Náš „jižní rok“ jsme plánovali pádlovat v řeckém souostroví Sporady, ale jsou asi zakleté, takže jsme se tam zase nedostali. Našeho řidiče nepustili z práce, a tak nezbývalo než vykoumat jinou destinaci – nejlépe o něco bližší. A v Chorvatsku se něco neprojetého vždycky najde…
Našli jsme ostrovy Elafiti. Znělo to exoticky, a když Milada přidal nápad zařadit do programu Dubrovník, účastníci se pro výlet nadchli. V Chorvatsku jsou profláknuté turistické cíle k seakajakářům vesměs nepřátelské, ale proč to nezkusit? A tak jsme zase jednou na konci září vyrazili na jih.
Už cestou kolem poloostrova Pelešjac, který je vyhlášený skvělým vínem, je zřejmé, co nás čeká. Efektní ostré pyramidy ostrovů v dálce svým strmým pobřežím naznačují, že pláží si moc neužijeme.
Majitelku malého kempu, kde chceme na týden nechat auto, přemluvíme, až když připlatíme i jednu osobu, aby neměla oplétačky s policií. Pak už balíme a vyrážíme na slibně se vlnící moře. V plánu je malý kousek, abychom si odpočinuli po nočním přejezdu.
Hned první den se domněnka z výhledů potvrzuje… Pláže miniaturní, kamenité a plné naplavených odpadků. Tam, kde by u Splitu byla malebná zátoka s malým molem, je tady jen kamení a trní. Jednu část pobřeží vyhodnocujeme jako vhodnou k vylodění a úklidem klacků i odpadků vyrábíme tři plácky pro přespání. Pak už nás víno, moře a přicházející noc opijí tak, že nám sezení mezi ostrými kameny nevadí a pod neskutečně hvězdnou oblohou povídáme dlouho do noci.
Ráno míříme mezi zelené ostrovy plné vonících borovic a začíná náš každodenní rituál – hledáme místo k noclehu. Tady to fakt není zadarmo. Vydáváme se k na mapě slibně vypadající zátoce na Jakljanu, ta je bohužel obsazená soukromými chatkami a její druhá část, zcela zaplněná odpadky, bezpochyby patřila Srbům. Rozpadající se budova, vysklená okna, ale zámek na dveřích a odstup místních o tom svědčí více než výmluvně i po téměř 30 letech od války. Podivné místo vhodné tak na rychlou sváču.
Přejíždíme na Šipan, největší z elafitských ostrovů, který nabízí svou náruč v podobě městečka s otevřenými hospodami. Neváháme a jdeme na pivko. Je to jen krátká zastávka, protože se brzy stmívá a my pořád nemáme místo na spaní. Kopírujeme břeh zátoky a pár míst nacházíme, většinou jsou ale ještě obsazena slunícími se turisty. Nakonec místo nacházíme, i když to vypadá, že přespíme někomu na zahradě. Chováme se tiše a moc nesvítíme, tak nás zdraví jen rybář, který přijel chytat chobotnice.
Další ráno za slušné předpovědi vyrážíme na mořskou, tedy jihozápadní stranu Šipanu. Někde by tu měla být velká jeskyně, kterou po pěti kilometrech pádlování kolem působivého strmého pobřeží nacházíme. Má už sice propadlý strop, ale ta vzniklá obrovská skalní brána je snad ještě krásnější.
Už pádlujeme přes dvě hodiny a je potřeba odpočinout. Nikde nic. Pobřeží příznivé pro vznik jeskyní je kajakářům velmi nepříznivé. Všechno je podemleté nebo strmé a vystavené vlnám. Bereme za vděk několika lépe seskládanými kameny a svačíme po kolena ve vodě.
Přeskakujeme na ostrov Lopud a po jeho východní straně hledáme místo na spaní. Východní stranu jsme přepádlovali, slunko se chystá za obzor a my máme v rezervě jen zátoku na jihu ostrova, která je obydlená, anebo noční pádlování. Naštěstí je neděle večer a vypadá to, že touto nedělí končí i sezóna. V zátoce je pláž až do posledního místečka zaplněná lehátky, ale vyhnat se odsud nenecháme. Je začátek října, žádné velké teplo a celý den jsme pádlovali. Chvíli předstíráme, že jsme tu jen na skok, a když jsme si téměř jisti, že nás nikdo nevyhodí, rozbalujeme věci, vaříme večeři a zaléháme do písku. Takový luxus! Odpočinek je potřeba, zítra nás čeká přejezd až k Dubrovníku.
Kdybyste si chtěli ověřit, proč se Dubrovník tak těžko dobýval, doporučuji připlout k němu od moře. Dubrovník ležící na špici vystrčené do Jadranu jako hadí jazyk je skvěle chráněn velkými vlnami z jihu, okolními skalami a strmým pobřežím zcela zaplněným hradbami.
Projíždíme kolem ostrova Koločep a přejíždíme skrz přirozené skalní hradby Grebeni. Na holé skále tu můžete strávit předraženou dovolenou v impozantním majáku s kamenným bazénem. Jen co přes Grebeni proplujeme, vlny se zdvojnásobují. Pádlujeme už více než dvě hodiny, a tak se rozdělujeme. Část pádluje přes otevřené moře další dvě hodiny rovnou na Lokrum, část volí odpočinek na jedné z mála dubrovnických pláží.
Dorážíme na Lokrum a radujeme se, jaké skvělé místo jsme našli – úchvatné plotny s mořem u nohou a výhled na Dubrovník! Navazujeme kontakt se zbytkem výpravy, ověřujeme, že jsou v pořádku. Než přijedou, zajdeme na pivo. Ale nechval dne před večerem. Lokrum je přísná rezervace od 60. let 20. století a po šesté večerní nesmíte na ostrově ani pobývat, ne tak nocovat!
Oběhneme tedy na poslední chvíli další skalní bránu, zaplaveme si ve slaném jezeře, propojeném podzemním tunelem s mořem, a koukneme, jak králíci a pávi hrají fotbal na místním hřišti.
A pak se dějí věci. Pán na čtyřkolce začíná vyhánět turisty, jachtaře, plavce a seakajakáře. Nezbývá než kouknout do prolákliny ve skalnatém pobřeží, kterou jsme viděli cestou sem, úzké stěží na jeden kajak. A tak vzniká nocleh, kterému přezdíváme kamenolom. Kameny vepředu, vzadu, zespodu, ze stran, a když se setmí, začínají padat i shora. Ale co, ráno nás čeká zlatý hřeb – Dubrovník.
Po divokém dni a noci nás vítají sluneční paprsky a mírný vánek, vlnky tak akorát. Vyrážíme brzy a před devátou přistáváme na veřejné pláži v Dubrovníku. Moc se nezdržujeme a běžíme do města, než ho obsadí turisté. Nádherné bílé město se probouzí do dalšího šíleného dne.
Od té doby, co půlka světa sledovala Hry o trůny, je zde taková návštěvnost, že se to jinak než šílenstvím nazvat nedá. Kdo by se taky nechtěl projít po hradbách kolem Králova přístaviště v hlavním městě Sedmi království. Dvě hodiny mi naprosto stačí a čekání na nadšenější návštěvníky si krátím v chladné a příjemné hospodě vysoko nad pláží. Ta, třebaže poskytuje nádherný výhled na moře, má pořád ceny na obvyklé chorvatské úrovni. Na rozdíl od plážového baru, kde je pivo za čtyři stovky… Postupně se tu scházíme a osvěžujeme. Vyplouváme v jednu a zdá se, že na dnešek se vrátilo léto.
Kopírujeme neuvěřitelné hradby v čilém lodním provozu, užíváme si výhledy a jemně houpavé moře.
Sem tedy raději ne…
Elafiti, pojmenované podle kdysi zde žijícího jelena, se na seakajakování větší skupiny moc nehodí. Je opravdu těžké najít jakékoli místo na přespání, a pokud se najde, většinou je obsazeno nebo příliš „na ráně“. Určitě doporučujeme zvolit k návštěvě okraje sezóny nebo vyjíždět z kempu na pobřeží. Ostrovy jsou ale krásně zalesněné, pobřeží je zajímavé a členité, plné jeskyní. Oblast kolem Dubrovníku je silně turistická, přespání nadivoko téměř nemožné. S ohledem na turistickou atraktivitu Dubrovníku je nejvhodnější navštívit město brzy ráno a hradby si užít z moře. V Dubrovníku je také, v Chorvatsku vcelku výjimečná, půjčovna seakajaků. Doporučujeme i výlet na blízký ostrov Lokrum.
Před utábořením ještě v hluboké zátoce na mořské straně Koločepu objevujeme podvodní jeskyni. Vysedáme ve vlnách na šikmou skalku, nasazujeme šnorchly a jdeme na to. Jenom kousek podplavat a už se v té podzemní prostoře můžete zase nadechnout. Velká jeskyně je teď navečer tmavá a trochu strašidelná, ale přes den musí být krásně modrá.
Cestou od jeskyně nás doprovází nádhera do moře zapadajícího slunce a už za tmy přistáváme na malých betonových plošinách u zavřené restaurace. Tady je v létě rozhodně nudistická pláž. Je to tu trochu na ráně. Když vaříme, dorazí místní rybáři a po chvíli diskuzí „policii–policii ne“ se dohodneme, že rozhodně nerozděláme oheň.
Noc je klidná, z předpovědi moc klidní nejsme, a tak chceme co nejdříve dojet do kempu. Do zad fouká silný vítr a zvětšující se vlny z nás dělají „vosy na bonbóně“. Balancujeme na vlnách, Aleš napíná svou mini plachtu a užívá si adrenalinu, když ho poryv větru vezme. Za tři hodiny vytahujeme kajaky v zátoce Slano a počasí nám dává ještě dvě hodiny k postavení stanů a vaření. Jen co se zešeří, tak to vypukne. Nad zátokou se schází tři bouřky. Vichr fučí, blesky lítají, proudy vody lijí z nebe. Lije dalších 20 hodin. Dlouho se bavíme představami, jak by to teď na kterém tábořišti vypadalo. Déšť mizí a my využíváme poslední chladný den k prozkoumání pěkné zátoky Slano.
Pak už jen nákup vína, mandarinek a fíků ve stánku v údolí Neretvy a cesta domů. Moře nám mává a město Qarth, Rudá bašta i Královo přístaviště se pomalu mění v nové krásné vzpomínky.
