Začínající kajakářka Aneta Michalcová popisuje, jak se s partou kamarádů vydala „pokořit“ proudy řeky Lofer.
Jdeme na to!
Vyrážíme do Rakouska na Lofer a já mám upřímnou radost, že se moji samozvaní kamarádi alespoň pro tentokrát nevsázejí o to, kolikrát zaplavu. Díky moc! Hurá do hydra a jde se na vodu! Můj Honza začíná být trochu nervózní. Nasedáme do lodí a já už tuším, že bude průšvih – nedaří se mi nasadit šprajda. Ještě párkrát to zkusím, až to nakonec rezignovaně vzdávám se slovy „Nejde to!“ a čekám, až mi trochu nervózní Honza ochotně přispěchá na pomoc. Asi bude křičet… Povinné opláchnutí obličeje ve prospěch aktivování se a můžeme vyrazit.
Po pár metrech od nasedačky přichází první malé peřejky. Z mostu to vypadalo jako velká sranda, z vody už to zas tak legrační není. Voda teče a najednou tam není. Rovná čára přes celý koridor řeky a dál už nic. Myslím na osmihodinovou cestu autem, která byla plná sifónů a začínám mít pocit, že se mi vlastně vůbec nikam nechce. V autě mám knížku, taky si můžu úplně v klidu číst. Že nemůžu? Kristýna mě konejší. „Ono to jen tak hrozně vypadá, ale nic se tam neděje. Jen pár kamenů.“ (Zřejmě jedna z oblíbených a velmi frekventovaných frází všech velkých kajakářů – nic to není.) Ještě než si to všechno stihnu pořádně promyslet, Honza už mi to najíždí. Ve strachu, že mi ujede – což je dost nepravděpodobné, protože, zatímco já pořád pádluji jak blázen (a stále je to málo), on se jenom veze – seberu všechen morál, co ve mně takhle po ránu zbyl, a jdu do toho. Nádech. Špičku dolů a pádluj… Je to jenom pár záběrů a já už zase můžu otevřít oči. Jsem dole. Výdech… Sranda, levou zadní i s prstem v nose. Na mě si nepřijdete. Na malou chvíli mě zaplaví totální euforie a já si můžu užít všechny ty přírodní krásy kolem.
První krysa
Všechno mohlo být super a sluncem zalité, kdyby nebylo toho zatraceného kamene… Jeden jediný obří kus skaliska uprostřed řeky – tak proč ho nevzít, říkám si. Rychlostí kulového blesku si to šinu přímo na něj. Základ je přece nepřestat pádlovat, no ne snad? A tak pádluji. Náklony, náklony… napadá mě. Honem rychle, co vím o těch náklonech… určitě budou k něčemu dobrý, ale vim já, takhle z hlavy? Jako na kole… na kole jezdit umim. Kam chceš jet, tam se nakloníš, to je jednoduchý… V tom, kam chci jet, mám jasno – hlavně pryč a ideálně co nejdál od kamene! Takže nááklon… A moje hlava už si dává high five se skálou, zatímco já budu mít spoustu času rozjímat v bílé tmě o tom, kde se stala chyba.
Dobře vím, že nikdy nemám pouštět pádlo. Ale jak se mám držet pádlo, když mám doslova plné ruce šprajdy? Jeden rychlý nádech na „půl huby“ a honem zpátky pod vodu. Šprajda ne a ne dolů. Rychlý nádech číslo dvě. Tak teď už jsem pod vodou minimálně věčnost. (Až Vám někdo bude chtít tvrdit, že to zdaleka nebylo ani půl minuty, tak pěkně kecá!) Začínám panikařit a taky mě to topení se, pomalu přestává bavit. Naposledy se stihnu rychle nadechnout a odhodlaně se vracím zpátky pod vodu. Když to nejde jinak, zkrátka se z té lodě vykopu. No sláva, Huka mě konečně pustila ven. Oranžový Dejvák expres je u mě v cuku letu. Chytám se oka a nechám se odtáhnout ke břehu. Teprve ve chvíli, kdy na rozklepaných nohou přistávám na pevnině, mě napadá: Kde mám pádlo? „A víš, co se stalo Anetko? Ty jsi přestala pádlovat!“ „Ale vždyť jsem pádlovala!“ Cítím křivdu a nikdo mě ani trochu nepolituje…
Nejdřív jste plaváček, o pár metrů dál po proudu je z Vás zkušená kajakářská hvězda. Takže další „krizové“ místo (Vysmáli byste se mi, kdybyste věděli, o kterém konkrétním úseku řeky mluvím, ale já Vám vážně nekecám! Ta vlna měla nejmíň dva a půl metru – nejmíň!) už si jedu na pána, totiž zadkem napřed. Teď se mi chce i trošku brečet, ale jsem velká holka, takže to vydržím. Zatím. I na hysteráček dojde…
Nejtěžší úsek
Protože nic není zadarmo, další krizová krize přichází za necelých patnáct minut. Poslední „trochu těžší“ (jak vy pádleři s oblibou říkáte) úsek řeky před vysedačkou. „Aneto, hele, teď musíš bejt úplně aktivovaná. Seš aktivovaná? Tam dole musíš hned zastavit, ale nebude to jen tak. No, je to tak padesát na padesát, že tam zastavíš. A když nezastavíš, tak pojedeš do soutěsky, a to by nebylo dobrý…“ No výborně. Takže já už přemýšlím kudy to přenesu. Podle Honzova výrazu v obličeji a zarytého mlčení všech, je mi celkem rychle jasné, že se nic a nikdo přenášet nebude. Takže co? Musím se s tím ještě naposledy poprat. Honza už mi najíždí lajnu a já se směle pouštím za ním. Kličkujeme mezi kameny. Jako obvykle Honza přede mnou vůbec nepádluje, zatímco já to točím o sto šest. Začínám mu najíždět na zadek, takže párkrát trochu dotčeně pohladí vodu, jen tak, aby se neřeklo. Netrvá to dlouho a už jsme dole. Tuhle krizi jsem zvládla. A bez plavání. Za poslední skálou, při myšlenkách na chřtán soutěsky, dávám zkušeně pravý náklon, div nekončím hlavou pod vodou. Hlasitě křičet u toho ještě zvládám. Naposledy pořádně zahrabu a přistávám u břehu. (Osobně bych řekla „pořádně“, Honza by moje závěrečné zapádlování okomentoval slovy: „Ty u toho snad chrápeš nebo co!“)
Konečně mě zaplavuje vlna endorfinů, opětovné euforie a úlevy. JO! Mám to za sebou! A taky joo: „Bylo to faakt hustý!“ Hustý to bylo, takže znova už nejedu. Spokojeně si oddechnu v dobré víře, že „Tak co? Zprášíme to ještě jednou ne?“ už se mé pádlující maličkosti netýká. Avšak nenechte se mýlit, na dobrovolnost tady není prostor… Po cestě autem zpátky na nasedačku už bulím jak želva. (Jen taková úplně malá želva – hysterák si nechám na později, do zálohy, pro sichr.) Tajně doufám, že si toho všimne někdo, kdo by mě řádně politoval. Vzápětí si uvědomuji, že nikdo takový tady není. Takže hurá do hydra a rychle na vodu podruhé, hlavně ať už to máme za sebou.
Druhé kolo
Jsem si skoro stoprocentně jistá, že moje červená Huka je o moc hůř ovladatelná a taky o moc víc vratká, než kdejaká jiná loď! Jak jinak by se dal vysvětlit fakt, že já se s tím pořád tak peru, zatímco ostatní jsou „úúplně v poho“?! První peřejky si dávám ve velkém stylu – pravým bokem napřed. Kam se podělo to slavné „špičku dolů“? Kupodivu, ale přežila jsem.
Věc, na kterou se všichni těšíme, přichází hned na to – Anetky první krize, jednání druhé: Tady už to znám. Je tam ten kámen, ten nesmím vzít, to je jasný. Naše vodácká sibyla Dejvák mi to najíždí a zastavuje ve vracáku pod kamenem. Že prý, abych ten kámen nááhodou nepřehlédla. (Já přece vím ze všech nejlíp, že tam je!) Beztak tam stojí jenom proto, aby to měl pěkně z první ruky. „Náklon, náklon, náklon..!“ řve na mě. No, co už, když to předtím nefungovalo, zkusím to ještě na tu druhou stranu, že jo. Nakláním se na kámen a proud mojí pekelně vratkou krásku lehounce protahuje podél valounu. Pádlerky a pádleři, žádná krysa se dnes nekoná! Jsem borec! Mám ze sebe takovou radost! Jenže jak už to tak bývá – co se pokazit může, to se taky pokazí. Takže než se toho krásného pocitu stihnu pořádně nabažit, už je kolem mě zase bílo. Tak co jee? Už zase plavu a vůbec nevím proč?! Naštěstí mě Huka tentokrát hodlá pošetřit. Bez mojí sebemenší snahy mě vyplivuje ven do studené vody. Když vynořím hlavu, k mé velké radosti už se kolem mě motá můj nejoblíbenější singlíř Pájka na svém modrém oři. (Hmm… Když nad tím tak přemýšlím, jeden z důvodů, proč se mi ten sport tolik líbí, bude právě to, kolik mužů za mou krátkou kajakářskou kariéru, už dobrovolně bojovalo o můj holý život.) Takže znovu a lépe – krysa se nakonec konala. „Vracák“, „blbej náklon“, „nepádlovala“ – tak jasně že… Všichni přesně vědí, co se mi to tam stalo, jen já jsem ukřivděná a taky v právu! Určitě jsem totiž pádlovala a taky jsem se nakláněla na všechny světové strany. A co je mi do nějakých vracáků?
Krize
Přes záplavu slz teď nevidím na cestu. Začínám prosit, škemrat, a nakonec i žadonit o to, že poslední krizi přenesu. Honza tvrdí, že není kudy, ale já nejsem slepá! „Támhle po těch kamínkách by to šlo! Můžeš na mě počkat dole.“ Konečně přišla ta správná chvíle na úplně malinkatý hysterák. Křičím, mlátím pádlem o vodu, zajíkám se, znovu křičím… Však si asi umíte barvitě představit, jak to vypadá, když je ženská tvrdohlavá hysterka, a ještě na vodě. Honza už prodává moji loď. (Mě možná taky prodá.) Ježdění na vodě nebude pro mě, chce to sílu a „pořádnej morál“ a to já nemám. Že nemám? No jen počkej! Opláchnu si vybulené oči, aktivuji se na 792 %, naposledy se do toho pořádně opřu (fakt nechrápu), zkušeně projedu mezi kameny, a dokonce i přistanu nad soutěskou, takže dobrý. Z dovolené si odvážím nespočet duhově barevných modřin a taky z ostudy kabát, za to, jaká jsem herečka. Prostě idylická dovolená na vodě. Tak za rok zase AHOJ!
Který úsek Loferu je tu popisován?
Nechtělo by to začínat na jednodušší vodě? Takhle se potenciální pádlerky odrazují a ne lákají 🙂
článek dobrej. Second run = double fun. taky by mě zajímalo, kterej úsek je popisovanej. Jestli Teuflschlucht, tak jste dost „vostří“ 🙂
Super clanek, presne takhle se citim, akorat na vode o 4 tridy lehci 😀
Řeka Lofer v Rakousku není, jen potok Loferbach. Jinak je asi popsána slalomka na řece Saalach u městečka Lofer.
Moc pěkný článek Anetko! Při čtení se mi znovu vybavily vlastní pocity. „Špičku dolů a pádluj!“ Kolikrát jsem to slyšel… A můj údiv, když jsem to činil a přece zaplaval. No, když tě to žene na obrovský šutr přímo v proudnici, tak už to tak docela neplatí. A jak to bolelo. Těch (naštěstí jen) modřin. Někdy jsem byl za ně rád, že mám výmluvu, abych nemusel na „second run – double fun“. Začínal jsem na kajaku poměrně pozdě a mnohokrát jsem si myslel, že to už pro mě není a že toho nechám. Nějak se to ale postupně zlomilo a dnes si užívám i relativně těžší vodu. Proto pro Tebe i pro ostatní s podobnými pocity: VYTRVEJTE, STOJÍ TO ZA TO!!!
Ahoj,No, začínal jsem taky jako starší (když mi ve 27 řekli v oddíle no pro nás jste…[chvíle ticha] neprespektivní docela se mě dotklo, že chtěl nejspíš říct „starej“ 😀 )Nicméně jsem začínal na potůčkách typu Blanice, Vydra, Vavřinec, Steyer a až postupně se posouval na různé Kamenice, Čerťáky, Kopentrauny, Lamerofenery (bo jak se to píše) ad.Jasně, jsou i podsatně těžší a posouvám se pomalu. Na druhou stranu jsem přece starej a posouvám se s minimem stresu…. A hlavně mě to baví!
Ahoj. Článek zajímavý, ale pro hodnocení je alespoň podle mne podstatné, jaký úsek Saalachu autorka popisuje. Bylo by fajn, kdyby to sem ještě dopsala, jak už se někdo ptal výše.
Hezký článek, dík za něj. Už nějakou dobu jsem si s mírnou nadsázkou říkal, že se Pádler stává magazínem pro pádlery WW IV+…..takže jsem mimo cílovku:-D
to Vojta: Moc nerozumím tomu, proč je pro hodnocení podstatné vědět, o který úsek se jedná? Hodnocení čeho? Kromě toho mi z článku vyplynulo, že právě tohle autorka zveřejňovat nechce, ale možná se úplně pletu…
Ahoj. Pro mne to podstatné je kvůli osobnímu srovnání, protože jsem tam (míněno na Saalachu) svého času byl se svou přítelkyní, pro kterou to byla jedna z prvních zkušeností.
Ahoj všem!
Předně moc děkuji za všechny reakce, potěšily. 🙂
Přiznám se, že absolutně netuším o jaký úsek Saalachu se jednalo. To je taky důvod, proč to není přesně specifikováno. Pamatuji si všechny TY kameny na řece, ale názvy jdou mimo mě. 🙂 Zkusím to zjistit od někoho povolanějšího. 🙂
Odrazená zatím nejsem (i když, někdy mám vážné podezření, že přesně o to někdo hodně usiluje… :-)), stále statečně vytrvávám. 🙂
Je to nějaký divný. :)Řeka Lofer není.1) Buď jde o Loferbach – ten je ale podstatně menší, tomu neodpovídají fotky a ani text.2) Jde o Saalach nad Loferem a slalomku v Loferu. Tomu by odpovídal text i to zastavení, které když člověk nezvládne, tak spadne do průšvihu v soutěsce. Ale zase tomu vůbec neodpovídají fotky.3) Jde o Teufelsschlucht – tomu by odpovídaly fotky, ale zase ne text o začínající kajakářce a zakončení nad nebezpečnou soutěskou.4) Jde o Saalach od mostu (na Au) dolů – tomu by odpovídal text, ale zase ne fotky a zakončení nad nebezpečnou soutěskou.P.S.: Teď koukám, že většina fotek je ze Soči, ze Saalachu jsou jedna nebo dvě. Takže bych tipoval za 2) s tím, že si zbytek party sprášil za 3).
Jak říkáš – fotky tak úplně nekorespondují s textem. Zrovna když nějaké nutně potřebuješ, ukáže se, že prakticky žádné nejsou. 🙂
Ještě k tomu, jak někdo psal výše. Jestli jsi opravdu začátečník, tak Saalach je dle mého opravdu kláda. Každý to má asi jinak, ale pro mě má větší hodnotu s jistotou sjetá WW2, kdy cítím že to mám pod kontrolou a zastavím kde potřebuju, než WW4 rovně dolů, se štěstím a vytřeštěnýma očima. Také můžu vřele doporučit nějaký kemp pro (nejen) začínající kajakáře, které se pořádají (Troja, České Vrbné). Nemohl jsem uvěřit, jaké zde účastníci udělali za víkend pokroky!
Nejnovější články
NEJVĚTŠÍ SETKÁNÍ VODÁKŮ NA SUCHU BUDE 10. 11. NA FESTIVALE OBZORY
Pražský podzimní vodácký bazar v Boatparku
S Barakou na Divokém Západě
Zajímavé vybavení
Salomon XA Pro 3D GTX
Jistota na každém kroku.
Altra Lone Peak 8
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Salomon XA Pro 3D GTX
Jistota na každém kroku.
Altra Lone Peak 8
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Kalendář akcí
ICF CANOE POLO WORLD CHAMPIONSHIPS
Doubrava bez odpadků
Ukončení sezóny na Opatovickém kanále
Podzimní sjezdy na Lužnici
Podzimní CNAWR Trója Session
Vodácký bazar
Zet director
dětská vodácká bunda
dětská vodácká bunda
neopren dětský short