Je to vlastně už docela dávno, celých osm let, kdy při plánování naší dovolené u dcery Šárky, trvale zabydlené na Novém Zélandu, padl od mladých návrh splout řeku Clarence na Jižním ostrově. Návrh lákavý, ale zároveň vzhledem k našemu věku (manžel Brunďa měl tehdy 79 roků, já o pár let méně) trochu budil obavy. Čekal by nás možná až týden po řece obtížnosti WW II–III a délky cca 200 km v údolí bez civilizace.
Jsme ale vodáci se slušnými zkušenostmi ze sjezdů našich i evropských řek, dcera Šárka též vodačka, tehdy už zkušená novozélandská kajakářka, a její muž Kevin, bývalý reprezentant Nového Zélandu ve vodním slalomu. Takže nějaké záruky byly a naše dušičky, pořád ještě toužící po dobrodružství, to tedy odsouhlasily.
V prvém týdnu roku 2014 jsme se z Rotoruy na Severním ostrově vydali na cestu. Naše po střechu naložené auto s námi a dvěma nafukovacími kánoemi s příslušenstvím (měli jsme Rio od Kutlíků dovezené námi z Čech a nosnější nafukovací kánoi od českozélandského vodáka Martina Straky – Háka) přeplulo trajektem z Wellingtonu na Severním ostrově do Pictonu na Jižním ostrově, kde naše cesta začala.
Z Pictonu jedeme po východním pobřeží ostrova na jih přes Blenheim a Kaikouru (známou svými lodními exkurzemi za lachtany a velrybami) až do malého městečka Clarence ležícího u ústí řeky Clarence do Tichého oceánu. Tady v kanceláři Clarence River Rafting dcera Šárka s Kevinem upřesňují náš telefonicky předjednaný požadavek. Nechceme jejich komfortní 5denní rafting za cca 2 000 novozélandských dolarů na osobu, ale pouze příležitostné svezení našeho auta ze startu v Mollesworthu sem dolů za cca 200 dolarů. Jedna komerční výprava prý má v týdnu nahoru jet, a tak by to mělo dopadnout. My při čekání venku k našemu překvapení potkáváme českou vodáckou průvodkyni Katku, která nám přibližuje to, co náš čeká, nadějnými slovy: „Clarence se nemusíte bát, není záludná a je nádherná“. Zde také potom ze silničního mostu prvně Clarence vidíme – peřejnatou řeku v údolí a v dáli zasněžené vrcholky. Poté pokračujeme po pobřežní silnici do osady Waipara, odkud zamíříme do vnitrozemí a jedeme až do známého lázeňského střediska Hanmer Spring. Tady asfalt končí, musíme tedy pokračovat dalších cca 15 km nezpevněnou polní cestou přes Jollies Pass až k našemu cíli do opuštěné tradiční pastvinářské stanice Mollesworth, k soutoku řek Clarence a Archeon. Řeka Clarence (originálním maorským názvem Waiau Toa) o celkové délce cca 230 km, vytéká asi o 30 km výše z jezera Tennyson, a nás čeká přibližně 200 km řeky protékající „ztraceným“ údolím skrz pohoří Kaikoura Range, kudy nevede silnice a není v něm s výjimkou pěti samoobslužných chat postavených pomocí vrtulníku žádné stavení, silnice, most, ani pokrytí mobilní sítí. Naším jediným spojením se světem pro případ nouze tak bude pečlivě zabalená krabička s PLB.
U přístřešku v opuštěném Mollesworthu nafoukneme a naložíme kánoe, zaparkujeme auto a konečně vyplouváme. Zkraje to vypadá, jako když teče potok lučinou, vody je ale dost a teče rychle. Dle informací by po 45 km měla být první samoobslužná chata. Je ale po poledni, a tak tam asi dnes nedoplujeme. Travnaté údolí se časem zužuje a na březích se objevují první skalky i skály. Řeka zrychluje, objevují se v ní čím dál větší balvany, až doplouváme k prvnímu obtížnějšímu místu. Uprostřed řeky je skála velikosti menšího Tomáškova kamene na slovinské Sávě Bohinjce, kde je
nutné máknout a objet ji zprava. Údolí se zužuje na pěkný kaňon, přibývají skalnaté prahy, ale chata pořád nikde.
Před setměním tedy přistáváme na pravém břehu a hledáme kus nad řekou rovnější místečka na naše dva malé stany. Vaříme večeři, samozřejmě s použitím vody z řeky. Odhadujeme, že jsme mohli ujet tak 35 km. Večer v kaňonu je magický, úplněk osvětluje stěny kaňonu, nad námi svítí bez jakéhokoliv světelného smogu spousta hvězd, včetně Jižního kříže. Ráno je hezké, po ranní koupeli a snídani vše balíme a pokračujeme ve splouvání. Asi po dvou hodinách se konečně na pravém břehu objevuje kýžená chata Palmer Hut, která je pro nás orientačním bodem. Víme, že jsme spluli 45 km. Je krásný letní den, přistáváme ke břehu, prohlížíme chatu, koupeme se a užíváme léta. Odpoledne pokračujeme dále po řece široké 50-100 m, sem tam se rozvětvující do jednotlivých proudů nebo zužující se v soutěsce. K večeru doplouváme k druhé chatě Seymoure Hut, opět na pravém břehu řeky, kde tentokrát zakotvíme na nocleh. Samoobslužné chaty na Zélandu jsou jednoduché, obvykle je tu krytá veranda, vlastní místnost s velkým stolem a lavicemi, kamny a kuchyňskou skřínkou s trochou nádobí, nezbytnou svíčkou a zápalkami a též knihou návštěv. V druhé části chaty je přes celou stěnu velká patrová palanda s matrací, na kterou se musí v případě potřeby vejít tolik lidí, kolik je potřeba.
My tu ale s mužem spíme zcela sami, mladí se uvelebili na krásnou letní noc na verandě. Do knihy návštěv se samozřejmě zapisujeme a přitom zjišťujeme, že jsme prvními návštěvníky chaty v tomto roce. Celkově jsme na Clarence potkali málo lidí, hned prvý den jen skupinu pěti australských kajakářů a předposlední den místního farmáře. Venku u chaty je suché, ale velmi slušné WC a též velká cisterna na dešťovou vodu, tu je nutné převařovat. Další den pokračujeme po stále mohutnější řece, dalšími soutěskami i otevřenější krajinou v širším údolí.
Odpoledne se na obloze objevují první šmouhy jako předzvěst změny počasí a k večeru začíná silně pršet. Voda v řece rychle stoupá. Další chata v nedohlednu, a my jen obtížně hledáme v silném proudu místo k přistání a táboření. Zcela mokří stavíme stany v dešti na podmáčené louce na levém břehu. S chutí zalézáme do spacáků a radostně vítáme teplou večeři obětavě uvařenou naší dcerou. Čtvrtý den ráno stále leje a k balení v dešti nás přiměje jen dobrá zpráva získaná od farmáře na čtyřkolce, náhodou tu hledajícího ztracenou ovečku ze sousedního údolí. Asi po 5 km nás čeká na pravém břehu chata, kde se budeme moci usušit. Řeka nám za noc hrozivě stoupla, voda se zakalila a jde z ní docela strach. Opatrně nasedáme a asi po hodině vidíme na pravém břehu výrazný červený terč s přistávacím místem. Po 50 metrech průchodu hájkem jsme u cíle, na louce vidíme skoro perníkovou chaloupku s krásným jménem Snowgrass Hut. Konečně přestává pršet, vše vybalujeme a tu spoustu mokrých věcí sušíme na verandě. V chatě topíme, převáříme vodu na jídlo i na druhý den a je nám tak dobře, že se rozhodujeme ten den už nejet dál a zůstat přes noc.
Pátý den putování je nádherný jak počasím, tak i řekou a okolní krajinou. Nalevo od nás se teď v širším údolí objevuje zasněžený hřeben Kaikoura Range a zahlédneme též nejvyšší vrchol, špici Watcher (Vyhlídka). Řeka teče rychle, času dost, a tak míjíme červený terč na levém břehu značící přístup k další chatě. Pak se charakter údolí začíná měnit, přibývají lesy a dle polohy slunce usuzujeme, že se řeka obrátila již směrem k jihovýchodu. K večeru kolem přibývají travnaté kopce, řeka se zklidňuje a rozlévá do ramen v pískových nánosech. Měla tu někde být další chata, my ji ale nenacházíme, a proto stavíme stany na levém travnatém břehu s dobrým přístupem k vodě, kterou bez rozpaků používáme k vaření a samozřejmě k večerní koupeli.
Šestý den po té „velké Belé“ zprvu plujeme jednotlivými rameny v pískových nánosech a trochu smutní předpokládáme, že to dnes už všechno skončí a že nás moc dobrodružství na řece už nečeká. K našemu překvapení se ale řeka zužuje a zrychluje a přibývá slušných peřejí i vyšších prahů, takže nakonec je z toho taková mnohem delší a mnohem vodnatější „Čeňkárna“. Asi po 15 km jízdy v peřejích WW II-III se objevuje nad řekou silniční most, a to už je opravdu konec. Jsme u městečka Clarence a pár set metrů po řece před námi už je jen Tichý oceán. Těch 6 dní na řece už je bohužel minulost, ale máme obrovskou radost, že jsme to zvládli, prakticky bez ztráty kytičky. Mladí se jednou zvrhli při nájezdu ze silného proudu do tišiny, můj zadák Brunďa mi naopak při sjezdu vysokého prahu kvůli většímu náklonu vypadl z lodi. Ale nám dvěma je jasné, že na tu nejkrásnější řeku našeho života nikdy nezapomeneme. Co říci na závěr? Na Clarence River platí dvojnásob, že nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Nový Zéland je země geologicky mladá a neklidná. 14. listopadu 2016 se země cca 15 km na jih od Clarence na 2 minuty otřásla sílou 7,8° Richterovy stupnice, byla zdemolována značná část hlavní pobřežní silnice i železnice, celý Jižní ostrov se posunul o 8 metrů blíž k ostrovu Severnímu a Clarence byla cca 10 km od svého ústí do Pacifiku zcela zavalena sesuvem půdy z pravé strany v délce několika set metrů. Vytvořilo se jezero, které ale po několika dnech řeka prorazila, a vytvořilo se koryto současné, s novou peřejí WW III+ v délce cca 200 metrů. Pro vodáky tedy nový zážitek, pro Nový Zéland vedle ztrát na životech obrovské ztráty na majetku zejména kvůli zničeným komunikacím. Jejich obnova trvala 2 roky. Teď už je vše v pořádku a Clarence River tak může přivítat svou krásnou přírodou a vodáckými zážitky další návštěvníky.
