HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Honza „Rotťák“ Rott – Brzy jsem objevil, že tekoucí a divoká voda mě bude bavit víc než klidná

ROZHOVOR: Honza „Rotťák“ Rott – Brzy jsem objevil, že tekoucí a divoká voda mě bude bavit víc než klidná

V zimě jsme byli s Rotťákem v Chile a já jsem už věděl, že spolu budeme dělat rozhovor do letního Pádlera. Naplánovali jsme si, jak se v klidu sejdeme u piva, a čím víc toho vypijeme, tím vtipnější bude naše povídání. Nakonec jsme se potkali „jenom“ před novou prodejnou Paddleboardshopu u loděnice Kotvy Braník a dali si každej jednu malinovku… Rozhovor ale vznikl, vtipnej byl a tady ho máte.

Ahoj Rotťáku. Jako obvykle nebudeme začínat od konce. Ty a voda. Kdy to začalo?

Ahoj. K vodáctví jsem se dostal tak, že táta byl vedoucí vodáckého kroužku v Plzni, takže voda k naší rodině tak nějak patřila. Na první Čeňkárně jsem byl ještě u mámy v břiše. Od útlého dětství jsem pak jezdil na různý turistický akce hlavně na kánoích – Vltava, Otava, řeky okolo Plzně. Něco jsem si zažil taky s Matyldou, kterou měl táta přes oddíl k dispozici a jel na ní třeba Jenisej v Rusku. Moje úplný začátky tedy byly porcelán na kánoi a pomocník při nafukování Matyldy. (směje se)

Kajak jsi nezkoušel?

Občas mě posadili do placky, ale z toho jsem vypadával, protože to na mě zatím bylo pořád dost velký. Táta je truhlář, tak mi dokonce vyrobil malý dřevěný pádlo.

Naučil ses to nakonec?

Než jsem to stihnul, sběhnul jsem od pádlování k windsurfingu a taky jsem začal jezdit na plachetnici. Ve 12 letech jsem zůstal už jenom u toho windsurfu.

Do kdy ti to vydrželo?

Zhruba do pětadvaceti, ale občas se svezu i teď, jen už to není každý víkend jako dřív.

Na windsurfu na vlnách raději skáču než jezdím. Můj oblíbený trik je Backloop / F: archiv Rotťák
Na windsurfu na vlnách raději skáču než jezdím. Můj oblíbený trik je Backloop / F: archiv Rotťák

Předpokládám, že od windsurfu vzešly i paddleboardy.

Je to tak. Někdy v roce 2009 přitáhnul Patrik Hrdina mezi naši komunitu pár pevných paddleboardů. Že na nich můžeme jezdit, když nebude foukat. Já v tu dobu měl asi pět prken na kite a windsurf a nechtěl jsem si pořizovat ještě paddleboard. Navíc mi to tehdy přišlo jako úplná kravina, jezdit pomalu s pádlem, když to šlo rychleji s plachtou.

Patrik byl první, kdo k nám dovezl paddleboardy?

Ještě před ním měl pár prken nějakej kluk z Dářka, o kterým jsem vlastně až do minulého týdne nevěděl, jak se jmenuje. Nicméně jsme spolu teď něco řešili a já už vím, že to byl Dan Krajíc, takže můžu lidem konečně správně odpovídat na otázku, kdo byl v Česku první. (směje se)

Nezodpovědné (bez helmy a vesty) začátky na Hubertusu / F: archiv Rotťák
Nezodpovědné (bez helmy a vesty) začátky na Hubertusu / F: archiv Rotťák

Kdy přišly nafukovací boardy?

Nafukovací boardy přivezl na jaře 2011 taky Patrik a kamarád Zímák si hned jeden koupil. Moje první pádlování bylo právě s ním na Nových Mlýnech. Skočili jsme na prkna a že dojedeme ke stromu. Když už jsme tady tak k dalšímu, pak k hrázi… Nakonec jsme dojeli přes prostřední nádrž až do kempu úplně na druhé straně Mlýnů. Neměli jsme nic, ani trika, takže jsme byli úplně spálený a žíznivý. V kempu jsme se napili, na záchodech sebrali hajzl papír, kterým jsme se omotali proti slunci a jeli zpátky.

Jak vznikl nápad paddleboardy prodávat?

Hned při cestě z tadytěch Mlýnů. D1 je hodně dlouhá, takže jsem si to v autě docela promyslel, uvažoval jsem i o vlastní výrobě, ale nakonec jsem se dal dohromady s Patrikem a založili jsme Paddleboardshop.

Jak se to rozjelo?

Vcelku rychle byl o boardy velký zájem, dělali jsme i spousty akcí kolem vody, zatím hlavně té klidné. Když jsem se potkal s Muskou z Jablonce, s kterým jsem se šel projet v Praze, pochytal jsem pár mouder o řekách. On jako kajakář mi vysvětlil, že by nebylo špatný vyzkoušet boardy i na kanále, a tak jsme vyrazili do Veltrus. Předtím jsem už se Zímákem zkoušel Hubertus, ale to bylo jenom takový plácání. Ve Veltrusech mi Muska vysvětlil náklony a jak to vlastně všechno na tekoucí vodě funguje.

V motokrosvém brnění na Korytnici 2012. Teď mám o 30 cm delší prkno a o 30 cm kratší pádlo. / F: archiv Rotťák
V motokrosvém brnění na Korytnici 2012. Teď mám o 30 cm delší prkno a o 30 cm kratší pádlo. / F: archiv Rotťák

Takže jsi jezdil na tekoucí vodě hned od začátku…

No to já jsem objevil hodně brzy, že tekoucí a divoká voda mě bude bavit mnohem víc než klidná. Od toho pádlování na Mlýnech jsem už vlastně nikdy pořádně klidnou vodu nejel.

Začátky byly hodně náročný?

Jo to byly. Jedna z prvních výprav na řeku byla zase se Zímákem, jeli jsme na Orlici. Tam jsme třeba zjistili, že taktika rozjet se co nejvíc a flosničky nějak přeskočí hranu jezu, vůbec nefunguje a Zímák se tam krásně vyválel pod jezem. (smějeme se)

Další velký krok byla Soča v roce 2012. Tam jsme jeli s Muskou, Honzou Kolářem a jejich Jabloneckou bandou, kteří nás jistili z kajaků. Zímák jel v lyžařským brnění a já v motokrosovým. Nedá se moc říct, že jsme tam nějak pěkně jezdili, ale zvládli jsme to.

Finále crossu na prvním Paraplíčku (já bohužel jen fandil) / F: archiv Rotťák
Finále crossu na prvním Paraplíčku (já bohužel jen fandil) / F: archiv Rotťák

Jak jste se dostali k dnešní technice jízdy?

Vyvíjeli jsme se sami od sebe. Většinou nám někdo z vodáků něco řekl a my se to snažili použít na prknech. Měli jsme super stabilitu ze surfování, ale neuměli jsme pořádně číst vodu. Hodně jsme v technice vycházeli ze singlířů, spoustu nám toho poradili třeba Kuba Prüher a Honza Mašek.

Jeden čas byly takový dvě školy Albeyho a Rotťákova. Albey jezdil víc snowboardově, co se týká postavení nohou, já víc lyžařsky. Jeho tolik netrápila předozadní rovnováha, já měl zase výhodu v náklonech. Nakonec se tyhle dva přístupy spojily a dneska jezdíme s nohama víc u sebe, když je potřeba, tak si nakročíme, na prknech přeskakujeme, abychom si dobře najeli do vracáku… I teď ale každej rok objevím něco novýho, co to zase celý posune dopředu.

Ze světa se čerpat nedalo?

Moc ne. V podstatě by se dalo říct, že jsme na divoký vodě nejlepší na světě, takže jsme se asi vyvinuli dobře. Vždycky někam přijedeme, posbíráme medaile a zase odjedeme. (směje se)

Říční vlny jsou skvělé tím, že nikdy nekončí (Čunovo 2018) / F: archiv Rotťák
Říční vlny jsou skvělé tím, že nikdy nekončí (Čunovo 2018) / F: archiv Rotťák

Kdy a jak přišla výroba vlastních prken?

Chvíli jsme jezdili na boardech od REDu a Starboardu, který jsme dováželi a vlastně nám na nich nic nechybělo. Pak jsme ale začali zjišťovat, že by se nám na tekoucí vodu nějaký úpravy hodily a snažili jsme se výrobce motivovat k úpravám. Oni o tom moc nechtěli slyšet a logicky z toho vyplynulo, že nejlepší bude začít si dělat prkna sami.

To samý bylo u pádel. V podstatě neexistovalo pádlo specializovaný na řeky, takže jsem si ho nechal vyrobit pro svoje potřeby… Najednou se ukázalo, že sedí i dalším lidem a byl z toho první výrobek oficiálně obrandovaný značkou Tambo, pádlo Scalpel.

Jak vznikl název Tambo?

Ta rybička v logu je mořský ďas. Moje oblíbená ryba. Ještě oblíbenější mám piraňu, ale ta už je jaksi zabraná. Už dávno před Tambem jsem věděl, že bych tu rybu chtěl na něco dát. Název pak vznikal asi půl roku, než jsem našel, že portugalsky je mořský ďas Tamboril, z čehož vzniklo Tambo. Později jsem ještě zjistil, že se tak jmenoval jeden africkej politik, ale nebyl to žádnej fašista, tak je to snad v pohodě. (směje se)

Jak se vlastně prkna designují?

Základ u designu je, že nemůžeš materiál tak dobře tvarovat. Dropstitch je v podstatě plátno o nějaký tloušťce, což tě limituje. Vyplývá z toho, že řešíš půdorys prkna a pak jeho prohnutí, který je hodně důležitý. Pak to musí mít správnou tuhost a taky je dobrý myslet na hmotnost. Potřebuješ mít špičku, která něco projede, a patu, která za sebou netahá vodu. Tloušťka prkna ovlivňuje, jak vysoko máš těžiště, což hodně souvisí se stabilitou a taky s délkou pádla. Pak už jsou to vyloženě detaily. Třeba předloni jsem o trochu rozšiřoval záď prkna a myslel jsem si, že to skoro nic neudělá. Ukázalo se ale, že to výrazně pomohlo při otáčkách.

Mumlavu za malé vody mám rád. Za velké mě docela zaskočila a vysílila / F: archiv Rotťák
Mumlavu za malé vody mám rád. Za velké mě docela zaskočila a vysílila / F: archiv Rotťák

Jak došlo k tomu, že jsi sedl do kajaku?

To bylo kvůli tomu, že jsem na řekách potkával místa, který jsem si chtěl sjet, ale na board už to bylo těžký. Bylo mi jasný, že kajak bude cesta, ale pořád jsem to nějak odkládal, až to přišlo jako blesk z čistýho nebe. Pamatuju si, jak jsem prvního května vyrazil s Honzou Maškem, kterej mě naučil eskymáka v bazénu. Ještě ten týden jsem v Troji potkal Míru Kodadu, kterej mi hned nadělil kajak a pádlo a s tímhle vybavením jsem byl párkrát v Troji. Už na konci měsíce jsem byl na Trnávce, kde mě parádně provezli Honza Kolář se Zajícem. Najednou jsem jel s klukama do Rakouska a v červenci, ani nevím jak, jsem nasedal na lesní soutěsku na Ötzu. To pro mě bylo už hodně velký a těžký, ale nějak jsem to zvládnul. No a vygradovalo to letos v zimě na řekách v Chile, kde jsem si to parádně užil a dal si i svůj první vodopád a pak ještě dost dalších.

Jak bys porovnal paddleboard, případně i windsurf, a kajak?

Na kajaku jsou nějaký pohyby a pocity nesrovnatelný s paddleboardem nebo surfovými sporty. Třeba když se ti povede boof, tak ten dopad a následný odjezd je prostě parádička. Na paddleboardu mě ale baví, že je na něm výzva třeba už kanál v Troji nebo průjezd Českým Krumlovem. Taky to beru tak, že tyhle terény jsou bezpečnější a mnohem dostupnější. Vybavuju si Mumlavu na podzim 2018 za slušný vody. Tam jsem tehdy vylezl s kajakem z řeky a věděl, že tohle už bylo hodně, tam mi vystavil stopku strach. Na paddleboardu mi vystaví stopku mnohem dřív moje schopnosti. Na boardu seš taky „nad věcí“, vidíš mnohem dál před sebe i pod vodu. Všechno má něco do sebe, na windsurfu mám nejraději slalom a rychlost, osobní rekord mám 64 km/h, na kite jsou super vysoké skoky, kde se člověk může dostat až k 10 m, v zimě zase freeride po pláních s drakem, ale paddleboard je nejdostupnější zážitek, co se času a asi i financí týče.

Vodopád na Lausse je moje další meta, ale ještě potrvá, než ho ustojím / F: archiv Rotťák
Vodopád na Lausse je moje další meta, ale ještě potrvá, než ho ustojím / F: archiv Rotťák

Co nejtěžšího si na boardu jel?

Ono to šlo postupnými kroky. Nejdřív jsme si nedokázali představit, že by šel sjet kanál ve Vrbným. Motali jsme se v proudech nahoře a byli rádi, že přežíváme. Pak jsme postupně začali zjišťovat co a jak a najednou jsme najížděli odspodu do Liry v Krumlově si zasurfovat, pak jsme sjeli to Vrbné a šlo to dál. Já jsem v tomhle docela magor a pořád něco zkouším. Třeba velká výzva byla soutěska na Soče, kterou jsem sjel asi předloni a nakonec zjistil, že to není tak hrozný, stačí dva nebo tři dobře načasovaný záběry.

Čertovy proudu jsou v Česku prostě top / F: archiv Rotťák
Čertovy proudu jsou v Česku prostě top / F: archiv Rotťák

Kolikrát spadneš, než něco dáš?

To není tak strašný. Většinou je to tak nejhůř napopátý. Třeba Niagara v Čunovu byla na dva pády. Pak jsem zjistil, že stačí jít víc do předklonu a bylo to. Mnohem těžší mi přijde odhodlat se a zkoušet to. Asi nejdýl jsem se chystal na peřej Papírna na Lipně. Chodil jsem okolo toho tři roky s vodou i za sucha, sjížděl jsem to mockrát na kajaku. Nakonec jsem ji sjel napoprvé. Pak je třeba sjetá Trnávka do půlky. Tam jsem se hodně bál esíčka pod mostem a závěrečného skoku, ale ty jsou nakonec docela v pohodě, mnohem horší jsou tři válce rychle za sebou v druhé půlce tratě. Po průjezdu válcem potřebuju čas na srovnání, kterej tady není.

Dlouho jsme řešili vodopády a vloni se ukázalo, že to jde taky, což mohli lidi vidět na plakátu z minulýho Pádlera.

Vidíš nějaké limity?

Po zkušenostech už nechci říkat nikdy nebo nepůjde. Třeba Českou modlu – Čerťáky, si umím představit včetně Schodů, ale asi to ještě potrvá. Škvíru samozřejmě nepočítám. Letos jsem třeba objevil limit na Futaleufú, kde jsem zjistil, že velký průtok, když se nahrne do úzkého kaňonu (400 m3/s, pozn. red.), je problém. Tam jsem si ověřil, že na takový vodě nefunguje skoro nic, ani vesta, takže jsem změnil názor na spoustu věcí a uznal, že něco je prostě nesjízdný.

Co česká závodní scéna? Začalo to tuším na Paraplíčku?

Jo to bylo první. Udělali jsem tam závody s Muskou. Chytil se toho Honza Kolář, závodili třeba Tomáš Máder, Artur Beier, Honza Lásko a další, v podstatě bych řekl, že se sešla tehdejší divokovodní česká elita. Nedávno jsem se díval na video z toho závodu a je to moc legrační. (směje se)

Po tomhle přišel boom a jezdilo se hodně závodů. Vznikl takzvaný Paddleboard River Cup, zkráceně PRC. (směje se) To se jezdilo na řekách, kde se třeba jezdí turistické nebo žákovské závody. K tomu běžel seriál závodů na klidné vodě, který jsme dělali společně s dragony a Petrem Klimberou. Postupně se ale oddělila skupina lidí, kteří se paddleboardingu věnují spíš po surfařské linii, což jsou závody na klidné vodě a o ty je teď mnohem větší zájem. I tak se nás vloni na MČR sešlo přes 50, což je SUPer číslo. A hlavně je dobrý vidět, jak, zejména díky oddílu z Budějic, přibejvá mládeže a vzniká základna. I lidí, co vyrážej na řeky, je dost. Teď jsme třeba vyhlásili SUP výlet na Salzu a sešlo se tam 15 lidí. Pravidelně pádlujeme v úterý večer v Troji, kde se kolikrát sejde i 20 lidí. A Budějovický se ten samej den sejdou třeba taky v 15 lidech.

Futaleufú 2020, lehčí úseky řeky jsem si užíval / F: David Sodomka
Futaleufú 2020, lehčí úseky řeky jsem si užíval / F: David Sodomka

Jak často trénuješ?

Trénuju míň, než bych chtěl. Letos teda hodně málo, vloni se mi docela dařilo najít si čas a byl jsem několikrát ve Francii, ve Slovinsku, v Rakousku, prostě celej rok u vody. Bylo to skvělý a taky hodně znát. Jinak se snažím jít aspoň jednou za týden na kanál a trávit víkendy u vody.

Už se paddleboarding profesionalizoval?

Divoká voda zatím ne. Je to spíš tak, že se nás parta sejde u vody, zajezdíme si a u toho si to i změříme. Na klidný vodě jsou už i u nás lidi, kteří to řeší jako profi sport. Zatím nemáme žádného jezdce, co by se tím živil, ale tak top 50 lidí světa to má jako regulérní zaměstnání.

Co nějaký špatný zážitky?

Naštěstí jich moc nebylo. Asi nejhorší věc jsem zažil se Zímákem, když nám na Soče proplaval sifonem. Pak jsem jednou lovil Kristýnu Babiánkovou v Loferu, když už málem odplavávala ze slalomky pod mostek, ale jinak asi nic zásadního. Omlácený holeně a další drobnosti jsou běžná věc.

400 kubíků, úzká soutěska, tohle prostě na boardu nejde (Futaleufú 2020) / F: David Sodomka
400 kubíků, úzká soutěska, tohle prostě na boardu nejde (Futaleufú 2020) / F: David Sodomka

Jak se paddleboarding v Česku dostal tam, kde je?

Ze začátku bylo asi zásadní, že se našli lidi, který se nebáli říct, že tenhle sport není úplná kravina. Jedním z prvních byl Petr Panenka. Pak stál u začátků Muska, Honza Kolář, začali jezdit Hilgertovi, Pollertovi. Vcelku brzy měl board veslař Vašek Chalupa.

Hodně pomohl i Pádler, tehdy HYDRO, kde už v roce 2012 vyšlo speciální číslo věnované jenom paddleboardingu a od té doby se v časopisu objevujeme v pravidelné rubrice a celkově nás berete jako součást vodáckého světa.

Dál se povedlo, že nás přijali v Troji na kanále, kde jsme se dokázali domluvit jak s USK, tak s HG sportem.

Ale ve výsledku všude, kde jsme se objevili, byly dveře otevřený nebo je před námi nikdo úplně nezabouchnul, za což jsem hodně rád.

Modelkovské focení na Sázavě / F: David Sodomka
Modelkovské focení na Sázavě / F: David Sodomka

Vím, že spolupracuješ s Hikem na vývoji vybavení. Pověz o tom něco víc.

Hiko je téhle spolupráci hodně otevřené, i proto, že velká část rodiny Hilgertových na paddleboardech jezdí. Už nějaký čas se snažíme vyvinout suchý oblek, který by byl mnohem lehčí a volnější než obleky na divokou vodu. Dále se řeší třeba boty s odděleným palcem, které by pomohly lepšímu kontaktu s prknem.

Určitě by byla fajn speciální paddleboardová vesta, ale vzhledem k tomu, jak je složitý proces certifikace, tak nevěřím tomu, že by to byla hudba blízké budoucnosti.

Jak by ta vesta měla vypadat?

Oproti kajakářským vestám by mohla být delší a tenčí. Na kajaku tě limituje špricka, která ti delší vestu vytlačuje nahoru. To na boardu neřešíš, takže nám by klidně mohla sahat až pod zadek. Tím by pak mohla být tenčí, protože přes hodně silný přední díl kajakářských vest se dost špatně nalejzá na board z vody.

Co dalšího?

Pod Tambem vyvíjíme nějaký oblečení k vodě a mám samozřejmě spoustu dalších nápadů, ale moc mi na to nezbývá čas. Přece jenom tejden má 7 dnů, každej den 24 hodin a někdy se taky musí pádlovat.

V Chorvatsku jsem zjistil, že půjdou i vodopády / F: archiv Rotťák
V Chorvatsku jsem zjistil, že půjdou i vodopády / F: archiv Rotťák

Co všechno už jsi s paddleboardem procestoval?

V podstatě celou Evropu bez Skandinávie a Balkánu. Obojí bych rád, třeba Tara mě hodně láká, ale zase je problém s časem. Ve výsledku člověk raději jede do Rakouska, který má blízko, zná to tam a SUPer si zajezdí. Za ježděním na vlnách jsem byl na Kapverdách, Kanárech, v Maroku, na Mauriciu a v Dominikánský republice. Tam jsem se těšil i na řeky, ale chytli jsme nejdeštivější období za posledních asi 30 let, takže tam byly povodně. No a spolu jsme teď byli v tom Chile, kde jsem si sjel pár řek. Hodně by mě lákala Gruzie a taky mám od jedné britské kamarádky pozvání na řeky v Nepálu a Bhútánu, tak uvidíme.

To zní všechno výborně. Rotťáku, moc díky za povídání a držím palce do dalších let. Jo a těším se na video, jak jedeš na Lipně ty Schody.

Já taky díky, dejme tomu pár let a doufám, že je nějak rozumně seskáču. :o)

Honza Rott

Narozen 1987 v Plzni, bydlící v Praze a co nejčastěji to jde v dodávce, Student VŠFS, provozovatel stolařství Rottdesign, PADDLEBOARDSHOPu a majitel značky TAMBO, Mistr Evropy na SUP, mistr ČR ve windsurfingu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: