Když jsem se připravoval na tento rozhovor, zjistil jsem, že o své „oběti“ vlastně nic moc nedokážu vyšťourat – sem tam nějaký útržek, pár slov na Wikipedii a dost. Jirkovi jsem to hned v úvodu setkání říkal a ukázalo se, že rozhovory v podstatě nedává. Mám velikou radost, že na rozhovor pro Pádler kývnul, a ještě větší radost mám z toho, že jsme to jen tak zdvořilostně neodbyli, ale opravdu poctivě jsme pokecali. Pojďme na to, tohle se zaručeně nikde jinde nedočtete.
Ahoj Jirko. Mým zvykem je dělat rozhovory chronologicky, tak to teď uděláme stejně a vezmeme to od začátku.
Ahoj. A od jakého začátku myslíš?
Jak ses dostal k vodě a tak…
Jo až takhle od začátku. No tak dobře.
Pocházím z vodácké rodiny, i když teda ne z rodiny závodnické. Moji rodiče byli členy v oddílu TJ Delfín Jablonec n. N. a celoživotní vodáci, jezdili tehdy hlavně turistickou vodu a VTJZky, ale nebyly jim cizí ani jiné sporty a aktivity venku. Já se ségrou jsme v oddílu vyrůstali a byli jsme vedení ke stejnému outdoorovému trávení života, jak by se tomu dnes moderně řeklo. Ségru to moc nebavilo, takže ta u vody nevydržela, ale mě to chytlo a začal jsem v rámci Delfínu jezdit slalom na Jizeře na Malý Skále. Nepředstavuj si ale nic závodního, spíš to byl takovej zájmovej kroužek. Postupně jsem se snažil trénovat víc a víc, hodně se mi věnoval táta a podařilo se mi vypracovat až k možnosti dostat se do juniorské reprezentace.
Taková úroveň už ale vyžaduje trochu lepší trénink než zájmový kroužek, ne?
Já jsem měl to štěstí, že jsem se v 16 letech dostal do Prahy do tehdejšího oddílu vysokých škol, což je dnes USK, a tady mi začal pořádný systematický trénink. Po úspěchu na MSJ, kde jsem obsadil třetí místo, jsem se dostal do bývalého Střediska vrcholového sportu při USK, dneska je to VICTORIA VSC. Přišly další úspěchy a začal jsem nakukovat do seniorské reprezentace. Do Prahy jsem se potom přesunul na trvalo a tady jsem prožil svůj sportovní život.
Takže jsi nejdřív dojížděl z Jablonce?
Na střední škole jsem měl od druhého ročníku individuální plán, ale pořád to vypadalo tak, že jsem přes týden do té školy nějakým způsobem musel. Většinou jsem býval úterý až čtvrtek v Liberci ve škole a zbytek času jsem jezdil do Prahy trénovat nebo po závodech.
Kdo tě v té době trénoval?
Hned od začátku jsem byl v tréninkové skupině vedené Milanem Bílým a Mirkem Nedvědem. Milan mě pak vlastně trénoval po celou dobu, co jsem závodil, a později jsme spolupracovali coby trenéři. Zároveň jsem u Milana studoval na FTVS.
Vypíchneš nějaké závodní úspěchy?
Za zmínku asi stojí, že se mi podařilo získat individuální medaili na MS v Nottinghamu v roce 1995, kde jsem byl třetí. Sice to asi bylo spíš štěstí, než že bych byl tak dobrej, protože tomu nasvědčoval tehdejší systém závodů, ale dopadlo to. Myslím si, že v pozdějších letech jsem byl i lepší, ale už jsem nikdy na takový úspěch nedosáhl. Ještě jsme teda v roce 1999 na MS v Seu získali bronz v závodě hlídek společně s Vojtou Barešem a Tomášem Kobesem a na ME 1998 v Roudnici nad Labem jsme měli stříbro z hlídek s Vojtou Barešem a Ondrou Raabem.
Startoval jsem taky na dvou olympiádách, v Atlantě 1996, kde jsem vyjel devatenácté místo, a o 4 roky později v Sydney, kde jsem skončil třináctý.
Do jakého roku jsi závodil?
Sportovní kariéru jsem ukončil v roce 2002, když jsem byl už desátým rokem v řadě v manšaftu. Výkonnost mi stagnovala a už jsem moc neviděl, kam bych se dál mohl zlepšovat nebo posouvat.
Pak ses hned začal věnovat trénování?
Trénování jsem se začal věnovat už mnohem dřív, tuším, že v roce 1995, kdy jsem při svém vlastním tréninku měl v USK na starost žákovské družstvo – mladé nadějné kajakáře. Strašně mě to bavilo a k tomu jsem to i na FTVS studoval.
Měl jsi už tehdy jasno, že tě bude trenérská pozice živit?
To jsem určitě neměl, protože tehdy těch trenérských pozic zdaleka tolik nebylo, spíš to pro mě byla taková zábava. Propojení školy a sportu. A taky mi to pomáhalo s mým vlastním tréninkem a zlepšováním.
A jak se z tebe teda ten trenér nakonec stal?
No ono to tak nějak vyplynulo jedno z druhého. Závodil jsem, studoval jsem to a k tomu jsem už trénoval ty mladé závodníky, takže nabídka, abych do VSC po skončení závodní kariéry nastoupil, byla celkem logická a já jsem ji přijal.
Vím, že jsi nějaký čas strávil coby trenér taky v Kanadě. Pověz mi o tom něco.
To jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl dělat trenéra juniorského týmu v Kanadě. Tak jsem s tím přišel domů, domluvili jsme se s manželkou a s Jířou, že tam na zkušenou odcestujeme, a dva roky jsme strávili v Ottawě. Myslím si, že pro celou rodinu to byla velice dobrá zkušenost. Mě osobně to pomohlo ani ne tak profesně jako spíš lidsky. Zjistil jsem, jak to chodí a jak se to dělá někde jinde, a taky jsem zjistil, že může ve světě existovat i jinačí přístup než ten náš, což mi myslím dalo nadhled a širší pohled a pro moji další kariéru to bylo jenom dobře.
Nezvažoval jsi, že byste v Kanadě zůstali?
Měl jsem od začátku domluvený kontrakt na dva roky a přistupoval jsem k tomu tak, že tam jedu na zkušenou a za ty dva roky se vrátím. Byli tam se mnou spokojený a po roce a půl přišla nabídka na prodloužení kontraktu o další čtyři roky, ale nepřijal jsem to. Přišlo mi, že kdybychom tam zůstali tak dlouho, asi bychom, hlavně Jířa, ztratili vazby na Česko a už bychom tam nejspíš zůstali napořád. V Česku jsme měli rodinu, kamarády, nechtěli jsme to opustit.
Co bylo po působení v Kanadě?
Vrátili jsme se v roce 2008. Když jsem odjížděl do Kanady, dělal jsem šéftrenéra reprezentace U23 a tuhle funkci za mě dočasně vzal Milan Bílý. Nicméně pod ním tým skvěle šlapal a já jsem chtěl spíš pracovat s lidmi a trénovat než dělat tuhle funkci, která je spíš manažerská, takže jsem se k tomu už nevrátil. Milan dělal dál šéftrenéra a já měl na starost svoje svěřence, které jsem měl tehdy v juniorském i dospělém reprezentačním týmu.
Koho jsi měl tehdy v tréninkové skupině?
Do skupiny se ke mně vrátila Kača Kudějová, se kterou jsem trénoval od dob, kdy byla malá. Potom Jířa a přidala se Verča Vojtová, která se během mého působení v Kanadě přesunula ze strakonického oddílu do USK. To bylo v tom prvním roce po návratu.
Koho dalšího jsi trénoval nebo trénuješ?
Pak se to tak různě nabalovalo a měnilo. Základ týmu zůstal stejný, tedy Jířa, Kača, Verča a přišel Ondra Tunka. Na podzim 2021 se pak přidal Vítek Přindiš, kterej Kaču vystřídal, protože ta se rozhodla ukončit kariéru. Samozřejmě se mi tam na nějaký čas dostali i další lidi – Matyáš Lhota, Amálka Hilgertová, Lukáš Rohan, Ondra Cvikl.
Do roku 2018 jsem měl na starost šest lidí, ale úmyslně jsem si skupinu zmenšil, protože s blížící se olympiádou v Tokiu jsem pociťoval, že je potřeba řešit větší a větší detaily a mít čím dál individuálnější přístup, a to prostě pro šest lidí zároveň nejde dobře zvládnout, zejména na soustředěních v zahraničí.
Dnes mám ve skupině Jířu, Ondru Tunku a Vítka Přindiše – tři mistry světa, což je asi světový unikát.
Říkáš, že je to o stále větších detailech. Jak velké jsou rozdíly mezi dneškem a dobou, když jsi závodil ty?
Tehdy ten vrcholový sport vypadal samozřejmě úplně jinak. Já dneska se svými svěřenci strávím strašně času mimo republiku – přes zimu se jezdí na dlouhou dobu do tepla. V devadesátkách jsme zimní přípravu absolvovali kompletně tady u nás. Maximálně jsme před sezonou vyráželi na dva tři týdny za trochou tepla do Francie, Španělska, Portugalska, prostě to, na co jsme měli finance. Samozřejmě to pak bylo znát na výsledcích, protože finančně zajištěnější reprezentace už tou dobou ten model se zimní přípravou v teple používaly, i když ne v takové míře, jako je to dnes.
Teď mě ještě napadá. Jezdil jsi vždycky jenom na kajaku, nebo máš zkušenosti i z jiných disciplín?
Jen na kajaku. Celej život. Pouze jednou jsem měl takovou dvouměsíční odbočku, zhruba v roce 1998, kdy končili kariéru deblíři Jirka Rohan s Mirkem Šimkem a Jirka ještě zvažoval, jestli nepokračovat. Tehdy jsme si řekli, že by to mohla být jedna z cest pro mě i pro něj a zkusili jsme to spolu na deblu, ale nakonec jsme si řekli, že asi bude lepší, když já zůstanu na kajaku a Jirka dokončí svůj přerod do role trenéra.
Když jsme u těch deblů, jak se díváš na zrušení této kategorie?
Zrovna u těch C2 je asi nejsmutnější to, že si nikdo pořádně neuvědomil, že tím, že debly vypadnou z programu olympiád, dojde k tomu, že ta kategorie postupně zemře odspodu. A to se bohužel přesně stalo. Bohužel to ze dne na den pro nikoho nemělo budoucnost. U nás je situace trochu atypická, protože si dokážeme peníze ze státního rozpočtu rozdělovat a kdybychom si řekli, že kategorie C2 je dobrá pro rozvoj olympijské kategorie C1, ty debly dál jezdit budou. Jinde ve světě to ale tak není, všichni se soustředí jenom na olympijské disciplíny, a tím ta kategorie zanikla. Podobná situace je i v dalších neolympijských disciplínách, třeba sjezdu na divoké vodě – kvůli malé podpoře ten sport stagnuje a nerozvíjí se.
Osobně mě to moc mrzí, byla to tradiční a divácky hodně atraktivní disciplína, ale dneska už si můžeme jenom povzdechnout.
A když jsme u těch změn a novinek, co říkáš na novou disciplínu Kayak Cross?
Tady mi přijde, že ten sport si vůbec nestihnul projít nějakým vývojem, ale už ho budeme mít na olympiádě. Není ještě pořádně zažitý v propojení s vodním slalomem. Z trenérského pohledu je to od slalomu diametrálně odlišná disciplína, protože v Kayak Crossu je nejvíc limitující nastavení v hlavě závodníků. Vodní slalom bych popsal jako takový balet na divoké vodě – vyhnout se tyčkám, využít sílu vody, mít perfektní techniku, co nejlépe a nejrychleji sjet trať. Ale Kayak Cross je mentální souboj, musí tam být agresivita. A prostě jsou závodníci, kteří jsou na to dobří, tu hlavu na to mají nastavenou, a potom jsou osobnosti, které v danou chvíli trošku uhnou, nejdou do střetu, a to je vlastně ten nejvíc limitující aspekt. Ne to, jestli dokážeš jet rychle nebo nejlíp technicky.
Na olympiádě to nejspíš zůstane, protože je to moderní a údajně divácky atraktivní, ale třeba já to tak nevnímám, mně se na to nedívá dobře. Beru to, že je to další sport na divoké vodě, úplně jiný než vodní slalom, a já bych ho nikdy nedělal.
Nebojíš se, že by časem slalom zmizel a zůstal Kayak Cross?
Pevně věřím, že to nenastane, ale v dnešní době je strašně těžký říct, co bude. Já bych si třeba nikdy netipnul, že se na olympiádu dostanou nějaké počítačové hry. Ano, je to svým způsobem druh určitého umění, ale není to za mě sport. Každopádně z pozice organizátorů olympijských her pro to mám pochopení, přináší to peníze a spousta lidí to sleduje.
Už jsme probrali tvoje vodácké začátky a teď by mě zajímalo, jak jsi ty jako otec přistoupil k výchově syna a jeho vedení ke slalomu a závodění? Bylo hned od mala jasné, že to musí být šampion?
Ne, tohle tam vůbec nebylo. Spíš to tak nějak samo vyplynulo. Já jsem spoustu času trávil okolo vody a slalomu, manželka Marcela jezdila se seniorskou reprezentací jako fyzioterapeutka, a tím pádem se s námi kolem vody často motal i Jířa. Od mala viděl ty nejlepší závodníky jak naše, tak zahraniční.
Úplné začátky, kdy se učil na klidné vodě, aby vůbec dokázal jet rovně, s ním absolvovala spíš Marcela. Mě přišlo, že se bál a že ho to až tak úplně nebaví. Děti v útlém věku nechtějí dělat nic moc, spíš si tak něco zkusí a jdou zase za něčím jiným. Měl jsem názor, že když tě to nebaví, nemá cenu to dělat, a bylo mi to docela jedno. Ale Marcela to viděla trochu jinak, dokázala mu dát režim, udržela ho u toho a potom se to strašně rychle otočilo a najednou on tahal mě, abychom šli na vodu. Bylo vidět, že už je chycenej a baví ho to. A pak přišly i první úspěchy, což tomu samozřejmě dost pomohlo.
Kdy jste začali s opravdovým tréninkem?
Od nějakých třinácti let už trénoval v rámci mojí tréninkové skupiny s dalšími profesionálními závodníky. Ze začátku samozřejmě neměl výkonnost, ale dokázal se dotáhnout.
Hodně mu pak pomohl i pobyt v Kanadě, kde se ze slalomových kanálů dostal na obrovskou Ottawa River. Tam se naučil spoustu věcí a asi mu to i pomohlo ve vybudování jeho techniky, která je jedinečná a vlastně si ji vytvořil on sám takovým způsobem, aby mu co nejlíp seděla. Mně se na tom líbilo, že pozoroval nejlepší závodníky, ale nikdy neměl tendenci je kopírovat, našel si svoje cesty nebo jsme na tom pracovali spolu, aby dělal to nejlepší pro svoji váhovou kategorii, pro svůj somatotyp, a to si myslím, že je to hlavní, proč je dneska tak úspěšný. Určitě je třeba se od ostatních inspirovat, ale je potřeba hledat si to optimální pro sebe, a to dokázal.
