Paddleboardovo horský výlet do Rakouska

Za deště kotvíme naše auto v noci poblíž nasedačky na Teichl. Jsme jen kousíček od obydlí, tak se snažíme nesvítit a tvářit se nenápadně, až na to, že při přesouvání všeho bordýlku na přední sedačky se nám dvakrát spustí blikačky…

Středa je náš první pádlovací den. V plánu je Teichl. Danča má obavy, aby neměl moc vody po deštích a po cestě na nasedačku nás zaujme menší potůček Dambach, který není popsaný v kilometráži a určitě nemá vodu každý den. V hlavách se rodí myšlenka jet prozkoumat tenhle kousek a dát jeho prvosjezd na paddleboardu, možná prvosjezd vůbec. Projíždíme Windischgarsten, kde prohlížíme, jestli je vody dost a shledáváme jej sjízdným a vhodným na rozpádlování. Obtížnost potoka je do WW I. Jedeme ještě kousek nad městečko Edlbach k mostku, nad nímž je již vody málo. Tady nafukujeme boardy a začínáme plavbu.

První přenáška začíná zhruba po 500 m nad stupněm, který rozhodně nemá dost vody na to, aby se dal skočit bez rozbití si kokosu. Ke svému překvapení vylézáme v ohradě s koněmi, a tak pro jistotu jdeme svižně pryč. Další přenáška dropu je asi po 100 metrech, tentokrát ji komplikuje neprostupná džungle. Dále následují mírně tekoucí pasáže, pár jezů, které přenášíme, někdy lépe, jindy obtížněji, a které nebyly ze silnice vidět. Následují kamenné stupínky do 40 cm. Dambach je na nás za nízké vody hodný, přehledný, jen je občas potřeba jet na klekačku, aby se nezadrhly flosny. Zhruba po dvou hodinách plavby po asi 2,5 km přistáváme ve městě nad jezem, po kterém se potok zavírá do navigace a následuje soustava jezů a i proto se rozhodujeme zde skončit, jsme dost vyčerpané přenášením. Vodočet pod mostkem ukazuje 40 cm, potok by rozhodně snesl vody trochu více, ale zhodnotily jsme jej vhodný pro neadrenalinové jezdce, kteří chtějí zažít expediční pádlování. Ale popravdě kvůli častým přenáškám bych podruhé nejspíš nejela, ale i takové oběti musí nastávat, abychom si řekli, tudy ne. Danče je zima a tak se nezdráhá doběhnout pro auto. Já se zatím ve vodáckém oblečení se zavřenýma očima povaluji na trávě a v jedné paní tak budím dojem, že jsem se asi přitopila. Zastavuje své auto a běží se mě zeptat, jestli jsem v pořádku. To už přijíždí Danča, rychle balíme a jedeme za město spáchat něco k obědu.

Při vaření jsme si dopřály i hudbičku, ale Astřička po tom, co chceme odjet zabliká všemi kontrolkami a ani nevzdechne. Voláme o pomoc do Čech a ujišťujeme se, že to bude baterkou. Jsme za městem, a tak nezbývá nic jiného, než obejít chalupy v okolí a vyžebrat startovací kabely. K našemu překvapení ve 4 hodiny nikdo ještě nemá auto před domem. Konečně jedno nacházíme, zvoníme na zvonek a paní ochotně volá manžela. Ten bere i souseda, který má kabely v autě, vyjede autem z garáže – á tedy vyřešena záhada, kde jsou všechna auta, a míříme si k našemu autíčku. To startuje hned po připojení a s poděkováním se můžeme přesunout k horní nasedačce Teichlu ve Spitalu. Tam shledáváme již nízký stav a proto na další den plánujeme tůru do hor a jedeme najít spací místečko. Hned u silnice v Pyrnpasu jsme našly spací místo v lomu. Dáváme auto tak, aby na něj nepadaly šutry, počteme si v knížce a dobrou noc.

Po dvou dnech chození v horách, kde jsem si užili spoustu legrace se v sobotu brzy budíme, ale přibrzďuje nás déšť. Brzy ale s chutí vyrážíme k nasedačce na Teichl k most v Pichlu. Danča si oblékla neoprenky naruby a bundu obráceně – to však zjistila až na řece. Zpočátku bylo koryto docela suché, hodně se drhlo, postupem ale přítoky dodávaly více vody a říčka se sevřela do soutěsky ze slepence. Řeka byla hodně technická, i proto byl výlet velmi náročný. Už zpočáku se mi podařilo naštípnout list pádla, naštěstí ale držel. Jízda nám celkem šla, až na pár vyběhnutí z prkna, když se drhlo. Nad jezem už jsme byly celkem vyčerpané a já Danče slíbila, že už brzy budeme vystupovat, jen co se skály rozestoupí a bude přístup k silnici. Bohužel následovaly další skály a nemožnost výstupu. Padlo i pár slz a utěšování, ale nakonec jsme úspěšně vystoupily u mostu ve St. Pankratzu. Poslední brek těsně před vysedačkou. Celková délka plavby 11,5 km a čas cca 4,5 hod, ale docela makačka. Prkna jsme schovaly do křoví a vypravily se na stopa. Začalo pršet, a tak jsme se schovaly v budce. Střídavě jedna nebo druhá vybíhala ven. Pak déšť ustal a tak obě vylézáme ze skrýše na stopa. Jedno auto přibrzdilo, ale projelo dál, pak se náhle vrací a obrací před námi. To je podezřelé, chlapík navíc vypadá dost divně, smrdí cigaretami a lihem a auto je jen třídvéřák. Přesto nasedáme a Danča se zděšeně ptá, jak se vzadu posunuje sedačka, aby se dalo zastavit. Klidným hlasem jí odpovídám, ať se nebojí, že mám s sebou vestu s nožem, ha na co všechno se nehodí. Zdvořile s pánem konverzuji, naštěstí nejedeme daleko a konečně vyskakujeme. Hurá zpátky pro boardy a přejezd na Steyer. Ani tady nám nedělá problém najít si pěkný kempovací plácek u řeky, ještě véča a brzo do postele načerpat dalších sil. Nutno ještě dodat report o černé díře – prostor za sedadlem spolujezdce, který zázračně držel výbornou teplotu piva, zato pohlcoval věci z okolí, které jsme hledaly.

V pondělí ráno jsme se rychle vykopaly, šlo to hezky bez deště a rozhodly jsem se ještě podívat se k vyvěračce Steyeru (tak proto je Steyer tak ledový, ale krásně čistý). Cestou jsme narazily na oboru s jeleny. A pak už hurá na nasedačku – zvolily jsme parkoviště pod přítokem Krumme Steyeru a zatímco Danča hlídala boardy, já jsem si dojela dolů a pak se proběhla po pěkné cyklo a běžecké stezce a obhlédla terén. Nastoupily jsme na vodu a od začátku to pěkně teklo, skoro všechno se dalo objet bez drhnutí, peřejky střídaly úseky rychle tekoucí vody. Musíte také včas vystoupit, abyste nejeli vodopád, ale to jsme si pojistily dostatečně. Danča hodila jen jednu krysu při výjezdu z vracáku – asi špatnej náklon. Jízda byla rychlá, proto jsme se rozhodly pro second run double fun, ale ještě se po cestě zastavily na nákup ve Špáru. Paní prodavačky na nás koukaly jak na zjevení, snad kvůli tomu, že chodím naboso?

Na druhé kolo vyrážíme ještě výš, konkrétně z Dietelgutu, kde byl potůček ještě fakt suchoň a vrbičkárna. Naštěstí jen pár prvních desítek metrů, pak se již s vydatným přítokem dalo vklídku jet. Peřejky, zatáčky, nad jezem nás dohání deštík, před kterým jsme se snažily ujet. Jez se přenáší. Pod ním bylo opět pekelně sucho, šoupeme se tedy korytem asi půl kilometru po šutrech a slyším za sebou Danču sprostě nadávat, když projíždí pozadu mezi šutry. Konečně přítok a naše nasedačka z první jízdy, to už frčíme rychlou jízdu dolů. Na vysedačce chválíme řeku i sebe za výkon a Danča jede stopem pro káru. Do půl hoďky je zpátky a zatím do aprílového počáska vysvítá slunko a já konečně můžu do plavek. Danču vzal autem nahoru místní lovec – nejdřív jsem se lekla, že lovec žen, ale prý vysoké, je jí tu hodně. Vybalujeme jídlo a vaříme na benzíňáku rýži. Prochází skupinka dětí s maminkami, překvapeně nás obklopují a diví se, co to vyvádíme. Připomíná mi to děti z východních zemí, kde na vařič koukají jako na vymoženost. Ale tady je to naopak a spíš jsme pro ně neandrtálci. Dále se zastavuje ještě jedna paní a diví se, na čem že jsme to připluly. Taky prý zná Prahu, zbytku konverzace rozumím tak napůl a proto jen zdvořile kývu hlavou. Od nerušené siesty nás opět vytrhává déšť, který nám připomíná, že jsme v horách. Přesouváme se na vyhlídnuté spací místečko poblíž pramene v lese a zahajujeme večírek. Začíná krápat a je slyšet hlas sýčka, docela stísněné atmosféře nepomůže ani mihnutí se čehosi kolem auta. Jelen, srnec, nebo obří zajíc? fantazie utíká… asi máme halucinace.

To co nás v úterý ráno probudilo rozhodně nebyla modrá obloha, naopak nad námi visela deka, z které mrholilo. Místo výšlapu do hor měníme plán a rozhodly jsme se přejet do druhého údolí a dát deštivý pádlovací den. Cestou jsme se ještě stavily na informacích, kde jsme schrastily pěkné prospekty, mapky, které by se bývaly hodily dřív, ale neva. Po cestě déšť ještě zintenzivněl, ale předpoveď na odpoledne zněla jasno. Mířily jsme na řeku Alm, ten se ale dole svou hnědavou barvou Danče vůbec nelíbil. Uklidňovala jsem jí tím, že nahoře už bude čistější a průtok menší. A jak popisovala kilometráž, skutečně z jezera vytékala průzračně čistá voda. Na hrázi, kde měla být nasedačka a hned za ní první nesjízdný jez visela cedulka, že nasedání je o dvěstě metrů níže, ale na to jsme ohled nebraly a naskočily si to těsně pod hráz. Po zhruba těch 200 metrech na mě zablikala karta foťáku, že je plná, a tak jsem se ještě proběhla k autu pro druhou, ale to na mě zase začala blikat vybitá baterka, tak snad ještě něco vydrží. Říčka začala příjemně uhánět z kopce, s mírnými peřejkami se klikatila mezi horami. Jednou jsme přenášely zapadaný úsek, dál už byla cesta volná. A ejhle, po raním slejváku se nám proklubala modrá obloha. Vody bylo dost až po druhý jez, který všechno sežral a následovalo opět brodění suchým korytem. Po několika km se údolí otevřelo, a pod, za této vody nesjízdným, stupněm se uklidnila a rozlila do štěrkoviště s plážičkami. Byly vidět i pstruzi a zleva přitékal vodopád.

K odpočinku nás přilákala plážička s dřevěnými palmami, které vybízely k focení. Po odpočinku nalézám na prkno, ale co to nevidím. Dvě piva pokrytá kalem, jako kdyby Alponoš (Krakonoš v Alpách) věděl, že nám došly. Bereme je s sebou a pádlujeme k dalšímu suchému jezu. U čtvrtého jezu plavbu zakončujeme a já jdu na stopa pro auto. Délka plavby cca 8 km za 2, 5 hod. Za chvilku se vezu se starší paní, která mluví pěkně spisovně německy a konverzujeme o řasách v jezeře. Taky jsem jí říkala, že jsme přijely na paddlebordech, ani se moc nediví, prý to děti jezdí na matračkách. Po vyzvednutí parťačky se přesunujeme na jezero, odhazujeme svršky, dáváme si pohodičku v plavkách, fotíme se konečně na sluníčku a zbyde čas i na koupačku. Pan porybný nás ještě stíhá upozornit, že v šest se musí opustit jezero. Na večeři se přesouváme opět na parkáč na nasedačce u hráze, vybalujeme vaření, a hned je u nás náš známý porybný, že tady vařit ne a ukazuje nám na stolek u něj na dvorku. Nemá cenu se s ním hádat. Stále nám nosil vodu, jako číšník v restauraci a zvědavě okukoval náš kulinářský výtvor. Při mytí nádobí nám ještě vnucuje warm wasser, i když říkáme, že je to ok. Pak nás ještě pozoruje z balkonku, jak balíme Astřičku na další cestu. Opět jsme našly luxusní místečko na spaní, tentokrát s plážičkou a vybudovaným hrazením na chlazení piv, kam si dáváme odležet naše úlovky. Takže na zdraví Alme.

Výlet je úspěšně u konce, cesta se samozřejmě neobešla bez malého bloudění, ale na hranicích nám stále z auta vyhrává hlasitá hudba. Češi vracející se z dovolených na nás dvě roztančené v autě hledí úsměvně, někteří si ukazují prstem. Tak jsme tady.