Na útesu naproti už se rýsují polorozpadlé kovové konstrukce a v zátoce nalevo míjíme monumentální stavby a štoly bývalého železného dolu. V duchu se připravuju na zklamání, až za tím útesem na nádherné pláži s mořskými narcisy uvidím stát nový hotel s označením „Private Beach“.
Ale po chvíli pádlování mi padá kámen ze srdce – pláž je tu téměř nedotčená a vypadá jako před 12 lety, kdy jsme tu byli naposledy.
I když tak jednoduché to taky není…
V brzkém odpoledni jsou na ní v podzimním slunci rozloženi turisté z minimálně dvou lodních zájezdů na „opuštěnou pláž“ a přes areál železného dolu sem vede cyklostezka. Sami tu tedy rozhodně nejsme. Prozkoumáváme ještě okolní zátoky, ty jsou na tom ale podobně. Tak zatím sedíme na břehu a snažíme se z naplavených oblázků vydolovat ty malé tyrkysově modré kamínky chryzolitu, co se tu občas najdou.
Jak se sluníčko začne sklánět k masivu Monte Capanne a vzduch rychle chladne, lidé jako zázrakem mizí a my máme tuhle úžasnou pláž jen a jen pro sebe. Večer zpíváme dlouho do noci u našeho ohně ze třech svíček a spíme rozloženi za veliké kameny, které aspoň trochu chrání před větrem.
Jsme na jižní straně ostrova Elba a dnes je to první den, kdy jsme nemuseli celý den bojovat ve velikých vlnách vyfoukaných tramontanou – severním větrem, který už týden terorizuje Toskánské ostrovy. Vlastně jsme se sem na jih zdrhli schovat.
Elbu jsme samozřejmě chtěli obeplout, jako jsme to udělali už dvakrát předtím. Vychází to totiž docela pěkně na týden – když se chcete občas koupat a sem tam zajít na kafíčko. Ale počasí si jako obvykle dělá, co chce. Vlny byly vidět už na trajektu do Portoferria. My jsme začali ještě pár zátok na sever od něj, kde jsme v prázdném kempu mohli dokonce zdarma zaparkovat.
Bylo jasné, že jakmile vystrčíme čumáky ze zátoky, bude to mazec. A ty situace po noci v autě s narychlo naloženým kajakem se zásobami na týden se nám pořád tak nepříjemně opakují… Ale dohoda je nakonec přejet jen za první mys do nejbližší zátoky, kde by měly být dvě plážičky vhodné pro naše dnešní ubytování. Pořádně to houpe, pádlovat se dá – jen na těch plážích dnes opravdu nebudeme zkoušet přistát. Pomalu se blížíme k městu a hotelům, a tak jsme lehce nervózní, kde vlastně strávíme noc. Stíny už se prodlužují, když objevujeme dlouhou uzoučkou pláž za větrem naproti prvnímu hotelu. Naskládáme kajaky bokem, a když po večeři slavíme Aleškovy kulatiny, naproti přes zátoku najednou zazáří ohňostroj – tak proto jsme měli doplout až sem! Oslavenec to má se vší parádou.
Po ranním koupání vyrážíme znovu do vln. Zaprvé – rychle přepádlovat zátoku Portoferraio. Spousta trajektů a protivítr. Některé lodě nám troubí přímo za zadkem, jako by nás chtěly pořádně prohnat. No, máme to za sebou. Zadruhé – dojet v bočních vlnách na Capo Andrea. Můj Nordkapp boční vlny moc rád nemá, a tak pádluju, co to dá, ať to moc dlouho netrvá.
Občas čekáme, abychom se posháněli po moři a potvrdili plán, ale přímo u Capo Andrea už se čekat nedá. Dno je tu mělké, vlny mlátí do skal a odrážejí se jedna přes druhou. Prostě jeden velký chaos.
Projedeme kolem, ale dva pádleři nám chybí, vracíme se tedy alespoň kouknout, jestli jsou v pohodě. Naštěstí jsme to vybojovali všichni a po třech hodinách bez pauzy míříme na nejbližší pláž odpočívat. Je tu spousta lidí, ale taky dobré kafe a točené pivo – co si přát víc.
V září je tma brzy, vyrážíme hledat nocleh. Tahle zátoka je do Elby pořádně zakousnutá, takže i když fouká přímo do ní, daří se nám najít klidnější místo – celkem hezkou pláž, přes kterou vede naučná stezka. Na tabulích se říká, že tu někde chodí želvy klást vajíčka. Želvy sice nikde nevidíme, ale je tu nafoukaná hromada drobných žahavých medúz, takže plavat a šnorchlovat se tu dá jen s největší opatrností. Se soumrakem přestanou chodit pejskaři a turisté a my hrajeme na kytaru a koukáme na hvězdy. Projel nad námi obrovský světelný vlak – vypadal jako ufo, a pláž je rázem o něco strašidelnější. Radši jdeme spát. V noci navzdory předpovědi zesiluje vítr a hodí se čepice i „teplé spodní prádlo“.
Den třetí. Vítr nelehá, ba právě naopak znovu zesiluje. Dneska to tedy bude oříšek. Plánujeme přejet napříč do Marciana Mariny a odtud dál až k severozápadnímu mysu pod nejvyšší horou Elby – Monte Capanne. Tam severní pobřeží končí a na tom západním by to už mělo být lepší.
Ráno nastrkáme svačinky do kapes, aby byly při ruce, kdyby nebylo kde přistát, a vyrážíme. Trápím se se zaseklým skegem, ale když vidím, že ostatní ujíždějí, vyrazím rychle za nimi. Aleš pádluje solidárně se mnou (kdyby něco) a zbytek skupiny skáče po vlnách kus před námi.
Přejeli jsme už dvě třetiny zátoky do Marciany. Vlny jsou pořádné, občas už se ani nevidíme, a i když dneska nejedeme úplně bokem na ně, vyžaduje pádlování maximální soustředění. Zvlášť když se vlny sem tam nepříjemně zalomí.
A najednou je to tu. Někdo vepředu se prásknul a plave. Celé skupina ukázkově reaguje, podle možnosti otáčí a jede na pomoc.
Zkoušeli jste někdy nasednout ve vlnách zpátky do kajaku? Není to nic snadného ani na klidné vodě. Nejjednodušší je vyeskymovat, ale když se to nepodaří, může z toho být pořádný problém. Pádluju směrem ke skupině a s napětím sleduju, jak kluci přidržují prázdný kajak ve vlnách. Záchranáři skvěle pomůžou a náš plaváček je zkušený horolezec, takže to dává napoprvé. Prostě „klobouček“ všem. Než k nim stihneme dojet, jsou zpátky v lodích.
Je ale vidět, že takhle to dál nepůjde. Jedeme k nejbližšímu břehu. Záchranná akce a přistání v surfu na pláži s velkými šutry nás stálo dost sil. Kajaky jsme trochu otloukli a všichni jsme pořádně vymáchaní. Adrenalin nám ještě stříká z uší, pak přichází únava.
Pomalu se vzpamatováváme u svačiny a řešíme co dál. Čeká nás pobřeží, kde to bude zřejmě vypadat ještě o dost hůř než včera u Capo Andrea. Dneska fouká o dost víc a pasáž bez přistání je mnohem delší. A tak docházíme k závěru, že nejlepší bude odsud zdrhnout. Třeba na jih. Stejně jsme tam chtěli dojet, ne?
Ale ouha – z téhle pláže jinudy než přes soukromé pozemky cesta nevede, a i když nám jeden místní Mnichovan nabídne pomoc, portáž s kajaky si přes jeho schody do orlího hnízda nějak nedovedeme představit. Raději ještě jednou nasedneme v surfu a přejedeme asi kilák na nejbližší přístupnou pláž, i když pádlování s 50 litry vody v kokpitu není nic moc. Postupně s větším či menším štěstím přistáváme u pláže mezi slunícími se dovolenkáři. Seženeme taxík a vydáme se pro auto. Když po dvou hodinách přijedeme zpátky, zjišťujeme, že budeme muset naprosto všechno odnosit asi 500 metrů na parkoviště, pokud nechceme dostat astronomickou pokutu. S kamerou se vyjednávat nedá, a tak nosíme až do západu slunce.
A pak rychle kousek na jih, hledat kemp u vody. První už je zavřený, druhý od vody oddělují dlouhatánské schody, další má plno, v posledním je volno, ale je tam prý rezervace… Už je tma, a tak zkoušíme ještě kemp na konci slepé cesty, kde se nad námi náhodně přítomný majitel slituje. Přidělí nám velký plac na štěrku u záchodů. Vybudujeme si jeden velký spací pelech mezi autem a vozíkem s kajaky, naházíme do sebe večeři a padneme do spacáků.
Je krásné slunečné ráno a nefouká! Nádhera. Kemp je opravdu u pláže, takže balíme rovnou do kajaků, domlouváme parkování a konečně máme cestou po moři čas koukat kolem sebe. Za tu dobu, co jsme tu nebyli, toho na skalnatém pobřeží přibylo opravdu hodně. Všude jsou apartmány, hotely a soukromá sídla, zátoky plné lehátek a vyhrazených ploch.
Ale Elba je pořád stejně krásná. Útesy mají každou chvíli jinou barvu, jak se mění geologie. Přece jen se na Elbě vyskytuje polovina „šutrů“ celého světa. Je tu i spousta zeleně na kopcích, krásné čisté moře, pláže plné barevných oblázků a trollích ocásků. Sice to tu letos neobeplujeme, ale pořádně si to užijeme.
Úplňkovou noc pod dolem, kde se železo těžilo už za doby Etrusků před dvěma tisíci lety a kde nefunguje kompas ani mobilní síť.
Pádlování směrem zpět na západ u ostrůvků, jeskyní a rozpraskaných útesů poloostrova Lancony, kde se pěstuje skvělé víno.
Večerní slunce, ve kterém jsme zahlédli párek delfínů, než jsme zaparkovali na uzoučké pláži pod vysokým útesem tak blízko civilizaci, že jsme čekali až do tmy, než jsme si dovolili rozložit spaní pod širák do měkké mořské trávy.
Na pláži za labyrintem ostrůvků, kde jsme odpočívali a svačili ve stínu bunkrů a opevnění.
A nakonec i na poslední spací plážičce pod vysokým útesem, kam jsme dorazili unavení a vymrzlí po dlouhém pádlování proti odpolednímu větru. Sluníčko nás tu zahřívalo až do večera, a když zapadlo, bylo ještě dlouho do noci teplo z vyhřátých proužkovaných kamenů.
Týden na Elbě uplynul, jako by ho odfoukl ten neodbytný severní vítr, který se každé odpoledne převalil přes vysoké elbské hory. Najednou jsme pádlovali zpátky do kempu, balili věci a pili poslední espreso. Užívali jsme říjnové slunce, dokud nás nenabral večerní trajekt směrem na pevninu. Z Elby nás vyprovázel pomalu ubývající měsíc a siluety hor poblíž mysu Cavo.
A na tohle místo, na tu černou pláž na západním pobřeží i na tu bílou u Porto Azzurra se prostě přijedeme podívat zase někdy příště.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
