HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR – Jakub Šedivý: Vydělat peníze na pádlování a jít pádlovat, to je celý

ROZHOVOR – Jakub Šedivý: Vydělat peníze na pádlování a jít pádlovat, to je celý

Kajmana znám od doby, co jsem začal v Praze studovat vysokou školu. Nabízel mi tehdy, abych s ním na léto odjel na řeku Payette do USA. Odmítl jsem, on letěl. Těžko říct, co by se stalo, kdybych letěl taky, ale Kajmanovi to pořádně změnilo život a od té doby je prakticky pořád na cestách s kajakem a někdy ještě s lyžemi. Absolvoval mnoho expedic, pořídil spousty fotek a teď si našel čas povědět nám o tom.

Ahoj Kajmane. Vloni jsi dokončil sjezd tzv. triple crown střední Asie (nebo bývalého SSSR), tedy řek Sary Jaz, Muksu a Bashkaus. Byl to od začátku záměr?

Ahoj, neplánovali jsme to na začátku ani trochu. Já jsem původně ani nevěděl, že nějaký triple crown existuje. My jsme plánovali kyrgyzský Sary Jaz, protože jsem na festivalu v Rosenheimu viděl film od Olafa Obsommera a zaujalo mě to. Bavil jsem se o tom s rakouským kamarádem Kristofem Stursou při lyžování v Arlbergu a on říkal, že by chtěl jet i Adrian (australský kajakář Adrian Kiernan, pozn. red.), tím nám vznikl základ týmu.

Na Sary Jazu jsme se pak bavili, že bychom mohli vyrazit taky do Tádžikistánu na Muksu, což nakonec dopadlo se skoro kompletně jiným týmem a závěrečná řeka Bashkaus v Rusku už mi z toho tak nějak vyplynula. O tom triple crown mi vlastně řekl právě Kristof po splutí Sary Jazu, při plánování Muksu. On už měl v té době Sary Jaz i Bashkaus sjetý a Muksu mu chyběla. Taky jsem o tom začal přemýšlet a když mě po splutí Muksu pozvala do Ruska česká skupinka, byla to docela jasná volba, protože Bashkaus byl samozřejmě v jejich plánu.

Dokážeš říct, která z těch řek byla nejnáročnější?

Řekl bych, že Sary Jaz. Lépe řečeno psychicky byl určitě Sary Jaz nejtěžší. Tam je totiž zásadní potíž, že pořádně nevíš, jak se odtamtud dostaneš. Ty se totiž po vodě nepřibližuješ k místu, kde končíš, ale pořád se mu vzdaluješ.

Řeka Muksu v Tádžikistánu byla určitě jednou z nejtěžších, jaké jsem kdy jel / F: Kristof Stursa
Řeka Muksu v Tádžikistánu byla určitě jednou z nejtěžších, jaké jsem kdy jel / F: Kristof Stursa

Co se týká divoké vody, tak ale byla těžší spíš Muksu, která měla dva must-runy, z nichž ten první je fakt šílenej. My jsme navíc nevěděli, jestli nemáme moc vody a zda ten první must-run vůbec dokážeme jet. A když ho nedokážeš jet, tak seš v pasti. Asi tam odtud nějak vylezeš, ale bude se to počítat na dny až týdny.

No a Bashkaus znáš, tam seš sice taky daleko do civilizace, ale není to tak dlouhý a ani tolik náročný.

Jak na expedicích řešíte případné přivolání první pomoci?

Na všech řekách jsme měli Spot a taky InReach, takže aspoň jedno by mělo zafungovat. Spíš je otázka, kdo a za jak dlouho by pro tebe přijel nebo tě alespoň hledal. Třeba vím, že když byl na Muksu Team Beer, kde někteří měli problém s výškovou nemocí, tak pro ně musela letět helikoptéra přivolaná z Kyrgyzstánu, protože v Tádžikistánu prý žádná není. Trvalo to tři dny, bylo kolem toho horda zařizování. Nakonec je ještě nemohli pořádně najít, a to ani nebyli v kaňonu.

Prohlédněte si všechny fotografie k rozhovoru…

Jak dlouho se taková expedice připravuje?

Všechno začíná tím, že kupujeme letenky, což je s docela velkým předstihem, třeba i půl roku. Pak se hned řeší auta a řidiči, a to ostatní se ladí zhruba dva měsíce dopředu – to je ladění materiálu, zkoušíme sehnat nějaké sponzory a podobně.

Kdo bývá na tyhle akce hlavní „tahoun“?

To je různé, protože jsem byl vždycky s jiným týmem. Nicméně na Sary Jaz to byli Adrian Kiernan a Jordy Searle, ale vlastně to spíš tak nějak vyplynulo, protože nás tu řeku mělo v hlavě víc a různě jsme o sobě věděli a nevěděli, až se to nakonec všechno potkalo.

Na Muksu řešil nejvíc věcí Mike Krutyansky, ale bylo to dáno hlavně tím, že mluví Rusky, takže toho dokázal dost zařídit.

A když jsme byli třeba na Langu Khole, tak to celé táhnul hlavně Ron Fisher.

Známá fotka z expedice na nepálskou Langu Kholu / F: archiv Kajman
Známá fotka z expedice na nepálskou Langu Kholu / F: archiv Kajman

Vzpomněl jsi Langu Kholu. Jaké vlastně máš za sebou expedice?

První expedice byla v roce 2011, kdy jsme byli v jižní Patagonii. Strávili jsme tři měsíce jižně od řeky Baker, která je pro většinu lidí v Chile úplně nejjižnějším bodem, který navštíví. Dali jsme tam tehdy několik prvosjezdů, třeba Salto Grande v Torres del Paine nebo Río Mayer a pak velikou spoustu druhosjezdů. Oni tam totiž kdysi, tuším, že v roce 1998, byli Němci, kteří toho dost sjezdili, ale od té doby tam nebyl nikdo. Oproti Němcům jsme ale byli ještě víc na jihu.

2012 byla Langu Khola v Nepálu, kterou asi budou čtenáři Pádlera a čeští vodáci znát, protože se o ní psalo i mluvilo na mnoha přednáškách.

Jo pak ještě v roce 2010 jsem byl na Thuli Bheri, to je taky v Nepálu. V roce 2013 byla expedice na Borneo. To bylo dost zajímavý a asi tam už znova nepojedu. (směje se) V roce 2014 jsme vlastně byli spolu v Arunachal Pradesh v severovýchodní Indii. 2015 jsem byl v Ekvádoru. 2016 bylo Peru, kde jsme jeli řeky Marañón a Apurímac včetně vyhlášených kaňonů Abbysmo. To byl taky docela dobrej nářez, ten Apurímac.No a pak už vlastně byl triple crown. Jo a před Arunachal Pradeshem jsem byl ještě v indické Méghálaj, ale tam jsme jezdili spíš klasiky.

Důležitou součástí kajmanovy práce je fotografování / F: Jake Holland
Důležitou součástí kajmanovy práce je fotografování / F: Jake Holland

A jinak jezdím taky na takový ty normální věci. Přes léto nějaký ty Norska, tam bylo zajímavý natáčení filmu se Stevem Fisherem a Rushem Sturgesem na severu Norska. Na jaře Korsiky, Piemonty…

Když balíš, jsou nějaké věci, které vždy bereš? Nějaké vychytávky?

No pár by se jich určitě našlo. Třeba miluju rolák Duo Active od Devoldu, který s sebou beru úplně všude. Je to strašně univerzální triko, který používám na vodu, lyže, k ohni, jen tak na nošení. Další dobrá vychytávka, co mě napadá, je obyčejná lékařská vazelína. Nám se osvědčila hlavně v kose a vysokých nadmořských výškách, kdy hrozně trpí ruce a brzy ti začnou praskat tak, že si pak ani nezapneš spacák. Jo a pak taky sucháč Idol od Kokatatu. Rozdělís ho v pase, což je fakt pohodlný a kalhoty nebo bunda se dají používat samostatně. A na vysokohorský sjezdy potřebuješ pořádný pytlíky na ruce, jinak budeš hodně trpět.

Jinak toho s sebou člověk zase tolik netáhne, protože do kajaku toho moc nedáš a chceš ho mít co nejlehčí.

Co jídlo? Přežíváš na rýži a vločkách?

Musím říct, že připravená expediční jídla jsou výrazně lepší. Hlavně, když jedeš na delší trip, ti to ušetří dost váhy i námahy s přípravou. To, že jídlo jenom zaliješ horkou vodou a můžeš jíst, je obrovská úspora času i energie. Navíc jsou ty jídla výživný a skutečně do sebe dostaneš energii. Nevýhoda je vyšší cena. Pokud bys chtěl šetřit peníze, tak alespoň jedno tohle jídlo na pár dní nebo jako nouzovka se určitě hodí. Dříve jsem se tomu bránil, ale na delší multiday tripy to dává smysl.

Začátek Zlatého kaňonu na Thuli Bheri v Nepálu, rok 2010 / F: Flo Fischer
Začátek Zlatého kaňonu na Thuli Bheri v Nepálu, rok 2010 / F: Flo Fischer

Jak jsi na tom se strachem? Třeba v článku z Muksu jsi psal, že u prvního must-runu jsi skoro nespal…

Strach určitě mám, to má asi každej a bylo by divný, kdyby ho neměl, ale nesmí bejt takovej, aby tě paralyzoval. Pak je to problém.

Na Muksu jsem měl strach hlavně z toho, že nedokážeme jet ten must-run, budeme muset odejít a to by byl fakt problém, protože jsem měl ještě v hlavě odchod ze Sary Jazu, kde jsme se vybáli opravdu hodně a nerad bych to opakoval.

Na řece je to asi tak, že čím víc máš zkušeností, tím víc vidíš věcí a víc nad tím přemýšlíš. Taky máš víc přenesených zkušeností od lidí. Mně už voda i pár kamarádů vzala, a to všechno na tebe má vliv.

Já se snažím mít to tak, aby mě strach neparalyzoval a řeším ho podle aktuálních pocitů – jak jsem unavenej, jak mi to jde. To, že dnes jednu peřej jedeš, neznamená, že ji další den pojedeš taky, protože se třeba nebudeš cejtit. Když lidi zpětně říkají: „měl jsem to asi jet“, tak je to blbost, udělali to tak, jak to na místě cítili, a to bylo dobře.

Zmiňuješ mrtvé kamarády. Kolik jich bylo a jak se s tím vyrovnáváš?

Pár jich bylo a všechno mě to hodně poznamenalo. Na vodě jsme jedna velká rodina. Navzájem si pomáháme a zároveň spolu prožíváme ty nejhezčí, ale také nejtěžší momenty. Nejdřív nás opustil Juanito, Benji a LuLu a pak pár měsíců po návratu ze Sary Jazu se utopil člen našeho týmu Sam Grafton. A potom Adrian Kiernan, což byl asi úplně největší šok. Adrian byl legenda expedičního pádlování a hlavně člověk, kterej to měl v hlavě výborně srovnaný a dělal věci strašně správně. Nenechal se vyhecovat, dokázal jet těžký věci, ale pod kontrolou. To si pak říkáš, že když se to stalo jemu, tak… No asi mi rozumíš…

A tohle všechno na tobě nechá jizvy a přemýšlíš. Jestli to ježdění za to stojí nebo nestojí a nad spoustou dalších věcí.

Na hraně vodopádu Middle Palguin, když ještě existoval / F: archiv Kajman
Na hraně vodopádu Middle Palguin, když ještě existoval / F: archiv Kajman

Co dalšího máš v plánu? Stikine, Indus? Jdeš po tady těch legendách?

Mám to tak, že Stikine bych někdy moc rád jel, ale přesně nevím kdy… A ani nevím, jestli to mám vyloženě jako cíl. Já bych tam chtěl, ale není to tak, že bych tam musel za každou cenu, spíš si počkám na dobrej tým a čas, abych si to užil. Ono to určitě přijde. A celkově to nemám tak, že bych měl plány typu: „tam prostě musím“. Třeba na Indus za poslední roky jelo víc lidí, několikrát jsem se tam chystal, ale nikdy to pořádně neklaplo. Uvidím, podobně jako s tou Stikine. Láká mě zkusit zase něco jinýho, zajímavýho, novýho. Mám pár nápadů, ale o těch se zatím nechci šířit. Takže se nechte překvapit. Chci někam jet, ale to je v tuhle chvíli asi tak všechno, co řeknu. (směje se)

V jakém prostředí pádluješ nejradši? Hory, džungle, vodnatý řeky, creeky?

Já mám radši vysoký hory a k nim vodnatý řeky. Neříkám, že zbytek mě neláká, ale hory a vodnatý řeky mi sedí nejvíc. Oproti džungli rozhodně. Jasně, že si rád zajedu i něco menšího, ale zas to nesmí bejt moc malý, protože mám radši víc vody, kde je aspoň o co zabrat. Šutrování opravdu nemusím.

Na řece Kopili v severovýchodní Indii jsem byl v roce 2014 s partou Angličanů / F: Dan Dickins
Na řece Kopili v severovýchodní Indii jsem byl v roce 2014 s partou Angličanů / F: Dan Dickins

Co tvůj nejvyšší vodopád?

To bude asi střední Palguin, dokud ještě existoval. Takže asi nejlehčí nejvyšší vodopád, jakej sis tehdy mohl vybrat. (směje se) Ale nakombinoval jsem ho ještě s tou zajímavou vstupenkou, co byla asi tři metry vysoká a jen kousek nad hranou, takže to bylo docela zajímavý. Pak byl třeba zajímavej Salto Grande v Torres del Paine, kde to sice nebylo vysoký, ale zase strašnej průtok, navíc to byl prvosjezd (spolu s M. Saether a S. Strohmeier) a málem mě to tam odfouklo.

Co na tvoje počínání říká rodina?

No já se jim toho snažím moc neříkat. (směje se) Ale berou to tak, že to je moje volba. Dělám to tak, že nedělám nějaký pravidelný hlášení, prostě se jednou za čas ozvu, že jsem OK. Přijde mi chybný dělat nějaký pravidelný hlášení se, protože to často na těch cestách nemusí vyjít a hned je zbytečnej stres. Na jednu stranu je určitě potřeba rodinu chápat, ale zase nemůžeš dělat věci jinak, než bys chtěl, jen kvůli tomu, jak se ostatní cítí.

Jedna z must run peřejí na rio Bravo v Patagonii 2011 / F: Maxi Sieh
Jedna z must run peřejí na rio Bravo v Patagonii 2011 / F: Maxi Sieh

Jak jsi s vodou začal?

K vodě mě v začátku přivedli rodiče a skautský oddíl. Na kajaku jsem jezdil asi od 14 let, a protože jsem z Mladý Boleslavi, neměli jsme se na začátku moc od koho učit. Takže jsme se učili s pár kámoši hlavně sami, třeba i eskymovat. Potom jsem začal jezdit na kanály a rodeový závody, kde jsem se seznámil s dalšíma lidma. V 17 letech jsem jel studovat na Nový Zéland, kde jsem pádloval s místním univerzitním klubem párkrát za týden. První Norsko jsem jel s Choceňákama, když mi bylo 19, hned po maturitě.

V prváku a druháku na vysoký škole jsem byl přes léto v Americe na Payette River, kde jsem byl na vodě denně od rána do večera a opravdu se vyjezdil. Poznal jsem to třeba na Ötzu po návratu, najednou mi to tam šlo nějak výrazně líp. Potom jsem byl nějaký čas na Zélandu a pak jsem několik let guidoval přes léto v Norsku. Známí mě pak pozvali na zimu do Chile, kde jsem poznal spoustu lidí, kolotoč se začal roztáčet a já se dostával k pořád zajímavějším věcem.

I když ono to bylo zajímavý od začátku. Ty poslední expedice jsou sice externě zajímavější, ale třeba první helitripy na Zélandu, co jsme jezdili s Čůrem, to bylo něco úplně jinýho a taky úžasnej zážitek. Neměli jsme žádný peníze, takže jsme dva tejdny sekali trávu nebo trhali třešně, pak všechno utratili za helitrip a šli zase sekat trávu. (směje se) Ale zase to bylo takový to „core“ pádlování. Neřešili jsme nic jinýho, prostě vydělat peníze na pádlování a jít pádlovat, to je celý.

Čistá voda na norské Brandsetelvi je vždycky zážitek / F: Louise Capel
Čistá voda na norské Brandsetelvi je vždycky zážitek / F: Louise Capel

Jak jsi se dostal k učení pro Gene 17?

Jako slepej k houslím, jak to v takových případech bývá. Chtěl jsem začít dělat něco jinýho, než guidovat rafty. Učení na kajaku mě bavilo a tohle mi přišlo jako dobrá možnost. Napsal jsem jim e-mail, zajel jsem na jejich náborový týden a oni mě vybrali…

Jaká je to práce?

Je to úplně super. Pádluješ, ale zároveň s lidma řešíš všechno další. Předáváš zkušenosti, řešíš bezpečnost, je to takový spíš provázení po řekách než jenom učení. Vybíráš vhodný řeky, řešíš sílu skupiny, je to náročný, ale je to hodně dobrý. Navíc se přitom podíváš na spoustu zajímavých míst, protože kdekoliv tohle děláš, tak seš v místech, kde se hodně dobře pádluje. Valsesia, Korsika, Pucón, Sjoa… K tomu asi není co dodávat.

Trénuješ nějak a udržuješ se fit nebo stačí, že jsi téměř denně venku a v pohybu?

Pohybu mám dost, ale já jsem to bohužel nedělal úplně dobře, protože jsem opomíjel protahování a další podobný věci a teď mě to dohání. Pádlování je přece jenom dost jednostranný a je potřeba to něčím vybalancovat. Vezmi si, že v lodi při učení sedím třeba pět hodin v kuse. Chodím běhat, přes zimu hodně lyžuju, přidal jsem protahování, kondiční cvičení…

Vyhlášený Shower Drop v severním Norsku / F: Simon Westgarth
Vyhlášený Shower Drop v severním Norsku / F: Simon Westgarth

Určitě tenhle rozhovor čtou pádleři, kteří sní o tom, propádlovat celý život jako ty. Co bys jim poradil?

Občas se mě na tohle lidí ptají a dost často si to představují tak, že si zachovají svůj životní komfort, na který byli zvyklí doteď a k tomu budou ještě denně pádlovat, ale ono to tak úplně nejde. Navenek to sice vypadá, jak seš strašně happy a furt někde pádluješ, ale už moc není vidět, že žiješ třeba v dodávce, kolik toho za rok naspíš ve spacáku, že skoro nemáš peníze. Je potřeba si uvědomit, že je to něco za něco. Je to o tom nemít drahý věci, auto. Peníze, který vyděláš, se hned točej zpátky do pádlování a cestování. A je třeba počítat i s tím, že to stojí víc než jen ty peníze, třeba vztahy.

Taky je úplně mimo představa, že ti někdo dá peníze jako sponzor a běž pádlovat, to se opravdu moc nestává. Těch pár vyvolených, co jezdí třeba za RedBull, opravdu hodně dřelo a hodně toho obětovalo.

Ale určitě to za to stojí. Minimálně to zkusit.

Kdo jsou tví sponzoři a jak funguje vaše spolupráce?

Tak určitě ZET Kayaks, se kterými jsem v podstatě od začátku, tedy od Raptora. Potom Kokatat, kde jsem v Global Ambassador Teamu. Pádla mám od Kobera, špricky od Snap Dragon, jídlo od TurMat. Oblečení mi zajišťuje Devold respektive Norská móda, která tuhle značku a nějaké další do Česka dováží. A pak ještě Olympus, od kterého mám veškerou fototechniku a kde jsem od listopadu 2019 i ambasadorem.

Obecně naše spolupráce fungujou tak, že dostávám materiál a oni očekávají, že budu hodně vidět. U mě je veliká výhoda, že učím v Gene 17, takže jsem v kontaktu se spoustou potenciálních zákazníků, kteří navíc moje vybavení vidí ve skutečné akci a já jim ho mohu doporučit. Taky dělám články do časopisů, publikuju fotky – www.jakubsedivy.com, v poslední době hrajou velikou roli sociální média – www.facebook.com/sedivyjakub a Instagram @sedivyjakub, takže se snažím i v nich, dělám přednášky, objíždím festivaly. Vlastně do toho patří i to, že spolu právě děláme tenhle rozhovor. (směje se)

A já si myslel, že to je jenom z lásky k našemu časopisu. (smích) Moc díky, že sis udělal čas a hodně zdaru na vodě!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: