Někdo si přeje za maturitní vysvědčení auto, jiný kolo, většina z nás asi loď a Kikina si přála výlet na nějaké nové řeky. Měla při výběru štěstí, protože na auto nemám, kolům nerozumím a loď bych jí vyrobil leda tak maňáska. Zanořil jsem se do map, vyrazil s pár kamarády na pivo, abych z nich vytáhl rozumy, a v červenci jsme se tak mohli vydat na putování po blízkých evropských řekách.
Rozkaz zněl jasně: „Chci na Soču a k tomu alespoň dvě nové řeky, které mě budou bavit. Se Salzou na mě nechoď, ta je pro děti.“ Jo, slečna holt není žádný troškař, a tak jsem doufal, že ji můj výběr alespoň trochu osloví. V plánu bylo jet: Lieser, Soču, Drávu, Isel, Mur, Enns, Steyr a zakončit to kurzem na pohodu na Salze. Vyráželi jsme hodně pozdě večer, a tak jsme po půlnoci zakempovali u cyklo prodejny nad Attersee (kde mají naftu za super prachy a je to jen kousek od dálnice), abychom ráno dorazili už jen pár hodinek na Lieser.
Lieser kolem Seebachu/Spittalu si pamatuji z kajaku z roku 2013 jako relativně klidnou, ale zábavnou řeku se snadným shuttlem, protože kolem něj vede silnice a nad ním na mostě dálnice. Z dálnice jsme sjeli už na Gmünd, abychom si řeku, kterou kopíruje silnice, řádně prohlédli.
Bohužel vody bylo relativně málo. Věděl jsem, že na Lieseru je i přírodní slalomová trať, kterou jsem si chtěl alespoň prohlédnout. Na místě bylo vidět několik lan na zavěšení branek a lehké zázemí, ale brány nikde. Příjemným zjištěním bylo, že níže po proudu by řeka šla jet. Sjeli jsme až dolů do Seebachu, našli vhodné výstupní místo, vyjeli opět nahoru pod dálniční most, kde jsem nechal Kristýnu s boardy a jel zaparkovat auto. Vzal jsem si skládací kolo a vyrazil zpátky proti proudu. Za hodinku a půl od rozhodnutí jít na vodu jsme prohlíželi první a asi nejtěžší peřej, která je přímo pod zahrádkou malé pizzerie.
Čekaly nás přibližně čtyři kilometry hezkého pádlování. Řeka byla za tohoto stavu WW II–III. Z jedné strany nás střežily relativně vysoké skalní stěny, z druhé strany silnice, tedy takové rakouské Labíčko.
Po vstupní peřeji je chvilka na odpočinek a poté je to až po slalomku prakticky kontinuální série malých stupňů a jazyků, kde si pádler musí hledat správnou stopu s dostatečnou hloubkou. Ale stopa se hledá vcelku snadno a celý úsek řeky je přehledný, bez záludných míst. Vystupovat se dá hned pod slalomkou nebo, stejně jako v našem případě, nad prvním jezem ve městě. Celý úsek jsme dali za 45 minut a byli z něj tak nadšeni, že jsme vyrazili ještě na druhé kolečko. Díky tomu, že jsem řádně šlapal do pedálů mého kolečka a že je Soča přes kopec, jsme stihli ještě večerní run ze Srpenice do Trnova.
Ze Soči jsme si odskočili na Drávu a večer testovali první velkou peřej v Lienzu, která byla větší, než jsem si ji pamatoval. Jak by také ne, Isel měl krásných 100 kubíků a na druhý den nás čekalo opravdu pěkné svezení dokonce na 150 m3/s.
S respektem k řece jsem si vyrobil odpalovací leash a Kikině přenechal tu svoji. Shuttle jsme vyřešili autobusem z Lienzu do Hubenu. Nastupovali jsme pod přítokem potoku Kalserbach a byl to nástup skutečně pozoruhodný. Z malé plážičky jsme si nalezli na prkna, trochu se rozhýbali a pak odvážně a co nejblíže za sebou najeli do proudu, který si nás vzal, jako kdyby nás na nástupišti chytil projíždějící vlak za šálu. Rázem jsme se ocitli v objetí živlu, který si rychle razil cestu širokým korytem.
Co 15 minut jsme museli zastavit, abychom dali chvilku odpočinku. Zejména nohy byly v neustálém zápřahu, vlny byly časté a velké. Zajímavé bylo, že když člověk spatřil překážku třeba 100 m před sebou, musel začít okamžitě pádlovat směrem, kam chtěl, protože sotva se nadechl, byl u překážky. Na příčných stupních se tvořily velmi vysoké vlny s šíří několika desítek metrů. Na surfování jsme však neměli dost odvahy ani sil.
Ani ne za hodinu jsme přijížděli k silničnímu mostu v Ainetu. Volal jsem na Kikinu, aby vyrazila přede mnou, že ji natočím a pojedu těsně za ní. Velikost vlny nám doslova vyrazila dech. Do té první prkno nabralo obří rychlost, aby nás na té druhé vyrazilo „ze sedla“. Ještě nikdy jsem se na říční vlnu nekoukal z paddleboardu se zakloněnou hlavou, ale tady jsem se musel zaklonit opravdu mocně. S úsměvem od ucha k uchu jsme dali krátký odpočinek u kempu a vyrazili vstříc Lienzu.
Druhá část už nebyla tak náročná, ale stále velmi zábavná. V centru jsme se ještě několikrát pokusili překonat peřej z včerejšího dne, ale byla to vcelku marná snaha. Unaveni, ale nadšeni jsme si vyzvedli auto před obchodním centrem a vyrazili na Mur, Enns, Steyr a Salzu.
V porovnání s Iselem byly ostatní řeky už poměrně klidné toky, až na Salzu, která nám na závěr našeho výletu připravila průtok bohatě přes 100 kubíků. Ještě máme v Evropě spoustu nesjetých řek, které stojí za objevení s paddleboardem. A o těch už objevených vám něco povím na přednášce na Festivalu Obzory v neděli 12. listopadu.
