Je 30. prosince a moje seakajakářské pádlo už mě tak říkajíc „svrbí“ ve stojanu v garáži. Když se dozvídám od souseda – vášnivého rybáře, že navzdory panujícím mrazům je většina tzv. jezera u hráze Vranovské přehrady dosud nepokrytá ledem, začínám být načatý. Večer padá rozhodnutí, ještě si letos naposledy zapádlovat.
Ráno je příjemným překvapením, že po několika dnech inverze svítí slunce a je přímo ukázkové azuro. Méně radostných je -12°C na teploměru. Než se sbalím, teplota stoupá k -9°C a s myšlenkou, že na pláži vranovského kempu budu s kajakem za exota pro skupinky mávajících bruslařů nakládám kajak na auto.
Přijíždím na pláž odbočkou za obcí Štítary a pak ještě 2 km úzkou silničkou až na vranovskou pláž. Na místě zjišťuji, že téměř polovina jezera je tvořená volnou hladina bez ledu. Vedle mě parkuje pár a trochu zklamaně mi sdělují, že v autě mají brusle a asi je dnes neužijí. Tak je alespoň požádám, jestli mi mohou udělat foto mezi ledovými krami.
Projížďka sice nebyla nijak zajímavá co do délky, ale přesto pro mě byla hezkým zážitkem z kategorie ne zcela tuctových. Nakonec – co má vodák dělat v zimě? Přece pádlovat dál.
Máš pravdu, dělení sportů na zimní a letní je blbost. Pádlovat jde pořád 🙂 Krásné fotky Lukáši !