Každý správný vodácký článek by měl vzniknout tzv. rychlokvašně. Jelikož pár padlistů znám, valnou většinu z nás nepoznamenalo žádné poetické či prozaické střevo. Ba dokonce některé jedince jakékoliv střevo oblétlo mnohamílovými vzdálenostmi. Proto tu nevytvořím žádné umělecké dílo, nýbrž prachsprostý popis jedné pádlovací akce.
Dva dny jsem truchlil, když mi šéf oznámil, že o týdenní dovolené na vodu si mohu nechat akorát tak zdát. Piemont nevyšel, tak jsem se snažil známé i neznámé zlanařit na prodloužený víkend do Rakouska. Zadařilo se a ve čtvrtek navečer v Radotíně asi na osmadvacátý pokus vážem naše plastové zmetky na pašíka. S dvouma střeštěnejma Martinama a pohlednou řidičkou vyrážíme směr jih. Jedeme-li na týden, nakoupíme jídlo a pití za 3000 Kč, jedeme-li na 3 dny, nakoupíme za 3500 Kč. Jak jen to je možné.
Sypem si to dolu a za každou zatáčkou bylo patrné, jak má řeka nakoupíno víc a víc. Při projíždění kolem vodočtu jsme zaznamenali krásný vzestup hladiny, ale nikterak nás to nerozhodilo. Řeka mírně poleví, rozlije se tak do 10m, je čas na pauzičku. Přijde vhod, jelikož za další zatáčkou se zvedají skály do nebes a koryto se pořád zužuje. Pár „nevinných“ dropíků a je tu závěrečná soutěska Rettenbachklamm. Bohužel jsme nepořídili žádnou fotku, ale dle přiložené „vypůjčené“ fotografie každý jistě chápe proč.
Sice jsme nahoru došlapali ztahaní jak psi, ale to okamžitě opadne při namočení pádla. Začínali jsme u nizoučkého mostíku těsně nad vodou, na konci údolí, kde se potok kroutí poklidně mezi kameny. Gimbach není kontinuálná sypačka z kopce, ale střídání jednoho dropu za druhým s různými obtížnostmi. Až třetí težké místo přenášíme (a to bylo jediné na řece), jelikož jsou v něm napadané kameny ze skály a cestu by si tam našli jen velcí odvážlivci.
Tak tohle bylo fakt pekne poctenicko!! Dik.