Zbrusu nová pekárna na lodě

Na začátku všeho stál samozřejmě nápad a vize, které se v Tondově hlavě rodily docela dlouhou dobu. Pak bylo třeba sehnat pozemek. Tady se do hry vložili Marcela a Ivan Hilgertovi, kteří okolo sídla a výrobny HiKO sportu nakoupili další pozemky a nabídli Tondovi jeden z nich k odkoupení. Podmínkou bylo, že jim tam nevyroste nějaká ohyzdná plechová škatule, na kterou by se museli denně dívat z oken svých kanceláří. Tonda souhlasil a i díky této „podmínce“ dnešní stavba vypadá, jak vypadá. Verzí bylo samozřejmě několik. Nakonec zvítězila veliká vlna se zelenou střechou, která současně připomíná zelený kopec, kterých je v okolní brdské krajině spousta. Budova by tedy měla hezky zapadnout do okolí.

Když se dala dohromady podoba budovy, bylo potřeba vyřešit ocelovou konstrukci s jasnými požadavky — aby to bylo proveditelné a nestálo to nesmyslné peníze. Pepa Zelený, známý singlíř z Kolína, je dlouholetý odborník na ocelové konstrukce, takže Tondovi hodně poradil a pomohl a nasměroval jej na ing. Vladimíra Špicara, statika, který podobu konstrukce optimalizoval. Dokázal tím prý ušetřit hodně materiálu, a tedy i hodně peněz, a spolupráce s ním byla vzorová. Až budete stavět vlastní továrnu, víte, kam se obrátit.

Dalším krokem je vyřízení všech povolení, kterých u průmyslového provozu není málo, ale jak sám Tonda říká: „Možná je jich, zásluhou jasných a striktních pravidel, méně než u některých domů pro rodinné bydlení“. Díky podpoře obce, sousedství Hilgerotvých i vstřícnosti dalších sousedů se všechno papírování podařilo vyřešit v relativně krátké době a v prosinci roku 2013 bylo poprvé kopnuto do země.

Stavbě hrály do karet poslední dvě mírné zimy, takže nemusely být práce v podstatě přerušeny, a zruční stavitelé. I díky tomu se v dubnu roku 2015 hostivařská provozovna přestěhovala na Jíloviště a byl zahájen zkušební provoz. Ten by měl být brzy ukončen, měla by být provedena kolaudace, a tím začne i ostrý provoz. V současné době Tondovi hodně pomáhá Martin Bouzek (Bouzíno), který mu v hale i okolo ní provádí stavební práce (lépe řečeno jeho firma). Jak je vidět, zajímavých kontaktů mezi vodáky je spousta, i když člověk staví továrnu.

A co všechno se v nové budově nachází? V přízemí najdeme velín výroby, ze kterého je skvělý přehled po celé výrobní hale. Ta se dělí na pečicí část, která obsahuje dvě pece – větší – zejména na kánoe a delší kajaky a menší – na kajaky a další mimovodácké výrobky, které firma Železný také vyrábí. „Díky dvěma pecím dokážeme za den upéct až čtrnáct lodí – sedm kajaků a sedm kánoí, za předpokladu, že pečeme na dvě směny. Pokud bychom přidali ještě noční, bude to o další tři a tři lodě víc,“ vysvětluje Tonda. V hale nechybí prostor pro montáž upečených lodí a sklad už vyrobených kusů.

Aktuálně tvoří největší podíl výroby kajaky ZET, které se z 90 % vyvážejí. Jak Tonda vysvětluje, teď už skutečně do celého světa. Přes jaro tu měli velikou zakázku pro nový projekt Vávry Hradilka, kterému vyráběli plováky pod plovoucí ostrov Kayak BeachBar. Minoritní podíl výroby tvoří tzv. šneci (o těch se můžete dočíst víc v reportáži z roku 2010) a případné další nevodácké výrobky, které jsou brány jako jakási zadní vrátka, kdyby přestal být ve světě zájem o lodě.

Budova má půdorys 24 x 42 metrů (není v tom žádná mystika). Základní konstrukce je ocelová, na betonových patkách. Opláštěna je sendvičovým panelem tloušťky 100 mm. Celkem bylo potřeba 120 tun oceli, 1300 tun betonu, 780 m² sendvičových panelů, 275 m² skla, 40 tun substrátu na střechu a zhruba 30 tisíc sazenic.

Za výrobní halou je ještě jeden velký prostor, ve kterém je instalován Tondův splněný sen – obrovské CNC obráběcí centrum (alespoň já jsem větší nikdy neviděl a zřejmě hned tak neuvidím) od zlínské firmy TRIMILL, které se používá pro výrobu forem na pečení lodí a také by mělo být v budoucnu vytíženo zakázkovou výrobou pro další firmy. Zatím je ale stroj plně vytížen výrobou forem pro vlastní potřeby firmy Železný. Frézovaly se na něm třeba formy pro nové kolenní opěrky, které najdete v Toru, forma na Toro a další formy se samozřejmě chystají. CNC frézuje formy z hliníkových bloků, a pokud se všechno správně naprogramuje, je výrobek hotový za pár (desítek) hodin. Ovšem jak sám Tonda říká, právě to programování je neskutečný oříšek. Například formu na Toro vyráběl přibližně šest měsíců, přičemž mu dva zabralo jenom naučit se nový stroj spolehlivě ovládat, další velkou část času programoval a samotné frézování pak probíhalo v řádu desítek hodin. CNC jde prý nastavit tak přesně, že na výsledném produktu dosáhnete dokonale hladkého povrchu a chyba na délce tří metrů by neměla být větší než dvě tisíciny milimetru.

U přízemí se ještě musím zmínit o zajímavém ekologickém řešení. Teplo z pecí je odváděno do akumulačních nádrží s vodou, ukládáno do výměníků s vodou a slouží pak k vytápění budovy. Podle Tondových slov zatím teplo vystačí na vytápění v přechodných obdobích, kdy je venku nejnižší teplota okolo +5 °C. Do budoucna je počítáno s optimalizací, která by měla zajistit dostatečné vytápění až do venkovní teploty -5 °C. Vliv na teplotu v budově mají i velká okna, která jsou situována tak, aby v zimě jímala případné sluneční záření, a tím přispívala k ohřívání budovy, ale v létě do nich slunce nesvítí, aby se budova nepřehřívala.

Druhým výrazným „ekologickým“ prvkem v budově je odvod odpadní vody do kořenové čističky, ze které se jímá a zpět používá jako užitková – na splachování WC, závlahu střechy…

Po schodech stoupáme do prvního patra, kde je zatím dost provizorní sklad. Materiál pro výrobu (prášek, ze kterého se peče), je uzavřen ve speciální místnosti, opatřené prvky protipožární ochrany, a opravdu masivními protipožárními dveřmi.

Druhé patro je vyhrazeno pro kanceláře, jídelnu a další zázemí pro zaměstnance. Celé je prosklené a je z něj neuvěřitelný výhled do krásné okolní krajiny. Takový výhled z kanceláře má skutečně málokdo, ale přál by si ho asi každý.  Kdyby ty vlny před námi nebyl les, měli byste pocit, že stojíte na kapitánském můstku zaoceánské lodi.

Když jsem se výše zmínil o závlaze střechy, měl bych to asi uvést na pravou míru. Střecha budovy je totiž zelená, ovšem ne díky zelenému nátěru, ale kvůli osázení rostlinami. Jak je taková střecha konstruována? Pokud to vezmeme od vnitřku, tak na ocelové konstrukci je trapézový plech, na něm 12 cm silná vrstva polyuretanu, přes ni gumová izolace s vysokou životností a navrchu substrát osázený rostlinami, zabezpečený kokosovými rohožemi proti odfouknutí větrem, s čímž byly ze začátku problémy a jak sám Tonda přiznává, občas přistálo na parkovišti HiKA pěkných pár kamínků. „Když jsem pak viděl Ivana, jak z auta trpělivě shrabuje kamínky z naší střechy, nebylo mi moc do smíchu.“ Zelenou střechu Tonda zvolil nejen z estetického hlediska, ale také z hlediska praktického, protože dobře zadržuje vodu a izoluje v zimním i letním období.  Pomyslnou třešničkou navrch je logo firmy Železný, které je na střeše vysázeno z rostlin, takže je dobře viditelné třeba na leteckých snímcích.

Moje poslední otázky míří k počtu zaměstnanců a lidí, kteří jsou k chodu provozu potřeba. Tonda ani z hlavy neví aktuální stav, ale nakonec se včetně sebe samotného dopočítá k číslu jedenáct. Přitom by prý určitě uvítal víc stálých zaměstnanců, protože teď má některé posily pouze brigádní nebo sezonní a pro plánování výroby to není optimální stav. Pokud vás tedy zaujala moderní hala a rádi byste se podíleli na výrobě plastových lodí pro celý svět, zkuste se do firmy Železný ozvat, dveře jsou otevřeny. A představa, že máte služební kajak…

Závěrem nemohu jinak než blahopřát Tondovi k nádhernému dílu a popřát mu, ať se mu i nadále daří jako doposud, nebo spíš, ještě lépe než doposud. A také poděkovat za čas, který si na mě v období příprav kolaudace vyhradil.

ANTONÍN ŽELEZNÝ

Narodil se v Praze v roce 1971. Asi ve 14 letech začal jezdit na vodě v Kotvě Bráník. Maturoval v roce 1989 na SOU strojní – obor seřizovač obráběcích strojů. Poprvé v životě viděl plastový kajak v Rakousku v létě 1990. V letech 1991 až 1994 studoval na ČVUT na strojní fakultě. V roce 1993 s otcem vyrobili první kajak a rok nato dezertoval ze školy a naplno se začal věnovat vývoji a výrobě. V roce 2015 se kruh uzavírá a Tonda je (i díky spolužákovi, který zůstal v oboru) zpátky u obráběcích strojů (CNC, zmíněné v textu).