HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Štafetový rozhovor – Luboš Hilgert

Štafetový rozhovor – Luboš Hilgert

Když jsem dostala za úkol udělat rozhovor s Lubošem Hilgertem nejstarším, měla jsem z toho upřímnou radost. To jsem ale ještě netušila, že bude takový problém najít termín pro osobní setkání. Luboš Hilgert je totiž, navzdory svému věku, neuvěřitelně činný.

Právě jste se vrátil z Itálie, prozradíte mi, co jste tam dělal?

Byl jsem tam lyžovat a za týden jedu do Francie, na naše hory už jsem zanevřel, řekl jsem si, že nejsem tak bohatý, abych mohl jezdit na Mísečky, platit drahé ubytování a permanentku – ve Francii to mám zadarmo.

A co v létě? Pořád ještě jezdíte na kajaku?

Když jedu na vodu, tak na mořském kajaku na přehradu. Ale už je pro mě těžké dostat loď na vodu nebo ji vysadit na auto. Hodně ale jezdím na kole – je to jednoduché a mám tam víc příležitostí než na vodě. Já jsem na vodě moc na turistiku nebyl, od začátku jsem závodil, a když je člověk zvyklý na připravené tratě, tak se nemůže jen tak sebrat a jít si někam zajezdit – potřebuje lidi, kteří připraví trať.

Říkáte, že jste začal rovnou závodit, jak jste se ale k vodáckému sportu vůbec dostal?

K vodě jsem se dostal až v dospělém věku. Pocházím z Brna a po válce jsme tam měli skautský klub, ale chodili jsme spíš pěšky nebo lezli po horách. Až pak, asi v roce 1950, jsem se po maturitě dostal do Prahy na techniku a najednou jsem byl vytržený z prostředí, které jsem znal a kde jsem měl spoustu kamarádů a tady jsem neměl nikoho. Po roce jsem náhodou někde objevil zmínku o skládacím kajaku, a to mě fascinovalo – člověk může vzít loď na záda, někam odjet, tam si ji složí a sjede dolů. A hlavně k tomu nikoho nepotřebuje a vystačí si sám. Tak jsem si koupil kajak, byla to moje první velká investice v Praze. Ale brzo mě to vyvedlo z omylu, že by to bylo tak jednoduché – vzít na záda a někam jít, tak jsem ho měl zakotvený na Císařské louce a občas jsem se projel po Vltavě.

První pokus o sestavení skládacího kajaku, jaro 1954První pokus o sestavení skládacího kajaku, jaro 1954

Takže jste byl takovým vodákem samotářem. Našel jste si pak nějakou partu?

Zanedlouho jsem objevil kamaráda, který dřív jezdil štreky, ale rozešel se se svým parťákem a začal jezdit slalom. A ten mi řekl, abych si dal loď na Čertovku. A tam jsem poprvé viděl slalomové branky, ve druhém ročníku na vysoké škole.

A začal jste takhle ze dne na den pádlovat… Měli jste nějakého trenéra, nebo někoho, kdo vám radil, jak jezdit?

Ne, to jsme vůbec neznali pojem trenér! Museli jsme si sami přijít na to, jak pádlovat a strefovat se do těch branek. Nikdy nás nikdo netrénoval, vždycky jsme si šli jen tak zajezdit. A nejlepší bylo, když jsme tam byli aspoň dva nebo tři, protože jsme závodili, kdo to sjede lépe a rychleji.

Začínal jste až v dospělém věku, bez trenérů, a přece jste se dokázal takhle vypracovat. V dnešní době se všechno žene dopředu, děti začínají sportovat, když ještě ani pomalu neumí chodit…

Je jiná doba. A já jsem tenkrát jenom zkoušel různé varianty, co tady dělat. Hledal jsem nějakou motivaci k pohybu a voda se mi líbila, když už jsem měl ten kajak. On tedy neodpovídal svými parametry závodním lodím, takže jsem si potom stavěli lodě sami.

To zní zajímavě! Docela by mě zajímalo, jak taková stavba lodi probíhá?

No v létě jsme jezdili a v zimě vyráběli novou loď. Každý si namaloval vlastní plán podle toho, co se mu zdálo, že by ta loď měla mít, ale musely se dodržovat určité předpisy. Třeba kajak musel být minimálně 60 cm široký. Ale řešili jsme, jak tam udělat šprajcy a opěrky, aby tam člověk pevně seděl.

To už v dnešní době nikdo nezná. Každý vodák si vybere loď, která se mu zamlouvá a pak si na ní udělá tak maximálně nejnutnější úpravy… A vy jste jezdil jenom na kajaku, nebo jste zkusil i něco jiného?

Jezdil jsem výhradně na kajaku. Až když jsem začal pracovat jako trenér, tak mě posadili do singlovky, že prý musím znát všechno. A pak mě z ní nemohli dostat ven, protože mě v tom chytly křeče. A teď už nevlezu ani do kajaku, protože se tak zmenšily a snížily, že je člověk tím kajakem vlastně obalený.

Jednou jsme tady pro televizi jeli s celou rodinou Vltavu z Císařské louky na Štvanici. Nacpali mě do nějaké té novější lodě, protože já už jsem svou neměl, a na konci mě z ní museli vytahovat, protože jsem se z ní nemohl dostat.

Luboš Hilgert, Zdeněk Košťál a ukradený suvenýr ze západuLuboš Hilgert, Zdeněk Košťál a ukradený suvenýr ze západu

Ale dřív jste tyhle problémy rozhodně neměl a jezdilo vám to velmi dobře. Jak jste se ale dostal k samotnému závodění?

Jednou jsme se s kamarádem omylem nachomýtli ke kvalifikaci na MS v Tacenu. Bylo to v Liptovském Hrádku na soutoku Belé s Váhem a my jsme se tam přihlásili. Tenkrát to bylo tak neformální, že člověk nemusel být předem přihlášený a ani se nás neptali, z kterého jsme klubu, prostě nás tam napsali a my jsme jeli. A to byl můj první slalomový závod.

Tak byl hezký začátek, ještě že se takové náhody dějí! A jaké jsou vaše největší úspěchy?

Od roku 1960 jsem byl v národním týmu, ale největším úspěchem byly domácí závody, protože na MS, které se konalo jednou za dva roky, jsem měl hroznou smůlu. Když už jsem měl skoro jistou kvalifikaci, tak jsem se vždycky zranil. Kamarád z hlídky mi třeba zlomil ve Špindlu žebro, když najížděl do vracáku, bylo asi 14 dní před odjezdem na MS do Drážďan. A příště jsem zase dostal zánět dutin, na který jsem hrozně trpěl, protože stačilo udělat nějak špatně eskymáka a už to bylo. Žádné olympiády tenkrát nebyly, ale jednou jsem byl mistrem republiky. Za svůj největší úspěch bych ale ani nepovažoval výsledky ze závodů, jako spíš to, že jsem pak snad poměrně úspěšně trénoval svoje děti a děti svých kamarádů.

To mi hezky nahrává k otázce, kterou vám položil Zdeněk Grossmann: „Jakým způsobem jste vychovával svoje děti, že se tak vyvedly?“

A víte, že to nebylo ani moc práce? Oni chtěli sami! Když bylo mým dětem okolo deseti let, tak začaly hrát tenis, aby dělali nějaký sport a kurty tady měli blízko. Ale pak jsem si je v Tróji jednou posadil do lodi a sjel s nimi propust. Nadchlo je to, a tak začali chodit na vodu.

Vožení synů Luboše a Ivana na tréninkVožení synů Luboše a Ivana na trénink

Kdy jste začal dělat trenéra? Až se svými dětmi, nebo dřív?

Začal jsem trénovat své děti a k tomu se pak přidávaly děti mých kamarádů. Měli jsme tam i holky, ale vždycky maximálně 8–10 dětí. Je důležité, aby bylo dětí v tréninku víc, protože pak mezi sebou soutěží. Ale zase jich nesmí být moc, aby se jim mohl člověk věnovat i individuálně.

A vy jste tedy vlastně zakladatel vodáckého sportu v rodině Hilgerů?

Ano. Už jsme tři generace na vodě a té čtvrté je rok, tak uvidíme. A všichni to dělali dobrovolně a rádi.

Proč si myslíte, že to tak je?

U toho sportu je parádní společnost, nevím, čím to je – měl jsem možnost poznat kolektivy i v jiných sportech, ale u té vody jsou největší kamarádi, tam to nejvíc funguje.

Dřív to ale bylo ještě intenzivnější…

Už to není, co to bývalo, protože ty kontakty, které vznikaly tím, že spolu všichni někde spali, vařili a byli jeden na druhém závislí – teď už se všichni rozptýlí do hotelů a pořádně se nevidí. Už tam chybí takové to pouto vzájemné pomoci a závislosti jednoho na druhém.

Ale třeba u divoké vody je právě pocit, že se můžu na kamarády z party spolehnout, hodně důležitý…

Ano, ale tam je spousta amaterismu a nikdo to neorganizuje, ve slalomu jsou pravidla, na startu musíš být v určitý čas a nehrozí tam žádné velké nebezpečí.

V Čechách se stal vodácký sport velmi rozšířeným, jaký může být důvod, že čím dál víc lidí touží strávit dovolenou na vodě?

Mě by spíš zajímalo, proč taková vodácky zajímavá země jako Rakousko tak slalomově upadla, když tam mají výborné podmínky. Ale mohlo by to být tím, že se tam lidé začali dřív separovat a jezdit sami bez organizace. Zatímco my jsme se tady vždycky všichni dohodli, že pojedeme někam na závody, a všechny oddíly z Prahy jely jedním autobusem.

Takže v autobusu jste byli kamarádi, pak jste proti sobě chvilku závodili, a nakonec jste se zase večer sešli u piva…

Je to tak, my jsme prostě soupeřili na vodě a pak jsme se spolu pobavili.

Luboš Hilgert prostř. začíná závoditLuboš Hilgert prostř. začíná závodit

Sledujete teď ještě dění na vodě? Chodí si k vám třeba rodina pro rady nebo povzbuzení?

To ne, to už bych si vůbec netroufl. Já jsem rád, když vůbec zjistím nová pravidla, protože se každý rok mění…

Jezdíte se dívat na závody?

Jezdím, ale ne nikam daleko. V Tróji nechybím nikdy a občas se zajedu podívat i do Veltrus, tam jezdím většinou na kole, nebo do Roudnice. Na závodech si popovídám se starými kamarády, podívám se, jak kdo jede, ale že bych dokázal radit, to už bych si netroufl.

A televizní přenosy sledujete?

To ano, ale mám pocit, že televize odradila lidi, aby na ty závody chodili, protože je daleko lepší vidět je v televizi. Teď, když byl poslední závod v Tróji, tak jsem taky radši koukal na televizi, protože tady vidíte celou trať a všechny chyby.

Je to pravda, ale zase si člověk neužije tu závodní atmosféru…

Já to dělám tak, že když v závodech o něco jde a chci je vidět, tak se posadím k televizi. A když o nic nejde, tak tam jdu, abych nasál tu atmosféru a potkal se s kamarády.

Znáte se se Zdeňkem Grossmannem, nebo máte tušení, proč vám položil otázku?

Viděli jsme se, ale nikdy jsme spolu nic nepodnikali. On jezdil sjezdy, já slalom, takže jsme se potkávali na závodech. Ale pak to rozdělili – slalom a sjezd už se nejely v jeden den, takže už jsme se nevídali.

Luboš Hilgert nejst. je stále ve skvělé kondiciLuboš Hilgert nejst. je stále ve skvělé kondici

Takže dnes už na slalomáře jenom koukáte, a když se vypravíte na vodu, tak někam na seakajak?

Já jsem vlastně přestal pádlovat v srpnu 1968 – byl jsem tenkrát v Rakousku na závodech, když sem vrhli. A od té doby jsem neměl čas a chvíli ani náladu – začaly tenkrát takové machinace s tím, kdo kam pojede, aniž by se respektovala výkonnost. Začalo to být politické – kdo smí je a kdo ne, ale hlavně už měl člověk měl jiné starosti a přibývalo dětí, takže jsem se víc začal věnovat trenérské činnosti. Což je paradox, protože od té doby, co jsem trénoval národní tým, tak jsem do lodi nesedl, protože na to nebyl čas.

Zkusil jste i nějaký jiný sport?

Člověk něco dělat musí, tak jsem začal jezdit na windsurfu, abych u té vody trochu zůstal. Ale brzy mě to přestalo bavit, protože u nás na to moc nejsou podmínky. Párkrát jsem byl někde u moře, kde to bylo dobré, ale u nás jsem dojel na Nechranice, sundal jsem prkno, oblékl se do neoprenu a pak jsem dva dny chodil po břehu a kecal s kamarády, protože nefoukalo. Takže jsem to pak vzdal a začal jsem jezdit hlavně na kole a na lyžích.

Máte i nějakého klidného koníčka? Třeba čtení?

Na to nějak pořád nemám čas. Knížky čtu jen když jedu někam autobusem, aby mi nebyla dlouhá chvíle. Zrovna tu mám jednu rozečtenou, ta čeká až teď zase pojedu na hory, že ji dočtu.

Podnikáte občas něco s rodinou? Zvládnete se vlastně někdy všichni sejít?

Jako rodina se scházíme dost často, protože jsou pořád nějaké důvody k oslavě – narozeniny nebo něco jiného. Ale je to problém, protože jsou všichni pořád někde ve světě.

Ale jsem rád, že jsem ze svých dětí vychoval nejen závodníky, ale i trenéry, a hlavně, že nám pokračuje rod vodáků.

Nakonec bych se chtěla zeptat, komu byste rád předal štafetu a položil mu otázku?

Napadá mě Standa Chládek, bydlí kousek ode mě, ale teď je někde v Americe. Chtěl bych se ho zeptat, jak se mu pádluje ve studené vodě, protože jezdí na mořském kajaku takové věci, jako třeba Beringovu úžinu nebo Aleuty. Pádluje z ostrova na ostrov a kolikrát tam málem zahynul. Je velký hazardér, ale zatím se ještě neutopil.

Tak to je asi vše, hrozně rychle to uteklo, klidně by to bylo i na delší povídání, tak třeba někdy příště. Děkuji vám za rozhovor, přeji spoustu sil, energie a chuti do života a budu se těšit, že se třeba potkáme někde u vody.

Fotografie byly převzaty z facebooku HIKO SPORTU.

Zkušenosti čtenářů

Choroš

Pěkný rozhovor, vrátil jsem se v myšlenkách na svoje začátky, protože jsem začal závodit také pozdě, v 23ti letech. Dokonce jsem měl tu čest s Lubošem nejst. závodit, když jsem začínal. Ano, byla to naprosto jiná doba.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: