Jsou dvě skupiny lidí: jedni neustále něco ztrácejí a druzí to zase nacházejí. Mezi ty první patří většina vodáků, jimž končí brýle, fotoaparáty, telefony, hudební nástroje i lahve s vínem na dně řeky…
Do druhé skupiny patří David a David, dva moderní lovci pokladů z Vyššího Brodu, kteří tyhle předměty hledají. Troufám si tvrdit, že za šest nebo sedm let, co se lovením pokladů zabývají, mají dno řeky zmapované lépe, než leckterý eskymující vodák.
„Kdepak,” zavrtěl vesele hlavou. „Pro vlastní spotřebu, chápeš?”
Sledoval jsem je asi půl hodiny. Systematicky pročesávali dno, hmatem, očima, jen tak na nádech. Někdy zmizeli úplně pod hladinou, někdy se drželi rukama kamenů a jak šmejdili hlavou u dna, nad hladinu jim lehce vykukovala záda. Měl jsem tu čest vidět v životě pár utopenců a vypadali navlas stejně.
„Když už tam bagrujeme, tak to bereme všechno,” vysvětloval David. Aby v tom nebyl zmatek, byli Davidové oba. Taky dobře. „Bereme všechno, protože pod vodou nikdy nevíš přesně, co to je.”
„A dá?”
„Hádáte se o právo nálezné? Když něco vylovíte, patří to vám, ale dokážu si představit, že to majitelé špatně snáší…”
„Jednou mi připlavala krásná digitální zrcadlovka ve vodotěsném pouzdře, tak jsem ji vylovil a chvíli čekal na břehu, jestli někdo nepřijde. Za chvíli přiběhl úplně vyřízený chlapík. Na jednu stranu měl radost, že je foťák na světě a na druhou se ustaraně ptal, jestli mu ji vrátím…”
„A vrátil?”
„Podívej, byl to asi můj nejcennější úlovek, ale nejsme zloději.”
Zatímco jsme se bavili, můj kamarád provedl pokusný ponor na slepo. Vítězoslavně vytáhl – jak jinak – starou botu.
Předpokládám, že činnost obou Davidů může být mnoha lidem trnem v oku. Ale jen tak mezi námi, lovci pokladů pravidelně každý týden vytáhnou z řeky tolik skleněných lahví – lhostejno, zda plných či prázdných, že by jim vodáci měli sami platit.
Což vlastně nepřímo udělali. David, ten který se výlovem potopených pokladů zabývá asi od třinácti let, zalovil hlouběji mezi kameny a vytáhl na světlo boží nefalšovanou koženou šrajtofli. Už tam asi nějakou dobu byla, některé bankovky byly od kůže celé černé, ale všechny držely pohromadě. Dohromady to dělalo něco přes čtyři stovky eur.
„A já mám zrovna zítra devatenácté narozeniny!!!”
Tak to mi zvedlo náladu 🙂 Trochu nečekaný článek, ale pobavil. Mám s lovením taky svoji zkušenost, ale nedobrovolnou a nevím nevím, jestli se mám čím chlubit. No možná to na sebe taky někdy prásknu.