Jezera Albánie s mořským kajakem

Jezera Albánie s mořským kajakem

Seakajak, to je vlastně dopravní prostředek, který člověku pomůže dostat se na místa, jež nejsou dostupná jinak než po vodě. Je to pobyt v krásné a mnohdy opuštěné přírodě. Navíc přináší pocit objevování.

V posledním desetiletí zaznamenal obrovský rozmach. Ten, kdo této disciplíně propadl, si většinou pořídil kajak vlastní a má možnost kdykoliv nezávisle vycestovat do vysněných destinací. Díky popularitě tohoto druhu vodáctví existuje řada cestovních kanceláří a půjčoven, které občasné zájemce vezmou na předem připravený vodácký zájezd. Jsou i skupiny, které si samy každoročně připraví cestu do neznáma.

Nutná instruktáž před vyplutím.
Nutná instruktáž před vyplutím.

Počet míst, která lákají k prozkoumání, se stále rozrůstá. Většina lidí začíná na našich řekách a přehradách. Po této zkušenosti brzy dostanou chuť vydat se za hranice všedních dnů.

Abych vypsal, kde všude jsem pádloval, byl by to hodně dlouhý seznam. Několikrát jako účastník zájezdu, někdy v menší skupině nebo jen ve dvojici, a i když se to nemá, mnohokrát jsem byl úplně sám. Vše má svoje výhody a nevýhody. Jezdím opakovaně tam, kde se mi líbí, ale nové destinace, to je vždy výzva.

Zajímavý zájezd připravila Cestovní vodácká kancelář (CVOK). Podle fotografií se jede na pěkná jezera v zemi, kde jsem ještě nebyl. Uvažoval jsem o tom hned, jak jsem viděl nabídku. Jde o málo známá jezera Komani a Vau i Dejës v Albánii.

Jedna z mnoha úzkých a hlubokých zátok.
Jedna z mnoha úzkých a hlubokých zátok.

Ovšem korona a mé v lednu operované rameno překopalo všechny plány. Rehabilitace ale naštěstí probíhala rychle a dobře. Takže v červnu jsem už jel 100kilometrový Vohandumaraton, a hned další týden obnovený tradiční závod Budějovice – Praha. Když to moje rameno vydrželo, zařadil jsem se mezi zdravé a dal jsem si v červenci 14 dní ve Švédsku – jezera a kolo. Tím jsem myslel, že jsem delší akce pro tento rok vyčerpal a budu mít „domácí vězení“.

Zavolal mi však Fantomas, jestli s ním nechci jet do Albánie, že má jedno volné místo. U takových nabídek se nenechám dlouho přemlouvat, a hned jsem podlehnul.

Do Albánie se většinou jezdí z jara na divokou vodu, ale na seakajaky? Každý by předpokládal, že když už, tak na moře.

Jedna z mála osvěžoven u vody. Bohužel bez obsluhy.
Jedna z mála osvěžoven u vody. Bohužel bez obsluhy.

Tak jsem si přečetl, co je ta Albánie vlastně zač, neboť u nás je, co se týče turistiky, mimo větší zájem. Možná i proto, že je opředená řadou pověstí o její nebezpečnosti. Krevní msta se prý vyskytuje až do dnešních dnů. Krev za krev, to bylo do nedávna běžné nejen v Albánii, ale také na Korsice. V Srbsku a jižní Itálii v mafiánských kruzích asi neskončí nikdy. Přesto se do těchto oblastí běžně jezdí, tak proč ne do Albánie?

Odjíždí osm odvážných. Jelikož jsem předem nevěděl, kdo pojede, byl jsem překvapen „účastníky zájezdu“. Pět zástupkyň něžného pohlaví a zbytek chlapi. Nikdo z nás již dlouho není v dorosteneckém věku. Tak jsem zvědav, jak budou zvládat denní dávkou kilometrů.

Přehradní jezero na řece Drině obklopené strmými útesy má připomínat norské fjordy a plavba po něm je údajně nezapomenutelným zážitkem. Na to jsem hodně zvědavý, neboť řadu fjordů v Norsku jsem na kajaku objel.

Vzdálenost cca 1 600 km se vzhledem k tomu, že většinou se jede po dálnici, zvládá dobře. Jediný problém je na hranicích, když opouštíme Schengenský prostor. Tam je možné při několikahodinovém čekání zavzpomínat na doby socialismu. Jakmile se pak zakousneme do hor, je dobře, že dálnice končí a můžeme při pomalejší jízdě sledovat krásnou přírodu a život místních lidí.

Míjí nás místní malý trajekt.
Míjí nás místní malý trajekt.

Černé Hoře se zastavujeme na krátkou prohlídku Monastiru Morača. Určitě stojí za to. Pokračujeme přes Podgoricu a zanedlouho jsme v Albánii. Kolem Skadarského jezera se dostáváme do Skadaru, kde si v bankomatech směňujeme naši „tvrdou“ měnu za místní leky (1 ALL = 0,20 CZK).

Nakupujeme i nějaké ovoce, kterého je na tržnici nepřeberné množství. Tím asi máme vše potřebné a po silnici, která vypadá jako naše okreska po zimě, přijíždíme do vesnice Koman. Tady musíme v kavárně vyčkat, až se uvolní malé parkoviště nahoře u přehrady, k němuž se jede úzkým tunelem. Místní borci řídí dopravu s úsměvem a klidem, který se ani nehodí k jižnímu temperamentu. Čekání u kávy a téměř povinné místní pálenky – rakije, ubíhá rychle.

Parkoviště nahoře u přehrady udivuje svojí rozlohou. Je malinké. Zřejmě ti, co ho projektovali, nepočítali s rozvojem turistiky v této oblasti. Zde si nabalíme vše potřebné do kajaků na několikadenní plavbu. Auto se vrátí na parkoviště před tunelem.

Po nezbytné instruktáži vyjíždíme na jezero. Pravdou je, že místy opravdu připomíná norské fjordy, jen s tím rozdílem, že voda je teplá a sladká. Vyjíždíme za svobodou, kterou jezero a kajaky poskytují. Nejsem ničím vázán, a tak zajíždím do řady zátok, zase se vracím a sleduji, jak si ostatní vychutnávají pohodu na jezeře. Brzy si všímáme dalšího rozdílu od severské přírody. Všude jsou spousty odpadků, zejména v zátokách je hodně naplavených plastů. To je ale Balkán a je třeba si na to zvyknout. Jak s oblibou říkám, civilizace končí za Bratislavou.

Smutnou realitou je přítomnost velkého množství odpadků.
Smutnou realitou je přítomnost velkého množství odpadků.

K večeru začínáme hledat místo na přenocování. To se dá najít jedině v místech, kde do jezera přitékají potoky z hor. V létě jsou téměř vyschlé, a tak je tady řada pláží z drobných kaménků. To jsou také jediná místa, kde je možné najít rovinu. Další bonus, takového cestování je nepopsatelná večerní atmosféra. Posezení u ohně, kde se probírá vše možné, a spaní pod hvězdami. V případě nepříznivého počasí není problém postavit stany.

Kolem jezera je minimum možností dát si něco k jídlu v restauraci. Ale i to má něco do sebe a vaření na ohni nebo vařiči je fajn. Zajíždíme do jedné hluboké zátoky, kam přitéká říčka z hor. Na levé straně na nás vykouklo stavení přilepené na strmém svahu. Je to restaurace se skromným ubytováním. Přistáváme a jdeme zkusit, co je pravdy na albánské pohostinnosti. Nebudu se rozepisovat, co jsme jedli a pili, ale bylo to skvělé. Pan domácí nás na cestu ještě vybavil lahví místního vína.

Již jedeme proti toku říčky vlévající se do jezera. Čistá průzračná voda vytváří malé peřeje. Kajaky přes ně musíme přetáhnout do místa, kde je pláž. Krásné místo na táboření. Večírek může začít.

Večírek na pláži může začít.
Večírek na pláži může začít.

Další den jsme zastavili na malé protažení u domku na břehu jezera. Je to i dobré místo na koupání. Opět poznáváme pohostinnost místních obyvatel na vlastní kůži. Není to restaurace a první jsou u nás děti. Zkoušíme, jestli si můžeme objednat kávu. Běží domů za maminkou a už dostáváme pokyn, ať jdeme nahoru. Káva a k ní nezbytná rakije. Sedíme u dlouhého stolu ve stínu vinné révy. Máme dopito a zaplaceno. Je nám tady dobře, a tak někdo dostal nápad si na cestu dát ještě jednu rakiji. Klučina se stále drží u nás, ptáme se ho tedy, jestli mají ještě rakiji. Samozřejmě česky, ale pochopil asi velmi dobře. Dle našeho zvyku hlavou kroutí, jako že ne. A tak se všichni zvedají a nasedají do kajaků. Ovšem to je chyba a neznalost. Stejně jako v Bulharsku, i v Albánii kývají hlavou obráceně. Takže, když naznačoval hlavou jako že ne, bylo to ano. Po chvilce přichází paní domu s táckem plným skleniček s rakijí. Zůstal jsem tady s Fantomasem sám. Co nám zbývá, abychom neurazili, postupně ty malé panáky do sebe obracíme. S úsměvem a máváním se loučíme. Nasedáme do kajaků, musíme dohnat uprchlíky. Krásné hluboké údolí přede mnou, ostatní jsou jistě hodně daleko. Pádluji a je mi dobře, hodně dobře. Jen ty skály strmě padající do azurových vod se nějak nebezpečně přibližují. Mám pocit, že se snad i hýbou a chtějí na mě spadnout. Strojově pádluji a přemýšlím, jestli po té dávce rakije nebudu muset používat bílou hůl.

Dojíždíme ostatní, kteří si už zabírají místa na rozlehlé kamenité pláži. Přitékající potok ji rozděluje na několik částí. Vlevo poměrně vysoko nad potokem je ale krásná zelená loučka. Sleduji, jak větší část výpravy vynáší svoje věci i s kajaky nahoru. Já se svojí leností jsem to hnedle zavrhl, protože tahat vše tak vysoko se mi nechce. Odrodilci se zabydlují a dokonce staví stany. My si vaříme a připravujeme spaní dole.

CVOK

Jméno naši cestovky znamená Cestovní VOdácká Kancelář. Nemáme nic společného s duševními poruchami, naopak si připadáme normální a v pohodě a stejně tak nám připadají i naši klienti.

Vymýslíme vodácké zájezdy a akce. Pořádáme vodácké školní kurzy a výlety.

Učíme nevodáky pádlovat a vodáky zdokonalovat se. Na raftu, na kánoi, na kajaku i seakajaku, na paddleboardu, na packraftu.

To všechno děláme už od roku 1990. Můžete se proto spolehnout na naše znalosti a zkušenosti. Bezpečnost je pro nás na prvním místě, voda je živel a my k ní přistupujeme s respketem.

Pokud nás chceš poznat, tak jdi na www.cvok.cz nebo www.facebook.com/ckcvok, piš na cv**@cv**.cz nebo volej na 466 614 825.

Co se to ale nahoře děje? Dupot a mečení. Místní chlapci doprovázejí početné stádo koz, které ví, kam se má jít napást. Ten kus zelené louky, to nikde široko daleko není. Musím se smát, jakou mají společnost. Vrcholem zvířecího ataku je, když rozvážným krokem přichází na louku kravka. Zanedlouho už všichni boří stany a přes potok se potupně vracejí mezi nás. Kozy si své území dobyly zpět. Ale za chvíli nejdříve kozy a za nimi mladí pasáčci běží přes potok mezi nás. Kozy jsou hodně zvědavé. Kluci je od nás odhánějí a z dálky pak zvědavě prohlížejí naše ležení. Takovou zábavu nemají každý den. Večer ženou kozy někam nahoru do kopců, kde asi bydlí.

Se zapadajícím sluncem celá skupina ulehá unavená do spacáků.

Ráno slibuje další krásný slunečný den. Hlava mě nebolí a taky dobře vidím, takže ta rakije měla dobrou kvalitu.

Místo trajektu, který jsme původně chtěli využít na cestu zpátky k hrázi, bylo rozhodnuto, že se tam dostaneme vlastními silami. Po jezeře v letních měsících jezdí malý trajekt a řada turistů i s auty ho ráda využívá. Je to krásná vyhlídková jízda. My ale máme kajaky, a jsme tedy soběstační.

Jsme zase u hráze na parkovišti a autem i s kajaky přejíždíme pod přehradu, kde můžeme opět nasednout do lodí.

Řeka Drina je široká a než ji zpomalí další přehradní jezero, docela teče. Kajaky jsme nechali v plné polní a jejich přenášení k vodě je docela dřina. Jako správní gentlemani tam odnášíme všechny kajaky. Opět v jedné zátoce nacházíme pěkné místo na táboření.

Chvíli jsem se zakoukal a už musím dohánět skupinu.
Chvíli jsem se zakoukal a už musím dohánět skupinu.

Ráno se vracíme na řeku a vítr slibuje, že na jezeře budou větší vlny.

Skály jsou ještě podél řeky hodně vysoké. Vítr stále zesiluje a tato soutěska působí jako komín, který dobře táhne. Hned se to na hladině začíná projevovat. A tady se začíná dělit zrno od plev. Všichni se plíží kolem břehu, kdyby přeci jen místní vodník měl hlad po dušičce. I kdyby se podařilo někomu zvrhnout, není to velký problém. Voda je teplá a ostatní by pomohli dotlačit kajak ke břehu. Já si pádluji napříč jezerem a vlnky si užívám. Není to nic, co by průměrného vodáka mohlo rozhodit. Ale to je problém skupinových zájezdů, nejen na vodě, kdy výkonnost je rozdílná. Vždy se vše musí přizpůsobit slabším jedincům. Pravdou je, že jízda kolem břehu je mnohem zajímavější.

Další zastávkou je malý ostrov, na jehož vrcholku je polorozpadlý kostelík. Je odsud i krásný výhled na jezero. Hledání dalšího tábořiště bylo obtížné. Ne a ne najít vhodné místo. Až k večeru v jedné zátoce přeci jenom ucházející místo je.

Další den se během dopoledne vítr naštěstí trochu utišil a celé skupině se daří bez problémů přejet jezero do cíle našeho putování. Poslední noc u jezera. Jdeme do pěkné, na místní poměry luxusní, restaurace na poslední večeři.

Ráno odjíždíme do Skadaru, kde si ještě prohlédneme pevnost Rozafa, z níž je krásný rozhled na město a okolí. Procházka a drobné nákupy ve staré části města definitivně ukončí naše putování. Albánie je země zajímavá, obdarovaná krásnými horami a přírodou, a určitě stojí za to ji poznat.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: