ROZHOVOR — Robert Kazík: Hlavní je vyrazit ven a udělat si pohodu

Ahoj Roberte, díky, že sis našel čas. Nebudu to zdržovat a rovnou mi prosím začni líčit tvůj vodácký život.

Ahoj. Pocházím z Přerova a na vodě jsem začal jezdit v 10 letech v Prostějově. Můj táta byl v tamním turistickém oddíle, takže jsem jezdil turisticky na kajaku. Po pár letech turistiky jsem se v Přerově přidal k vodním slalomářům, kde jsem v oddíle jezdil slalom i sjezd. Docela to šlo, a dokonce jsem byl v obou disciplínách v juniorským mančaftu. Společně se mnou tam byli lidi, co jsou okolo vody vidět doteď – Viktor Legát, Pytlák…

To už jsi trénoval v Praze?

Ne, do 18 let jsem trénoval v Přerově. Až potom jsem se přihlásil na vysokou školu do Prahy, hlavně teda ale s vidinou, že se ze mě stane skvělý slalomář. Brzy jsem pochopil, že se ze mě nestane skvělý slalomář (směje se) a stal jsem se naplno sjezdařem. Ve sjezdu jsem vystřídal deblovku, singlkánoi, pak zase debl… A do toho už jsem taky začínal na raftu.

Já ti do toho skočím. Co jsi studoval?

Jako správnej vodák jsem začal studovat hydrogeologii, potom jsem přešel na paleontologii. Dokonce jsem skoro dokončil postgraduál, jenomže ke konci studia jsme byli na tři měsíce na Yukonu. Když jsem se vrátil, tak se to ve mně zlomilo, řekl jsem si: „Kamaráde, tak tohle ne, tohle nepůjde. Být na řece, dělat ohně a chytat ryby, to je úplně jiný kafe.“ No a už jsem se na geologickým ústavu nikdy neobjevil.

Pojďme zpátky k vodě. Ty rafty…

Do raftů jsme skočili docela po hlavě. Motali jsme se okolo lodí Gumotex a hned v roce 1993 jsme naplánovali expedici do Nepálu, na kterou jsme taky odjeli. Měli jsme tehdy rafty Colorado a Matyldu. Po návratu jsme začali v Gumotexu vysvětlovat, že raft na divokou vodu by měl vypadat jinak, a začal vznikat Pulsar, do toho jsme byli jako sponzorovaní jezdci v Gumotex týmu, za který jsme závodili.

V roce 1996 nebo 7, teď přesně nevím, jsem byl na posledním mistrovství světa ve sjezdu a v té době začínaly závody série Camel Whitewater Challenge (CWWC), kde jsem se stal organizátorem Národních Výběrů a přešel tak k raftingu nadobro. V Česku byly dva ročníky, vždy byl jeden závod ve Vrbným, druhý na Lipně.

Okolo pořádání CWWC jsem se toho dost naučil. Bylo pro mě zajímavý pozorovat, jak na to slyšely firmy, markeťáci z těch firem to chtěli mít celý obrandovaný a my jsme jim vysvětlovali, že pokud tam chtěj dostat vodáky, tak musí bejt především dost piva a nejlíp zadarmo. (směje se)

To vlastně byly i pořádné začátky raftingu v Česku, ne?

No bylo to trochu složitější. Raftové akce tehdy začal dělat Pavel Kolínský, pak SVoČR, který chtěl být zastřešující organizací raftů u nás, jenže všichni chtěli hlavně na Camel Challenge, protože to bylo mnohem víc vidět. V roce 1999 jsme se dohodli to spojit a já jsem se stal ve SVoČRu bafuňářem, což mi vydrželo dalších asi 10 let.

Závody CWWC tím tedy skončily?

Brzy se začalo ukazovat, že peníze od Camelu brzo vyschnou a celý se to postupně začalo přetvářet až z toho vzešla Mezinárodní raftová federace IRF, kde jsem taky byl od začátku.

Myslím, že se to docela povedlo na národní i mezinárodní úrovni. SVoČR byl u nás tehdy hodně v kurzu a na závody jezdilo 100 a víc raftových posádek. Když definitivně skončila série CWWC, tak na ni plynule navázalo MS v raftingu. První se jelo v Chile, pak ve Virginii, pak hned u nás na Lipně a pokračuje to dodnes.

V téhle době jsem byl šéfem sportovní a závodní komise IRF, školil jsem rozhodčí a postupně se přidalo i školení guidů – licence IRF guide a trip leader. Pochopitelně jsem začal školit první lidi v Česku a jak u nás každý hledá boční uličku, postupně z toho vzniklo několik dalších škol. Sice ne všechny na nejvyšší úrovni, ale aspoň se už u nás ví, co je to bezpečnost na vodě, což je podle mě dobře.

To zní úplně jako z říše snů. Trochu se obávám, že to má nějaké ale…

Tušíš správně. Po čase začalo v obou organizacích takové to politikaření, které k podobným svazům prostě patří. Tihle byli s těmi proti jiným, protože něco, a tamti zas proti těm, protože něco jiného… Já na tohle moc nejsem, takže nejdřív jsem byl odpolitikařen ze SVoČRu. Ještě jsem ale zůstal členem předsednictva IRF. Nebyl jsem přitom členem žádné národní organizace, což byla dost raritka. (směje se) Později jsem ale odešel i z IRF, v podstatě zase z důvodů vnitřní politiky.

Zpočátku jsem toho trochu litoval, v obou případech, ale pak jsem vlastně zjistil, kolik jsem tím získal volného času. Nicméně do dneška jsem IRF Assessor, takže dělám kurzy pro guidy a trip leadery a také instruktory, a to mi pro život a službu veřejnosti tak nějak stačí.

Co tvoje cesty za vodou a řekami? Kdy jsi byl na první expedici?

První expedice byl Nepál v roce 1993. To byly tenkrát krásný začátky. Přípravy začaly už v roce 1992, když jsme seděli u piva a Pepa říká: „Hele, uděláme výpravu do Himálaje. Uděláme tam prvosjezd nějaký řeky a uděláme z toho dokument do televize.“

To jste teda měli hned docela ambice.

To víš, to byla divoká doba, pořád brzo po pádu komunismu. Nejdřív jsme si z něj dělali legraci, ale nakonec jsme skutečně vyrazili a jeli jsme řeku Buri Gandaki.

Rok na to přišla další velká akce – přejezd Gibraltarského průlivu na raftech, a další rok jsme jeli poprvé na Aljašku. Tam jsme jeli řeky Tatshenshini a Yukon a i tady se točil film pro televizi.

Po téhle akci jsem ale pochopil, že to úplně nefunguje. Člověk okolo toho rok a půl lítá, shání sponzory a nakonec ještě zaplatí to, co nějak nevyšlo. Tehdy jsem řekl, že příště to uděláme jinak. Já to připravím a zorganizuju, nebudou sponzoři, ale zaplatíme si to sami a já udělám jen tu organizaci. Udělalo se několik takových výprav, zjistili jsme, že to parádně funguje a vlastně to tak funguje doteď.

Takže to jsou začátky Denali Expedition Teamu?

Ano, to je Denali Expedition Team, pod jehož hlavičkou jsme udělali hromadu krásnejch akcí.

Musím říct, že moc nevěřím na ty všemožný světový, český, moravský a nevím ještě jaký prvosjezdy, ale asi jsme jich za ta léta pár udělali.

Každopádně jsme byli na Altaji, v Nepálu, na Brahmaputře. Na Aljašce, v Patagonii, v Tasmánii, na Kamčatce, v Karélii, časem máme vodácký materiál na Yukonu, v Arizoně a v Nepálu a díky nim můžeme jezdit na místa, kde to zatím ještě není lidma úplně pokažený.

Taky vidím, že pro kluky a holky, co v týmu byli a dodnes jsou, to členství opravdu něco znamená a akce, který s námi pádlovali, jsou pro ně opravdu zážitek. Pro spoustu lidí naše akce přinesly i životní mezníky.

Jezdí jen stálí členové nebo i veřejnost?

Dříve jsme vydávali kalendář akcí, kde byla možnost se hlásit i pro veřejnost, ale posledních asi 10 let to funguje tak, že někdo musí bejt něčí kamarád, aby s námi mohl jet. Abychom věděli, že tu akci ostatním nepokazí. Tihle kamarádi kamarádů se docela nabalili a dnes jsme ve fázi, že jsme super parta a už dva roky dopředu vím, kam a s kým pojedeme a co tam budeme dělat.

Kolik času za rok strávíš na cestách?

Čoveče, před časem jsem to počítal, protože jsem měl takovou nepříjemnou životní situaci, kdy jsem se rozcházel a soudil o děti, s tím jsem ty cesty taky docela oříznul, a vyšlo mi, že přibližně tři měsíce. Od tý doby už to možná zase trochu narostlo, tak teď už to budou spíš čtyři měsíce. Plus do toho jsou takový ty krátký výpady do Rakouska, Chorvatska, na Balkán…

Takže to je vlastně víc. Co do toho teda počítáš?

Počítám tam třeba, když jedeme na Colorado a vrátíme se skoro za měsíc a máme všichni hubu vod ucha k uchu. (směje se) K tomu jsem prostě pryč všechny víkendy, co to jde. Škoda víkendu, kterej sedíš na řiti.

Stalo se na vašich expedicích něco fatálního?

Bohužel musím říct, že jsme začali blbě hned v tom Nepálu 1993, kde expedice skončila v polovině řeky Buri Gandaki, protože se nám utopil kamarád. Nejstarší člen, který ten plán vymyslel. Dneska už vím, kde byla chyba, protože jsme tam byli brzy a bylo ještě po monzunu hodně vody. V té době nebylo, kde si to přečíst na internetu. Na druhou stranu to bylo hned na začátku výrazný memento a od tý doby všechny výpravy směřuju k tomu, že není důležitý splnit vytyčenej cíl, ale hlavně, aby všechno dobře dopadlo.

Ale jinak si myslím, že tam nahoře nás někdo musí mít setsakra rád, protože nebezpečných situací, který nakonec dobře dopadly, bylo za ty roky docela dost.

Řadíš nějakou z expedic nejvýš?

Spíš kde se mi nejvíc líbilo. Asi Brahmaputru. Tam to bylo náročný po všech stránkách, nakonec to do sebe všechno dobře zapadlo, vzniknul z toho dobrej film, a celkově mám z té akce pocit, že tam jsme se dostali na nějakej pomyslnej vrchol. To teda byla raftová expedice.

Tři roky předtím jsme byli s kamarádama v Kanadě na řece Mountain na kánoích a všechny věci jsme si k řece táhli na zádech přes hory, museli si najít vlastní cestu, deset dnů a pak skoro čtyři týdny na řece k nejbližší silnici. Přijeli jsme dost hubení. Tam jsem pochopil, jak je to super bejt sám za sebe v přírodě. Od tý doby tohle děláme jednou za dva roky, strašně se tam huntujeme a dřeme, ale ten zážitek je úplně jinej, než když tě na nasedání hodí letadlo nebo auto. Ale už ten pocit, když jedeš řeku na víc dnů, večer uděláš oheň, uvaříš a máš na starost jenom se vyspat a jet dál, je perfektní.

Jaké preferuješ akce? Raftové nebo na menších lodích?

Těžko odpovědět. Každý má svoje. Raftový akce jsou s hodně lidma, protože jet jenom s jedním raftem je nebezpečný. Výhoda ale je, že toho hodně uvezeš a máš komfort. Zase se to ale blbě někam táhne. U kánoí už tě trochu limituje, co uvezou, a taky obtížnost, kterou zvládnou, ale zase se s nima už dá docela dobře někam dojít. Na kajaku tě moc nelimituje obtížnost, ale zase tě limituje, kolik toho uvezeš. I proto mě v poslední době nadchly packrafty, do kterých zabalíš hodně věcí a sjedeš si na nich dobrou divokou vodu.

Ve výsledku je ale hlavní dostat se ven, udělat si pohodu a pak už je v podstatně všechno další jedno.

Nebo na tu otázku odpovím ještě jinak. Preferuju akce podle délky. Čím delší, tím lepší. Jedna z nejlepších akcí je určitě Grand Canyon řeky Colorado. Tam je magický, že se na tři týdny odkrojíš od světa a úplně vypneš. Mám vypozorovaný, že zhruba za týden přestaneš řešit, co tě trápilo doma a pak už je to jenom dobrý. Podobně je to třeba na Humle Karnali v Nepálu, kterou jedeš deset dnů, když makáš, ale není důvod ji nejet dýl.

Jak vznikla firma ROBfin Designs?

Už jsem říkal na začátku, že hned po prvním Nepálu jsme začali řešit segmentové rafty. Přišli jsme s výkresy a pracovníci v Gumotexu nám víceméně ve svém volnu pomáhali něco stvořit. Tyhle rafty jsme pak zkoušeli na Aljašce v roce 1995. Potom se ještě ladilo a vznikl Pulsar. Další rok jsme jeli zase na Yukon a já na tuhle akci chtěl kánoe, to jsme vlastně vytvořili předchůdce dnešní kánoe Yukon. Později jsme pro Gumotex řešili zastoupení v Americe a tam zase vznikaly připomínky k nafukovacímu kajaku Skip, ze kterého pak vzešel Traveler.

Potom jsme se ale názorově rozešli, někdy kolem kánoe Orinoko, a to vedlo až k rozchodu úplnému. Nicméně jsme na akce dál jezdili v gumotexích lodích a ty se samozřejmě postupně opotřebovávaly a my je pořád opravovali. Až jsem jednou dělal na dvoře nějakou generální opravu celého slepu a říkal jsem si, že by snad bylo lepší, abych si udělal celou loď z novýho matroše sám. Začal jsem shánět materiály, lepidla a zkoušel jsem. Po dvou letech jsem byl zhruba připravený a dohodl jsem se s bratry Kutlvašry, že budeme v Litomyšli vyrábět nafukovací kánoe.

Po nějaké době se Kutlíci trhli a začali dělat na vlastní triko, což mě tehdy dost vzalo dech a já jsem znovu zakládal výrobu v Olomouci. Postupně se přidaly rafty, kajaky a další produkce. Přibyla filiálka v Jesenném, kde se dnes dělají menší lodě a před sedmi lety jsme přesunuli výrobu z Olomouce do Kolína, kde se teď dělají hlavně rafty. Nakoupili jsme technologie, vyvinuli své vlastní postupy a tvoříme, řekl bych, hodně dobrý lodě.

A teď do toho přišly ještě packrafty.

Jo. To je nejnovější story. Kamarád z Yukonu, kajakář Bob Daffe, který tam sjezdil neuvěřitelný věci a známe se přes 25 roků, se v packraftech zhlédnul a prosil mě, abych mu něco vyrobil. Tak aby to byla spíš loď než nafukovací měchuřina. Šli jsme na to tak, jak rozumíme člunům my. První a druhý pokus se moc nepovedl. Zlom přišel, až když jsem si na Aljašce packraft taky vyzkoušel a pochopil, k čemu to vlastně je. Najednou to začalo fungovat. Věděl jsem co, kde, proč, jak, postupně jsme to ještě ladili a předloni na jaře byly hotové první finální kusy. Úplně jinej koncept. Takhle to ještě nikdo nedělal. Letos v zimě jsme na packraftech strávili parádní desetidenní vodáckej vandr v Tasmánii na Franklin River a všichni z toho byli úplně nadšený. Jsem zvědavej, kdo to opráskne jako první. (směje se)

Designy lodí jsou tvoje práce?

Designy všeho vznikají tak, že si sedneme s Tomášem (olympionikem Tomášem Máderem, pozn. red.), popijeme víno nebo pivo a kreslíme si. On tvarům lodí rozumí, takže přesně oba víme, o čem je řeč a co by to mohlo dělat. Prostě má tu představivost jako já, což je strašně potřeba. Třeba packraft jsme si kreslili dva opravdu dlouhý večery. Tomáš je navíc perfekcionista, takže ho úplně může trefit šlak, že mu někde nesedí milimetry a to je taky potřeba, protože mně je to vcelku jedno. Myslím, že asi úplně největší naše deviza je v tom, že na našich lodích pořád jezdím. Stovky hodin ročně. Tím se pořád posouváme směrem k lepšímu designu i lepší trvanlivosti člunů.

Co vlastně znamená název firmy a jak vznikl?

ROBfin je stará značka z dob mých studií, kdy jsme začali dělat s Vláďou Galuškou kajakový pádla. On si vymyslel značku Galasport a já ROBfin. O 12 let později jsem ji zvedl a oprášil, aniž bych nad tím moc dumal. Fin je anglicky ploutev, ale výkladů je více.

Kam lodě vyvážíte?

Vyvážíme hlavně po Evropě, ale i dál do světa. Nedávno jsme měli objednávku raftů na Šalamounovy ostrovy, tak to jsme se museli nejdřív podívat do mapy, kde to vlastně je. (směje se) Packrafty jedou hodně v Severní Americe, kde máme pobočku ROBfin Kanada. Ale i třeba v Austrálii a v Tasmánii. Naše produkty asi nejsou marketingové taháky, které kopírují módní trendy, protože mě víc zajímá, jak se na tom jezdí a jestli z toho mám radost já nebo Tomáš. Také rád znám zákazníky osobně. Prostě si zajedu třeba do Itálie popovídat s nějakým chlapíkem, co tam vozí lidi na raftech, podívám se, jak tam fungujou, a pak se domluvíme. Přijde mi lepší žít a jezdit na řeky, než se potkávat s kravaťákama a rvát si vlasy nad tabulkama. Ale dlouhodobě se tomu stejně nedá úplně utýct.

Roberte, díky za parádní povídání. Závěrem ještě čtenářům prozradím, že jsi před nedávnem oslavil životní jubileum, padesátiny, a rád bych ti za sebe a celou redakci Pádlera taky pogratuloval. Hlavně ať ti slouží zdraví a děláš si dál pohodu venku u vody!