HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Expedice do Absurdistánu: Dunaj 1989

Expedice do Absurdistánu: Dunaj 1989

Starší vodáci si jistě pamatují, že v dobách socialismu bylo obtížné zorganizovat jiná splouvání řek, než byly tradiční prázdninové Vltavy, Lužnice či Otavy. Ještě větší problém nastal, pokud se parta lidí pokusila o takovou akci bez záštity nějaké oficiální organizace a k tomu ještě netradičním způsobem…

Slovensko-maďarská hranice tvořená Dunajem byla posledním rozsáhlým úsekem nekanalizovaného veletoku ve střední Evropě. Z dokumentárních filmů a map jsme znali spleť stovek ramen, ostrůvků a lagun, které v nás vyvolávaly představu exotických řek, na něž se obyčejný smrtelník ze socialistického Československa neměl šanci nikdy v životě dostat. Nápad prožít si na voru tuto téměř domácí exotiku měl dlouho pouze akademickou, či spíše hospodskou podobu. Čím častěji se však na stránkách oficiálního tisku objevovaly zprávy o dostavbě megalomanského vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros (ač s tím Madaři již v té době nesouhlasili), tím vážněji jsme se myšlenkou začali zabývat.

Na jaře roku 1989 jsme se dozvěděli, že Klub cestovatelů a romantiků z Brna pořádá splutí Dunaje z Bratislavy do Budapešti na kanoích. Dohodli jsme se s nimi na volné spolupráci spočívající v tom, že nám v autobuse povezou během cesty naše bágly a dopraví nás zpátky z Budapešti do Bratislavy.

Doprovodné vozidlo

Na počátku druhé poloviny srpna 1989 jsme dorazili na místo srazu, loděnici nacházející se na Karloveském rameni, kousek nad tehdy rozestavěným mostem Mládežníků v Bratislavě. Když jsme začali vykládat materiál, nebyli překvapeni pouze cestovatelé a romantici z Brna, ale i místní vodáci. Nejprve jsme vyházeli lešeňové trubky, žabky a ráčny, pak velké množství starých pneumatik z náklaďáků a pumpy, pár prken, dvě vesla z pramic, záchranný kruh a spousty provazů. Nakonec šla jedna kanoe Jizera a dva sudy s hradeckou dvanáctkou. Na stavbě mostu jsme nalezli dostatečné množství kvalitních lešeňových podlážek a těsně před setměním byl náš vor pro 14 plavců hotov.

Ráno druhého dne drobně poprchávalo a na náladě nám nepřidal ani místňák, který předpovídal, že se nám vor rozpadne buď přímo v proudu, nebo po nárazu do první bóje. Pravdu měl v několika ohledech. Proud Dunaje měl v Bratislavě velikou sílu a rychlost (10 – 12 km/h) a ovladatelnost voru byla velmi mizerná i při využití sil několika pádlařů. Cestovatelé a romantici z Brna nám hned na počátku plavby ujeli nejen proto, že kanoe byly podstatně rychlejší, ale asi i proto, že s námi nechtěli mít mnoho společného. Ti nám zase předpovídali, že nás zatkne říční policie nebo zastřelí pohraničníci. Jak se později ukázalo, obě skupiny skeptiků měly pravdu pouze částečně. Podcenili zlaté české ruce a schopnost Čechů všechno „vokecat“.

Stavba voru na Karloveském rameni v Bratislavě

Okamžitě po výjezdu z říčního ramene do hlavního koryta se nás zmocnil obrovský proud, který jsme z českých řek vůbec neznali. Déšť a silné víry na řece nám zabránily kochat se pohledem na bratislavský hrad. Bylo štěstí, že provoz na řece byl minimální, protože jsme zatím vor vůbec nedokázali ovládat. Kousek za městem, zhruba v těch místech, kde je dnes hráz Čuňovo, se stává Dunaj hraniční řekou. Měli jsme instrukce nepřibližovat se k maďarskému břehu, a tak jsme se nechali unášet hlavní proudnicí. Otázka nezněla, zda do nějaké z velikých bójí narazíme, ale kdy se to stane. Vybrali jsme si červenou, označující okraj plavební dráhy. Obrovský barel, se kterým lomcoval proud, na nás mířil špicí a my bezmocně máchali vším, co bylo po ruce. V poslední chvíli jsme se zapřeli o vše pevné na voru a připraveni opustit loď jsme očekávali náraz. Jaké bylo naše překvapení, když se barel ladně zasunul pod vor a aniž bychom cokoliv pocítili, 10 m za zádí opět vyskočil na hladinu. Zlaté české ruce!

Za chvíli vysvitlo slunce a my získávali stále větší zkušenost s řízením voru. Již jsme byli schopni převeslovat z jednoho břehu na druhý na necelých dvou kilometrech toku. Za Čuňovem pak konečně začala naše vysněná divočina. 300 metrů široká řeka byla obklopena bujnými lužními lesy tak, že nebyly vidět břehy. Co chvíli se objevovala ramena a zátoky, na pahýlech u břehů se to hemžilo nejrůznějším ptactvem (dodnes se hádáme, zda jsme mohli vidět i pelikány), ryb sebou plácalo o hladinu jako v kádi před vánoci. Narazili jsme sud, holky se začaly opalovat a za zvuku kytar všichni začali halekat do divočiny.

Posádka nastoupenaV Komárně. Po přejezdu hranic jsme vyvěsili i maďarskou vlajku

Náhle se v zatáčce oddělil kus šedozeleného břehu a proti všem pravidlům hydrodynamiky se pohyboval proti proudu. Letmý pohled do dalekohledu proměnil kus břehu v dělový člun. Ukázalo se, že posádka člunu pohraniční stráže je tvořena převážně Čechy, kteří naše plavidlo vnímali spíše jako žert než jako narušitele. Několik čerstvých absolventů základní vojenské služby z naší posádky s nimi rychle našlo společnou řeč a po vzájemném ujištění, že vojna je na ……, nám velitel člunu řekl, že jsme se nikdy nepotkali a poté odpluli zpět splynout s břehem.

Do prvního tábořiště u vesnice Sap na slovenském břehu jsme dorazili až se setměním. Cestovatelé a romantici byli překvapeni, že žijeme, a naše vztahy začaly být srdečnější. Večer jsme ještě stihli místní šenk a pohádali se o kvalitě místního piva se slovenskými domorodci, kteří byli vlastně Maďaři. Z tohoto pohledu bylo úplně jedno, na kterém břehu táboříme.

Ráno již mazácky rozjíždíme vor a za zády necháváme rozestavěnou hráz v Gabčíkovu. Podpluli jsme most v Medvedově a blížili se ke Komárnu. Proud sice zeslábl, ale navigace u tohoto říčního přístavu na soutoku s Váhem nám značně komplikovala přistání. Kanoe lehce zatočily do klidného Váhu, ale náš vor by potřeboval soutok s Dněprem, aby to zvládl. Zasekli jsme se na sypané hrázi asi 100 m pod soutokem a tam zuby nehty drželi plavidlo na lanech. Až po chvíli zápasení jsme vor připoutali. Důvodem této zastávky byl hraniční přechod -zde dostávaly lodní posádky štempl do pasů.

Zdejší úřady měly již podstatně méně pochopení pro náš projekt, zvlášť, když byl jeden z členů naší výpravy eskortován stráží, neboť močil ve vojenském prostoru (břeh, na kterém jsme přistáli, byl součástí kasáren). V plavební dráze se bez kapitána na neevidovaném plavidle nesmíme pohybovat. Nakonec se vše vyřešilo tím, že jsem se prokázal čerstvým průkazem vůdce malého plavidla, a na pneumatiky ukrývající náš sud s pivem jsme sprejem napsali evidenční číslo plavidla. Protože bylo právě 21. srpna, naše číslo znělo: 210868.

Před Visegrádem začínají břehy Dunaje kopcovatět

Pod Komárnem se proud v Dunaji podstatně uklidnil a výrazně také ubylo říčních ramen a ostrovů. Poklidné slunění na palubě a koupání kolem ní nám občas přerušily pouze veliké nákladní lodě, které nás míjely jen těsně. Buď nás kormidelníci neviděli, nebo si dělali legraci, ale zpravidla to bylo tak o 10 m. Od Komárna, kde jsme pomyslně překročili hranici, šlo vystupovat už pouze na maďarském břehu. Místo ve Štůrovu jsme proto přistáli v Ostřihomi. Zdejší kupole katedrály byla vidět již na míle daleko. Nás ale daleko více zaujala televize ve výkladní skříni místního elektro-obchodu. Asi hodinu jsme nevěřícně sledovali opakované archivní záběry z okupace Československa z roku 1968.

Za Ostřihomí přestává Dunaj tvořit státní hranici a vtéká do hlubokého údolí. Stereotyp Žitného ostrova vystřídala zeleň akátů Visegrádského a Börzsönyského pohoří. S nejvýraznější dominantou, hradem Visegrádem. Pár kilometrů před ním se nacházela poslední, nám neznámá překážka, rozestavěná hráz stupně Nagymaros. Ještě než jsme jí spatřili, snažil se nás jeden Maďar na motorovém člunu od průjezdu odradit. Když nás chtěl odtáhnout ke břehu, jeho dvacetikoňový motor Moskva selhal, a tak se radši odřízl a s hysterickým výrazem ve tváři čekal, jak to dopadne.

Večerní idyla na palubě mezi Komárnem a Ostřihomí

Naše úkoly byly dva. Zaprvé, trefit se do zhruba 80 m širokého otvoru v hrázi, kam tekl celý Dunaj a modlit se, aby jím zespodu právě neprojížděl někdo větší než my. Oba dva úkoly jsme splnili na výtečnou a za pár hodin jsme již přistávali na severním cípu Szentendreiského ostrova, který celý Dunaj rozděluje v délce více než 20 km. Večer před poslední štrekou jsme to pořádně oslavili i s klubem cestovatelů a romantiků a těšili se na Budapešť.

Ráno, když jsme byli ještě ve stanech, připlul k tábořišti člun maďarské říční policie a muži zákona vynesli jednoznačný ortel. Kapitán budapešťského úseku Dunaje nám vzkazuje, že se nediví, že jsme projeli celé Slovensko, ale on takový „bordel“ na svém úseku řeky nestrpí.

Rozebírání voru na severu Szentendreiského ostrova

Tak skončila naše cesta předčasně. Lešení jsme vyměnili s místním Maďarem za několik lahví domácí meruňkovice, pneumatiky sfoukli a hodili do autobusu. Ten nás nakonec dovezl do Budapešti po silnici.

Později po revoluci jsme projezdili celou Evropu a občas i kousek dál, ale na tuhle plavbu vzpomínám s největší nostalgií. Nejen proto, že původním tokem Dunaje se již nikdy nemůžu svézt, ale především již snad nikdy nezažiju tu pozdně socialistickou šaškárnu, kdy nic nešlo, ale všechno se dalo „ošulit“. Alespoň doufám…

Text: Robert „Bobeš“ Novák

Zkušenosti čtenářů

jan šťovíček

Skvěle napsaný příběh! Mezi řádky se dá vyčíst, kolik práce a úsilí bylo potřeba vynaložit, kolik strachu, napětí i legrace se při tom užilo, z fotek přitom tryská pohoda i odhodlání…
díky, díky, díky!

Valec

Pôvodný tok Dunaja stále existuje. Priehradu v Čunove treba prejsť „šlajsnou“, alebo sa objednať do malej plavebnej komory, a budeš znova v starom koryte rieky tvoriacom hranicu medzi SR a Maďarskom… aj s tými krásnymi neregulovaných brehmi.
S tým rozdielom, že dnes tam už českí vojaci na delovom člne nehliadkujú a môžeš ísť, kam chceš. Až do Budapešti: https://velecky.blog.sme.sk/c/416062/halaszle-klobasky-a-tri-dni-na-velkej-rieke.html
Prípadne odbočiť do niektorého z ramien: https://velecky.blog.sme.sk/c/439327/bratislavske-madarsko.html

Leo4f

Tise zavidim, hlavne zenskou cast plavidla. Dnes je musis vyvezt nejmene do Chorvatska aby bylo „doprodruzo“.

Novák P
Leo4f:

Dělový člun ? Jaké ráže ? Bývalý příšlušník DPS

Sibiřan

Díky, Bobši, za čtivý příběh, přelouskal jsem ho s chutí i nostalgií…

Joska Školník

Jak si mohl náš “ všechpartají schopný “ jakýsi Štětina , klidně a v pohodě sjet na raftu zvaném „MATYLDA“ veletoky Himalájí ? Přečtěte si jeho knížku a zjistíte , že žádné problémy s plánováním sjížedění světových veletoků zde v minulosti nebyly. Tedy pro něho. A co asi dělá nyní  veleplavec ? Co sjíždí ? Nějak často mění koryta řek a proudů .

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: