Sedíme na terase Tomášova domu a já si říkám, že takhle musí chtít bydlet každý vodák. K nasedacímu platu slalomového kanálu je to odtud něco málo přes 100 m a zhruba stejně daleko je to i k Vltavě, po které se můžete vydat do centra Budějovic nebo na Hlubokou. A taky je to odtud stejně daleko k vodácké hospodě Na Kanále. Kde se tady Tomáš vzal a co je zač? To si pojďte přečíst.
Ahoj Tomáši. Jako první se musím zeptat na tvoji přezdívku Albey (vyslovuji to jako Alby). Kde jsi k ní přišel a co znamená?
Ahoj. K přezdívce jsem přišel už jako dítě v oddílu. Jeli jsme tehdy na moji první větší výpravu a měl jsem od maminky všechny svačiny zabalené v alobalu, jak se to tehdy dělalo. A protože se mi snažili vymyslet nějakou přezdívku, tak z toho nakonec přes ty alobaly vzniklo právě Albey.
A pak ti ještě musím říct, že se to správně nevyslovuje Alby, jak si říkal, ale Albey, tak jak je to psáno. Nicméně to tak vyslovuje spousta lidí, takže jsem s tím smířený. A taky je spousta lidí, kteří mě ani neznají jménem, ale jenom přezdívkou. (směje se)
Aha, děkuji za vysvětlení a opravu. Mluvil jsi o vodáckém oddílu. Tam jsi s vodáctvím začínal?
Přesně tak. V devíti letech jsem začal chodit do vodácko-turistického oddílu Koráb tady v Budějovicích, který byl organizovaný pod Českou tábornickou unií. De facto jsme byli takoví vodní skauti. Dvakrát týdně jsme se scházeli na schůzkách a dvakrát až třikrát do měsíce byla nějaká víkendová výprava. V létě samozřejmě na vodu, v zimě jsme různě tábořili a dělali další věci. Měli jsme docela široký záběr činností.
Na čem jste jezdili a kam?
Jezdili jsme hlavně na kánoích a pramicích a vyráželo se na klasické české turistické řeky, přičemž nejlepší výpravou sezony byl každoročně autobusový zájezd na Divokou Orlici, kde jsme se na pramicích účastnili závodu 15 km po Divoké Orlici. Sice jsme neměli šanci se v závodě umístit, protože jsme nijak netrénovali, ale za účast na závodě nám SVoČR proplácel dopravu. A když už jsme byli ve východních Čechách, vždy jsme tam několik dnů zůstali a jezdili i okolní řeky. Dokonce jsme tenkrát na vypůjčených raftech jeli Litičák.
Jak šel dál tvůj vodácký život?
Zhruba do 15 let jsme jezdili tuhle turistiku, a potom už jsme coby odrzlí puberťáci začali přerůstat vedení oddílu – lákala nás pořád divočejší voda, měli jsme svoji hlavu, až se to dostalo do fáze, že nás několik z oddílu odešlo. Hned vedle naší loděnice u Malše tehdy působil Milan Litvan zvaný Kaštan se svojí vodáckou půjčovnou a cestovkou Ka-servis a taky tam míval sídlo jeho oddíl Kondoři, který v té době tak nějak ukončoval svoji činnost. Pod jeho křídly jsme založili závodní raftový tým, tehdy ještě juniorský, a začali jsme jezdit ČP v raftingu, který jsme hned v první sezoně vyhráli. Bylo to v roce 2002, to si pamatuju, protože tu sezonu předčasně ukončily povodně.
Jak dlouho jste takhle jezdili?
V týmu Ka-servis několik let, průběžně do toho tehdy vstupovali ještě další lidi, nejvíc nás asi pozitivně ovlivňoval Honza Veber. Závodili jsme pod různými názvy. Paralelně jsme se již od roku 2002 věnovali vodácko–turistické činnosti s dětmi. Říkali jsme si Outdoor Club Hanace. Nějak jsme se neustále hledali, až konečně v roce 2008 jsme založili občanské sdružení Outdoor Club HANACE, který velmi úspěšně funguje dodnes a vždy měl dvě sekce. Jedna je turistická a druhá raftařská – Hanace Rafters, která je dodnes ve světě raftingu velmi aktivní, protože závodí a pořádá závody. V začátcích jsem několik let dělal předsedu.
Dosáhl jsi v raftingu nějakých úspěchů?
Nevedli jsme si špatně. Dokonce jsme Česko i reprezentovali na mezinárodních akcích. Pro mě bylo vrcholem závodního raftingu Mistrovství Evropy v roce 2010 v Itálii, kde jsme získali bronzovou medaili v kategorii R4 a disciplíně H2H. Prakticky hned potom jsem ale od raftingu odešel, řekněme že z osobních a vztahových důvodů. Tím se mi vytvořil volný prostor, do kterého vstoupil paddleboarding.
Počkej, ještě se nám ale musí někam vejít sjezd na divoké vodě, ne?
Sjezd přišel v době, kdy jsme trénovali rafting. Nebylo moc zábavné najíždět kilometry po klidné Vltavě. Ve zdejší loděnici TJ Dynamo, což byl rychlostní oddíl, byl Sláva Ciboch – obrovský závodník a srdcař, a ten nám říkal, že pokud se chceme zlepšit, musíme alespoň tréninky jezdit na pevných lodích. Takže jsme u něj v loděnici vyhrabali dva staré sjezdové debly, začali jsme na nich jezdit a dokonce i závodit na veřejných sjezdových závodech. Zároveň se v té době do Českého Krumlova přistěhoval Lukáš Novosad alias Sádlo, toho asi znáš jako ředitele Krumlováku, který vstoupil do tehdy slalomového oddílu SK Vltava Český Krumlov a začal v něm rozjíždět sjezd. My jsme do oddílu taky vstoupili, začali jsme za SK Vltava závodit a sjezdu se věnovat trošku víc. Začínali jsme s tím relativně pozdě, bylo nám přes 20 let, ale vytvořila se supr parta, a nakonec jsme jezdili i na závody ČP. Z téhle party vzešli i závodníci, kteří to dotáhli až na mezinárodní úroveň. Já jsem se ale tak vysoko nedostal. Největší událostí sjezdové sezóny pro nás vždycky byl závod družstev na Čeňkárně, tam jsme upínali veškeré snažení a zažili jsme tam fakt neskutečně krásný věci! Bylo to krásný a mám z této etapy vodáckého života kamarády na celý život!
Díky za popis tvojí sjezdařské etapy a pojďme už na ten paddleboarding.
K paddleboardingu jsem se dostal, když jsem přestával jezdit sjezd a rafting. V té době to u nás byla úplná novinka a já se do toho taky zapojil. Začalo mě to bavit, a hlavně se kolem toho sportu vytvořila parádní komunita.
Začaly se jezdit závody na klidné i divoké vodě, paddleboarding šel, a pořád jde, obrovsky rychle dopředu. Krásně je to vidět třeba na Krumlovském maratonu, který je moje srdcovka. Jel jsem ho na paddleboardu asi 10x z čehož jsem ho 8x vyhrál. Poprvé snad v roce 2012. Rok předtím tam kluci z Lipna (Honza Veber, Zdeněk Zídek a Tonda Kolář) s paddleboardy vyrazili v kategorii C1, protože nikdo moc netušil, co to SUP je. V pár lidech to tehdy drtili na vůbec prvních nafukovacích plovácích, co se u nás objevily. Postupem času se začali nabalovat lidi a najednou se ukázalo, že to jde jet i na karbonových plovácích, kterých tam už dneska potkáš spoustu, a kategorie SUP je zastoupená neuvěřitelným počtem lidí a každým rokem roste.
Také jsem se v paddleboardingu zapojil i do organizační činnosti. Podařilo se nám s Rotťákem a dalšími dostat paddleboarding do organizační struktury ČSK, vznikly a snad dále budou vznikat paddleboardové oddíly, ucelený seriál závodů a tak dále. Trochu mě mrzí, že u nás existuje ještě druhá paddleboardová asociace, která není organizovaná pod kanoistikou, ale pod surfaři, a že zatím nedokážeme najít společnou řeč. Snažili jsme se, ale nejde nám to. Třeba to další generace spojí…
Když jsme u těch organizačních věcí, stojíš taky za založením oddílu BUDESPORT. Jak vznikl?
Založení oddílu vyplynulo z potřeby být nějak organizovaní. Založili jsme ho v roce 2015 a potřebovali jsme nějaké zázemí. Díky tomu, že bydlím tady v domě u jezu a v areálu Povodí Vltavy, mě napadlo, že bychom mohli využít starou plechovou halu, která byla postavena jako zařízení staveniště při výstavbě nové vodní elektrárny u jezu zhruba v roce 1985. Potom sloužila pro uskladnění turistických lodí zdejšího slalomářského oddílu. Politicky jsme se domluvili s Povodím Vltavy a s oddílem SK Vodní Slalom, vyřešili jsme dohody a smlouvy a následně začali za finanční podpory města České Budějovice a Jihočeského kraje budovat novou „loděnici“. Ale protože my nemáme lodě, ale boardy, odjakživa jí říkáme BOARDBOUDA.
Vybavuju si, že jsi byl součástí série štafetových rozhovorů s paddleboardisty, které v roce 2016 vycházely v Pádlerovi, a padla tam otázka „Kde se vidíš za pět let?“. Pamatuješ si, co jsi odpověděl?
Jasně, že pamatuju, říkal jsem, že s pivem v ruce na terase naší loděnice. (smích)
Takže se to povedlo.
Ano, povedlo se to, a dokonce i ten časový horizont se docela podařilo odhadnout, protože loděnici jsme měli hotovou tuším v roce 2019.
Jak se oddílu daří?
Hodně rychle se rozkřiklo, že tady máme paddleboardový oddíl, a začali se nabalovat lidi, až jsme se dostali na aktuálních 52 členů. Máme hodně mládeže, jezdíme na závody a probíhají pravidelné tréninky, ale taky se nám děje to, co spoustě jiných oddílů – děti dosáhnou určitého věku, většinou je to přechod ze střední na vysokou školu, a oddílové činnosti se přestanou věnovat. Aktuálně to tedy stojí na pár starších lidech, kteří oddílu dávají strašně moc a jsou to čistí dobrovolníci a srdcaři. U nás je to například Šestoň, Honza Šesták. Ten má vlastní firmu, která mu zabírá spoustu času, ale dvakrát týdně je tady na trénink, děj se co děj. S něčím pomáhají i rodiče dětí, někdo víc, někdo míň. Jedna z maminek, Martina Matějková, nám začala pomáhat s účetnictvím. To mi spadl velký kámen ze srdce! Pak je tady ještě dobrá duše Bobo, Honza Budinský. Ten tady doslova žije, tráví na vodě mnoho času s našimi nejmenšími. Chápu, že každý má svých starostí dost, obzvlášť, když má ještě malé děti – ostatně to vidím sám na sobě, protože máme tři – ale trochu se obávám, jak to bude s oddílem do budoucna, protože mezi mladými nevidím ty srdcaře, kteří by tomu dokázali dávat to, co někteří lidé dokážou dávat dnes.
On se ale mění i styl, kterým se na vodu nebo závody jezdí. Mně by se líbilo, abychom vyráželi na akce jako oddíl jednou nebo dvěma dodávkami, spali pod stanem, prostě tak, jak jsme to kdysi zažívali my, ale to už se dneska moc neděje a myslím, že se to už nevrátí – dneska má každý obytné auto, s dětmi na akce jezdí i rodiče, je to už prostě jinde. Sám to tak dost často dělám.
Zmínil jsi, že máš tři děti. Jezdí na vodě?
Samozřejmě, že jezdí na vodě. Bereme je na kánoe, jezdí na paddleboardu. Vlastně je to pro ně asi přirozené, když to vidí u táty, a zároveň bydlíme vedle slalomového kanálu a u paddleboarďácké loděnice. Zatím jim ale není moc a uvidíme, co si nakonec vyberou. Nicméně když vidím, jak dobře to jezdí třeba Bořkovi, kterému je teď sedm, jak „to tam má“, tak by mi vlastně přišlo škoda, aby s tím praštil. Moje žena Kateřina je principálkou českobudějovického nového cirkusu BUDECIRKUS. To se dětem samozřejmě taky moc líbí. Obzor mají široký, oni si něco vyberou…
Vidím, že paddleboarding tě chytil za srdce a že tě drží mnohem déle než jiné vodácké disciplíny, čím to je?
Aby to nevypadalo tak růžově, tak zaprvé musím přiznat, že moje první reakce, když se u nás začaly objevovat první paddleboardy, byla úplně stejná jako u drtivé většiny dalších vodáků – že je to úplná blbost. Proč bych měl jako pádlovat vestoje. (smích)
Nicméně na letních brigádách v Ka-servisu, když jsme se dohodli, že jako progresivní vodácká půjčovna pár paddleboardů koupíme, jsem na prkně začal sem tam jezdit. Pak jsme se vcelku rychle sešli s Rotťákem, Zímákem a Patrikem Hrdinou tady na kanále. To bylo vlastně poprvé, kdy jsme vzali paddleboardy na divokou vodu. Hned rok na to jsme jeli s paddleboardy na Soču. Bylo to hodně „na pankáče“, ale to už bylo jasné, že mě to baví, a pochopil jsem, že to není taková blbost, jak to vypadalo. V té době si všichni kupovali obří creekovky, na těžší a těžší vodu. Já jsem naopak chtěl něco, na čem se na poměrně dlouho dokážu zabavit na Vltavě pod Vyšákem nebo třeba tady na kanále. Prostě věci, které už na jiných plavidlech jezdíš se zavázanýma očima. A s boardem jsi najednou zase na začátku.
Navíc je to strašně zdravá aktivita, nesedíš ani neklečíš na nohou, posiluješ celé tělo včetně vnitřního svalstva. Samá pozitiva.
Napadlo by tě tehdy, že se dokáže paddleboardové ježdění na divoké vodě dostat až na takovou úroveň, kde je dneska?
Samozřejmě, že nenapadlo. To jsme si tehdy vůbec nedokázali představit. Myslím, že třeba tady na kanále jsme už narazili na strop, co je možné jezdit v rámci závodů, které každoročně pořádáme. Kdybychom to posunuli dál, už to začne být hodně nebezpečné v případě pádu, ale jinak se to posouvá pořád dál a vlastně jsem zvědavý, kam až se to dostane.
Docela daleko ses posunul i ty, protože jsi letos na jaře s paddleboardem vyrazil do Grand Canyonu. Jak tě to napadlo?
Mě to nenapadlo. Přišli s tím už před lety kamarádi, kteří se mě zeptali, jestli bych nechtěl jet s nimi, a já jsem souhlasil. Původně jsme měli jet v roce 2024, což ale nevyšlo. No a letos to už klaplo. Nejdřív jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych si s sebou bral paddleboard, ale pak se tady v hospodě někdy v létě stavil na návštěvu Robert Kazík, s ním jsme tohle téma otevřeli, a nakonec jsme se shodli, že by to mohlo jít. Věděl jsem, že ty peřeje jsou velké, ale prý je všude hloubka, všude se to dá dobře doplavat a posbírat se.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Jak to tedy probíhalo?
Začátek byl docela rozpačitý. Byli jsme tam v březnu, takže jsem v podstatě šel z běžek přímo na paddleboard. Hned na prvních peřejích mi to přišlo docela velké a ptal jsem se kluků, kteří jeli na raftu a měli mapu, jaká to byla obtížnost. A oni mi říkali, že to zatím byly peřeje, které ani nejsou značené na mapě. (směje se) Na Coloradu je obtížnost peřejí řešená jinak, než jsme zvyklí my – místo stupnice WW to mají na levely 2 až 10, přičemž jen jedna peřej je psaná jako devítka, a to vyhlášené Lava Falls. Pro mě je ta stupnice trochu zavádějící, protože je dělaná pro velké veslovací rafty, takže kolikrát máš peřej psanou jako obtížnou, ale na paddleboardu ji vlastně dokážeš sjet docela snadno nějakou boční lajnou, což by velký raft nesvedl. Ale taky to někdy bylo naopak. Každopádně všechny peřeje jsem zkusil, někde to dopadlo líp a někde hůř.
A co ta slavná Lava?
Tu jsme si opravdu užili. Před ní je dlouhý úsek bez peřejí a my jsem s Tondou Halešem ostatním ujeli, takže jsme potom měli opravdu hodně času do toho čumět. (směje se) Což nakonec byla docela škoda, protože kdybych do toho tak dlouho nekoukal, asi bych se tolik nebál. Nakonec to rozseknul Robert Kazík, který mi řekl, že mi to najede na packraftu. Nakonec jsem přejel jen asi tři vlny z dvanácti, pak jsem spadnul a zbytek peřeje proplaval. Opravil jsem si to ale na packraftu, na kterém jsem ji projel celou.
Když zmiňuješ Roberta… Doneslo se mi, že prý má sníst svoji čepici. Je to pravda? (smích)
To se ti doneslo správně. (směje se) Na jedné peřeji jsme zastavili část skupiny na jedné straně a část na druhé straně řeky. Myslím, že to byla obtížnost sedm. Prohlídli jsme to, vyrazili a ta skupina na druhé straně, kde byl i Robert, se dívala, jak pojedeme. Někdo to točil na mobil a je tam slyšet, jak při mém nájezdu do přeje říká „teda jestli tohle sjede, tak sním svoji čepici“. No a pak už mu jen říkali „hele on pořád jede… hele on pořád jede,“ a najednou jsem byl dole. (smích)
A jak mu čepice chutnala?
On ji potom na jiné peřeji utopil, takže nijak. (smích)
Na boardu jsi projel celý kaňon, nebo sis ho bral jen na peřeje?
Poctivě celý kaňon, byl jsem tam zkrátka jako paddleboardista. Stalo se, že jsem třeba chvíli někoho vystřídal na veslovacím raftu, na chvíli si do raftu přelezl při soulodění, Jéža si zkusil nějaké peřeje ve stoje, ale toho bylo minimum.
Na jakém prkně jsi jel?
To jsem celkem dlouho řešil s Rotťem. Nakonec zvítězil plovák Tambo CORE 11´00´´ WITCH. Říkáme tomu Čarodějka. Je to prkno, které na lehčích vodách využívají zejména těžší jezdci. Pro Colorado jsem to zvolil zejména kvůli vodnatosti řeky a obavám o vlastní pohodlí. Byla to dobrá volba. Na menším prkně by si to tam se mnou hrálo ještě daleko víc. (smích)
Hodně lidí má z kaňonu silný zážitek díky tomu, že jsi úplně odstřižený od civilizace. Jak to máš ty?
Za mě to bylo asi to nejhezčí na celé výpravě. Bylo to pro mě těžké z hlediska rodiny, protože jsem se od nich na tak dlouhou dobu nikdy neodstřihnul, natož takovým způsobem, že jim nemůžeš ani zavolat, ale jinak to bylo vynikající. Parta, se kterou tam seš, je pořád spolu, nikdo neodbíhá volat nebo něco řešit. Prostě fungujete spolu. Jste spolu celý den na vodě, večer vylezete, udělá se oheň, večeře, pije se víno, prostě pohoda. To je fakt krásný.
Před návratem byl trochu stres, jestli se doma náhodou něco nestalo, ale naštěstí nestalo, takže paráda. A když jsem se vrátil, uvědomil jsem si, že jsem hrozně šťastný, že jsem už zase se ženou a dětmi, že jsem šťastný, že je mám a že to mám vlastně zařízené správně. To pro mě bylo nádherné zjištění.
Bereš Colorado jako vrchol své paddleboardové kariéry?
Za vrchol svojí závodní paddleboardové kariéry určitě považuju účast na paddleboardovém MS v Dánsku v roce 2017, kam jsme vyrazili ještě s několika lidmi z Česka. Sice jsem tam nezajel žádný úspěch, spíš naopak, protože jsem byl až na 55. místě, ale byla to obrovská zkušenost, nakouknutí do světa velkého paddleboardingu a taky možnost reprezentovat Česko v tomhle sportu. Colorado bylo určitě vrcholem mojí paddleboardové turistické kariéry. Těžko říct, jestli ještě někdy podniknu dvacetidenní plavbu…
Zjistil jsem, že ses podílel taky na designování prken a pádel. Co všechno máš na kontě?
V úplných začátcích, když Rotťák s Patrikem rozjížděli značku TAMBO, se mě občas ptali na nějaké názory, ale to bych úplně nenazval, že jsem se podílel na designu. Tam jsem spíš řekl svůj názor, stejně jako to udělalo spousta jiných lidí.
Částečně jsem se podílel na designu karbonového touringového prkna nazvaného Albey, na kterém jsme pracovali s Karlem Rašnerem z RK Company. To bylo v době, kdy jsem vyhrával ty Krumlováky. Jezdilo se tehdy ještě převážně na nafukovacích prknech. Karel měl z Francie požadavek na karbonové touringové prkno. Vymysleli jsme ho, vyrobilo se, vyhrál jsem na něm jeden ročník Krumlováku. Pak jsme zkoušeli to požadované touringové použití, ale tam se moc neosvědčilo, a nakonec skončilo ve slepé uličce.V turistice zkrátka na plné čáře zvítězila nafukovací prkna.
Potom jsme, taky s Karlem a ještě s Braňo Šrámkem, udělali prkno F-Eagle, které se vyrábí, ale moc jich zatím nevzniklo. To je plnohodnotné závodní karbonové prkno.
A pak je ještě pádlo, které se jmenuje Albey, a to jsme taky vymysleli s Karlem. Je to pádlo na divokou vodu, které vychází ze sjezdařských kanoistických pádel. Snažili jsme se nevymýšlet nějaké sci-fi tvary nebo technologie, které jsou dle mého názoru stejně většinou spíš marketing, než aby fungovaly, ale vsadili jsme na špičkové materiálové složení a řemeslné zpracování, třeba jsme tam dali titanové kování, což moc pádel nemá, a proto toho taky moc nevydrží. I z tohoto důvodu naše pádlo milují paddleboardisté jezdící po řekách…
Je mi asi jasné, s jakým jezdíš pádlem, ale co paddleboardy? Kolik jich máš?
Dá se říct, že v základu potřebuju paddleboardy dva. Jeden nafukovací, takzvaně allroundového typu. Ten používám na výlety po řekách a na závody na divoké vodě. Dlouhodobě je to u mě Tambo CORE 10´5´´. Ten druhý je karbonový speciál délky 14´, který mám na kondiční pádlování a závody na klidné vodě nebo na akce typu KVM. To mám ten náš F-Eagle. No a jako rodina máme tři další nafukovací paddleboardy. K tomu samozřejmě nesmyslný počet pádel, vest a neoprenů mnoha velikostí. (smích)
S vodou je taky spojená tvoje práce u Povodí Vltavy. Co přesně děláš?
Jsem zaměstnanec provozní sekce, říká se tomu úsekový technik. Mám na starosti úsek řeky Vltavy ze Zlaté Koruny do Týna nad Vltavou. Moje práce obnáší péči o říční trať jako takovou a o stavby na řece. Mám pod sebou 12 lidí, kteří provádějí fyzickou práci v terénu. Údržba porostů a zeleně, cyklická údržba vodních děl, služby na plavebních komorách atd. Náplní mojí práce je hlavně plánování a příprava rekonstrukcí a údržby jezů, správa přístavů a plavebních komor, veškerá agenda břehových porostů a doprovodné vegetace, plavební agenda a další věci. Není toho málo, práce je to různorodá a zajímavá. Nejvíc akční je to samozřejmě v období povodňových průtoků, kdy se podílíme na zvládnutí situace v rámci povodňových komisí a krizových štábů obcí a měst na toku.
Studoval jsi něco spojeného s vodou, nebo to vzniklo až postupem času?
Směřoval jsem k tomu už od střední školy, protože jsem studoval stavební průmyslovku tady v Budějovicích, se zaměřením na vodní stavby. Potom jsem byl na fakultě stavební na ČVUT v Praze a vlastně už během studií, kdy jsem pracoval na bakalářské a později diplomové práci, kterou jsem dělal pod vedením lidí z Povodí Vltavy, mi bylo nabídnuto, jestli bych tady potom nechtěl nastoupit. Já té nabídky využil a stále jsem tady!
Takže splněný sen. Albey, moc díky za rozhovor a doufám, že se ti splní i další sny, které nosíš v hlavě.
Tomáš Vaněček
*17. 4. 1986
S vodou je spojený celý jeho život. S manželkou a třemi dětmi žije pár metrů od Vltavy a slalomové dráhy v Českém Vrbném. Vystudoval obor Vodní stavby a vodní hospodářství na ČVUT v Praze a ihned po škole začal pracovat pro Povodí Vltavy s.p. Je autorizovaným inženýrem pro stavby vodního a krajinného inženýrství. Od 9 let jezdí na vodě, nejprve v turistickém oddílu Koráb na kánoi a pramici, později na raftu za tým HANACE rafters, na jehož založení se podílel a několik let byl jeho předsedou. Závodil také ve sjezdu na divoké vodě, kde hájil barvy SK Vltava Český Krumlov. Posledních 15 let se věnuje paddleboardingu – jak závodně, tak organizačně. V roce 2015 s kamarády založil úspěšný paddleboardový oddíl BUDESPORT, který vede coby předseda.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
