Že prý je to moc daleko a nikomu se nechce sedět v autě tolik času pro tak krátké pádlování. To byly odmítavé argumenty na pádlovací akci na 3 dny do Tessinu. Když mi Vojta psal v sobotu odpoledne, jak prozevlili celý den v nějaké trubce u Kopáče, kdy průtrž mračen ne a ne skončit, právě jsme vylézali v krátkém z Verzascy a hledali stín, jelikož se na obloze nenašel ani mráček.
Je fakt, že v ten víkend kluci v Čechách smahli velice zajímavé věci, ale přeci jen české řeky máme za rohem. Neznám pádlistu, který by litoval tak zdařilého pádlování, nicméně to se vždy pozná až po akci. A tak jsme se vydali do Tessinu s Marťasem ve dvou. Naložili kolo pro případný přejezd a vyrazili za nechutného počasí směr Locarno.
Vyrazili jsme v devět večer, u Verzascy to zapíchli kolem páté ranní. Probudil jsme se ráno za krásného počasí a vodočet v Lavertezzo ukazoval nějakých 25m3/s. Na rozpádlování jsme si dali horní Verzascu. Ne tak náročnou vodu dokonale doplňovalo nádherné počasí a krásná Švýcarská příroda. Stopování nebývá problém, ale kolo je jistota – konečně je pádlování komplexní záležitost s procvičením celého těla.
Po rozpádlování jsme se respektujíc dopravní předpisy vydali na pravý přítok Verzascy ve městě Brione a to Osolu. Dodal bych, že jsme byli s Marťasem v Tessinu prvně, takže všechny řeky byly pro nás velkou novinkou. Osola měla dle našeho názoru vodu ideální. Na nástupním místě pro střední část jsme potkali partičku švýcarských němců, kteří tuto řeku také neznali, takže jsme nasedali v ideálním počtu 6 pádlistů.
Kluci z Německa byli nesmírně fajn, nicméně ne všichni měli ideální lodě na takovouto řeku a jejich častým přenášením jsme byli zvikláni na tzv. bots – jak říkali – boat on the shoulder. Každopádně atrakcí nám Osola připravila mnoho v podobě různých průskoků, slidů a dropíků.
Dalším cílem byla řeka San Bernardino. Na tuto perličku jsme se hodně těšili. Informací jsme ať už z článků H2Omaniaks, nebo od Snížáka měli vcelku dostatek. Vydali jsme se na nasedačku horní části – ta snese více vody, než část spodní.
Pod mostem u Ponte Casletto jsme shledali řeku zřejmě sjízdnou, nicméně hledali jsme nasedačku na spodní úsek. Všude ji popisují krapet jinak, každopádně po silnici směrem proti proudu řeky je to odpočívadlo po pravé straně cca 0,5 km za vesničkou Rovegro. Vedou tam schody až dolu k řece.
Ve všech článcích bylo psáno, že na spodní úsek je ideální stav 3-5 m3/s. U širokého jezu jsme dlouho přemýšleli nad tím, kolik má skutečně řeka vody. Vylekal nás článek od kluků z H2O, jak z řeky utekli na nějakém šíleném místě, když měla moc. Soutěska, ze které se nedá vylézt, s pár místy, co nelze obnést.
S velkým respektem a zvláštním pocitem né úplného vědomí, co nás čeká, jsme na řeku nasedli. Zřejmě měla vodu nakonec optimální, jelikož nikde nenastal žádný problém, ale mezi soutěskami jsme proplouvali s obrovským očekáváním, co si pro nás řeka připraví za zatáčkou. Jakmile člověk projede jedním těžším místem, už se to veze a jen jsme si užívali tuto přírodní krásu.
Za 3 dny jsme nasedli 6x na řeku a i když jsme byli jen 2 a nepouštěli se pochopitelně do žádných průserem vyhlížejících záležitostí, pádlování jsme si maximálně užili. A až si zase někdo bude klepat na čelo, že takhle daleko na 3 dny nejede, vystřelím ho na Mars.
Ahoj Vory
___
Bezva článek 🙂 Akorát, z Bernardina jsme kvuli velké vodě neutíkali, psal jsem právě o tom krkolomnym výstupu na konci u toho vysokýho jezu, že je lepší lézt nahoru po cestě, co je u rybářského domku ještě před jezem, po levé straně. Jinak vodní stav jste asi měli ten ideální doporučovanej, my jak to jeli s klukama z CZDRC za větší vody, odhadovali jsme 7-10kub a když se podíváš na fotku: http://www.h2omaniaks.com/novy/wp-content/myfotos/xtreme08/piemont0802.jpg tak je tam voda o víc než půl metru výš než na té vaší.