Po únorové a dubnové expedici si Martin naplánoval třetí moře – tentokrát s cílem obeplout chorvatský ostrov Rab za čtyři dny. Plán měl jednoduchý: 3 dny + 1 den rezerva pro všechny ty rozmarné větrné bohyně, které se v předpovědích objevují, jakmile se na radar dostane Velebit. Jak se termín blížil, předpověď začala černat jak páteční kafe a dvoudenní bora mu dělala vrásky, které by jinak sbíral až ve stáří.
Jako parťák jsem se mu do cesty připletl já – Vojtěch Dvořák. Ten, který ho před rokem učil, jak se nezabít na prvním moři. Slovo dalo slovo, padla úterní letenka na 23. září 2025 a bylo jasno – valíme na šest dnů, dva na přesun a čtyři na vodní blbnutí.
Původně jsme měli jet čtyři, ale nestabilní předpověď vyselektovala posádku tak, že zůstali dva největší optimisti široko daleko. Pondělní předpověď hlásila déšť, slunce, a nárazy 6–7 Bft až v neděli. S Martinem jsme se na sebe podívali, pokrčili rameny a řekli si: „Hele, nejsme z cukru. A i kdyby, tak se aspoň rozpustíme do moře, ne?“
Martin léto strávil laděním fyzičky a technická příprava byla tradičně jeho veliká radost – všechno nastavit, poladit, přeměřit… Mapy studoval jak student před státnicema. Projel si každý čtvereček pobřeží Rabu, aby měl v ruce plán B, C i Z. Za Velebitem totiž vítr občas předvádí psí kusy, které ani cirkusák nezvládne. Já se párkrát podíval na mapy.com, kde ten Rab vlastně je a všechno jsem nechal na Martinovi. Ten vytisknul mapy, nahrál si trasy do hodinek, podle leteckých map vyselektoval i pláže a místa na kempy. A pečlivě se připravil i na rádiové spojení a jeho volací znak ZIZALA, ZIZALA mě vždycky pobavil.
V chorvatské Stinici už bylo jasné, že nám hvězdy fandí. Po noci v autě jsme naložili věci do lodí a vyrazili. Obloha dramaticky temná, na hladině jemná česačka větru – no prostě romantika jako z plakátu, jen s trochou adrenalinu.
Po svižném traverzu jsme šlápli na Rab a první zastávka byla kouzelná plážička se zurčícím potokem. Geologie Rabu je jako otevřít krabici čokolád – nikdy nevíš, jaký tvar či barvu dostaneš, ale vždycky je to super. Cappuccino v San Marinu nám dobilo baterky a pokračovali jsme dál.
Déšť a vítr nás pak nahnali pod skalní převis, kde jsme si dali oběd s výhledem na rozzuřené moře. Já si podmínky pochvaloval – takový „standardní úterý na Baltu“. Martin měl co dělat, aby ho to neprotočilo jak točené pivo.
K večeru jsme našli malou závětrnou zátoku u kaple sv. Nikoly. Bouřka dorazila přesně podle jízdního řádu, ale spalo se překvapivě dobře.
Ráno nás vítalo sluncem a mráčky, a protože jsme byli rychlí jak formule, napadlo mě přidat plánovaný přejezd na ostrov Dolfin – Delfíní ostrov. Triple espresso napůl v kajaku a po chvíli nám bylo jasné, že Rab dáme ne za čtyři, ale za dva dny. No bóže – aspoň víc prostoru pro dobrodružství.
A tak jsme pokračovali stylově – kolem Lunu až do zátoky Furnje, kde borovicový háj voněl jako parfém „Letní dobrodruh“.
Další den jsme si střihli 16km přejezd k pevnosti Svetojanj a pak jsme si zajeli na kafe do Žigljenu. Stavbaři na břehu nás neměli úplně v lásce, ale tři Ožujska udělaly své – najednou jsme byli „jejich zlatí kajakáři“.
Zátoka Vela Luka byla prostě top. Místo jako z jiného vesmíru. Sedm divů světa v jedné kapse. Uvařili jsme véču, protáhli nohy a šli spát.
Pak přišel fantastický protivětrný přejezd pod Velebity. Krásné vlny, absolutní soustředění a mozek vyčištěný jak po meditaci. Fotky nula – tohle se prostě nefotí, to se žije.
V Kremenjači byla voda studená jak čerstvá zima. To jej tak, když se mísí sladká, ale studená voda z hor s tou slanou. Výsledek je takový bezový sirup a hrozná ledárna tzv. brakická voda. Já za hrdinu jsem do toho vlezl a Martin coby věčný realistický konzument Birellu si ho na tomto místě chladil v moři – všechno tedy v absolutní rovnováze.
A protože se nám nechtělo končit, prodloužili jsme si to ještě o jeden večer. A dobře jsme udělali, protože ranní 18–20 uzlový protivítr nám dal závěr, na který se nezapomíná. Hodina boje s živly a Martinovo současné kajakářské maximum. Prostě bitka a v hlavě nádherně vymeteno. Ani obraz ani zvuk.
Nakonec Martin zavolal vysílačkou Rijeka Radio, potvrdil konec plavby a poděkoval klukům za servis. Na břehu jsem ho přivítal s nataženou rukou a pohledem, který jasně říkal: „Ty vole, tohle bylo fakt skvělý!“
A bylo. 120 km mořského pádlování, přijatelné teploty, větru, slunce, deště, vln, nekorektního humoru a přátelství.
Příhodu o tom, jak jsme cestou narazili na ponorkou U-333 Trautenau, si nechám na jindy.
Díky, Martine
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
KRÁTKÁ A ZÁBAVNÁ HISTORIE OSTROVA RAB
Ostrov Rab je jeden z nejzelenějších ostrovů Chorvatska a historie tu sahá dál, než by jeden uhádl z lehátek na pláži.
První lidé tu žili už v pravěku, ale největší boom přišel za Římanů, kteří ostrov nazvali Felix Arba – „Šťastný Rab“. A měli pravdu – kdo by tu šťastný nebyl? Ve středověku byl Rab oblíbeným městem obchodníků, pirátů i poutníků. Ano – pirátů, takže se klidně můžeš chlubit, že jsi kajakoval po vodách, kde kdysi někdo řval „Mor ho!“. Rabu se vyhnuly velké epidemie i války, a tak si ostrov zachoval úžasně středomořský ráz, spoustu zeleně a typické románské věže, které jsou dnes symbolem ostrova. A malá perlička: Rab je oficiálně rodištěm svatého Marina, zakladatele San Marina. Ano – toho státu. Dnes je Rab ostrovem slunce, borovic, písčitých pláží a pohodového tempa, kde se zdá, že čas plyne tak nějak… líněji.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
