Po stopách Santa Clause

„Mámo, podej mi blembák, já musím na vodu“ – oznamuji své choti podepřen oboustranně fofr-klacky. V ten moment jako bych slyšel paní Müllerovou. „Co tam budou dělat, vždyť nemohou chodit!“ Má odpověď v podobě, že ruce mám obě funkční, se ztrácí v úderech berlí o schody.

To co je jindy při oblékání normální rutina, se při potížích stává nadlidským úkolem. Navléci těsný neopren na nohy je opravdu boj. No co, zaujímám polohu ležícího střelce a v křečovitém výrazu Meresjeva morduju na bolavou nohu neopren. Sovětský člověk sice nejsem, ale jak jde o vodu, vše jde stranou. Po čtvrthodinovém úsilí vítězím. Obě nohavice mám natažené na nohou. Včíl to snad půjde. Celou vrchní výzbroj dávám v čase, který rozhodně nepatří do kategorie vrcholných, ale jsem připraven.

Libor přijíždí načas. Než kluci naloží loď a vše potřebné, nasoukám se do auta. V loděnici je už hodně veselo. „Nazdar Švejku, máš na těch fofr-klackách řetězy?“ „Na, dej si krapet fridexu, ať Ti nezamrznou hokejky.“ Už to, že je člověk mezi kamarády, které delší dobu neviděl, je značnou úlevou od bolesti. Drtiče mrazu v podobě frťanů se však snažím minimalizovat. Musím přeci vidět na cestu a řídit plavidlo. Nasedáme do vyhřátého Santabusu a frčíme do místa startu naší plavby. V busu je tak veselo, že není slyšet motor. Ve Rtyni na nás čekají další účastníci. Místní děti a omladina zaujímá strategická místa pro pozorování všech našich činností. Za ty roky již vědí, odkud je na vše nejlepší přehled.

Po návratu domů trpím s bolavou kyčlí jako pes. Přesto nenechávám na sobě nic znát. Ta bolest za setkání s kamarády na vodě rozhodně stála zato.