Východočeský vodácký maraton 2025 očima účastníka

Zhruba tři týdny před závodem jsem se definitivně rozhodnul, že teda pojedu a přihlásil jsem se. Něco jsem letos v kajaku najezdil, tak třeba nezemřu. Do Pardubic, kde má VVM zázemí, to mám necelou půlhodinku … No prostě jsem si našel spoustu důvodů, proč vyrazit trpět. Radost v naší pádlovací partě byla veliká a hned to začalo.

„Teda jestli bude málo vody, což zatím je, tak to bude strašný utrpení.“
„Musíš to nějak vydržet na rozšíření Labe před Pardubice, tam se to vždycky zlomí a už to dojedeš jako nic.“
„Připrav se, že ten závěr proti proudu Chrudimky je fakt dlouhej a jedeš strašně pomalu. Já jednou myslel, že se tam už ani nedoplížím“.
„Pojedeš ty dva kamenný prahy na Orlici? Já se tam vždycky strašně bojím o sebe i o loď.“

Hned jsem se o dost víc těšil a výrazně míň obával 🙂 Kamarády jsem během našich pádlovacích seancí poctivě vytěžil, abych měl o průběhu celé akce co nejlepší informace a v závěru příprav přišla asi nejadrenalinovější část celého podniku – čekání, jaká vlastně bude voda. Zjistil jsem, že předpověď počasí se může měnit opravdu rychle a stejně tak i předpověď průtoku na vodočtu v Týništi nad Orlicí, který je umístěný skoro přesně na startu závodu.

V pátek v podvečer jsem přijel do „bejskempu“ u loděnice KVT Pardubice. Podle meteo radaru bylo vidět, že pořadatelé odvedli velmi dobrou práci při tančení tance deště a alespoň nějakou vláhu nám (v tuto chvíli už velmi pravděpodobně) nebesa do vyprahlých koryt Orlice a Labe naštěstí nadělí (obě řeky v ten moment byly jasně pod hranicí hydrologického sucha). Vodní stav Chrudimky jsem neřešil, ty dva kiláky jsem byl rozhodnutý dát klidně pěšky s kajakem na špagátku.

Odbyl jsem si nezbytnosti jako navázání lodě na správný vlek, který mi ji dopraví na start, registraci, stavbu stanu a než jsem tohle kolečko absolvoval, zvládnul jsem narazit na několik známých tváří, což vedlo i k tomu, že jsem se s několika dalšími tvářemi obratem seznámil. Je neuvěřitelné, jak snadný proces to v partě podobně „postižených“ lidí je.

V průběhu večera, který jsme v klubovně pořádajícího oddílu strávili u skvělé muziky, o níž se postaralo hned několik hudebníků s obdivuhodným počtem hudebních nástrojů, dorážely ještě další známé i neznámé tváře a já si připadal, jako bych sem patřil odjakživa. O rodinném duchu této akce jsem slyšel už z mnoha míst, ale něco takového jsem opravdu nečekal. Děkuju, parto. Na kutě jsem se odebral za solidního deště a jelikož můj spánek byl díky předstartovní nervozitě opravdu chabý, tak jsem vnímal, že déšť neustává ani později v noci.

Ráno pro mě začalo povzbudivým pohledem na vodočet v Týništi, kde vývoj vodního stavu nabral ten správný trend. Sledováním vodočtu jsme se zabývali i celou cestu na start a vypadalo to pořád lépe a lépe. Pohled na Orlici v místě startu byl povzbudivý.

Všechno plynulo docela rychle, a tak jsem se najednou ocitl v kajaku a ze břehu slyším, že naše kajakářská partička má chvíli do startu. Pak už jenom padnul startovní výstřel, o nějž se tradičně stará Petr Glos, který pamatuje první ročník závodu a mnohokrát VVM absolvoval. A jedeme. Několik závodníků rychle mizí v dáli a mě je jasné, že o tohle se ani nemusím pokoušet. Ze závodníka se rázem měním na účastníka a s úsměvem říkám vedle mě pádlujícímu Přemkovi: „Tak co si budeme těch dalších několik hodin povídat?“ Odpovídá, že můžeme zkusit veselé historky z natáčení, ale pak už nás čekají první meandry a písčiny, které vylučují, abychom jeli vedle sebe a žvanili.

Nebudu tady sáhodlouze rozepisovat, co se dělo dalších sedm hodin, protože toho bylo neuvěřitelně hodně, a někdy jsem se fakt divil, co je taky v kajaku možné zažít. Upozorňuji, že jsem to všechno zažil sám se sebou, protože před ani za mojí lodí nebyl nikdo na dohled od druhého kamenného stupně na Orlici – což je třetina závodu a člověk je tady ještě v těžký pohodě. Ale pár stěžejních či silných momentů bych přece jenom rád vypíchnul.

S vodou to pořadatelům opravdu vyšlo – nejzáludnější pasáže Orlice startovní pole absolvovalo na zvýšené vodě, takže byly v pohodě průjezdné a po asi 15 kilometrech, kdy byla voda předjetá, už stačilo na vcelku obstojnou jízdu i to sucho. První kamenný stupeň jsem jel a tak tak ustál, takže jsem se rozhodnul, že druhý oběhnu. Při vystupování nad ním jsem předvedl parádní vykulení se z lodi přímo do chladivé Orlice, což ocenil deblkajak, který byl v tu chvíli jen kousek za mnou. Hned se jim prý pokračoval líp. Nemáte zač. Na občerstvovačce se mi tak příjemně občerstvovalo, že jsem tam nechal ty dvě minuty, které mi chyběly k tomu, abych dojel do cíle s časem pod 7 hodin.

Na Labi se mi jelo skvěle, ovšem jen do doby, než jsem se ze vzdutí obřího jezu nad Opatovicemi dostal na přírodní průtok (rozuměj sucho). Né, že by se nedalo jet, ale série mělčin v délce několika kilometrů mi dala opravdu zabrat a když přišly ještě křeče do stehen (kdo by to u pádlování čekal, co?), tak jsem už regulérně mluvil nahlas (podotýkám, že pořád nebyl před ani za mnou nikdo na dohled) a žadonil, aby toho řeka už nechala, že už nechci. Nakonec se Labe rozšířilo, prohloubilo a byl to nejspíš ten moment, o kterém mi kamarádi říkali, že tam „se to zlomí“ a „už to nějak dojedu“, ale nezlomilo. Střídavě jsem seděl, střídavě napůl ležel a dělal jsem všechno pro to, aby se loď nezastavila a abych nechytil další křeče. Proti proudu Chrudimky to díky suchu bylo v pohodě, protože v Chrudimce žádný proud nebyl a do závěrečných metrů mě povzbudilo několik lodí, které teprve dojížděly krátkou trasu. Až tady se to zlomilo, ale už to bylo jedno. V cíli mě uvítal jeden z hlavních pořadatelů Tučňák hlasitým „To je ptákovina, co?!“. A mám to za sebou. 7 hodin, 2 minuty a ňáký drobný.

Pak už bylo jenom dobře… Došel jsem si na teplou polévku, nealkoholické pivo, kus masa a začalo setkávání s dalšími dorazivšími do cíle a výměna dojmů – parádní pozdní odpoledne strávené s lidmi, kteří posledních pár hodin zažívali přibližně totéž, doprovázené živou hudbou z pódia. Rodinná atmosféra maratonu pokračuje. Počkal jsem na vyhlášení výsledků včetně soutěže buchet, což je další místní specialita a bohužel už jsem nezažil sobotní večírek, místo kterého jsem měl na programu sbírání „rodinohodin“. Ale kamarádi říkali, že se povedl stejně jako ten páteční a stejně jako další večírky, které na VVM za ta léta, co sem jezdí, zažili.

V neděli jsem byl docela bolavej, ale v pondělí dopoledne, kdy píšu tyhle řádky, už jsem docela v pořádku a v hlavě mi jedou myšlenky, co bych měl pro příště vylepšit. Což tak trochu znamená, že uvažuju, že bych to jel zase. Navíc mi dochází, jak krásná a pestrá trasa tohoto závodu je. A k tomu ta pohodová atmosféra všude kolem. Ono na tom hesle, které je pro VVM charakteristické – poprvé a navždy – něco bude. Přijeďte si to taky někdy zkusit, je to fakt velikej zážitek.

Závěrem bych uvedl ještě několik čísel. Letošní 56. ročník Východočeského vodáckého maratonu zkusilo 81 posádek, což je 157 lidí. Dlouhou trasu (60 km) z Týniště nad Orlicí do Pardubic jelo 43 posádek a krátkou z Lukovny (12 km) 38 posádek. Nejrychleji dlouhou tratí proletěl deblkajak Lukáš Horák a Oldřich Dašek v čase 5:31:28 a krátkou Lukáš Karlík na K1 za 1:02:37. Závod nedokončila pouze jedna posádka. Ovšem kategorií bylo hodně na obou distancích a tento závod je známý tím, že hlavní jsou turistické kánoe, takže doporučuji podívat se na celkové oficiální výsledky, kde zjistíte kdo, s kým, na čem a za kolik. A taky se můžete podívat na fotografie na facebookovém profilu maratonu.

A teda za rok, no… 57. ročník VVM se pojede 5. 9. 2026 a co si budeme namlouvat, už to mám v kalendáři.