Z časů laminátových lodí a dřevěných pádel aneb když půjčovny ještě nebyly

Bylo mi jasné, že tyhle dvě lodě jsou první a zároveň taky poslední, které v suterénní učebně branné výchovy postavím. Školu jsme sice ráno uzavřít nemuseli a tolerantní ředitel dovolil dokončení prací o víkendu, ale pak jsme se museli vystěhovat. Ještě tolerantnější byla moje žena Hanka a její rodiče, další dvě laminátky tedy vznikly v domácí dílně a první vlnu jsem zakončil v českobrodské loděnici.

Duší tamního oddílu byl dlouhá léta Jarda Petrásek. Dokázal zařídit skoro všechno – novou loděnici, přívěs za autobus, sud polyesteru a roli sklotextilu i oddílová kopyta na stavbu lodí. Jarda psal a vydával oddílový časopis Pádlo, který dodnes s posvátnou úctou schraňuju. Na osmičkovou kameru natáčel a pak stříhal filmy ze zahraničních zájezdů a dětských vodáckých výprav. V roce 1979 jsme se s ním podívali do neprozkoumaného Rumunska, které jsme pak ještě několikrát zopakovali, 1989 přišlo poznávací Turecko, po listopadu Řecko a Norsko. U Jardy jsem se taky učil laminovat.

Kupovaná loď tovární výroby spolkla průměrnou výplatu, při vlastnoruční stavbě se za stejnou cenu daly pořídit lodě dvě. Škola naštěstí půldruhého roku před koncem vlády jedné strany potřebovala vykázat jakoukoli volnočasovou aktivitu, což nám otevřelo cestu k penězům z pokladny SSM. (Pro později narozené – zkratka znamená Socialistický svaz mládeže a členství bylo pro studující mládež od 15 let víceméně povinné.) Pokladně jsme pak pustili žilou ještě několikrát, třeba při nákupu kuchyňského vybavení na letní tábory, ale po listopadu byl konec. Financování vodáckých aktivit naštěstí převzalo rodičovské sdružení. Z jeho peněz vzniklo do roku 1996 ještě dalších sedm lodí, všechny zase svépomocně.

Jako první jsme stavěli letmany. Tyhle lodě byly schopné použití na peřejnatějších tocích a zároveň měly dostatek úložného prostoru pro bagáž. Po nich přišly klasické otevřenky, zajímavou lodí byla slalomová vertexka. Kopyto zahálelo v loděnici bývalé Jiskry Kolín, nemuselo se pro něj nikam jezdit a moc nestálo. Opatřili jsme ji velkým límcem a při obsazení subtilnější posádkou se i s bagáží zalévala jen nepatrně a její obratnost byla fantastická. Většina těchhle veteránek ještě jezdí, i když za léta utržily řadu šrámů, dvě z nich dokonce totální zlomeniny. I ty se ale podařilo ještě při akcích vyléčit a posádky dojely.

První voda na Ohři v roce 1988 se ovšem neobešla bez pramic vypůjčených z tehdejší svazarmovské loděnice na Sandbergu. Hodně uvezly, ale taky se hodně pronesly. Ani jeden z jezů na Ohři tehdy neměl šoupačku a všechno se poctivě přenášelo. Vůbec nejhorší byl úsek za posledním loketským. Ten sice není vysoký, ale při našem průjezdu šla skoro všechna voda do náhonu a následný čtvrtkilometrový úsek jsme museli přetáhnout po mokrých kamenech. Hru na burlaky na Ohři vylepšila průtrž mračen, která nás přepadla v nejlepším a pak nedovolila postavit celtové stany. Pomohla ale vstřícná správcová loketské sokolovny a nechala nás přespat v suchu na žíněnkách. Popsaná příhoda měla i pozitivní efekt, protože urychlila stavbu laminátových deblovek.

Při organizaci vodáckých táborů jsem se inspiroval u Pavla Janíka, svého tělocvikáře na českobrodském gymnáziu, a v zásadě převzal jeho systém. Všechno jsme si vezli s sebou, učili jsme se tábořit, vařit na ohni, a především chovat se na řece a v přírodě jako lidi. K tomu do nás ještě nahustil dovednosti, bez nichž se na laminátu jezdit nedalo. Cvičili jsme přejezdy, esíčka i skok šlajsnou bokem, ve finále došlo i na eskymáka. Naší první řekou byla v r. 1977 Otava, následovaly Ohře 1978 a Vltava 1979, která se mi vryla do paměti nejvíc. Na celé řece jsme potkali míň lodí, než dneska projede vyšebrodskou šlajsnou za čtvrt hodiny. Na tábořištích ve Vyšším Brodě, Branné a pod dnešní čističkou za Českým Krumlovem jsme byli naprosto sami a idylu kazil jen odtokový kanál z Větřní, který ústil právě za posledně jmenovaným tábořištěm a plnil řečiště páchnoucím papírenským odpadem. Obojí, tedy tábořiště i kanál, je dnes už minulostí, ale při každém průjezdu si vzpomenu.

Při přípravě prvních táborů a kurzů nebyly problémem jen lodě, ale i doprava. Na Ohři 1988, vůbec první vodě kolínského gymnázia, vypomohl tatínek jednoho z účastníků. Pracoval jako zásobovač a dojednal mi náklaďák. Do Chebu jely lodě, zpátky materiál pro fabriku. Domů jsme se vraceli autobusem, který vezl na Ohři jinou partu. Dvakrát jsem vyzkoušel i vlak. Na počátku devadesátých let ještě České dráhy přijímaly lodě jako spěšninu a mezi Budějovicemi a Vyšším Brodem jezdil tzv. „loďovlak“, což byl obyčejný motorák s vagonem na lodě. Podruhé jsme si pronajali nákladní vagon už z Kolína, abychom si ušetřili překládání v Budějovicích. Nedopatřením ale zůstal trčet v Rybníku a do Vyššího Brodu přijel až den po nás. Kdo přes veškerá varování naložil k lodím i stan a spacák, prožil dost krušnou zářijovou noc.

Logistických starostí jsem se zbavil díky spolupráci s Mirkem Libovickým, který mě také učil na českobrodském gymnáziu. Poznal jsem ho ale ještě dřív než na škole a bylo to stylové. Při rodinné dovolené na Orlíku jsme s kamarády cvakli jeho plachetnici. Od té doby vím, že cvaknutí je za flašku. Jako vykulený prvák jsem s ním pak sjel Otavu z Rabí na jez u Svatého Pole za Horažďovicemi, což byla moje vůbec první voda na kánoi, a zažil výcvik pod šlajsnou. Tehdy to na ní ještě šlo. V devadesátých letech jsme pořádali zájezdy do Rakouska a dělili jsme se o autobus při dopravě na letní vodácké tábory. Kromě toho jsem s ním vylezl na Olymp a nechal jsem se přesvědčit, že ty Čerťáky na raftu opravdu sjedeme.

Nové tisíciletí začalo optimisticky. Zájezdy plnili nejen studenti, ale i absolventi a stávalo se, že jsme se nemohli vejít na vlek. Ale to už je jiný příběh.