Vypuštěný Orlík odkrývá tajemství staré Vltavy. Jak na plavbu jejím původním korytem?

Poprvé po desítkách let odhalila Vltava svá tajemství za sucha v roce 2015, důvodem nynějšího upuštění Orlíku zhruba o sedm metrů byla rekonstrukce lodního výtahu na hrázi přehrady. Ta má navíc pokračovat i v zimě 2022, takže kdo nestihl navštívit původní koryto Vltavy, bude mít ještě příležitost.

Od přehrady Kořensko je to k Podolskému mostu 18 kilometrů a jen malou část z toho Vltava neteče, takže splout tento úsek i během kratších zimních dnů není větší problém. Řeka v pohybu lodi opravdu hodně pomáhá.

Když v půlce února předpověď zahlásila hezké počasí, vyhrabali jsme zazimované vodácké vybavení, přihodili neoprenové rukavice a vyrazili jsme směr Kořensko. Honza v kajaku Rush, Snížák se ženou pak v kánoi Scout.

Logistika se zrovna u tohoto splutí nesmí podceňovat, jedno auto tedy necháváme u Podolského mostu, druhým přejíždíme proti proudu Vltavy k hrázi vodní nádrže Kořensko. Veřejná doprava tato dvě místa spojuje pouze velmi komplikovaně a pro hladký průběh celodenního splutí jsou tedy nezbytností dvě auta nebo ochotný řidič.

Vyplouváme z Kořenska

Informační cedule u hráze hlásí: vzduch 7,5 °C, voda 3,9 °C. Uznejte, lepší počasí jsme si v půlce února nemohli přát! Nejsme tu sami, kromě našich nafukovacích lodí se na břehu ve slunci leskne několik plastových kánoí, jejichž posádky se soukají do neoprenových oděvů. Další vodáci právě pendlují auta a budou vyrážet o něco později.

Vyplouváme a proud nás v podstatě ihned drobnými peřejemi unáší ku Praze. Kořensko bývalo jednou z hlavních zastávek plavců na Vltavě, tady končili svou pouť šumavští voraři a předávali svázané prameny smrkových kmenů místní partě.

Všimneme si jasně patrné čáry na obou březích, která ukazuje stav normální hladiny. Jak plujeme dál a dál, posouvá se ryska stále výš nad naše hlavy. Pozorujeme přístavní mola, legračně umístěná desítky metrů od vody, i nejrůznější plavidla odpočívající na bahnitých svazích jako leklé ryby na suchu.

První větší zajímavost objevujeme u obce Pašovice. Je to betonový bunkr, jeden z „řopíků“ takzvané Vltavské linie opevnění. Bunkr je normálně jen těsně nad nebo pod vodou, a aby do něj nevrazily lodě, trčí z něj červený navigační stožár.

Asi dva kilometry dál po proudu leží slavná plavecká osada Hladná. Tady bývalo jedno z významných vazišť vorů a my jsme na levém břehu mohli pozorovat odhalenou kamennou zeď, která pravděpodobně byla jeho součástí. Hned naproti bývalému vazišti leží další řopík a kousek po proudu se tyčí betonové pilíře plánovaného a nedokončeného mostu, jež měl být řopíkem strážen.

Může se hodit

Splouvaný úsek Kořensko – Podolský most má 18 kilometrů, z čehož přibližně 15 kilometrů Vltava teče, zbylé tři kilometry jsou vzdutí Orlické přehrady. Obtížnost a rychlost plavby závisí na aktuálním odtoku z vodní nádrže Kořensko, při menším průtoku se v proudu objevují kameny. Novomlýnský jez je sjízdný pro zkušené vodáky na zavřených lodích nebo na raftech, jez Rejzíkov je sjízdný propustí i pro otevřené kánoe.

Informace o aktuálním stavu hladiny v nádrži Orlík a o odtoku z Kořenska najdete na webu povodí Vltavy. Novomlýnský jez se začíná objevovat, když hladina klesne pod 343 m n. m., splutí jeho propusti je možné od 340 m n.m.

Odhalené jezy

Pak už se blížíme k největší atrakci pro vodáky, kterou je jednoznačně Novomlýnský jez. Než k němu připlujeme, všimneme si kamenných zpevnění břehů a tzv. potahových stezek, které sloužily pro tažení prázdných šífů koňmi nazpět proti proudu. V období mezi lety 1550 a 1943 sloužila Vltava jako zlatá stezka pro zásobování Čech solí z rakouského Hallstattu a bezmotorové šífy sloužily jako nákladní plavidla.

Novomlýnský jez je jedním ze dvou jezů, které se díky nízkému stavu vody dostaly nad hladinu a znovu tak po desítkách let ožily. Mohutný jez nacházíme v podivuhodně dobrém stavu. Spousty let, kdy byl pod vodou, na něm nezanechaly žádné následky.

Zajímavé je zde snad vše – vorová retardérová propust u levého břehu, kterou ale za aktuálního průtoku voda neteče. Hned u propusti jsou i zbytky ozubených kol a dalšího vybavení, které sloužilo k regulaci průtoků vody. Ta se nyní všechna valí otevřenou propustí na opačné pravé straně a pod jezem tvoří slušné vlny a válce. Ty navíc ještě rozbíjí proud vody přitékající zprava, z prostoru bývalé vodní elektrárny. Na kánoi Scout si na sjetí šlajsny netroufneme, Snížák ale sedá do nafukovacího kajaku a bravurně šlajsnu několikrát splouvá. Tohle se přece nesmí vynechat!

Pokračujeme kilometr a půl k druhému jezu – Rejzíkovu. Těsně nad ním obdivujeme na pravém břehu skalní kapličku, která za normálního stavu vody bývá těsně nad hladinou, nyní vyniká její umístění vysoko na kolmé skále a cihly poházené pod torzem kapličky jasně dokazují, že to kdysi bývala krásná stavba. Jez Rejzíkov není vynořen celý a bahno všude kolem napovídá, že ani jen tak nebude. Voda by tu musela proudit ještě hodně dlouho, aby částečně zanesený jez celý odkryla. Každopádně jez splouváme propustí vpravo, ve které jsou v porovnání s Novým mlýnem vlny mnohem mírumilovnější, takže splutí je hračka i pro otevřenou kánoi.

Záhy se blížíme k půlce výletu. Rychle proudící Vltava nám pomáhá udržovat svižné tempo, přitom vodácky se jedná o docela pohodovou záležitost i pro méně zkušené.

Zastavujeme pod Lannovým křížem, který na pravém břehu stojí jako poděkování v místě záchrany topícího se syna budějovického podnikatele Tadeáše Lanny. Kříž stojí u zatopené vesnice Horní Lipovsko, kde stával jez s mlýnem. Za normálních okolností bývá kříž téměř u hladiny, nyní se tyčí vysoko nad vodou.

K Podolskému mostu

Údolí se postupně zahlubuje a břehy lemují nánosy bahna. Tu a tam leží rezavé pramice a další harampádí, které jinak zůstává skryto pod hladinou jezera. Vlevo si prohlížíme ruiny stavení, které bývalo plaveckou hospodou, zvanou Horní Kotánek. Zátoky, které máme v mapě zakreslené, jsou nyní prázdné a tvoří jen suchá boční údolí. V jednom z nich se válí zajisté už léta potopený hausbót.

Na vysokém ostrohu vlevo stojí kostel sv. Jana Křtitele. Tady se proud zastavuje a dál už musíme plout po vzdutí Orlické přehrady takříkajíc „za svoje“. Naštěstí už to není daleko a za další zákrutou se před námi objevuje cíl plavby, typická stavba Podolského mostu. Sice je to k němu ještě kousek, ale pořád je na co se dívat, a tak nám cesta k mostu rychle utíká.

Když už jsme skoro u mostu, přibývá na obou březích lidí, které sem vylákal víceméně stejný důvod jako nás. Podolský most je snadno dosažitelný bod s velkým parkovištěm, a tak představuje ideální cíl pro ty, kteří chtějí prozkoumat odhalené zajímavosti, přičemž neholdují zimnímu vodáctví jako my.

Z lodi pozorujeme jednu z hlavních zajímavostí, kterou je dochovaný oblouk kamenného mostu na levém břehu. Ten byl součástí původní komunikace, vedoucí přes Vltavu po starém řetězovém mostě z roku 1848.

Na opačném břehu se objevují ruiny staveb zatopené obce Podolsko a také pozůstatky původní silnice, která sloužila až do roku 1943, kdy byl Podolský most zprovozněn. Kousek pod mostem přistáváme a končíme tak naše putování po znovu obživlé Vltavě a jejích památkách.

Co je k vidění

Vaziště vorů Hladná
Zbytky vaziště jsou viditelné na levém břehu na ř. km 198,8. Nad vazištěm býval rozsáhlý sklad dřeva. První údaj o obci je z roku 1461 a obec (původně Hlasná) prý byla vždy plavecká. Ročně se odtud vypravovalo 7 – 8 tisíc kubíků dřeva z píseckých a neznašovských lesů. Sídlila zde proslulá plavecká rodina Husů. Na pravém břehu bývala plavecká hospoda U študenta.

Řopíky Vltavské linie
Na ř. km 198,4 a 195,9 řeka odkrývá dva řopíky (železobetonové pevnůstky), jež jsou pozůstatkem tzv. Vltavské čáry, která byla budována v roce 1938. Linie měla být součástí vnější obrany Prahy a měla bránit nepříteli v překročení řeky. Dokončeno bylo 85 % plánovaných staveb, dochoval se jich ale jen zlomek.

Bývalé mostní pilíře
Na ř. km 195,9 na levém břehu jsou k vidění zbytky levobřežních pilířů mostu, který se zde měl postavit na počátku 40. let. Železná konstrukce, původně určená pro stavbu železničního mostu na Zakarpatské Ukrajině již byla složena na místě. Stavba byla ale nakonec Němci zastavena. Most se již na místě bohužel nepostavil (prý z důvodu nevyhovující šířky) a dnes se pne přes Berounku v obci Skryje.

Novomlýnský jez
Největší atrakci vypuštěného Orlíku potkáte na ř. km 194,2. Písemné zmínky o tomto místě sahají do roku 1450, kdy tu prý stával mlýn na pravém břehu Vltavy. V roce 1929 byl zvýšen jez, místo mlýna byla vybudována vodní elektrárna a vznikla i retardérová propust. V roce 1959 byla elektrárna vyrabována a pobořena v rámci příprav na napouštění Orlické přehrady. V roce 2015 se jez poprvé objevil nad hladinou vzdutí kvůli velkému suchu.

Skalní kaple a jez Rejzíkov
Na ř. km 192,8 potkáte na pravém břehu zbytky kapličky přeťaté linií běžné hladiny v přehradě přilepené na skalní stěnu a jen pár desítek metrů za ní vykukují z bláta pozůstatky jezu Rejzíkov. Dle hladiny je patrná šikmá spádová deska jezu a kozy propusti ležící u pravého břehu jsou v poměrně dobrém stavu. Splutí jezu je bezproblémové.

Lannův kříž
Kříž na skále na pravém břehu (ř. km 190,4) zde byl vztyčen jako poděkování za záchranu syna velkoprůmyslníka Tadeáše Lanny Vojtěcha, který se na tomto místě v roce 1824 pří pádu z šífu málem utopil. Původní kříž stál o něco níže, ale ničila ho velká voda, a proto byl v roce 1852 přemístěn do Týna nad Vltavou a na toto místo byl dán kříž nový. V blízkém okolí jezu je také pohřben jez Horní Lipovsko, ale ten je zatím stále pod hladinou či spíše pod nánosy bahna.

Plavecká hospoda Kotánek a mlýn Bouda
Okolo ř. km 186,1 potkáte na levém břehu zbytky kamenného stavení, které dříve bývalo plaveckou hospodou zvanou Kotánek. Stále je zde dobře patrné, kde byla okna, vchod do sklepa a další části stavení. Na protějším břehu stával mlýn Bouda, ale jeho pozůstatky jsou jen velmi špatně viditelné.

Kamenný most a obec Podolsko
Nedaleko Podolského mostu se proti proudu na levém břehu objevuje jednoobloukový kamenný most z 19. století, který zde zůstal spolu se silnicí vedoucí k původnímu Podolskému řetězovému mostu. Všude kolem jsou na obou březích patrné zbytky staveb původní obce Podolsko.

Zbytky Zlaté stezky
Téměř po celou dobu plavby lze na březích původního koryta Vltavy pozorovat kamenné regulace (velmi dobře zachovalé) a na nich dlážděné cesty. Ty tvořily tzv. Zlatou stezku, která byla součástí středověkých obchodních cest spojujících Čechy s Podunajím. Šífy se zbožím byly proti proudu řeky taženy koňmi, kteří chodili právě po dlážděných stezkách. Hlavním obchodním artiklem na Zlaté stezce byla sůl z rakouských solných dolů. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily drahé látky, jižní plody, koření a víno a opačným směrem hlavně obilí, chmel, med, vlna, kůže, pivo a další potravinářské produkty.

Na výpravu po Orlické přehradě jsme využili špičkové lodní pytle německé značky Ortlieb. Do České republiky je dováží, a tedy nám je i zapůjčila, firma AZUB bike – www.azub.cz.