte dvěma slepencovým balvanům, na kterých už za velké vody uvízl nejeden nepozorný raft. O pár set metrů níže si zastavte vlevo v zátočině s vodopádkem. Nejlepší pohoupání úseku vám nabídne peřej začínající v pravotočivé zatáčce, na soutoku s potokem Slatenik. Odtud vás čeká už jen krátká rovinka k silničnímu mostu Čezsoča.

U mostu mezi Bovcem a vesnicí Čezsoča nasedá hodně nováčků. Soča se tu na několik kilometrů změní v meandrující širokou řeku a kromě malých peřejek a četných zatáček nabídne úchvatné výhledy na okolní hory včetně Triglavu (2864 m n. m.) a Kaninu (2587 m n. m.). Obtížnost se tu pohybuje mezi WW I a II a opravdový pozor si musíte dát jen na stromy a větve, které sem napadají z neustále podemílaných břehů. Díky malé obtížnosti a velkému množství oblázkových pláží je tento úsek vhodný k vyvezení malých potomků i bojácných partnerů či partnerek.

Silniční most u vodopádu Boka (vysokého 106 m!) značí začátek dalšího WW I–II úseku. Řeka zde ale mění charakter. Mizí meandry a trochu se zvětšuje spád, nicméně je to tu pořád dobré pro rodiny a začátečníky na kajaku. První kilometr úseku byl již několikrát rovnán těžkou technikou, aby Soča neničila ani jeden břeh, ale voda si do toho tak úplně mluvit nenechá a při každé povodni se koryto trochu mění. 500 m pod mostem si dejte pozor na kamenné hrázky u pravého břehu – z některých koukají ostré traverzy.

Od nasedacího místa Srpenica 1, kde pravděpodobně malé děti a začátečníci vystoupí, sice první kilometr obtížnost nenarůstá, ale řeka se tu postupně zařezává do hlubšího údolí a možností k jejímu opuštění ubývá. U visuté lávky pod vesnicí Srpenica stoupne obtížnost na WW II–II+. V říčním korytě přibude kamenů, řeka se stává hravější a než dojedete na Srpenici 2, blíží se WW III. Pokud jste sem dojeli na hranici svých možností, vydejte se po schodech na pravém břehu a asi za 10 minut budete u silnice.

Srpenica 2 je začátkem těžší části komerčního raftového úseku. Oproti předchozí části je tu větší klesání a obtížnost kolísá mezi WW III a III+. Na tomto úseku se vyskytuje pár sifonů a podemletých kamenů, které Soču již několikrát nechvalně proslavily. Většina peřejí je ale dobře čitelná z vody a díky velkému množství kamenů je tu i dostatek vracáků. S trochou fantazie si tady opravdu vyhrajete a procvičíte techniku záběrů. Asi ve dvou třetinách dojedete k velké skále, která se objíždí zleva. Skále se říká Manhattan a následuje za ní peřej esíčko, kde raději nechcete bourat do kamenů. Je tu pár menších sifonů a jedna podemletá skála, která umí být nebezpečná. Obzvláště pokud je v ní zaklíněný strom či větev. Poslední peřej úseku není na projetí složitá, ale neměli byste se v ní dostat do posledního pravého vracáku, odkud část vody odtéká sifonem pod velkým balvanem. Konec je na pravém břehu před visutým mostem.

Trnovo ob Soči přiláká pravidelně evropské i světové závody ve sjezdu na divoké vodě. Vodní slalomáři tu bohužel nezávodili už léta, ale přesto je Trnovo 1 pořád označováno jako začátek slalomové trati. Řeka nabírá spád a mezi peřejemi pomalu mizí hluchá místa. Úsek je dlouhý asi kilometr a celou dobu kolem něj vede pěšinka na pravém břehu. Konec byste neměli minout, je obvykle označen visutou cedulí a v řece před vámi bude balvan se zbytky betonu od bývalého mostu. Znalost eskymáckého obratu a záchrany je zde již samozřejmostí, jde přeci jen o WW III–IV a nebezpečných míst je tu zas o něco více.

Katarakt, Čechy někdy označován jako Kobarid a Němci Siphon Strecke, začíná na nasedačce (pro většinu smrtelníků spíš vysedačce) Trnovo 2. Kdo jede dál, musí mít těžkou vodu opravdu v malíku. Technická obtížnost je sice „jen“ WW IV–IV+, ale následky případných chyb už na tomto úseku byly pro spoustu lidí fatální. Slalomová trať na rozpádlování je určitě dobrý nápad, a pokud se na ní nebudete cítit dobře, do kataraktu nepokračujte. V kataraktu je sifonů nepočítaně a úsek je velmi nepřehledný. První jízdy je tedy nejlepší absolvovat s někým, kdo to tu opravdu zná. Pokud tu možnost nemáte, věřte, že není bezpečné ani zastavit v libovolném vracáku, protože z některých voda odtéká spodem. Visutá lávka nad krátkou oddechovkou značí zhruba polovinu. Druhá půlka je těžší. Až dojedete do kolmé pravotočivé zatáčky se skalní stěnou na levém břehu, sjeli jste to nejtěžší, co Soča nabízí.

Přítoky a další možnosti

Koritnica je svižná alpská říčka s trochu větším spádem než Soča. Pramení v kotlině Loška Koritnica. Jediné nasedací místo je pod soutěskou u pevnosti Kluže, která chrání příjezd do Bovce již od dob Napoleona. V žádném případě nepřemýšlejte o nasedání nad soutěskou, bylo by to fatální. Podle vodního stavu se Koritnica pohybuje mezi WW III–IV, ale na čtyřku už musí být alespoň 20 m³/s. Online vodočet bohužel již dlouho nefunguje. Doporučuji před nasednutím dojít lesíkem asi 200 m po proudu a podívat se na malou soutěsku a prvních 50 m za ni. Peřejky tady na sebe navazují rychleji než na horní Soče a je o to důležitější držet skupinu pohromadě.

Učja přitéká do Soči zprava slabé dva kilometry pod Bokou. Jedná se o výživnou WW V (X), která se jezdí ze slovinsko-italské hranice. Je dost těžké natrefit na správný vodní stav a ve správném počasí, aby vám pak voda nenarostla pod zadkem z 15 na 50 kubíků. Charakterem jde o kontinuální creek se slušným spádem, sifony, stromy a úzkými průjezdy.

Nadiža teče pár kilometrů západně od Kobaridu a ve Slovinsku dělá jen relativně krátkou smyčku. Nasedačka je u mostu Ponte Vittorio Emanuele III na slovinsko-italské hranici a obvyklý konec u mostu u vesnice Podbela. Obtížnost kolísá v rozmezí WW II–IV. Minimálně jedna peřej je nebezpečná kvůli podemleté skále a několik míst je lepší prohlédnout. Nadiža je ale snad ještě citlivější na vodní stav než Učja. Když leje, je potřeba být blízko a připraven. Nasedá se tu na klesající vodu, obvykle někde v rozmezí 15–25 kubíků. Když nasedáte na méně než 12, bude to už drhnout.

Sušec je v okolí Bovce bezesporu nejfrekventovanějším potokem vhodným pro canyoning. Přitéká do Soči na Srpenici 1 a je skvělou doplňkovou aktivitou nejen pro vodáky. Pokud nemáte na canyoning vlastní vybavení, můžete se obrátit na agenturu AlpiCenter.cz, kde se domluvíte česky. Výšlap do Sušce trvá obvykle půl hodiny a sestup pak 1,5–2 h. Obvykle je pojat jako kaňon bez slaňování se spoustou skoků a skluzavek. Chcete-li ho ale celý poctivě odslaňovat, připravte se na 30m vodopád. Poslední skluzavka kaňonu má 11 m, ale většina agentur už ji přibrzďuje lanem.

Kozjak je nejen krásným vodopádem lákajícím turisty a fotografy, ale hlavně jedním z nejkrásnějších kaňonů, které v údolí Soči najdete. Přitéká do Soči zleva asi ve dvou třetinách úseku Otona – Kobarid. Protože má velké povodí, je třeba si před nástupem ověřit vodní stav a předpověď počasí. V Kozjaku vás čekají dlouhé plavací pasáže, hluboká úzká soutěska, několik slanění a krásné skoky. Kaňon není vhodný pro úplné začátečníky.

Turisté tu najdou snad vše od krátkých procházek k vodopádům po vícedenní túry s přespáním na horských chatách. Pro ty, kteří se chtějí vydat vysoko, ale nemají ambice po velkých fyzických výkonech, jsou dobrými výchozími body sedlo Vršič a Mangartsko sedlo. Z Vršiče vedou ferraty i pěší túry na Malou (2333 m n. m.) a Velikou (2366 m n. m.) Mojstrovku a na Prisojnik/Prisank (2547 m n. m.). Z Mangartsko sedlo máte možnost dvou pěkných ferrat a jednoho „choďáku“ na vrchol Mangart (2677 m n. m.).

Bajkování se v okolí najde dost, ale obvykle je to o dlouhém výšlapu a sjezdu, který není úplně pro každého. Pro údolní jezdce byly před pár lety upraveny štěrkové pěšiny a cesty po levém břehu Soči od Kršovce do Kobaridu (pár kilometrů kolem vesnice Čezsoča a závěr z Magozdu do Kobaridu je po nefrekventovaných asfaltkách) a bylo by i pár krátkých výletů kolem Bovce.

Otona je parkoviště, ze kterého musíte k řece sejít po schodech asi 150 výškových metrů. Stojí to ale za to, protože vás čeká opravdu pěkný kousek divoké vody. Hned v první peřeji byl posledních několik let monstrózní sifon na levé straně. V roce 2020 to ale zatím vypadá, že se něčím ucpal a žádná voda skrz něj neprotéká. Pokud se vám ale peřej nezdá, není nic jednoduššího než nasednout až pod ní. Prvních několik peřejí se pohybuje mezi WW III–III+ a nejzajímavější z nich je „malý katarakt“ asi kilometr pod startem. Pak začne obtížnost pomalu klesat a závěr je mezi WW II–II+. Průjezd soutěskou pod Napoleonovým mostem je pěknou tečkou za dobře stráveným dnem. Vysedání je asi o 500 m níže.

Od Kobaridu po Volčanski most v Tolminu je Soča opět vhodná pro rodiny, otevřené kánoe a pohodovou plavbu. Obtížnost je v rozmezí WW I–II a na „volej“ tu nenarazíte. Potkáte tady asi víc rybářů než vodáků, ale pokud není divoká voda váš šálek kávy, budete tu spokojeni. Pod Tolminem začíná soustava sočských přehrad/elektráren, která se táhne až po Solkan u Nové Gorice, kde je slalomová trať. V Nové Gorici Soča emigruje do Itálie, kde se přejmenuje na Isonzo a s tímto krycím názvem se kousek pod Monfalcone vlije do moře.