HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Řeka Rio Maraňon — Zlatý plaz peruviánských And

Řeka Rio Maraňon — Zlatý plaz peruviánských And

Maraňon je známý jako „Grand Canyon And“. Hory se tyčí 3000 metrů nad kaňony hnědě zbarvené řeky a místní obyvatelé žijí tradičním způsobem života po desetiletí.

Kaňon Maraňonu je protkán stezkami spojujícími malé osady a vesničky, na celém 500 km dlouhém úseku řeky je však jen pár mostů spojujících oba břehy. Převozy na voru z balzového dřeva jsou každodenní rutinou stejně jako realita odlehlosti od civilizace a dlouhá cesta k nejbližší motorizované cestě.

Sin Represas!“, jedna z mnoha cedulí, které potkáte u řek jižní Ameriky. Volně by se dalo přeložit jako „Bez přehrad!“. Bohužel se zdá, že přehrady jsou momentálně v kurzu, a tak se různé vlády a státy snaží protlačit maximum těchto vodních „děl“.

Rio Maraňon je jednou z posledních volně tekoucích zdrojnic Amazonky, spojující vysoké peruánské Andy a amazonské nížiny. Každým rokem za velké vody řeka unáší tuny sedimentu z andských výšin do nížin Amazonky. Tento sediment se v nížinách usazuje a je důležitou součástí tropického pralesa. Zkrátka prostředí jak vystřižené z románu o Peru. Vysoké hory, drsná příroda a tradiční způsob života.

Bohužel Maraňon je v ohrožení stavbou skoro dvaceti (!) přehrad na celém svém toku. Přehrady nejenže hrozí změnou celého ekostystému, ale nenávratně ohrožují život vesniček a místních závislých na řece po celém jejím toku. Což jsme si byli osobně ověřit právě na našem pádlovacím tripu.

Devátého listopadu 2017 se scházíme s dalšími vodáky v Huanchaco, malém městě na severu Peru. Celkem nás je čtyřiadvacet, z dvanácti zemí z celého světa. Skoro všichni se známe, jde o smíšenou partičku kajakářů a guidů z Norska a jejich kámošů.

Typická krajina údolí Maraňonu
Typická krajina údolí Maraňonu

Celý tenhle nápad začal před více než půl rokem. Vlastně ještě v Chile mi Gigo s Paolem říkali, že se chystají na Maraňon. „Maraňon? Cože?“ ptám se a nechávám si od Giga popisovat úžasnou scenérii údajného Grand Canyonu And, který si okamžitě získal mou pozornost. Řeka vypadá zajímavě a jde o podnik, na kterém jsem vlastně nikdy nebyl. Spousty kámošů a dva týdny na řece.

Je jasné, že nepůjde o žádnou divočinu, ale můj plán na podzim je stejně Peru, a tak si říkám, že bych mohl sjezdit, co se dá, a pak vyrazit sem. Gigo nejdřív plánoval celkem malou skupinu, ale jak to tak bývá, brzy se nám osazenstvo začalo rozrůstat, až nás najednou bylo dvacet čtyři. Podíl na tom měl určitě i Gigo, který je mezi pádlery hodně oblíbený.

Přes dvacet lidí na dva týdny na jedné řece. V tu chvíli mi bylo jasné, že půjde o dost speciální akci. Ačkoliv se všichni známe, tak během sezony všichni tvrdě makají, takže konečně bude možnost se líp poznat a strávit společně super dva týdny na úžasném místě. Nakonec nás tedy jede jedenáct kajakářů, dva nákladní rafty, kataraft a jeden normální raft.

V Huanchacu jsme se zdrželi pár dní, tak akorát na pár párty, vyzvednutí lodí a nakoupení všeho proviantu, načež nás čekala cesta autobusem přes Andy až do městečka Chagual. Hned během nočního příjezdu je nám jasné, že bude vedro. Minimální teplota 25 stupňů v noci se stává normou a začínáme si zvykat.

Po úvodní zkušenosti s teplotou je nám jasné, že během dne bude ještě rapidně stoupat, a tak hned první den začínáme brzo. Všechno zabalit a zorganizovat tolik lidí ve stoupajícím horku a za přihlížení početné skupiny lokálů není přece jenom jednoduchá ani rychlá práce. Navíc během balení zjišťujeme, že jeden z raftů má v sobě díru, a tak nezbývá než všechno znovu vyložit, opravit člun a zase naložit. Po několika hodinách na břehu máme konečně hotovo a můžeme vyrazit.

Posádka raftu si užívá vlny
Posádka raftu si užívá vlny

Už po několika kilometrech za Chagualem řeka opouští silnici a zavírá se do hnědočerveného kaňonu lemovaného skalami a nekonečným množstvím sukulentů a kaktusů. S tím docela koresponduje i teplota vzduchu, která začíná být brzy nad naše síly. Řeka naštěstí poskytuje osvěžení a odpolední vítr k naší radosti snižuje okolní teplotu, která kolem poledne dosáhla až na 40 stupňů! Většina Chilanů je s teplotou celkem v pohodě, ale pro nás ostatní, co trávíme nejteplejší měsíce roku v Norsku, jsou tyhle teploty jako ze science-fiction. Ještě že máme ten Maraňon.

V prvních dnech je řeka relativně klidná a teče svižně kamenitou pouštní krajinou. Skály jsou lemovány obrovskými kaktusy, které tu skoro nahrazují stromy, a jednou za čas mezi nimi vyčnívá vysoký kmen balzovníku. Balza je jedním z hlavních produktů zdejší krajiny. Z tohohle lehkého dřeva místní vyrábějí vory, které používají už po staletí ke splouvání Maraňonu a jako převoz z jednoho břehu na druhý. Později se v suché krajině místy objevují oázy stromů. Vyrážíme hned do jedné z prvních, které potkáváme, a vítají nás relativně nízko zavěšená manga. Nejenže jich je spousty, ale zároveň jsou zralá.

Od té chvíle se manga stávají každodenní součástí našeho jídelníčku. Přijet ke břehu, prohlédnout stromy, nasbírat zralá manga a máte desert, svačinu, občerstvení… prostě na jakékoliv jídlo dne si vzpomenete. K mangovníkům se později přidává ještě cukrová třtina a kokosy, ale jenom manga nás vytrvale provázejí celé dva týdny skoro v každé zátočině. K mangům se taky váže legenda z knihy Peruánského spisovatele Ciro Alegria. Indiáni z hor se prý mangům v údolí vyhýbali jako čert kříži, protože podle jejich legend z tohohle ovoce pramení malárie. Nás to zas tolik netrápilo a vzhledem k všudypřítomnému vedru byla manga vítaným osvěžením, malárie nemalárie.

V prvním týdnu cesty navštěvujeme město Calemar. Malou vesničku na svahu přímo nad řekou, kde spisovatel Alegria žil na začátku 20. století a ve svých knihách poutavě popsal život místních lidí. Cestou do vesnice míjíme prudká políčka s kokou a jak jinak, spoustu mangovníků, ze kterých místní děcka sestřelují plody přímo podomácky vyrobenými praky.

Co nás asi čeká dnešní den?
Co nás asi čeká dnešní den?

Rafty jsou relativně pomalé, a tak je necháváme samovolně plout a sami trávíme část odpoledne ve stínu mangovníků povídáním s místními, kteří jsou po počátečním ostychu velice otevření.

Celkově byla interakce s místními vždycky velkým zpestřením. Malé vesničky, obklopené kokovými políčky, ovocnými stromy a záhony se zeleninou byly většinou plné rozesmátých dětí a přívětivých dospělých. Během doby co s nimi povídáme a žvýkáme lístky koky zapíjené místním čajem, se snažíme zjistit, co vlastně vědí o budovaných přehradách a jak případná stavba ovlivní jejich životy. Při zmínce o přehradách jejich úsměvy většinou nahradí vrásky starostí.

Do většiny vesnic nevede žádná silnice a přístup k nejbližšímu městečku často vede po strmé klikaté pěšině, které je schůdná jen s pomocí oslů a koní a cesta i tak trvá mnoho hodin. Na tom se také odráží informovanost místních. Většina jen krčí rameny a vypadá dost bezradně, ale o projektech vlastně pořádně neví nic. Bohužel ve spojení s budováním přehrad na Maraňonu je mnoho vesnic v akutním nebezpečí zatopení, a tedy i totální likvidace. Místní, kteří tam žijí po generace, jsou bezradní a v podstatě i bezmocní a vystěhování je pro ně noční můrou, protože nemají kam jít. Na druhou stranu většina přehrad ještě nebyla schválena, a tak doufáme, že koková políčka ve stínu mangovníků budou v údolí Maraňonu vidět i po nadcházející roky.

Jeden z farmářů se nás snaží zastavit vedle svého obydlí v zátočině hlubokého kaňonu. Hlasitě gestikuluje a mává mačetou, což se dá vyložit různě. Nakonec se ukazuje, že si chce popovídat, a nabízí nám cukrovou třtinu. Váhavě souhlasíme a on se po pěti minutách čekání vrací zpátky a táhne tři velké tyče plné cukru a vody. Napadá mě, jak to dostaneme do kajaku. Krátká zkouška ukazuje, že třtina je tak těžká, že neplave, a tak volíme různě úspěšné způsoby transportu a po několika ztrátách se nám daří třtinu zlomit a strčit do lodí. I tak máme dostatek třtiny pro dvacet lidí.

Gigo nejdřív plánoval malou skupinu, ale brzy se sazenstvo začalo rozrůstat, až nás najednou bylo dvacet čtyři
Gigo nejdřív plánoval malou skupinu, ale brzy se sazenstvo začalo rozrůstat, až nás najednou bylo dvacet čtyři

Během prvních pár dní si zvykáme na rutinu dne pro celý zbytek výletu. Ráno sbalit kemp, přidělat všechno na rafty, naplánovat den a vyrazit na vodu. Vodu většinou filtrujeme z přitékajících potoků, což sice zabírá dost času, ale na druhou stranu nabízí možnosti zábavných setkání. V jednom případě nám skupina děvčat přinesla náruč plnou ovoce a varovala nás před pumou, která jim v okolí vesnice zabíjí domácí zvířata. Prý si za posledních pár měsíců odnesla více než dvacet koz. Rozhodujeme se, že příští noc radši budeme spát na druhém břehu.

Na Maraňon v tomto období máme málo vody. I místní si stěžují na horko a nízkou vodní hladinu, a tak je většina peřejí menších, než by údajně měly být, ale v druhém týdnu našeho putování řeka nabývá na gradientu a síle, a tak nechybí i několik rozplaveb a prohlížení. Velká voda nám pak už ani neschází.

Vzhledem k tomu, že na řece trávíme skoro dva týdny, máme i dost času prozkoumat okolní přilehlé kaňony a úžiny. Plavání v křišťálově čistých potocích a výlety do hlubokých úzkých postranních kaňonů se stávají vítaným zpestřením času na řece, stejně jako hledání zřícenin a pozůstatků po Incích.

Maraňon je opravdu Grand Canyonem Jižní Ameriky. Pouštní řeka protéká nádherným kaňonem, ve kterém útesy někdy ční skoro kilometr nad hladinu. Část z Chagualu po proudu je až na pár výjimek splutelná pro kajakáře, kteří si jsou jistí na WW III (bráno podle našeho stavu vody). Maraňon je opravdu víc dobrodružství než jen river trip. Místní lidé jsou velice přívětiví a řeka střídá po dva týdny peřeje s klidnou vodou s nádhernými výhledy. Pokud máte možnost, jeďte se tam podívat, snad se podaří tuhle nádhernou řeku zachovat.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: