115 dní na kajaku s houslemi podél severního pacifického pobřeží – 1. část

„Kryté“ vody ovšem nejsou snadné vody. „Channels“ mezi ostrovy mohou být široké od 50 km do pouhých pár set metrů a jsou někdy i 100 km dlouhé. Pokud těmito kanály fouká silný vítr, zdvihá vlny, se kterými si neporadí ani velké lodě. Výška přílivu podél celého pobřeží je přibližně šest metrů. To znamená odliv nebo příliv vody ve výšce jednoho metru za hodinu. Co takové síly dělají v úzkých kanálech, je velmi obtížné si představit. V místech jako Seymour Narrows uprostřed západního břehu ostrova Vancouver dokážou tyhle proudy potopit i obrovskou komerční loď, natož kajak. Je těžko uvěřitelné, že se v tomto místě díky těmto proudům potopilo již více než sto lodí. Odlivové proudy se na hladině na první pohled mohou podobat proudům říčním, ale jejich vnitřní struktura proudění vody je proti řece naprosto nestabilní a pořád se mění. Já tomu říkám bublinový chaos. Takové proudy jednoduše loď spolknou a mohou ji vydat až za dlouhou dobu, nebo dokonce vůbec.

Dál jsou tu úseky kryté koberci menších ostrovů, kde jde najít klidnější moře, a pak jsou tu místa –z našeho hlediska klíčové nejtěžší úseky – kde se jedná o vody nechráněné, zčásti či plně otevřené vlnám Tichého oceánu. Celé je to území, kde není lehké s kajakem přistát, zejména při přílivu.

Dalším nebezpečím jsou až 150 km dlouhé hluboké fjordy s velmi strmými břehy. Pokud je na konci fjordu ústí velké řeky, stává se, že silný proud v těchhle fjordech plyne pořád směrem ven na moře, ať je příliv nebo odliv. V kombinaci s tzv. Taku winds, kdy studený vzduch z hor doslova spadne na mořskou hladinu jako neviditelný vodopád a bičuje vlny nečekanými poryvy větru o rychlosti až 80 km/hod i za naprosto jasného počasí, není síly jak zabránit odvanutí na otevřený oceán směrem do Japonska.

Pro lodě jsou také noční můrou tzv. Dead heads – zbloudilé klády, které unikají těžařům dřeva v pobřežních vodách.

Obecně se tahle oblast považuje pro jakékoliv plavidlo za potenciálně nebezpečnou, kdy je neustále třeba monitorovat počasí a přílivové proudy a dbát všestranné opatrnosti. Každoročně si moře vybere svou daň mezi plavci a rybáři. Proto jsme úplně rozuměli častému nápisu v místních hospůdkách: „O Lord, protect me. My boat is so small and your Sea is so big! – Bože, ochraňuj mě, má loď je tak malá a tvé moře je tak velké!”

Kdo jsme a kam jedeme

Jsme na tuhle cestu dva, já a moje kamarádka Katy – profesionální houslistka.

Jaká je naše motivace k téhle dlouhé cestě? Snad za všechno mluví zápis do společného deníku: „30. května 2015 vstupujeme na palubu naší lodi Berta, abychom zahájili cestu z ostrova Vancouver v Kanadě podél „Inside Passage“ severního Pacifického pobřeží na Aljašku. Berta je skládací Klepper kajak, dlouhý 520 cm a těžký 40 kg. Jeho konstrukci tvoří dřevěný rám potažený kombinací gumy a silné textilie. Berta bude naším domovem příští čtyři měsíce. Na palubě jsou s námi housle „Charlotta“. Ty budou cestou hrát, kdekoliv bude příležitost, otevřeným srdcím a domovům v místech relativně vzdálených moderní civilizaci. Naší motivací je být venku, používat jen sílu našich paží a nohou, žít s čerstvým vzduchem a čistou vodou uprostřed vzácného ekosystému divoké pobřežní přírody.

Způsob našeho cestování nás činí zranitelnými vůči přírodním silám. Jsme na těchto silách závislí, tak jim musíme naslouchat a naladit se na rytmus vod a větrů. To nás nepřivede jen ke spojení s přírodou, ale umožní nám stát se částí vibrujícího cyklu života na tomto pobřeží. Pouze nejnutnější vybavení, minimum oblečení, vaření na ohni, nejnutnější jídlo, primitivní navigace,to je náš způsob, jak chceme putovat. Nic není plánováno dopředu, pouze jedna věc: směr severozápad do Skagway a možná dál na sever do Dawson City na řece Yukon, dokud zima nezakryje zemi svými křídly.”

Začátek cesty

Vyrážíme z nejsevernějšího bodu ostrova Vancouver, přístavu Port Hardy. Před námi je jen divočina a několik osamělých osad, dostupných pouze trajektem. Aniž to tušíme, je úsek z Port Hardy jeden z nejtěžších a nejnebezpečnějších úseků naší cesty. Musíme přejet úžinu Queen Charlotte Strait, širokou asi 20 km a otevřenou velikým vlnám blízkého oceánu, a obeplout zlověstný Cape Caution.

První noc táboříme u bezejmenného mysu na okraji zátoky těsně před vlastním přejezdem úžiny. Pláž na spaní je přílivová zóna, za nejvyššího přílivu plně zaplavená vodou.

Překvapivě zjišťujeme, že vlastní pevnina je neproniknutelným pralesem houštin a stromů, kudy není možné projít, natož postavit stan. A tak to bude podél celého pobřeží Britské Kolumbie.

První noc tedy trávíme ve stanu postaveném na naplavených velkých kládách natlačených do kouta zátoky silnou bouří. Protože jsou pouhé čtyři dny do úplňku, voda po půlnoci pozvolna zaplaví celou pláž až pod naše klády. Spíme tak doslova na vodě. Máme štěstí, že není žádný příboj. Je naprostý klid a měsíc se zrcadlí na noční hladině. Mystický zážitek převáží i naprosto nepohodlnou polohu na spaní. Nervozita posledních dní, jestli máme opravdu všechno, co potřebujeme, ze mě opadá a slastně usínám.

Ráno objevuji miniaturní čúrek vody na skále tekoucí z mechů několik metrů nad pláží. Plníme naše plastové nádoby a lahve. Celkem deset litrů nám vystačí na dva dny. Víc se do kajaku nevejde. Ani netušíme, jak cenný to byl nález.

Od okamžiku, kdy se vzbudíme a opustíme stan, do vyplutí kajaku na vodu uplynou minimálně tři hodiny, během kterých musíme zbourat stan, a hlavně všechno na centimetry přesně zabalit do mnoha lodních pytlů, uvařit rychle snídani, dopravit veškeré věci na několikrát k moři, přenést kajak a naložit ho. A při přistání odpoledne totéž v opačném pořadí.

Zjištění, že budeme trávit celou třetinu času naší cesty přenášením věcí a nakládáním kajaku, je skličující. Kupodivu, za pár dní to budeme milovat. Přílivová zóna je zázračné místo plné nejroztodivnějších stvoření, jejichž způsob života je nám většinou naprostou záhadou. Jsou tu zvláštní neviditelní obyvatelé ostrých mušlí, kteří na nás plivou vodu až do výše půl metru tak, že máme při chození přes ně kalhoty za chvíli úplně mokré. Všemožné řasy, mořské hvězdice, mušle všech možných tvarů a barev. Krásné barevné kameny, krabi. V loužích pulci a malé ryby. Nošení našich věcí sem a tam není nikdy nudné a postupem času začneme těmto tvorům i rozumět a za několik dní budeme velmi vděční za tuto každodenní nádheru spojenou se zdravým byť jednotvárným nošením našich věcí z kajaku a do kajaku.

Počasí nám přeje

Na přejezdu Queen Charlotte Strait se počasí mění v náš prospěch. Přespáváme na chráněném ostrově uprostřed průlivu a další den dosahujeme pevniny. Vplouváme do velikého labyrintu chráněných zátok na Brahmam Island a zoufale hledáme vodu. Ploché pobřeží nedokáže vodu udržet, navíc mnoho dní nepršelo. Zkouším filtrovat starou vodu z posledních srážek v hnědých loužích na vyvýšených skalách, ale je naprosto odporná i po filtrování. Trvá nám skoro celý den, než v jedné zátoce objevíme potůček se sladkou vodou.

Po dni odpočinku a dobrém rybaření vyrážíme podél nechráněného pobřeží kolem mysu Cape Caution. Je to nechvalně proslulé místo, kde je častá mlha a ztroskotalo tam mnoho lodí. Malé lodě i kajaky mohou čekat na dobré počasí i týden. Setkávají se tu různé proudy a je tu velmi mnoho útesů, které jsou nepravidelně rozseté i míli od pobřeží. Všechny lodě, které budeme potkávat, se nás budou ptát, jak se nám plul tenhle pověstný úsek.

Při odlivu se tu obnažuje víc a víc útesů, na kterých se díky dlouhým vlnám z oceánu tvoří několikametrové pěnivé surfové vlny. Připadáme si jako v minovém poli a i v relativně dobrých podmínkách za slabého větru námi vlny zmítají. Nejde zde přistát po celých šest hodin našeho přejezdu. Noc před plavbou kolem mysu jsme skoro nespali. Čekali jsme, jestli nebudeme muset za úplňku přemisťovat stan a věci na další shluk klád. Nešlo totiž odhadnout, kde se příliv na pláži zastaví. Nakonec se zastavil ve dvě v noci pouhé tři metry od stanu.

Další autorovy cesty

Zopakování první britské arktické pozemní výpravy z roku 1819 z již neexistující osady Fort Enterprise do Kugluktuku po řece Coppermine k Arktickému oceánu s kamarádem v jedné kánoi, pravděpodobně jsme byli první po téměř 200 letech, kdo tento nesmysl z Fort Enertprise dokázal.

Zopakování přejezdu kontinentálního předělu mezi Atlantikem (Hudson Bay)  a Arktickým oceánem: 43 dní proti proudu řeky Hanbury v Kanadské tundře opět s kamarádem v jediné kánoi. Byli jsme první po 110 letech po panu Hanburym a byla to moje nejdelší výprava, kde jsme ani jednou neviděli nejen živou duši ale ani letadlo na obloze.

Přechod téměř poloviny nepálského Himálaje za 66 dní s kamarádkou, kdy základním pravidlem bylo vyhýbat se turistickým oblastem a silnicím jak jen to bude možné. Sice jsme jednou i pět dní nejedli, ale zažili jsme to, co nemůže zažít žádný turista.

Mořská nemoc

Právě se po pěti hodinách pádlování potím nevyspalý v suchém obleku a záda mě strašlivě bolí. Od počátku cesty se mi nesedí pohodlně, ale dneska je to opravdu hrozné. Uprostřed větších vln na mě jde skoro mořská nemoc, ale tentokrát jsem ve stavu, že skoro ztrácím smysl pro rovnováhu. Hlava se mi točí a mám strach, že vypadnu z kajaku a převrhnu ho. „Katy, musím si lehnout. Okamžitě, motám se!“ stačím vykřiknout, nohy položím na okraj kokpitu a trhnutím posunu tělo dopředu, až mohu vzepřít hlavu proti opěrce zad a celý trup natáhnu na dno kajaku. Opěrka to nevydrží a upadne.

Katy statečně sama pádluje dál, pomoct mi nemůže. Vystrašil jsem ji, nemůže se ani pořádně podívat dozadu, jak na tom jsem. Mluvím na ni a popisuji, jak se postupně cítím líp. Po několika minutách se mohu narovnat a zjišťuji, že prasklá opěrka zad je vlastně výhoda. Záda mě bolela kvůli její špatné poloze. Později ji improvizovaně přemontuji o několik centimetrů dozadu a problém se zády bude vyřešen, i když úplně si na to dlouhé sezení v kajaku nezvykneme nikdy.

Všechny další dny a týdny budou ve znamení jednotvárného hledání vody a míst na spaní mimo dosah přílivu. Na písčitých místech vidíme často vlčí a medvědí stopy. Spousta orlů a jiných dravců brázdí oblohu při lovu ryb. Někdy se jich shlukne celé mračno a my víme, kde je dobrá rybařina. Pomocí atlasu postupně objevujeme i zdejší flóru. Hodně rostlin je jedlých, tak se za čas naučíme vařit různé mořské řasy jako přílohu do špaget nebo z nich děláme salát. Skoro každá rostlina je užitečná jako potrava, lék nebo lýko na provaz. Úplný ráj pro jednoduchý život bez potřeby civilizace.

Při přejezdu úžiny na Egg Island nás vítr zahání zpátky. Celý den pak jen bloudíme mezi malými ostrovy za Kelp Head a hledáme místo na nocleh. Další den absolvujeme desetikilometrový přejezd bez problémů. Cestou se nám zdá, že vidíme ve vodě jakési trsy nízkého křoví na velké ploše. Je to asi stovka mořských vyder. Spí zády na hladině a ve spánku se drží za tlapky, aby se vzájemně neztratily. Při přejezdu narazíme ještě na dvě další takové skupiny. Tak mírumilovný pohled uprostřed pro nás tak nebezpečných vod nás zaplavuje teplem a dojetím.

Na plachetnici

U pevniny zase zoufale potřebujeme vodu. V kryté zátoce objevujeme plachetnici Morning Star s přátelským párem ze San Franciska. Škemráme o vodu, postupně dostáváme i kafe, oběd a nakonec je nám s nimi tak dobře, že se stěhujeme na 20 m dlouhou loď i s kajakem na další dvě noci. Plujeme do zátok na východ, úplně mimo náš kurs. Užíváme si chůzi po palubě a společnost těchto starších, ale v srdci mladistvých lidí.

Máme štěstí, protože další den hodně fouká od severu a plachetnice nás tentokrát vezme v našem směru přímo proti větru na půl cesty 60 km dlouhého průlivu Fitz Hugh Sound. Necháme se zavést mimo náš nejkratší kurs do klidné zátoky na Calvert Island. Nechce se nám bojovat proti severnímu větru v širokém průlivu. Volíme proto cestu kolem Hurrican Island, kde je na mapě miriáda ostrůvků. Takové prostředí se nám zdá víc chráněné, i když v závěrečné fázi musíme na pár mil na otevřené moře.

Dáváme sbohem našim přátelům a plachtíme na jihovýchodní vítr přes Hakai Pass. Náš kajak umožňuje instalaci asi metrové trojúhelníkové plachty. Při silném větru plujeme i rychlostí pěti uzlů. Kličkujeme mezi ostrovy, pomáhá nám i příliv, až se skrz soustavu průlivů dostáváme k otevřenému moři. Pozdní odpoledne a východní vítr nás nepouští dál. Skalnaté pobřeží bez zátok nenabízí vůbec žádné místo na kemp. V malém krytém průlivu, kde jsou na malém skalnatém ostrůvku zezadu namačkány klády, vidím, že bychom mohli postavit stan na vršku skály. Katy si myslí, že jsem se zbláznil. Pro mě je důležité, že tu jde v klidu přistát v závětří. Nošení věcí z kajaku je tentokrát jako horská túra. Věci vynášíme a připevňujeme na okolní skaliska. Stan opravdu jde na krásně hladké plošině postavit, jen tu není ani centimetr místa navíc a dovnitř se dostáváme dlouhým překrokem z protější skály. Vaříme si na 30 cm úzké rampě a kajak vytahujeme na nejvyšší místo naplavených klád. Stálo to námahu a čas, ale je tu krásně. Z klidného závětří pozorujeme otevřené rozbouřené moře, bičované východním větrem.

Další den vítr neutichá, nespěcháme, děláme si palačinky a odpočíváme. Počasí se nemění, tak vyrážíme odpoledne. Ale vítr nás zahání z otevřeného průlivu. Vracíme se asi míli a hodinu nouzově čekáme v uzoučké temné zátoce, kde určitě nechceme nocovat. V okamžiku změny odlivu na příliv se vítr trochu uklidňuje. Tento fenomén, kdy se změna přílivu synchronizuje se změnou síly větru, se děje dost často na to, aby to byla náhoda. Je to další z mystérií tohohle pobřeží. Pozdě odpoledne tak vyrážíme z našeho úkrytu. Soustavou zátok nám pomáhá teď i příliv, který nás táhne na sever. Kličkujeme opět mezi skupinami ostrovů, kocháme se dominantní horou v centru velikého ostrova Hunter Island a dosahujeme dalšího místa, kde je moře otevřené.

V příštím dílu se vypravíme dál na sever až na Aljašku a na závěr si splujeme překrásně podzimně zbarvenou řeku Yukon. Těste se!