HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Strasti a radosti vodákovy holky (část první) – Ahoj!

Strasti a radosti vodákovy holky (část první) – Ahoj!

„Ahoj! Ahoj! Ahoj!“ volám všude zmateně. Kdyby jen zmateně, já volám i nadšeně! Je to jako tik, nedá se kontrolovat. Když odcházím z trafiky s lístkem, i s paní jízdenkářkou se loučím neformálním pozdravem. A pak celá opocená a rudá zdravím pana řidiče taktéž.

Toužím po soucitném pohledu hodném duševně choré puberťačky, se kterou mává dospívání. To mi ale už nikdo nesežere, a tak se se studem vzdaluji a modlím se, ať už tohle peklo skončí.

Jdu spát. Probouzím se vlastním křikem: „Ahoj!“ Ptáte se, proč tenhle očistec? Zabouchla jsem se do vodáka. A asi sakra špatně. Chodit v tom neumím. Bez chyb však není úspěchu, a tak se ztrapňuji. Nejdřív před vodáky, a pak před normálními smrtelníky.

Totiž jako každá průměrná (nevodácká) lidská bytost jsem vychována k prvotnímu formálnímu pozdravu, a až po nesmělé konverzaci a lehkém sblížení je možné navázat na dobrý den tímhle ah(n)ojem. Někdy stále přetrvává vykání, ale ahoj už máte povoleno. Povolení záleží na míře empatie a jakési lehké konverzační chirurgie. Pak je vám nabídnuto tykání a máte vyhráno. Ovšem proces se občas zdá být těžký a zdlouhavý. Někteří si to zkracují kapesní placatkou, přesněji obsahem v ní, anebo lahváčem v ruce. Tihle většinou tykají všem rovnou na potkání a nadšeně entuziasticky volají ahoj, a pak potichu dodají: „Kámo, nemáš cígo?“ A naneštěstí se mé chorobné, nekontrolované ahoj s největší pravděpodobností podobá tomuto, s trojkou v žíle. Bohužel.

Olej v Rakousku. Tedy jak pro koho...
Olej v Rakousku. Tedy jak pro koho…

No, a teď si vezměte, když se 20 let učíte tuhle doktořinu tykání, vykání, formalit, sbližování a rozeznávání lidí, co vám sice blízcí nejsou, ale vy, díky jejich vyprázdněné placatce, ano. Pak vám do cesty přijde nějaký maník s pádlem v ruce a totálně vás zjebe, když hezky formálně pozdravíte jeho o 30 let staršího kamaráda dobrým dnem. Vy jste samozřejmě nadšené, když vás vezme do svého přirozeného prostředí. Loděnice. Snažíte se hlavně nic neposrat a nasát co nejvíce informací. A tak stojíte jako přikované, uculujete se a pozorujete.

Vidíte, že ten váš si s tamtím vyká a automaticky vykřiknete: „Dobrý den!“ Jenže tamten o 30 let starší kamarád se na vás podívá jaksi zvláštně, poté stočí pohled na toho vašeho a posílá mu jakési lítostivé a nezvučné aaah. Jako by chtěl říct: „Ty vole, kamaráde, co to je?!“ Ten váš zlehka pokrčí rameny: „No jo, já vím. Je blbá, ale ono to bude dobrý.“

Během téhle mikro-konverzace vám v hlavě proběhne dost otázek – zda-li má kamarád, soudě dle výrazu, odpor k ženám, ke světu nebo jestli má jen blbej den. Vy si mezitím nenápadně, nervózně osaháváte obličej snažíce se zjistit, jestli odpověď není na vašem čele v podobě zaschlé marmelády z rána. Po všech těchto sebetrýznivých myšlenkových pochodech konečně přijde násilně vytlačená odpověď: „Dobrý den, slečno.“

Místo aby přemýšlel, kam mě vezme na rande, vymýšlí nejlepší lajnu.
Místo aby přemýšlel, kam mě vezme na rande, vymýšlí nejlepší lajnu.

Starší kamarád odchází s dřevěným pádlem v ruce a vy se divíte, že ho nepoužil jako vražednou zbraň. „Nikdy. Nikdy takhle vodáky nezdrav! Kdo říká nazdar, je sokol. Kdo říká dobrý den, je pitomec.“ velmi přísně a vážně se mi Matěj podíval do očí. A jak řekl, tak jsem udělala. Stejně energicky jsem zdravila v loděnici všechny, které jsem potkala. Starší, mladší, mladé, batolata, psy.

Oříškem je ale rozeznávat vodáky v jejich nepřirozeném prostředí. Musíte se opravdu drsně otlouct, než se dostanete do jádra alchymie vodáckého zdravení. Nikdo vám neřekne, zda je rozdíl v ahojování na vodě, v loděnici, anebo například v poslední tramvaji do Jablonce. A tak vám nezbývá nic jiného než zkoušet.

A jak jsem zkoušela, zjistila jsem, že naštěstí pro mě, se v Matesově skvadře objevuje sokolů a pitomců velice poskrovnu. Tím pádem mé rozeznávací centrum zakrnělo a zvesela jsem se po vodácku zdravila s každým jeho známým. Jakože hodně nadšeně a s křečovitým úsměvem.

Lásko, copak ty nevidíš ten válec?
Lásko, copak ty nevidíš ten válec?

Prosím vás ale. Nezakrňte jako já v rozeznávání lidí normálních a vodáků. Mohli byste způsobit riziko vydědění vaší drahé polovičky. Jako jsem já tu svou vystavila. Přiblížím.

Z dálky u stánku se zmrzlinou vidím Matěje a jeho asi tak o 30 let starší kamarády čekající ve frontě. Zezadu se k ním připlížím, trochu se rozkašlu, abych se uprostřed slova trapně nezakuckala, a vychrlím: „Ahoj!“ Matějovi spadne dvacka pod moje nohy, zvedne ji a podává zmrzlináři: „Tati, mami, tohle je Linda.“ Kdo by chtěl nevydědit syna, co si dobrovolně nabrnkl duševně chorou? Ale jako…V tom, aby se prase vyznalo.

Vodáci a jejich ahoj. Pryč s tímhle ah(n)ojem. Říční Bože, chraň mě!

Zkušenosti čtenářů

Mejla

Moc hezky napsaný! Jsem se opravdu zasmál!

VV

Jj, supr. Krásná … naše přehrada! Ale já přeci nejsem o 30 starší! 🙂
Tak zítra Na Mýtě… 😉

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: