Na mořském kajaku po ostrovech Andamanského moře

Pomáhá mi vykládat věci; „Kam teda chceš jet?“, ptá se. Ukazuju mu ostrov Ko Libong, ležící odsud necelých pět kilometrů. „Ale to je přece strašně daleko! A přes moře!“, říká zděšeně. „Tady máš číslo a zítra zavolej, přijedu tě vyzvednout.“ Nedokážu mu vysvětlit, že nepojedu jenom těch pět kilometrů a že zůstanu trochu déle než do zítra.

O delším výletě po thajských ostrovech mimo civilizaci jsem přemýšlel už delší dobu, ale při plánování jsem se zatím nikdy nedostal přes výběr lokality – všechny thajské ostrovy ležící relativně poblíž pobřeží jsou zastavěné nebo jsou tak skalnaté, že na nich nejenom nejde postavit ani hotel, ale často ani vylézt z lodi. Zároveň jsem si ale moc dobře uvědomoval, že situace moc lepší nebude, a byl tedy čas se konečně rozhodnout.

Volba lokality byla obtížnější tím, že se chci celé dva týdny maximálně vyhýbat civilizaci a všechno potřebné vézt s sebou. Cílem je tedy cestovat jenom na kajaku a na noc si najít prázdnou, opuštěnou pláž daleko od lidí.

Ko Libong, ostrov mangrove a dugongů

Je už docela pozdě a první noc tedy spím ještě na pevnině. Druhý den brzy ráno balím veškeré vybavení do lodi. Tedy, pokouším se zabalit. Věcí mám hodně, ale váhou a objemem tvoří většinu voda, což je nezbytné – ostrovy jsou teď v březnu úplně suché. Kokpit kajaku dovírám jenom s největším úsilím, několik láhví vody končí společně s nepromokavou brašnou na foťák mezi nohama… Ještě že je stabilní počasí a nejedu daleko.

Na ostrově Ko Libong přijíždím na předem vyhlédnuté místo. První noc předznamenává, jak to bude celý výlet – celou pláž mám sám pro sebe, spím pár metrů od břehu, mám úžasný výhled na západ slunce a je tu naprostý klid… Idylu „vyvažují“ závěje plastů v mnoha podobách.

Ko Libong je v mnoha ohledech velmi zajímavý ostrov, jeho západní část tvoří podobně jako u jiných ostrovů v oblasti vysoké skály, střední a východní část je pak nízká a zcela plochá. Na severovýchodě se v národním parku rozkládá pláž s jemným, nádherně bílým pískem, lemovaná řídkým porostem nízkých stromů.

Východní cíp ostrova porůstá od severu na jih mohutný, téměř souvislý mangrovový les. Je maximální příliv a proplouvám porostem, nejsou zde jenom kanály mezi hustou spletí kořenů jako v jiných mangrovových oblastech, ale také osamocené skupinky stromů a samostatné stromy s mohutnými kmeny, je to jako proplouvat zaplaveným pralesem. Jiné mangrovové lesy jsou také úžasné, ale tohle je naprosto jiný zážitek.

Další zajímavost čeká poblíž jihovýchodního pobřeží. Tady porost mangrove přechází do široké mělčiny s bahnitým dnem, na kterém se daří husté mořské trávě, za kterou připlouvají stáda dugongů. Tito plaší mořští savci jsou vzácní a ohrožení a pozorovat je v jejich prostředí je fantastický pocit. Tedy, nevidím z nich moc, neboť většinu času tráví spásáním trávy u dna a jednou za pár minut vynoří nad hladinu čumák, aby se rychle nadechli, ale jsou všude kolem.

Jak se blížím k jihozápadnímu cípu ostrova, začíná od otevřeného moře foukat protivítr a zvedá nepříjemné vlny.

Západní pobřeží je skalnaté, s jednou malou pláží Hat Lang Khao na nejzápadnějším výběžku ostrova, u které stojí několik resortů a poblíž se rozkládá místní ves Baan Lang Khao, moře před pláží je ale mělké a porostlé korály.

Kromě této pláže se na západním pobřeží vystoupit na břeh moc nedá, o něco dál severně se rozkládá další pláž, je však relativně úzká a v podstatě po celé délce ji lemuje asi dva metry vysoký jílovitý sráz. Později odpoledne vítr ještě zesiluje a obeplout v těchto podmínkách celý ostrov, 31 km na jeden zátah, dalo docela zabrat.

Divoký Ko Muk

Mým dalším cílem je ostrov Ko Muk. Dramatické vysoké skály na pevnině na začátku mé dnešní cesty vystřídalo ploché pobřeží s dlouhou rovnou pláží s bělostným pískem, lemovanou řídkým porostem přesličníků. Tato oblast spadá do národního parku a pobřeží je tedy nezastavěné. Dosud poklidnou plavbu zpestří ústí řeky vytékající z mangrove; je odliv a proud řeky tedy dost prudký, zároveň vane silný západní vítr přímo proti pobřeží a v proudu řeky tak zvedá ostré, nepravidelné a zcela nečitelné vlny.

Písčitý mys na pobřeží jde jakoby naproti ostrovu Ko Muk a směřuje přímo proti jeho protáhlé východní špici. Na ostrov jedu za sílícího protivětru, naštěstí to jsou přes moře necelé tři kilometry.

Plochá východní část ostrova s ostrým cípem tvořeným krásnou pláží Hat Sivalai se postupně zvedá a na západě ostrova přechází do vysokých, kolmých skal.

Opuštěných pláží tu moc není, největší a nejkrásnější z nich, Hat Sai Yao na západním pobřeží, je zcela plná chatek a turistů.

Jednou z největších zajímavostí ostrova a hlavní turistickou atrakcí, za kterou se každý den sjíždějí stovky turistů, je laguna Tham Morakot, „Smaragdová jeskyně“, ukrytá v mohutném skalním masivu na západě ostrova. Ve skalní stěně, která se do výšky přes 100 metrů tyčí kolmo z moře, vede v úrovni hladiny desítky metrů dlouhý tunel, který končí v laguně sevřené dokonalým skalním trychtýřem. Jsem tady pozdě odpoledne, kdy davy turistů odjely, a na chvilku mám tedy lagunu sám pro sebe. Laguna je za vysokého přílivu nedostupná, neboť voda skalní tunel zcela zaplaví.

Bílé pláže ostrova Ko Kradan

Brzy ráno, kdy je moře nejklidnější, vyjíždím ještě dál od pobřeží, přes otevřené moře na ostrov Ko Kradan, přímým směrem kolem sedmi kilometrů. Je to úzký ostrov protáhlý od severu na jih, s korálovým útesem podél východní strany, kterou zhruba z poloviny lemuje nádherná pláž s bílým pískem. Na východním pobřeží jsou také všechny turistické resorty a kemp národního parku Hat Chao Mai. Západní pobřeží ostrova je vystavené větru a vlnám otevřeného Andamanského moře, je převážně skalnaté a jsou zde tři menší pláže, na které vlny a vítr přinášejí hromady plastů a dalšího odpadu až z Malajsie.

Pozdě odpoledne se nad pevninou začínají tvořit těžké bouřkové mraky, které po setmění pomalu houstnou a posouvají se nad moře. Obrovská černá masa zakryla celou oblohu severně od ostrova a zevnitř ji začaly prosvětlovat stovky blesků – je to fantastická světelná show tropické bouře. A já jsem moc rád, že to můžu sledovat z relativního bezpečí několikakilometrového odstupu.

„Píp,“ zahlásí mobil, když se po tomhle představení vracím k hamace, „na Nikobarech bylo zemětřesení a bylo vyhlášené nebezpečí tsunami“. Super. Naštěstí další zpráva, že „by to ale mělo být snad v pohodě“, mě naprosto uklidňuje. Při vaření večeře přemýšlím, jestli se mám teď za tmy stěhovat na kopec nebo doufat, že to opravdu bude snad v pohodě a popřípadě si připravit pár věcí, s kterými bych na ten kopec vyběhl. No, asi bych nestihl vyběhnout ani z hamaky. A jak přemýšlím, co bych mohl při tsunami snad stihnout, sáhnu rukou těsně vedle jedovaté mnohonožky, která se mlsně přišla podívat, co si to vařím. I na opuštěné pláži můžou být večery docela pestré.

Zatím skoro na každém místě, kde jsem spal, byla spousta zajímavých tvorů. První noc to byli červení mravenci, přesně ti, kteří agresivně útočí a koušou, i když jenom jdete kolem. Na dalším místě zase mraky komárů, jinde kolem mě chodili velcí varani a pobíhaly opice, kousek od hamaky jsem měl hnízdo zoborožců a jinde mě strážci parku varovali před hady. A tady jsou černí mravenci. Docela malí, slušní, nejsou nijak agresivní a nekoušou. Ale jsou neskutečně zvědaví a jsou jich tisíce. Na stromy, na kterých původně nebyl ani jeden, začali lézt těsně potom, co jsem si na ně zavěsil hamaku a přístřešek. Jsou na všech stromech, na kterých mám popruhy uvázané. Přes popruhy a lanka lezou na tropiko, které teď vypadá jako chlupatá černá houně, naštěstí přes moskytiéru se jich až na hamaku dostalo jenom pár.

Trosečníkem na thajských ostrovech?

Je možné i v dnešním Thajsku (cestu autor podnikl v roce 2019, pozn. red.) cestovat mezi ostrovy expedičním způsobem a vůbec se nespoléhat na civilizaci a turistickou infrastrukturu a dokonce se jí vyhnout, a to ještě na dva týdny?
 
Sám jsem byl překvapený, že to možné je, má to však několik důrazných ALE. Zásadní je samozřejmě výběr lokality, neboť některé ostrovy v zemi jsou naprosto kompletně celé zastavěné. Velký problém byl s vodou, která na konci období sucha nebyla na ostrovech prakticky vůbec a na přírodní zdroje by se nedalo moc spoléhat ani jindy, neboť dostupnou vodu si pro sebe stahují turistické resorty. Pro mě to znamenalo tahat s sebou desítky litrů vody a od půlky výletu jsem stejně musel vodu doplňovat v turistických resortech či v lodích, které jsem cestou míjel.
 
Při nocování ve zdejší přírodě je nezbytné počítat se všemi riziky, které pobyt v tropech přináší, k hlavním rizikům na pevnině patří jedovatý a potenciálně velmi nebezpečný hmyz a hadi, v moři potom jedovaté medúzy. Dalším významným nebezpečím jsou skleněné střepy, ještě ostré kusy skla jsem často našel na naprosto nečekaných místech; nezbytné jsou tedy dobré boty s kvalitní podrážkou.
 
Velmi důležité jsou také tabulky přílivu a odlivu.
 
Národní parky
 
Všechny navštívené ostrovy leží částečně nebo zcela v národních parcích. Vstupné je vybíráno pouze do laguny Tham Morakot na ostrově Ko Muk. Přestože se jedná o národní parky, jsou na některých ostrovech vesnice a mnoho soukromých pozemků s turistickými resorty, chatkami a kokosovými plantážemi.
 
Doprava
Vstupní branou do regionu je město Trang, ležící asi 40 kilometrů od pobřeží. Z pevniny jezdí na ostrovy lodě z několika přístavů, na ostrov Ko Ngai je hlavním vstupním místem přístav Pak Meng, na Ko Kradan a Ko Muk jezdí lodě z přístavu Kuantungku. Do všech těchto přístavů jezdí minibusy z autobusového nádraží v Trangu. V nejvyšší sezoně zde zastavují turistické lodě na trase z ostrovů Ko Phi-Phi a Ko Lanta dál na jih na Ko Lipe.

V protivětru na Ko Ngai i zpátky

Sezona se pomalu přesouvá k období dešťů a po včerejších nočních bouřkách se už od rána zvedají vlny a vítr. Další plánovanou zastávkou je ostrov Ko Ngai, kam by to odsud bylo necelých deset kilometrů, ale v tomhle počasí si přes úplně otevřené moře netroufám. I tak cestou zpátky na Ko Muk vítr ještě zesiluje a pak navíc trochu prší.

Na Ko Muku tentokrát spím hlouběji v lese a po trochu divočejší noci mě ráno čeká klidné moře a slibně se tvářící počasí.

Ze břehu vidím na Ko Ngai. Je to kousek, necelých deset kilometrů. Hmm, ale mění se počasí. Vařím snídani a dívám se na moře. Je přece škoda tam nejet… Balím, vytahuji loď na vodu a mířím na Ko Ngai.

Zajímavou zastávkou kousek před Ko Ngai je dvojice skalnatých ostrůvků Ko Cheuak, jejichž skalní stěny ostře vystupují z moře a voda u jejich úpatí má nádhernou, průzračnou barvu. Rozeklané skály severního ostrůvku se otvírají hlouběji do jeho nitra a nechávají mě na kajaku proplout do malé jeskyně a zastavit na maličké pláži skryté uvnitř.

Další odpolední bouřka opět hlásí blížící se příchod období dešťů a nestabilní počasí. Po několika dnech odpočinku na ostrově je čas k návratu. Počasí se opět změnilo a je zataženo, silný protivítr a ostré vlny a cesta zpátky na Ko Muk nijak příjemná není. Na malé pláži na severním pobřeží ostrova zastavuji na zaslouženou přestávku.

„Píp,“ hlásí mobil, když chytím signál, „jedu na jachtě na projížďku a vyzvednout tě, kde seš?,“ píše Henrik, norský kamarád, který žije nedaleko na pobřeží. Kdyby mi ta zpráva přišla o dvě hodiny dřív, mohl jsem si ušetřit nepříjemnou cestu v protivětru. Kdyby přišla později, mohl jsem ještě ujet těch posledních pět kilometrů na pevninu a celou trasu tak dokončit jenom na kajaku…