Bike2Boat

Na cestě tohoto typu je dobré brát (nebo se o to alespoň snažit) všechno optimisticky a dělat si radost i malými věcmi. Tak například: 1. Neotravují komáři. 2. Po úmorném šlapání na kole v horku  přichází nějaké osvěžení. 3. Zítra bude lepší voda na vodopády, které chceme jet. Dneska jí bylo spíš míň… Abych vás uvedl do souvislostí – je chvíli po půlnoci, ležím zabalený ve spacáku a z nebe se na mě snáší spousta vody, jako kdybych zrovna jel divokou řeku. Bouřka je přímo nad námi, už potřetí za sebou. Kéž by se už vymotala z našeho údolí. Ještě před hodinou jsme byli rádi, že jsme našli alespoň skromnou střechu nad hlavou, nyní bychom uvítali zeď, protože prší spíš horizontálně. Do rána už toho moc nenaspíme.

Už přes týden jsme na cestě s kajaky zapřaženými za koly. Vyrazili jsme z jihu Německa a naší první pádlovací zastávkou byl rakouský Lofer, kde jsme si užili populární Loferschlucht. Přes Kaiser Mountains jsme pokračovali až ke Großglockneru, kde jsme se dostali do nadmořské výšky 2 504 metrů. Sjeli jsme k Lienzu ve východním Tyrolsku, zapádlovali si na několika úsecích Iselu a na Defereggenbachu a potom šlapali přes Staller Sattel pass (2 052 m n. m.) do Merana v Itálii.

Každý z nás veze kromě sebe ještě vozík, kajak, veškeré vodácké a kempovací vybavení, vaření. To vše váží přibližně stejně jako my sami. Každému, kdo někdy seděl na kole, je jasné, že tento způsob cestování není zrovna komfortní a stojí opravdu mnoho sil. Pro nás ale představuje kombinaci dvou nejlepších způsobů přepravy, jaké doposud lidstvo vymyslelo. Teď jsme všichni čtyři v jižním Tyrolsku, snášíme zmíněné útrapy počasí, ale přijímáme to v klidu, dokonce s humorem, což se člověku stane právě na cestách tohoto typu. I když mít o trochu sušší spacák by asi nebylo od věci.

Náš tým spojuje dvě generace kajakářů. Já a Olaf jsme začali sjíždět alpské řeky v 90. letech, což byl čas, kdy se Adrian s Brenem narodili. S Olafem jsme přišli s nápadem ekologického a zodpovědného cestování už v roce 2011 a už jsme takto absolvovali dvě velké cesty – Norsko v roce 2012 a Alpy v roce 2013. Oproti minulým cestám jsme tentokrát vyrazili přímo od dveří našich domovů a domů se po vlastní ose taky chceme vrátit. Bude to zajímavá cesta po absolutních alpských klasikách, kde se většina z nás naučila pádlovat. Bren a Adrian jsou v týmu nováčci, kteří nápad přijali s nadšením hned, když jsme jim o něm s Olafem řekli. „Nevím, jestli je to absolutní blbost nebo neuvěřitelná zábava, ale myslím, že to velmi brzy zjistím,“ vtipkoval Adrian jen pár minut po tom, co jsme poprvé šlápli do pedálů. Teď už ví, že je to od každého trochu.

Déšť jsou tekuté sluneční paprsky

Po propršené noci máme v plánu vodopády na Reinbachu v údolí Tauferer Ahrntal. Spací pytle se suší na slunci, cyklistické boty taky a Adrian s Brenem jsou ve svém živlu. Dávají si na vodopádech jedno kolo za druhým a já s Olafem fotíme a natáčíme. Díky dešti je vodní stav perfektní.

Já se do kajaku nehrnu, po několikaleté pauze kvůli dětem se na volné pády v kajaku necítím. Ale na řekách předchozích dnů jsem si ověřil, že se pádlování nezapomíná a velice brzy jsem se do toho dostal. Nakonec mě Adrianovo a Brenovo nadšení nakazí a po zhruba hodině pozorování se rozhoduji, že si vodopádové kombo taky sjedu.

Pár záběrů k hraně prvního vodopádu, zvládnout trochu náročnější boof a už jsem v bazénu. Teď mě čeká nejvyšší skok. Ohlídám si zákeřnou roládu v nájezdu, počkám si na záběr a bum, přistávám na plocho do zpěněné vody. Okamžitě mě naplňuje pocit obrovské radosti z povedené lajny. Na kajaku je to stejné jako na kole: když se naučíš základy v dětství, už nikdy to nezapomeneš. Radost mi vydrží po zbytek dne.

Vodopády na Reinbachu nás nadchly. Hlavně proto, jak snadné je dostat se z vysedacího místa na nasedací. Člověk jen vezme kajak na rameno, přejde pár kroků po turistickém chodníku a může jet znovu. Žádné šlapání na kole! Běžně to musíme dělat tak, že kola a zavazadla schováme na nasedacím místě, sjedeme řeku, dole schováme kajaky a vodácké věci a vracíme se pro kola. Někdy běžíme, jindy stopujeme, jeli jsme vlakem i autobusem… Pak se vrátíme na vysedání, naložíme všechny věci a vyrážíme k další řece. Oproti autu dost náročné, co?

Máme ale pro naše počínání hned několik důvodů. Od prvního momentu, kdy se Bike2Boat v našich hlavách zrodilo, nás hlavně zajímalo, jestli dokážeme i s kajaky cestovat takzvaně udržitelně, bez výrazné ekologické stopy. Také jsme se ptali, jestli je tak fyzicky náročná kombinace vůbec zvládnutelná. Chtěli jsme zažít odpovědi na naše otázky a zjistit, jaké to je pádlování na řekách si doopravdy vydřít a zasloužit.

Zjistili jsme, že pocit z řeky, ke které dojedeme na kole, je jako její prvosjezd, a to jsme většinu navštívených řek znali jako svoje boty. Vynaložené úsilí prostě člověka ovlivní a pocit z pádlování je potom skutečně hodně výjimečný a intenzivní.

Co nás hodně těší, jsou kalorie, kterých za cestu spálíme opravdu hodně. Adrian s Brenem to tolik nepotřebují, ale já s Olafem tuhle „hubnoucí kúru“ vítáme. Podle jídelníčku by se sice mohlo zdát, že nemáme šanci zhubnout, ale naše denní výdeje jsou opravdu enormní. Například po sjezdu vodopádů na Reinbachu zastavujeme na nákup večeře, který vypadá následovně: 6 vaniček zmrzliny, 2 jablkové koláče, 4 rybí konzervy, 1 libra mangového jogurtu, 2 velké klobásy, pivo a 2 litry jablečného džusu, který zmizel dřív, než jsme si uvařili kilo rýže se zeleninou.

Horký den a mokré brýle

Další ráno se cítíme úplně zničeně. Každý sval, každá šlacha, všechno je rozbolavělé. Podepisuje se na nás únava z mnoha kilometrů na kolech a taky včerejší tvrdé dopady. Nedovolujeme si ale dát den odpočinku, i když bychom klidně mohli. Chceme se přibližovat dalšímu cíli a dobře víme, že bude nejlepší bolavá těla rozhýbat. Je to zvláštní pocit, ale zůstávají nám úsměvy na tvářích, a to je hlavní. Užívat si to!

O pár hodin později do nás praží slunce a my začínáme uvadat. Kombinace únavy a horka je zničující. Navíc je jeden z nejteplejších dnů celého léta, což zjišťujeme až později. Pot mi z čela kape na skla brýlí, po nich stéká dolů a dopadá na silnici. Jediným osvěžením je vítr při rychlé jízdě a občasné zastávky u studánek s vodou. Rienza, která byla v našem plánu, má bohužel málo vody. Vydáváme se podél vody a za chvíli se dostáváme k cyklostezce vedoucí podél řeky Eisack, která nás vede do města Bolzana. Stezky podél řek jsou z kopce, takže nakonec ujedeme překvapivých 80 km.

Pizza a zmrzliny

„80 000 EURO!!!“ Křičí na mě starší chlapík, evidentně německý turista, a důrazně přitom ukazuje na svůj nablýskaný Mercedes. OK, byl jsem blízko, ale snad jsem se nedotkl. Právě jsme dorazili do centra Merana, kde turisté prchají do všech směrů, protože se na město má co nevidět snést silná bouřka. Já se snažil schovat pod nejbližší přístřešek a asi jsem se se svým vozíkem až moc přiblížil k luxusnímu vozu. Normálně bych se ohradil, ale teď na to nemám pomyšlení ani náladu. Dvakrát se velmi slušně omluvím a hlavou mi bleskne, že tohle mi přece nepokazí den.

Uvědomuju si, že se s námi za posledních deset dnů, které už jsme na cestě, muselo něco stát. Řeky, které jsme sjeli, a cestování přes Alpy pomocí vlastních sil nás změnily a zklidnily. Tohle je pravý smysl Bike2Boat, to je ten důvod, proč si jednou za čas vzpomeneme, že bychom měli chvíli takhle „trpět“. Není to ani o nejvyšším vodopádu ani o potoce s nejvyšším spádem, je to o pocitu zasloužené řeky a užívání si cesty jako takové.

Vesta Hiko Guardian 3.D

Od samého počátku si Guardian získává srdce vodáků, a to mezi kajakáři na divoké vodě, gajdy, záchranáři, ale i říčními SUPaři. Guardian 3.D je nejnovějším evolučním krokem a to pořádným. Za to jde kredit také vám – našim zákazníkům. Verze 3.D totiž vznikala jako velice intenzivně kolaborační projekt s mnoha raft guidy, kajakovými instruktory a kajakáři jezdícími pravidelně na nejdivočejších řekách. Výsledkem je vesta, která je považována za nejlepší řešení na trhu, co se poměru vztlaku a pohyblivosti týče. A dobře vypadá! Nyní je nově i v barevné variantě Kaituna.

Více na www.hiko.cz

Šlápnout do pedálů je jako meditace v pohybu; cyklistika v kombinaci s kajakem pro nás znamená zvláštní koktejl dopaminu, serotoninu a adrenalinu, který v nás vzbuzuje zvláštní satisfakci. Ponořujeme se do uliček Merana, které má příjemný jižní vkus. V okolí hory, v ulicích palmy, divoká řeka a velká tradice pádlování. Zastavujeme se ve veřejné prádelně, abychom nepáchli jako skunkové, a potom se vydáváme na soutěsky Etsch a Gilg, které nabízí Passirio. Později se nacpáváme XXL pizzou, pokračujeme nespočtem kopečků vynikající zmrzliny, prý nejlepší ve městě, a den zakončujeme několika pivy. Bolí nás břicha, ale cítíme se, jako bychom byli jen kousek od nějakého osvícení. Ale musíme šlápnout do pedálů a kousek popojet, abychom našli vhodné místo na spaní.

Passo Rombo

2 509 m vysoké sedlo Rombo, nebo Timmelsjoch, leží mezi námi a naší další destinací pro pádlování – údolím Ötzu. Na začátku cesty jsme přejeli Alpy ze severu na jih a teď přišel čas přejet je zpátky. Koukáme do mapy a vypočítáváme, co náš čeká. Merano leží v nadmořské výšce 300 m n. m., což znamená, že bychom měli nastoupat okolo 2 200 m, ale bude to víc, protože silnice nevede pořád jenom do kopce. Máme v plánu zvládnout tenhle náročný přejezd za dva dny. Nejprve pojedeme po cyklostezce podél Passiria.

Druhý den brzy ráno vyrážíme z horské vesničky Moos, kde se každoročně na jaře scházejí stovky kajakářů při závodě King of Alps, aby bojovali o tituly. My budeme bojovat o úplně něco jiného. Čeká nás převýšení okolo 1 800 m, než budeme na Timmelsjochu. V prvních kilometrech nás čeká prudká cesta (14 %), která prověří, jak dobře jsme na tom pro dnešní den se silami. Brzy se ukáže, že se budeme snažit ze všech sil, ale naše těžké vozíky budou hodně proti a budou se nás snažit stáhnout zpět pod kopec. Zastavit znamená zmáčknout brzdy opravdu na krev, každý metr vzad je bolestná ztráta. Je to náročná bitva. Navíc víme, že to je pořád jenom začátek dlouhého dne.

Okolo poledne jsme zhruba v polovině stoupání. Svačíme salám a pečivo a vaříme si kávu. Potom je čas bojovat dál. Čekají nás zdánlivě nekonečné serpentiny, které nás tak vyčerpávají, že ani nevnímáme, že okolo nás zmizela vegetace a ocitli jsme se mezi velehorami s ledovci.

Čím jsme výš, tím příjemnější je teplota vzduchu. Je to ale jen malá útěcha. Co chvíli vykoukne z projíždějícího auta ruka s telefonem kvůli fotce. „Chapeau, Chapeau!“ křičí cyklista, který nás svižně předjíždí na svém lehoučkém silničním kole. „Allez! Allez!“ volá žena vykloněná z okýnka projíždějícího auta. Mává a fandí nám. Bohužel nejsme schopni odpovědi, jenom šlapeme do pedálů, bojujeme s gravitací a v hlavě se nám střídají slova p-r-a-v-á, l-e-v-á.

Jak se stát Bike2Boaterem?

Naplánuj si trasu: Lze jet kamkoliv, kam se dá dojet na kole. Je dobré najít si lokalitu s řekami blízko u sebe, kde je spolehnutí na vodní stavy a třeba i pestrá škála vodních terénů – od vodnatých řek po creeky. Nepřesouvej se po velkých silnicích, ale po lokálních cestách a po cyklostezkách. Ujisti se, že všude na naplánované trase projedeš s kolem a vozíkem, není nic horšího než tlačit do kopce nebo nevhodným terénem nejdřív kolo a pak ještě loď s vozíkem. Dobře si plánuj čas na odpočinek a regeneraci, abys měl dostatek sil taky na pádlování.
 
Výbava: Cestuj nalehko. Sdílej vařič, stan a další vybavení. Nezapomeň na povinnou výbavu na kolo (helma, světla, …), tady se šetření hmotnosti nemusí vyplatit. Určitě se bude hodit multitool. Pokud neznáš dobře terén, budeš rád za GPS.
 
Kola a vozíky: Bytelná treková nebo hard-trail horská kola. Gumy doporučujeme 29 palců. Vozíky jsme měli Reacha s 24palcovými koly.
 
Pití a jídlo: Počítej s velkými výdaji energie a enormní spotřebou vody. Zároveň je ale třeba myslet na to, že vše, co vezeš s sebou, dost váží a proveze se. Jako železná zásoba mohou sloužit sušená jídla. Dobře plánuj, kde se zásobíš. Zásobuj se často a kvalitně. Počítej s doplňováním minerálů a dalších důležitých živin. Hodit by se mohl filtr na vodu.
 
Cennosti: Je potřeba mít stále u sebe. Když necháš kola na nasedacím nebo vysedacím místě, nemůžeš u nich nechat ještě peníze nebo cestovní pas. Možná by šlo ukrýt je někde kousek jinde, ale my to neriskovali.
 
Extra tip: Maž, maž a maž. Počítej, že mohou přijít puchýře, odřeniny, opruzeniny, spáleniny. Lepší je mazat se preventivně než „hasit rozjetý požár“.

Na druhé straně

Vítr hučí kolem uší, slunce je nízko a právě projeli snad poslední motorkáři dnešního dne. Je ticho a klid. Oblékám si větrovku. Naše kola odpočívají u cedule značící Passo Rombo. V hlavě mám úplně prázdno, rád bych vyjádřil svoje pocity, ale mluvit by bylo příliš náročné. Jsem pyšný, že jsme to všichni společně dokázali. A taky trochu smutný, protože vím, že výlet se přehoupl přes velký milník a bude směřovat ke konci.

„Promiňte, mohu se zeptat, co děláte s kajaky tady nahoře?“ Otočím se a vidím staršího muže, který je z našeho počínání evidentně zmatený. Ukážu rukou směrem k Söldenu. Z jeho výrazu je jasné, že to pořád nechápe. Lehce se usměje a odchází.

„Takže,“ Adrian si nasadí helmu a zadívá se do údolí. „Teď pojedeme dolů, doufám, že aspoň osmdesátkou, a pak si užijeme týden pádlování v Ötztalu.“ Dobře ale ví, že musíme jet dolů opatrně, s těžkým nákladem dostanou brzdy pořádně zabrat a kdybychom je přehřáli, mohlo by to dopadnout špatně. Než vyrazíme, prohodí ještě Olaf: „Zítra bychom mohli jít na Rofener Ache, je to s lodí kousek pěšky a nastoupá se jenom nějakých 600 m.” Podívá se na naše výrazy a dodá: „Nebo byste raději volný den?“

Bike2Boat v číslech

Vzdálenost: 800 km s převýšením 9000 m
Nejvyšší rychlost na kole: 80,4 km/h
10 řek
22 dnů na cestě
 
Cesta: Rosenheim, Lofer, Mölltal, Lienz, Defereggental, Bolzano, Merano, Timmelsjoch, Ötztal, Innsbruck, Rosenheim.
 
Řeky: Saalach, Isel (Virgen + spodní), Defereggenbach, Reinbach, Etsch, Passirio, Gurgler Ache, Venter Ache, Ötztaler Ache.
 
Vybavení na osobu (průměrně): pádlo a kajak (22 kg), věci na vodu (8 kg), kolo (16 kg), trailer (11 kg), jídlo a kuchyně (2 kg), spaní (10 kg), lékárnička, multitool a další nutná výbava (1 kg).