Říčka, na kterou nezapomenu

Říčka, na kterou nezapomenu

Jedna z mnoha výprav s Petrem Charvátem a Tomášem Lašem nás v roce 1989 dovedla do Rakouska a na sever Itálie. Vyjet za komunistů na „západ“ nebylo vůbec snadné. Bylo nutné dát žádost na mezinárodní oddělení ÚV ČSTV, aby povolilo reciproční zájezd. K žádosti jsme museli mít i písemné pozvání od místní vodácké organizace.

Pozvání, které kluci sehnali, bylo pro 36 lidí a na zájezd se přihlásilo 102 lidí, takže se musela provést selekce, která nebyla jednoduchá. Jaké bylo zklamání, když jsme nakonec od ČSTV dostali povolení jen pro 20 lidí. A tak nastal další problém. Naštěstí bylo možné obejít úřady a vycestovat „na složené peníze“, čehož z nás využilo šestnáct, a tak jsme mohli koncem července vyjet.

V itineráři z této dovolené je název Rakousko – Itálie aneb bez průseru a beze srandy, průlet po řekách rakouských a italských Alp. Zájezd se opravdu povedl. Stihli jsme za 15 dní sjet 334 kilometrů na 26ti řekách a na vodě obtížnosti WW I–IV, což byl slušný výkon.

Jedinou z těch krásných řek, kterou si stále pamatuju je Mae.

Podle rakouské kilometráže a informací rakouských vodáků, to měla být, jak jsme říkali „voda pro všechny“. Do ústí Mae do Piavy to mělo být 5 km. Mělo tam být na začátku zablokované místo a jedno jednoduché přenášení. Byli jsme rozjetí, měli jsme za sebou už Inn, Salzu, Erlauf a tak většina z nás experimentovala a prohazovala si vzájemně lodě. Dokonce i Viking přemluvil ženu Martinu, aby jela na kajaku.

Ve vesnici Sanferno, kde jsme tenkrát spali, končila silnice a odtud jsme museli jít k místu nasedání 2 kilometry pěšky. Nejdříve šla cesta lesem, pak jsme klesali necestou po svahu dolů k soutěsce. Pomocí házeček jsme sestup zvládli, ale hned za první zatáčkou bylo zablokované místo. Místo jednoduchého přenášení to bylo lezení po obrovských balvanech k úzké suché soutěsce, za tohoto stavu vody nesjízdné. Lodě jsme nakonec naházeli asi ze 2 metrů do tůně a naskákali za nima do vody. Naše mnohdy staré laminátky by skok i s námi těžko zvládly.

Za soutěskou tekla Mae svižně, meandrujíc v poměrně úzkém korytě, které se svíralo až na 1,5 metru. Kolem nás byly skály místy podemleté a dosahovaly snad až do výše sta metrů. V některých úsecích nám převislé skály zastiňovaly výhled na nebe. V úzkém kaňonu bylo deprimující šero, už to nebyla „voda pro všechny“. V ostrých zatáčkách jsme napjatě očekávali co bude následovat, a začali první čochtani. Nebylo kam utéci, a tak se alespoň měnily posádky do bezpečnějšího obsazení.

Tekly i slzy. Martina to chtěla vzdát, ale nemohla, nabyla jiná cesta než cesta po vodě. Viking jel na svém kajaku těsně vedle jejího, držel ji kolem ramen a zabíral jak se dalo. Jakmile se skály asi po čtyřech kilometrech rozestoupily, Martina vystoupila, kajak nechala na břehu, a jen s pádlem celá vystresovaná šla podél vody i vodou hledat cestu k ústí Mae do Piavy. Do konce zájezdu si do lodi už nesedla.

Všichni jsme si oddechli, když se údolí otevřelo a uviděli jsme opět sluníčko. Bylo jasné, že příště musíme korigovat pojem „voda pro všechny“. Tentokrát se to obešlo jen se zalepením několika krvavých šrámů náplasťovým stehem.

Pokud se chcete podívat na nějaké novější fotografie z Mae, podívejte se na fotoalbum do sekce Italie Dolomity.

Dalším nezapomenutelným zážitkem z tohoto dne byla přehrada Vajont, která leží na druhé straně údolí Piavy. Znala jsem jí už ze školy. Říci, že je slavná se trochu nehodí, znala jsem jí díky tragedii, která se tu odehrála.

Dva roky po dokončení stavby v roce 1963 se do přehradní nádrže zřítila část hory (více než 100 miliónů m³ horniny), což způsobilo, že asi 50 miliónů kubíků vody vytvořilo až 150 m vysoké vlny, které se přelily přes tenkrát jednu z největších hrází na světě.

Voda zcela zničila městečko Longarone a několik vesnic pod ale i nad přehradou. Zahynulo tam přes 2 000 lidí. Přehrada zůstala stát neporušená a stojí tam dodnes. Můžete se na ní jet podívat, stojí netknutá v krásném sevření skal. Tragedii tu připomíná jen kaple, jejíž střecha symbolizuje přívalovou vlnu, která zaplavila město.

foto: Tomáš Laš

Pohled na přehradu před sesuvemPo sesuvuLangarone před sesuvemTentýž pohled po sesuvu

Zkušenosti čtenářů

Kuba

Mae je moc pěkná řeka. Letos jsem měl tu čest si jí sjed s Hradeckou Slávií a moc moc se milíbila i přez to, že jsem tam měli taky menší karambol. Na plastu to byla celkem pohoda.

Věra

Povedly se vám nějaké fotky? Můžeš mi je poslat??

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: