Je čtvrtek 31. srpna a já s kamarádem Pavlem domlouvám poslední letošní prázdninový víkend, na který chceme s dětmi vyrazit. Původní plán byl výlet a lezení ve Skaláku, ale vydatné deště ze začátku týdne měkkému písku nepřejí, a tak se domlouváme na Sázavu, která díky stejnému dešti po týdnech sucha opět nastoupala. V sobotu plánujeme vodácky asi nejzajímavější úsek z Týnce do Pikovic a v neděli se chceme podívat na Pikovickou jehlu a přece jen si trochu zalozit.
V pátek všechno vypadá pořád slibně. Na vodočtu v Nespekách je stále 68 cm (potřebné minimum je 50), takže večer vyrážíme z Moravy směr Týnec. V sobotu ráno se situace začíná komplikovat. Na vodočtu je nejdříve 66 cm, ale během půlhodiny stav padá na 53 cm a my se poprvé ptáme, co že se to na té Sázavě s vodou děje? Když dáváme na vodu tak už je na vodočtu jen 51 cm a nám je jasné, že to bude šutrovačka. Naše tři plastové Agary kličkují mezi kameny a užívá si to jen náš Juráš s Honzíkem. V deseti a osmi letech berou situaci jako výzvu a se svojí Agarou se korytem proplétají mezi kameny lépe než většina splouvačů z Vltavy.
Pod Kaňovem už vody opravdu ubývá, ale plout se stále ještě dá. Naše naděje však berou za své, když se dostáváme k Lesnímu jezu. Během chvilky je jasné, že veškerá voda jde pouze do elektrárny a do řeky se dostane jen to, co prosákne netěsnícím jezem. Tady se na nějaký minimální průtok opravdu nehraje. Přidáváme se tedy k ostatním a táhneme lodě prázdným korytem. Pavlovi, s desetiletým Tondou to jde nejlíp. Juráš s Honzíkem to znovu berou jako výzvu. Já mám v lodi naši pětiletou Terezku, které to v gumových botičkách po kluzkých kamenech klouže tolik, že ji nakonec nechávám v lodi a táhnu loď mezi kameny i s ní. Prvních 200 m je nejhorších. Poté už začínají na levém břehu první chaty a před nimi cestička na kterou vytahuji nejdříve naši a loď a pak pomáhám i klukům. Ostatní jsou na tom podobně. Objevují se první úrazy, odřené kotníky. Po cestičce táhneme lodě dalších asi 400 m než se dostaneme do místa, kde je v řece alespoň minimum vody pro plavbu.
Utahaní a zpocení jedeme znovu po vodě a zastavujeme hned po 150 m u mostu v první hospůdce, kde objednáváme čtyři velké Kofoly. Jez Kamenný přívoz máme na dohled a jen nevěřícně sledujeme, jak nám voda v korytě mizí téměř před očima. Kofolu dopíjíme ve spěchu a rychle se vracíme k lodím, protože se bojíme, že za chvilku už nebude na čem plout. Hned za mostem ale poznáváme, že je pozdě. V korytě už jsou vidět šutry, ostrůvky bahna a k jezu se už nedostaneme.
V lodi sedící na bahně vytahuju telefon a volám do Bisportu. Slečna na telefonu je milá a je jasné, že jako první rozhodně nevolám. Říká, že s majitelem elektrárny už mluvila, a že přislíbil otevření stavidel. Namítám, že my jsme už pod výpustí z elektrárny, a tak nakonec domlouváme předání lodí na břehu jen asi 50 m od místa, ze kterého volám. Slečna říká, že kolegové už jsou na cestě a lodě si od nás převezmou. Znovu tedy táhneme loď ke břehu a naštvaní se začínáme převlékat do suchého.
Slečna na telefonu měla pravdu a kolegové přijíždějí během pár minut. Na břehu domlouvají předání lodí s jinými zákazníky, kteří to vzdali před námi. Když přijde po další čtvrthodince řada na nás, tak se nás pán z půjčovny ptá, jestli chceme lodě vrátit, nebo jestli to nezkusíme dál. Nejdřív si myslím, jestli si nedělá srandu, ale když pak ukáže zpátky na řeku, tak se nestačím divit. Koryto už je zase skoro plné, šutry a ostrůvky pomalu mizí. Děti radostně skáčou a je jasné, že oni rozhodně pokračovat chtějí. Začínáme se tedy převlékat nazpět a po očku sledujeme stoupající hladinu. Znovu přemýšlíme, co se to na té Sázavě s vodou děje?
V jednom okamžiku nastává trochu absurdní situace, když stoupající voda začne zvedat lodě, které u břehu nechali zákazníci konkurenční půjčovny Samba. Když je voda zvedne natolik, že začnou odplouvat, tak je taháme na břeh společně s mladíkem z Bisportu, který tak vlastně zachraňuje lodě své konkurence. Bere to s humorem a je skvělé vidět, že všichni lidé nejsou jako Trautenberk z elektrárny. Rivalita mezi půjčovnami se tady naštěstí nese jen ve zdravém duchu. My se tedy vydáváme znovu na cestu a musíme dávat pozor, abychom nepředjeli vodu.
To se nám nakonec daří a pozdě odpoledne jsme v Pikovicích, kde už si od nás lodě přebírá stejný mladík z Bisportu. Jsme rádi, že jsme nakonec mohli dojet až do cíle, ale pořád přemýšlíme nad tím, jak je možné, že jeden Trautenberk může takto beztrestně, a hlavně dlouhodobě, škodit takovému množství lidí a nikdo s ním nehne. Slibuji si, že o našem zážitku napíšu aspoň tento článek ať má Trautenberk z lesního jezu z ostudy kabát. Trochu se ale bojím, že lidem jeho typu to asi stejně bude jedno. Velké díky posíláme i do Bisportu, protože situaci opravdu řešili a nejen pro své klienty dělali co mohli.
Lesní jez bere všechno a obvykle to vrací přepadem těsně před elektrárnou, protože z odebraného množství toho elektrárna potřebuje s bídou půlku. Někdo na údajného majitele narazil a bylo mu ze strany toho trapiče elektrárenského vyhrožováno střídavě psem, policajtama a bouchačkou, protože ten někdo pokračoval po vodě tam, kde tekla – tedy náhonem. Celá story proběhla před pár lety někde diskusí na prakticky stejné téma. Asi adekvátní odpověď by byla Tatra betonu a balvanů do náhonu, bohužel je tam přístup nanejvejš vrtulníkem. Ještě lepší by bylo nechat do náhonu vcucnout pramici s malejma skautíkama a elektrárnu i s majitelem následně zrušit, protože vraždí malé děti. Blesk by to určitě luxusně rozmáznul.
Bohužel vydřiduch z Lesního není na Sázavě jediná škodná svýho druhu.