Pamatujete si na legendární žvýkačky Pedro? A víte, kde se vyráběly? Prozradím. Tyhle žvýkačky vyráběl ve středních Čechách, kousek od Kolína, podnik Velim, sídlící v obci Velim. Pedro už se tady ale dávno nevyrábí a původní závod začíná sloužit jiným účelům. Nově se tu, mimo jiných, usídlila také výrobna legendárních nafukovacích lodí značky Robfin. Takže tam, kde se dříve vyráběly legendární gumy žvýkací, se nyní vyrábí legendární gumy nafukovací.
Do Velimi přijíždím na exkurzi za Tomášem Máderem, který má celou výrobu na povel. Pokud se vám zdá tohle jméno povědomé, zdá se vám to správně. Tomáš, zvaný též Švára, je bývalý český reprezentant ve vodním slalomu, který tvořil dvojici v kategorii C2 společně s Markem Jirasem. Jejich posádka měla přezdívku šneci. Chlapcům to docela šlo, protože na kontě mají třeba individuální zlato z MS 1999, bronz z MS 2002 a také bronz z OH v Sydney 2000. Po nějakou dobu to byla nejlepší posádka deblkánoe jak v ČR, tak v zahraničí. Vybojovali mnoho cenných mezinárodních kovů v závodech hlídek.
Po skončení sportovní kariéry v roce 2009 se Tomáš, vystudovaný strojař z letecké školy Aero Vodochody, dostal k výrobě nafukovacích lodí, které v té době už několik let vyráběl jeho bratranec Robert Kazík pod značkou Robfin. Nejprve měli výrobu rozdělenou na závod v Jesenném, kde se vyráběly menší lodě, a v Olomouci, kde se vyráběly rafty. Později se výroba z Olomouce přesunula do malé haly na okraji Kolína, která ale brzy přestávala kapacitně stačit, a počátkem letošního roku se všechny výrobní kapacity firmy přesunuly do nových prostor ve Velimi. Tento krok si Tomáš hodně pochvaluje, protože hlídat výrobu na dvou tak vzdálených místech bylo prý hodně náročné. Jak už bylo řečeno, výrobu má kompletně na starosti Tomáš, design, obchod a marketing má pod palcem Robert.
Tomáš mě vítá se slovy, že ještě není všechno úplně nachystané na návštěvu, ale nezalekám se toho. Každý, kdo někdy něco stavěl, ví, že stavba není hotová nikdy, že končí, až když zemře stavebník. Po schodech vycházíme do patra veliké budovy, které celé patří Robfinu. Na ploše okolo 1 500 m2 je vše, co je pro provoz výrobny nafukovacích lodí potřeba. Včetně zázemí pro deset zaměstnanců. Postupně s Tomášem procházíme jednotlivé prostory.
Kancelář je skromně zařízená a je to jedno z míst, kde se ještě bude něco tvořit. Na druhou stranu mi Tomáš vysvětluje, že v kanceláři není moc rád, že je radši na place mezi lidmi nebo u frézy a dalších strojů, které mu jsou, i vzhledem k jeho vystudovanému oboru, daleko bližší. Jak sám řekl: „Když stojím hodinu u frézy, vidím za sebou kus odvedené práce, u počítače mě to tak nepřipadá.“.
Hned za kanceláří se nachází dílna sloužící k horkovzdušnému svařování a také tu mají stroj, který kompletně sestavil právě Tomáš. Vyfotit jsem si ho nesměl, ale snad mohu prozradit, že slouží k tepelnému tvarování některých komponent lodí. V této dílně mi je také vysvětleno a ukázáno, že se Robfin u komponent (D oka, oka z popruhů, madla, …) snaží jít cestou svařování, nikoliv lepení. Po letech výroby a hlavně používání lodí už přesně vědí, jaká technologie je pro konkrétní části optimální, tedy lepení, svařování horkým vzduchem, klínem nebo HF svařování. Komponenty pak víc vydrží.
Dále se jdeme podívat do prostor, kde má Tomáš svoji frézu, a dokonce mi u ní i zapózuje. Strojař se nezapře. Fréza je umístěna v hale, která zatím není zrekonstruovaná, ale časem se tady prý taky budou vyrábět lodě. Držím palce v realizaci.
Prostornou chodbou, kde jsou uskladněné hromady lodí připravených k expedici, pokračujeme k srdci celé výroby. Skrz páskový závěs se dostáváme do výrobní haly o ploše cca 1 000 m2 a mně jenom spadne brada. Tomáš mě sice hned upozorňuje, co všechno ještě není dodělané, ale že je tedy alespoň vymalováno a že na to spotřeboval tunu barvy, jenomže já si všímám úplně jiných věcí.
Řada obrovských oken pouští do rozlehlých prostor velké množství světla a čistě bílé stěny prostor ještě přirozeně prosvětlují. Nad celou plochou haly je nová vzduchotechnika, která je v provozu, kde se pracuje s PVC, lepidly a dalšími chemikáliemi, nezbytná a nad každým pracovištěm je také dostatečné osvětlení. Po délce celé haly se táhne jeden pracovní stůl za druhým a několik stojanů. Tomáš mi začíná vysvětlovat, jak je výroba organizovaná. Vše začíná na řezacím stole, okolo něhož jsou rozmístěny role materiálu a nespočet šablon. Nařezaný materiál se přesouvá k dalším stolům, na kterých se jednotlivé komponenty slepují. Následuje stojan, kde čekají slepené komponenty na kompletaci, a na dalších stojanech už jsou vidět v podstatě hotové lodě. Na konci procesu se už jen doplňují komponenty jako madla, šňůry… Po úplné kompletaci se loď nafoukne a na odkládací ploše zůstává týden nafouknutá. To jednak proto, aby se ukázaly případné úniky tlaku, a také prý proto, že se potom loď mnohem lépe balí pro expedici.
Vidím, že výroba je perfektně zorganizovaná a všechno běží jako na drátkách. Tomáš prozrazuje, že se tu měsíčně vyrobí zhruba 50 lodí. Na závěr prohlídky zajdeme ještě do dílny pro ultrazvukové svařování, která zároveň slouží jako sklad pro lodě určené k opravě nebo lodě reklamované. Tady se Tomáš chlubí, že většina z přítomných lodí, a není jich mnoho, jsou servisy, že reklamací se řeší minimum, a je vidět, že je na to náležitě pyšný.
Po návratu do kanceláře ještě posedíme a povídáme. Samozřejmě jsme se pobavili o Tomášově závodní kariéře, o tom, kam to všechno ve vodáckém i nevodáckém světě směřuje a kam to všechno nejspíš směřovat bude, ale pokračujeme i v debatě o Robfinu.
Dozvídám se třeba, jak vznikají nové lodě a nové tvary. Jak si Tomáš s Robertem sednou, dávají nápady na papír, později se vše přenáší do počítače a začíná příprava prototypů, na kterých se dále ladí přesný tvar. Tomáš zastává práci u počítače a Robert je testovací jezdec. Ukazuje se totiž, že Tomáš už si během závodnické kariéry vypotřeboval skoro všechny záběry pádlem, které mu byly do života dány, a teď na „stará kolena“ s nimi tedy musí šetřit. Nicméně i on občas na vodu vyrazí a samozřejmě na všech lodích, které mu v dílně vznikají, jezdil.
Ale zpět k vývoji. Poslední chloubou Robfinu je řada packraftů, u kterých se Tomáš třeba hodně vyřádil s profilováním dna. Má prý ještě další nápad, jak tvar packraftu výrazně vylepšovat, nicméně zatím nepřišel na to správné technologické řešení. Je si ale jistý, že na něj určitě přijde. Vodákům tak nezbývá než doufat a těšit se. Tomáš se také zmiňuje, že některá vylepšení vznikají náhodou. Zaměstnanci se něco nepovede, snaží se z problému nějak vykroutit, ale Tomáše naopak zajímá, jak tohle dokázal, protože je to věc, která může výrobu posunout zase o něco dopředu. Se smíchem však dodává, že těch případů, kdy z průšvihu pokrok není, je jednoznačně více.
Ohledně kapacity výroby mi Tomáš prozrazuje, že aktuálně mají práce nad hlavu, a pokud bych teď objednal loď, bude zařazena do fronty a vyrobena bude v září až říjnu. Doporučuje ale nakupovat ve vodáckých obchodech, které jsou povětšinou dobře zásobené.
Doptávám se taky, kam všude se lodě Robfin vyváží, a dostávám odpověď, že skoro do celého světa. V Evropě se prý vozí skoro do všech zemí, přičemž trochu slabší situace je jen ve Španělsku, hodně populární jsou naopak lodě Robfin v zemích Balkánu. Ze vzdálenějších destinací jezdí lodě do Kanady, Austrálie, na Nový Zéland, v poslední době je prý velký zájem z Japonska, kde se hodně dobře chytly packrafty. Nejvzdálenější destinací, kam Robfin své lodě vyvezl, jsou (zatím) Šalamounovy ostrovy. Doprava na místo prý byla dražší než samotné zboží a lodě se musely speciálně zabalit, protože na místo nelétá žádné velké letadlo.
