Řeky, které se už nesmí

Naší nejznámější „zakázanou oblastí“, kde divoká voda bývala pro mnoho vodáků hlavním lákadlem, je Šumava. Kvůli ochraně přírody jsme ztratili možnost pádlovat na Vydře, Modravském a Roklanském potoce, částečně na Řásnici, a hlavně na Křemelné, snad nejkrásnější šumavské řece. Modravský potok je snad sjetý, ale dostat se na něj byl i dříve problém. Podobně tomu bylo s potokem Roklanským, i když tam vedla na hraniční rotu cesta. Ten se výjimečně povedl, ale málokdy. Oba potoky nejsou obtížné, WW II s jedním či dvěma místy do WW III.

Křemelná

Pramení severně od Pancíře a teče opuštěnou krajinou ke svému soutoku s Vydrou, s níž tvoří Otavu u Čeňkovy Pily. Horní tok nebyl vodáky nikdy objeven, není příliš obtížný (snad jen místy) a jedná se o typický šumavský potok s hnědou rašelinnou vodu. Od soutoku s Prášilským potokem to už začne být zajímavější. Na vodu můžeme dát buď na mostu před soutokem, nebo na Prášilském potoce v samotných Prášilech. Nejprve se rychlým proudem vine šumavskými slatěmi, aby po necelých šesti kilometrech vytvořila krátkou balvanitou kaskádu, za vody dobře průjezdnou. Pak se opět uklidní a charakter si zachová až ke Stodůleckému mostu. Pod ním se koryto sklápí a přibude balvanů. Krása opuštěného údolí je až neuvěřitelná. Závisí na vodě, za nižší vody je to technická jízda, za vysoké vodnatá alpská řeka s vlnami a válci. U soutoku s Plavebním potokem je válec přes celou řeku, lépe je sjízdný vlevo. Obtížná místa se stále střídají a zřejmě nejtěžší je v zatáčce před soutokem s Vydrou, za velké vody několik za sebou následujících válců, které je lépe nejet středem. Celých 16 km je zážitek. Voda v Křemelné bývá na jaře, závisí na tání sněhu, někdy je to v dubnu, někdy začátkem května, a pak samozřejmě po deštích. Voda dokáže velmi rychle stoupat i klesat, je-li z deště.

Tetovsko-Vchynický kanál, dnes technická památka, který převáděl vodu z Vydry do Křemelné pro plavení dřeva, protože dřevo po Vydře dále plavit nešlo. Svého času se také jezdil a nejzajímavější jeho částí byl skluz pod Rokytou, kde kanál na úseku asi 100 m teče opravdu z kopce a na konci zvýšeného spádu je ostrá zatáčka vlevo. Za vyšší vody tady občas někdo vyjel až na břeh, nezvládl-li to.

Byla ve vojenském hraničním pásmu a součástí VVP Slunečná, takže normálně se nesměla. Jezdívala se jako perlička na akci Týden Šumavských řek počátkem května. Když byla dobrá voda, jezdilo se všechno, co na Šumavě teklo. Pokud bylo sucho, tak se taky hoblovala týden jen „Čeňkárna“. Na této akci se vždy podařilo vyjednat s vojáky výjimku na splutí Křemelné. Občas se to povedlo i jindy, když se na Stodůlkách nestřílelo (tady byla dopadová plocha VVP). Abychom si spluli alespoň kousek, zajelo se ke statku (dnes Sedlo), lodě se dotáhly přes louky k řece a sjelo se posledních necelých 5 km.

Úsek od Modravy k Antýglu byl také perlou jarního sjíždění řek na Šumavě. Krátký, dobře přístupný a nebyl-li strom, tak i relativně bezpečný. Jen ta ledová voda (vždyť Modrava leží v 1000 m nad mořem). Nasednout na Roklanském potoce bylo jednodušší. Na kraji lesa se řeka sklopí a pospíchá přes kameny, válce, za vyšší vody vlny, k nejobtížnějšímu místu „esíčku“ (dnes je rozvalené velkou vodou a je jednodušší). Tady v roce 1967 zůstal Jirka Fiala, který zvrhnul, vyplaval, a už ho kamarádi nerozdýchali. Na pravém břehu má pomníček, u kterého vodáci každý ročník Týdne šumavských řek na jeho památku zastavovali. Po vyhlášení NP Šumava byl pomníček mnoho let téměř zapomenut. Pod esíčkem se řeka mírně uklidní a za chvíli jsme u rechle, jezu, kde vlevo odbočuje Tetovák. Pod jezem je řeka klidnější, obtížnost klesá až k WW II a koryto je širší, tento úsek potřebuje více vody, je-li odváděna kanálem. Před kempem na Antýglu se řeka téměř uklidňuje, jako by chtěla nabrat sílu na nejobtížnější část k Čeňkově Pile.

Úsek pod Antýglem se dříve běžně nejezdil. Kdo šel kolem pěšky, ví proč. Ani teď by nepatřil k běžně sjížděným tokům. První ho sjel Honza Šebesta z Hrádku u Sušice někdy začátkem 80. let. Sám si na to vyrobil kajak tak, že slaminoval dvě dna nosných kajaků, vyřízl díru pro límec, a získal tak jednu z prvních „kríkovek“. Tehdy to jel nadvakrát, protože je lepší mít jinou vodu pro úsek k Turnerce a jinou pro dolní úsek k Čeňkárně. Jeho následovníci to už na plastu jezdí kontinuálně, jen to občas bývá dražší, může to být až za 5000.

Malá říčka, také zvaná Travná Vltava, pramenící u Pomezního vrchu a tekoucí přes klauzuru u Hliniště a Salcerův mlýn do Teplé Vltavy jako její pravostranný přítok. Sjízdnost, jako u ostatních šumavských řek, na jaře nebo po deštích. Přestože je krátká (zajímavý úsek je 2 km), stojí za splutí. Dnes teče po hranici NP Šumava a také se na ni nesmí. Na vodu se dávalo na klauzuře nad mostem v Hliništi. Hned po výtoku se Řásnice sklápí a mizí úzkým korytem v lese. Kaskáda u Salcerova mlýna, kde řeka teče mezi skály či velké balvany, má esovitý tvar a je nepřehledná, zvláště objeví-li se strom. Mlýna si většinou ani nevšimnete, a už hledáte lávku v Řásnici, od které se lodě většinou vytahovaly vlevo na silničku od Vlčích jam. Splouvat je možné ale až do Vltavy, kde se řeka kroutí v meandrech, vlny a kameny tu už nenajdeme.

Oblast Šumavy ale není jedinou vodácky „mrtvou zónou“. V roce 2000 byla oblast Českého Švýcarska vyhlášena Národním parkem a vodáci se museli rozloučit s Kamenicí.

Také Krkonošský NP „sebral“ vodákům několik divokých úseků horských řek. Většina z nich se ale dříve prakticky nejezdila pro svou velkou obtížnost. Nejcitelnější ztrátou je tak zřejmě Labská soutěska. Ta už zůstala jen pro závody a otázkou je to, jak dlouho ještě. Pro úsek od přehrady Labská na Kukačku je možno získat individuální povolení, pouští-li přehrada dostatek vody. Výjimku pro organizované vodácké akce se pro tento úsek zatím vyjednat nepodařilo.