HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Švýcarsko vlakem

Švýcarsko vlakem

Americký novinář Joe Carberry je redaktorem časopisu Canoe & Kajak Magazine. Pro svůj první trip ve Švýcarsku se v létě spojil s německým kajakářem a fotografem Jensem Klattem. Na rozdíl od zaběhaných zvyklostí se rozhodli, že pro své cestování v co největší možné míře využijí hromadnou dopravu.

Severní Alpy patří mezi nejmajestátnější evropská pohoří. Zatímco kultura je tu starobylá, o geologii se to říct nedá. Masivní ledovce, jako například Morteratsch, tady obrušují prudké žulové svahy, aby z nich vytvořily nové říční kaňony. Jens, jedna z hvězd vodácké videosérie Sickline a autor obdivuhodného vodáckého průvodce po Norsku, moje nadšení sjet za týden všech deset řek ze seznamu úplně nesdílel. Možná roky strávené na norských řekách už částečně ukojily jeho touhu, možná jeho ego není tak narostlé jako moje.

Naše první zastávka vedla do Interlakenu, Mekky švýcarských outdoorových sportů, kde jsme se setkali s místním kajakářem Simonem Hirterem. Simon měl pro nás připravený program pro naši první misi: vlakem kaňonem k Weisse Lütschine, nenápadné říčce plné suti, která si v ostrých zatáčkách razí cestu prudkým žulovým kaňonem. Stometrové útesy se tyčí po obou stranách údolí a tvoří hotový ráj pro vyznavače BASE jumpingu.

„Vím o alternativním nasedacím místě,“ říká Simon, zatímco jeho dvoumetrová postava zabírá dvě pohodlná sedadla Švýcarských drah. Lodě jedou s námi v poštovním vagonu, který je řazen na konci většiny vlaků a jak jsme zjistili, je ideálním prostorem pro naše objemné vybavení. Vlak zastavuje a nás čeká krátký výšlap k nasedacímu místu. Nahazujeme lodě na ramena a snažíme se udržet tempo se Simonem. Dlážděná ulice nás vede ven z vesničky Lauterbrunnen. V dálce se tyčí impozantní profil severního štítu Eigeru. Naše přítomnost na chvíli zaujme pozornost turistů v pouličních kavárnách, pochutnávajících si na kávě a wurzelbrotu. Domy jsou staré několik století a mají tradiční šikmé střechy, na kterých se nedrží sníh.

Nasedáme na staré cihlové strouze, zarostlé hustými keři, kde tečou sotva dva centimetry vody. Kdysi před lety někdo ručně vyskládal každý kámen. Nyní je to stometrová skluzavka, která z prudkého svahu navede kajak rovnou dolů do řeky. Po včerejším dešti a s přispěním tajícího sněhu po vydařené zimě je řeka plná až po okraj. „Nejdřív je prudká zatáčka a za ní následuje takový menší skok,“ radí Simon. „Nic vysokého, ale nepřehánějte to s rychlostí, ať si neporaníte záda.“ S Jensem na sebe pohlédneme a pak se snažíme dohlédnout co možná nejdále a přemýšlíme, jestli bychom si to neměli nejdřív prohlédnout. Už jsem ale na první okamžiky na švýcarské vodě čekal příliš dlouho. „Jdeme na to,“ říkám, natahuju špricku a odrážím se. Množství vody tak akorát dostačuje, aby se loď vůbec rozjela. Kajak se žene do zatáčky a nabírá rychlost, pádlo dře hlasitě o dno, jak se snažím rychlost zbrzdit vylehnutím. Zatáčka je za mnou a blíží se skok, jedu moc rychle… au! Náraz mi vyráží dech, ale neztrácím rychlost a řítím se dál vstříc řece, kde mne kanál vyplivne do proudu, naštěstí v klidném úseku. Vzápětí kanál vyvrhne i Jense.

„Ten skok měl přes metr“, říkám ještě bez dechu Simonovi, který se jen usmívá. Ledovcová voda má barvu mléka. V závěsu za dlouhánem kličkujeme z vracáku do vracáku, až dorazíme k místu, kde je řeka přehrazena osmimetrovým vodopádem sevřeným v navigaci. Za normálních stavů jde o celkem snadný skok, ale při naší vodě je to nářez. S Jensem se rozhodujeme, že si to odpustíme. Simon vodopád dává s přehledem, stejně tak jako masivní válec kousek pod ním. Pak už jen pár peřejí a jsme u vlakové stanice, kde čeká Simonova dodávka, kterou se vracíme zpět do Interlakenu. Že občas budeme trochu švindlovat a použijeme auto, jsme se rozhodli už při plánování, když jsme zjistili, že jedinou alternativou by bylo sjetí méně řek.

V sedm hodin ráno zamačkávám budík. Okupuju pohovku v Simonově obýváku. Po večeru stráveném s raftguidy z Kostariky, Nového Zélandu, USA a z mnoha evropských zemí, pracujících teď v Interlakenu, mi ještě buší v hlavě. Ze dvou piv nakonec bylo osm, a tak teď sotva stíháme ranní vlak, který odjíždí v 7:45. V 11:00 se máme v Disentis setkat se skupinou, která se k nám připojí na naši druhou misi. Naházíme do sebe snídani, posbíráme mokré hydro, vše naházíme do Simonovy dodávky a v 7:40 už nakládáme vybavení do poštovního vagonu.

Vlakem se ve Švýcarsku dostanete prakticky kamkoli. Během tříhodinové cesty do Disentis v údolí Rýnu míjíme kaňony řek, pole a pastviny, zelenající se po vydatné zimě. Z každého otvoru v zemi prýští voda a řeky, které vidíme, jsou naplněny po okraj. Je červen a vyšší partie severních Alp jsou stále pod sněhem. Když projíždíme Oberalppass ve výšce pře 2000 m n. m., pozorujeme snowboardisty, kteří si ze sněhu postavili skokánek a předvádějí pokročilé off-axis triky.

Vlak dorazí do stanice, rychle vytaháme lodě a jdeme se přivítat s Alexem Kellerem, Nico Chassingem a Sussan Spoelmink. Opět trochu šidíme, a tak překládáme věci do připravené dodávky. Ve vyhlášené oblasti Vorderrheinu máme na dnešek nachystané dvě akce. Nejprve jedeme Medelser Rhine, jednu z nejlepších řek našeho tripu, charakterizovanou zablokovanými pasážemi s průskoky a krásnou pětimetrovou skluzavkou v úzkém kaňonu.

Medelser RhineMedelser Rhine

Poté, po dvoukilometrovém pěším přechodu po staré těžařské cestě, pokračujeme sjezdem Somvixer Rhine.

Somvixer RhineSomvixer Rhine

Večer trávíme u Sussan a Alexe v malé vesnici vysoko nad údolím Rýnu. Úzké uličky jsou lemovány zachovalými starobylými domy, které jsou nalepeny jeden na druhém a z nichž většina tu stojí déle než sto let. Sussanin a Alexův dům má bílou omítku a dřevěné hrázdění. Uvnitř je všude těsno, každý kousek prostoru je využit. Když se chci před večeří osprchovat, zjišťuju, že sprcha byla postavena pro švýcarské skřítky. Interiér jako by vypadl z turistického průvodce, akorát že na stěnách jsou obrázky pádlerů sjíždějících vodopády a lyžařů vířících prašan.

Večeři grilujeme na place za domem, odkud se těšíme výhledem na údolí pod námi. Po kuřeti, klobásách a plněných houbách jdeme brzy na kutě, abychom si před zítřejším nabitým dnem pořádně odpočinuli. Než se odeberu do postele, koukám chvíli do plamenů a přemýšlím. Vždycky když jsem na podobně intenzivní vodácké akci, daleko od své rodiny, přepadá mě smíšený pocit viny a euforie. Viny, protože se chovám jako špatný otec, když manželku nechám doma s dětmi a sám se pouštím do rizika, které ještě zvyšuju tím, jak se snažím v co nejkratší době stihnout co nejvíce řek. Euforie ze sjíždění divoké vody v týmu s dalšími vodáky, z cestování po hlubokých kaňonech celého světa a z pocitu žití pro danou chvíli. Možná jednoho dne moji kluci vyrazí na podobná dobrodružství se mnou. Snad to bude dřív, než je moje historky z cest omrzí.

Druhý den ráno jsem natěšený vyrazit. První autobus do Disentis nám staví jenom pár kroků od domu. Naštěstí je skoro prázdný, a tak se mezi ostatní pasažéry vmáčkneme i s loděmi. Ve městě přestupujeme na další autobus, který nás dopraví do hor, k pramenům [b]Valser Rhinu[/b], strmého creeku schovaného v hlubokém kaňonu s 50metrovými stěnami, jehož dva úseky se nejezdí často.

Valser Rhine se vlévá do Glenneru, který ústí do Vorderrhienu, jemuž se přezdívá „Grand Kaňon Švýcarska“. Tady konečně nebudeme jedinými pádlery ve vlaku, neboť místní raftové společnosti čile využívají vlak k přepravě. Plán pro dnešek počítá se čtyřiceti kilometry na divoké vodě.

Valser Rhine je nádherný creek. Dnešní porce dřiny začíná téměř okamžitě. Skoro každý skok prohlížíme a několikrát přenášíme. Na konci prvního úseku přenášíme nepěkný 15metrový vodopád. Před dvěma lety se o jeho prvosjezd pokusil americký pádler Pat Keller, ale moc úspěšný nebyl. Rozhodně svým pokusem ale odradil kohokoli dalšího, aby to zkoušel znovu.

Valser RhineValser Rhine

Sjezd následujícího úseku je po asi dvaceti minutách náhle přerušen. Lavina, která v zimě spadla z okolních svahů, s sebou smetla vše, co jí stálo v cestě. Kameny, bláto, polámané zbytky stromů a vše ostatní, co při své cestě dolů potkala, blokuje nyní řeku a nám nezbývá, než přes tuto gigantickou horu špíny a bláta přenést. Namáhavě z ruky do ruky si opatrně podáváme lodě. V jednomu okamžiku ale Nicovi vyklouzne Jensova loď a sama odjíždí vstříc dalším peřejím. Alex se za ní vrhá do vln a naštěstí ji včas dobíhá, a zachraňuje tak nejen loď, ale i fotografické vybavení v hodnotě tisíce eur. Hodinu poté jsme na soutoku, zpocení a dehydratovaní.

Když o několik hodin později vysedáme pod mostem v Ilanzu, jsem promrzlý a k smrti unavený. Zatímco se v turecké restauraci cpeme kebabem a usrkáváme pivo, moje hydro se na protějším plotě suší na sluníčku. Zahřátí a najedení splouváme údolím Vorderheinu dál, až k sídlu raftové společnosti, kde pracují Alex a Sussan. Tam nás čeká další jídlo a pití. Dnes jsme sjeli tolik peřejí, že je ani nedokážu spočítat. Pádlování v Evropě je nejlepší!

Následující noc trávíme u Lilli a Jamese. Lilli Winter je členkou německého freestylového týmu a na Vorderheinu pracuje jako raft-guidka a kajaková instruktorka. James Weir je anglický expert na otevřené kánoe. Ráno chceme popojet autobusem k Jensově dodávce, která je připravena nedaleko. Potřetí a naposledy se zpronevěřujeme hromadné dopravě. Chtěl bych se vydat na jihovýchod do oblasti Ticino na vyhlášenou [b]Verzascu[/b] a železnicí by to nebylo možné.

Ticino se od zbytku Švýcarska liší. Podnebí je sušší, kopce jsou porostlé cypřiši a hovoří se tu italsky. Pádlování v Ticinu je klasika, jako italské capuccino – jemné a vyhledávané, s křišťálově čistými řekami, jako jsou Ribo nebo Moesa. Bohužel, když s Jensem dorazíme, sezona už končí. Vody ve Verzasce je málo, ale je nádherná, křišťálově modrá. „Trochu sifonoidní,“ mumlám na Jense, když večer po příjezdu prohlížíme.

Příští ráno vidím, že Jense dost štvu. Chci to jet, i když voda je na minimu a nikde žádní další vodáci. Jens vstává pomalu a dlouho vypráví o všem možném: práci, jídle, fotbalu, akorát o pádlování nic. Je jasné, že si užívá pěkného počasí a nikam nespěchá. Ptám se, jak dlouho nám bude trvat, než to prohlídneme, navrhuju, že snídani odložíme na později a že nepotřebujeme řešit pendl; buď vystopujeme, nebo pro auto dojdu. Jens se trochu zamračí, trpělivě se na mě zadívá a říká: „Tak jo, jedem na nasedačku.“

Verzasca se valí z úbočí Alp a její nejhezčí úsek protéká přímo pod vesnicí Lavertezzo. Jens nepojde, bolí ho rameno. Před rokem se zranil a od té doby to stále není v pořádku. Navíc Verzascu už jel vícekrát a za lepších vodních stavů. Rozhoduju se tedy, že pojedu sám. Jens půjde po břehu s foťákem a s házečkou a kde to půjde, bude mě jistit.

VerzascaVerzasca

Všechno probíhá dobře až po třímetrovou skluzavku, pod kterou zůstanu bokem zaklíněný pod podemletou skálou. Nejméně 30 vteřin trvá, než se mi podaří dostat se odtud. Je mi jasné, že nechybělo mnoho a mohlo jít o život. Vylezu z lodi a naštvaně zahodím pádlo. „Co tady ku*** děláš!“ křičím na sebe. Snažím se popadnout dech a uvědomit si, co se to vlastně právě stalo. Jens mě neslyší, vidím ho vysoko nad sebou na hraně kaňonu. Pádluju sám, protože…, no, kromě toho, že jsem tvrdohlavý, nemám vlastně žádné rozumné vysvětlení. Je to varování pro mě jakožto otce i jako vodáka. Uvědomuji si, že sice dobře zvládám sjíždět obtížnou vodu, někdy ale v sobě nemám dostatek pokory, abych hodil loď na rameno a šel. Nechci, aby moje děti vyrůstaly bez otce jenom proto, že jsem měl pocit, že nasmahnout nějaký drsný skok bylo pro mě důležitější než ony. Jakmile najdu první místo, kde se dá opustit kaňon, vylézám a šplhám nahoru k Jensovi.

Večer táboříme nadivoko na opuštěném tábořišti, vmáčknutém mezi silnicí a břehy Verzasci. Osamělý pár, který tu potkáme, nás zve k ohni, jehož teplo sálá do chladného letního podvečera. Cítím únavu a pokoru. S Jensem si vyprávíme o svých rodinách. O tom, jak moc je milujeme. A o tom, jak moc milujeme řeky. Koukám do ohně a čas jako by se zastavil.

Celý článek vyšel ve 4. čísle HYDRA 2010.

text: Joe Carberry

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: