Na krátký rozhovor, který nakonec nebyl až tak krátký, jsem ulovil Pavla Šálka, zvaného Ešus, který je místopředsedou Asociace vodní turistiky a sportu (AVTS), organizace, která už několik let velmi úspěšně hájí práva vodáků na českých řekách. Pojďte Ešuse poznat nejen jako „pana místopředsedu“, ale taky jako vodáka.
Ahoj Ešusi. Než se dostaneme k AVTS, zajímalo by mě, jak ses vlastně dostal k vodě? A co byl impulz k tomu, že tě chytila na celý život?
Ahoj. K vodě jsem s dostal přes dětské letní tábory Pérovny Hostivař. Bývávaly v rekreačním areálu této firmy, na břehu velkého rybníka v Jevanech u Prahy, a k vybavení patřily dřevěné pramice, v té době taková klasika. Jelikož vedoucí odmítli mít tábor vedený jako klasický pionýrák, ale hráli si na moře Černého delfína, byli jsme na těch pramicích denně. Dalším stupněm tohoto tábora byl puťák na pramicích, obvykle na Lužnici anebo na Vltavě. A tam mne chytla tvrdá dřina při pádlování, večery u ohně a vůbec taková ta táborová parta. Navíc tam byli vedoucí, co uměli na vodě perfektně jezdit. Teprve dlouho po těchto táborech jsem zjistil, že jezdili vodu taky v oddílu Bohemians Praha.
A pak to byl anglický drsný film Zálesák, kde jsem viděl, jak se jezdí s kánoí po divoké řece. No a pak jsem uviděl Čeňkárnu, divokou řeku na Šumavě.
Jak si dostal přezdívku Ešus?
To je jednoduché, jmenuji se Šálek, takže Esšálek neboli zkráceně Ešus. Mám tu přezdívku už od mala. Napřed jsem kvůli tomu jako dítě zuřil, ale pak jsem pochopil, že mi tak říkají lidi, se kterými je mi moc dobře, a dneska mne zná mnohem víc lidí jako Ešuse nežli nějakého Šálka.
Někde jsem se o tobě dočetl, že jsi „škodič“. Co si pod tím mám představit?
Zažil jsme na vodě v Bohemce partu lidí, která na sebe vymýšlela různé boudy a pastičky. A nejen v Bohemce, ale i mezi dalšími oddíly. Docela se mi to zalíbilo, protože vymyslet skutečně dobrou kulišárnu dá vždycky práci, ale ta legrace okolo je neskutečná. Sám jsem byl samozřejmě taky často terčem srandiček, občas mi visela loď někde na stromě, a v Itálii se mi dokonce houpala na sloupu osvětlení fotbalového stadionu. (směje se) Takže člověk musel umět taky občas nějakou tu škoďárníčku přijmout. Zároveň jsem ale věděl, že lidi, co si na mně tyhle „zlomyslnosti“ vymýšlejí, jsou ti první, co člověku v případném průšvihu pomůžou.
V roce 2015 jsi od Českého svazu kanoistů získal ocenění Osobnost vodní turistiky, které se každoročně uděluje v rámci ankety Kanoista roku. Za co to tehdy bylo?
Osobnost roku pro mě tenkrát byla za to, že jsem se dal dohromady s Petrem Ptáčkem a že jsme se v roce 2010 rozhodli, že uděláme něco s nárůstem počtu utopených lidí na našich řekách. Vymysleli jsme tři stupně zabezpečení jezů, od cedulí, přes prvky sebezáchrany až po přípravu záchrany pro hasiče – kotevní prvky, výstupní žebříky atd. Podařilo se nám tyto věci prosazovat na jednotlivých povodích a skutečně se povedlo snížit roční počty utonutí na řekách z hrozivých 16 na 3-4 lidi za rok. Takže za tohle. A taky za dlouholeté pořádání závodů a vodáckých splutí na Hameráku.
Hamerák jsi pořádal opravdu dlouhá léta. Nechybí ti to?
Hamerák pro mě je a zůstane srdcovka, protože když se v roce 1990 Bohemka skoro rozpadla (pořádali jsme tehdy VTJZ Doubrava, Labe a k tomu splutí Botiče), a v oddíle jsme zůstali tři, dali jsme si za cíl zachránit dospělý oddíl, jezdit na vodu autobusem a opět uspořádat celostátní akci pro ostatní vodáky. A všechno jsme to postupně dokázali. Základem byl ten autobus. Najednou se do oddílu vrátili bývalí bohemáci a naše mládež měla s kým jezdit. Ten autobus totiž pomáhá utvořit partu. Někdo se o zájezd postará, ostatní v loděnici zapadnou do busu, a užívají si pohody.
Hamerák je ale samozřejmě spousta práce, příprav, organizace, a není to pro jednoho člověka. Je k tomu potřeba cirka stovka lidí. I když jsem ředitelování předal, při organizaci pomáhám dál. Takže jsem ho úplně neopustil. To předání bylo plánované, protože člověk prostě stárne a pohodlní.
Během života (i během pořádání Hameráku) jsi mohl vidět, jak se vyvíjejí vodácké akce, respektive české vodáctví. Jak tento vývoj vnímáš?
Vývoj vodáctví vnímám tak, že jsme dokázali na vodě snad najít společnou řeč, že přestaly takové ty půtky mezi svazy, oddíly, půjčovnami atd. Samozřejmě vždycky budou rozdíly mezi různými akcemi, třeba Český pohár vodáků (ČPV) se spíš blíží ke sportovnější vodě, kdežto různá otevírání a zavírání řek, anebo akce půjčoven pro veřejnost, spíš osloví lidi, co si v létě vyjedou na otevřence na vodu. Právě ta pestrost a široký záběr akcí je na vodní turistice podle mne to krásné. Každý si může vybrat akci dle svých možností a umění.
Pojďme se ještě vrátit k té větší bezpečnosti na jezech. Pověz k tomu něco víc. Je to přece velký úspěch.
V roce 2010, kdy jsem byl ve výboru ČSK VT, jsem dostal fotku jezu ze Sázavy, kde ve šlajsně byla železná tyč, která nebyla shora při nájezdu vidět. Kdo by tam najel, namotal by se na ni. V tu chvíli jsem se dost naštval a začal zjišťovat, co a jak by se s tím dalo udělat. Nakonec se ukázalo, že to tam dali lidé z povodí, a že se tím měřily počty ryb, co proplují šlajsnou. Dohodli jsme se tehdy na řešení a dostali možnost se realizovat na Českém Šternberku. Spolu s už zmíněným Petrem Ptáčkem jsme dali dohromady ty tři stupně nápadů na zabezpečení jezu a Petr tam spolu s Vodáckou školou záchrany připravil v létě velkou předváděcí akci záchrany spolu s hasiči.
Nakonec tohle všechno vyústilo v zabezpečení mnoha jezů a nakonec i ve vznik AVTS, protože jsme potřebovali sjednotit vodáckou veřejnost, sportovní svazy, dětské organizace, a do stanov si přitom dát taková ustanovení a cíle, která by nám, třeba na rozdíl od svazů, umožnila vstupovat do jednání na úřadech a bránit zájmy vodáků.
Naším cílem je to, aby řeky zůstaly řekami, aby lidi měli z vody radost a i zážitky, ale aby se na našich řekách přestaly stavět smrtelně nebezpečné jezy, a ty, které už jsou postavené, aby se na nich udělala taková opatření, která by rizika utonutí minimalizovala. Aby řeky zůstaly tím, čím byly odjakživa, aby se na nich dalo jezdit, aby sloužily lidem i k rekreaci.
Jaké byly tvé osobní důvody pro vstup do AVTS?
Do AVTS jsem vstoupil, protože je to jediná organizace, která dokáže velmi účinně obhajovat vodácké zájmy na všech úrovních státní správy. A taky proto, že doufám, že se díky působení AVTS vrátí kultura lidí na vodě tam, kde byla, nežli se ježdění na vodu stalo masovou záležitostí, že prostě oslovení vodák se nebude rovnat opilec v lodi.
Jaká je tvoje role v AVTS?
Jsem místopředsedou AVTS. Vyjadřuji se na žádost jednotlivých projektantů k zamýšleným úpravám jezů, takže jsou to takové spíš technické věci jako umístění schodů, cedulí, vyjadřuju se k profilům propustí, k zabezpečení jezů cedulemi, občas to obnáší také výjezdy na osobní jednání na úřadech.
AVTS už dosáhla mnoha úspěchů. Jaké jsou podle tebe zatím ty nejlepší?
Největším úspěchem AVTS je to, že jsme vstoupili do povědomí všech podniků povodí a úřadů. Že na povodích pochopili, že naše práce zlepšuje podmínky pro provozování vodní turistiky. To samé nastalo i u části projektantů, takže část projektů dostáváme k připomínkování ještě před tím, nežli s tím jdou na úřady. AVTS si dala za cíl hájit zájmy vodáků, protože ježdění na vodě patří dle vodního zákona mezi oprávněné využití povrchových vod, ale do doby naší iniciativy a vzniku AVTS tohle zůstalo pouze na papíře a zájmy vodácké veřejnosti nikdo nehájil, protože žádná z vodáckých organizací se nemohla účastnit jednání o vodních stavbách na vodoprávních úřadech, protože kdyby se tam přihlásila, tak by byla z jednání vyloučena, zatímco AVTS vyloučena z jednání o využití povrchových vod být nemůže.
Samozřejmě za úspěch považuji i to, že se nám možná podaří iniciovat vytvoření jednoduchého peřejnatého úseku na Otavě, který by měl nahradit stávající nebezpečný jez.
AVTS taky dokázala vyjednat podmínky povolení ke splouvání Bílého Labe, velmi divokého, ale krásného vodáckého úseku v srdci Krkonoš. Jak se díváš na tento úspěch?
Z Bílého Labe mám samozřejmě velkou radost. Nejvíc asi proto, že si tam otestujeme, zda lidi dokážou dodržet nastavená pravidla hry, která jsme ve spolupráci s KRNAPem vytvořili. Já sám na Bílé Labe nemám, takže na něj nikdy nepojedu, ale jsem rád, že se to povedlo pro jiné.
Kde vidíš Asociaci za pár let?
AVTS vidím jako organizaci, která umí prosadit zájmy vodní turistiky. A nejen turistiky, ale i dalších vodáckých sportů, protože hájíme zájmy všech vodáků. Chceme sice, aby se lidi na vodě netopili, ale na druhou stranu chceme, aby si lidi na vodě i užili v peřejích a vlnách a aby řeka zůstala především řekou.
AVTS za pár let by měla být stejně respektovanou organizací ze strany úřadů, jako jsou jiné spolky, například rybáři. Vidím ji jako organizaci, která sdružuje vodáky různých zaměření, sportovce, rekreační vodáky, výrobce vodáckého vybavení, půjčovny, dětské organizace atd.
A už jen poslední rychlá otázka. Jaká je tvoje nejoblíbenější řeka a proč?
Těžko říct jenom jednu, v srdci jich mám uloženo několik z různých důvodů. Určitě Lužnice, protože byla moje první. Určitě Otava, protože „Čeňkárna“ je prostě naprostá vodácká paráda. Ze zahraničních je to třeba Isère nebo některé řeky v Norsku. Prostě jej jich víc.
Ešusi, moc díky za rozhovor. Hlavně za čas, který sis na mě dokázal najít. Tobě i AVTS přeju do dalších let mnoho sil a zasloužených úspěchů.
AVTS – Asociace vodní turistiky a sportu
Ing. Fr. Janečka 511, Týnec nad Sázavou, 257 41
datová schránka: 7uu6urd
www.avts.cz
in**@av**.cz
tel.: 732 638 330
AVTS můžete podpořit v její činnosti finančně, a to dvěma způsoby. Buď se stanete jejím členem a budete platit pravidelné členské příspěvky, nebo zašlete finanční příspěvek na projekt Zachraňte vodáctví v ČR.
