Před týdnem jsem vás navnadil na trojici řek tekoucích v národních parcích v nejvzdálenějším polském vojvodství od našich hranic a dnes už se na jednu z těchto řek podíváme.
Wigierský národní park, jezero Wigry a řeka Czarna Hańcza
Splutí řeky Czarna Hańcza od jezera Wigry až na zdymadlo Kudrynki u vesničky Rudawka, odkud to je, co by kamenem dohodil do Běloruska, dávám na nejvyšší příčku v případě, když se chceš na vodě i svézt, tedy chceš tekoucí řeku, máš rád okolo řeky i stromy a nevadí ti, že v řece sem tam potkáš třeba kameny, kterým je potřeba se vyhnout. Alespoň za mého nízkého stavu vody tomu tak bylo.
Od jezera Wigry ležícího 10 km vzdušnou čarou od města Suwałki, které je po Bělostoku (Białystok) druhým největším městem Podleského vojvodství, je řeka lemována sítí kempů nebo plácků pro kempování opatřených cedulí, zázemím a telefonním číslem, na které se člověk může obrátit v případě nouze. Znamená to taky, že na řece operuje řada vodáckých půjčoven, které dokážou zajistit plný komfort včetně převozu věcí nebo aut. Podle toho, jak to na mě působilo, bych raději volil plavbu mimo hlavní sezónu. Na řadě míst byly poutače na sauny, hospody, chatičky a plácky na stany, kterých je v určitých úsecích poměrně hustá síť. Takže odhaduji, že v hlavní sezoně tady bude docela živo, aby se všechny tyto provozovny dokázaly uživit. My jsme tu s Michalem byli v první polovině května a většina z nich byla ještě mimo provoz.
Já odstartoval svoji dvoudenní exploraci řeky Czarna Hańcza přímo z hladiny jezera Wigry s výhledem na Klasztor Kamedułów a Kościół pw. Niepokalanego Poczęcia Najświętszej Maryi Panny, který leží na poloostrově jen kousek od vody a ve vesnici nesoucí stejný název jako jezero. Tuto vesnici a její památky určitě doporučuji k návštěvě.
Jezero Wigry samo o sobě nabízí pádlování s mnoha zátokami a je tak veliké, že je možné užít si několikadenní pádlování jenom na něm. Wigry je totiž jedním z deseti největších a nejkrásnějších jezer v Polsku a rozhodně tedy stojí za pozornost.
Jezero Wigry
– Rozloha je 21,7 km².
– Hloubka až 73 metrů (jedno z nejhlubších jezer v zemi).
– Tvar: členitý, se spoustou zátok, poloostrovů a také s devatenácti ostrovy.
– Ekosystém: mimořádně čistá voda a bohatství vodní fauny – žije je tu více než 20 druhů ryb včetně vzácných druhů, jako je síh severní nebo hlavatka.
– Ticho a klid: motorové čluny jsou na jezeře zakázány, takže všude panuje klid, což je ideální pro kajakáře, rybáře a milovníky přírody.
– Cisterciácký klášter: na poloostrově ve vesnici Wigry se nachází barokní klášter ze 17. století, dnes částečně zpřístupněný. Lze se tam i ubytovat.
– Papežská stezka: sv. Jan Pavel II. byl velkým milovníkem tohoto kraje a během svého pobytu (ještě jako kardinál Wojtyła) tu pádloval a bivakoval. Jeho trasa je dnes značená jako „Szlak Papieski“.
– Přírodní bohatství: kromě ryb je tu možné pozorovat bobry, vydry, mnoho druhů ptáků a různé chráněné druhy.
– Wigierska Kolej Wąskotorowa: historická úzkorozchodná železnice, která jezdí v létě a nabízí malebné výhledy na okolí jezera.
Pádlování po řece Czarna Hańcza a Augustovském kanálu
Když už se člověk dostatečně nabaží klidného pádlování po rozlehlé hladině jezera Wigry, přichází chvíle na změnu rytmu. Stačí najít tu správnou „východní rouru“, jak místní říkají výtoku řeky Czarna Hańcza z jezera, a nechat se unášet proudem směrem k běloruským hranicím. Řeka tu opouští poklidnou vodní plochu přibližně uprostřed trojúhelníku, který vytvářejí vesnice Wigry, Magdalenowo a Czerwony Folwark, a začíná psát vlastní příběh – vcelku klidný, ale plný nečekaných zvratů.
Ještě než se ale dostanete na vodu, čeká vás povinnost se zaplacením poplatku za vstup do Wigierského národního parku. Výzvu k zaplacení najdete už na mostě, pod kterým řeka opouští jezero. Samotná platba by měla probíhat o pár stovek metrů dál, tedy těsně před tím, než hranici národního parku skutečně přeplujete, v návštěvnickém centru. Já měl smůlu – nebo možná štěstí. Návštěvnické centrum sice stálo na svém místě, ale kasa byla zavřená a personál mě s úsměvem ujistil, že „sezóna začíná až v červnu“. Nechtěl jsem to nechat být a pokusil jsem se o zaplacení poplatku přes internetové bankovnictví. Jenže ani tento pokus nevyšel – bez polského bankovního účtu zkrátka nebylo možné transakci dokončit. A tak jsem – chtě nechtě – vyrazil jako černý pasažér vodní turistiky s nabitou zkušeností, že pro příště bude dobré přijet sem později, tedy v turistické sezoně, nebo si vše o poplatcích dostatečně dopředu načíst na webových stránkách parku.
A teď už pojďme skutečně pádlovat. Najít samotný začátek řeky není úplně triviální. Skrývá se hluboko v rákosí a nebýt poměrně nenápadné cedulky, snadno byste ho minuli. Ale jakmile vklouznete do proudu, dostaví se ta pravá vodácká euforie.
Řeka je hned od prvních metrů nádherná – pod lodí vám proudí průzračně čistá voda, koryto se klikatí a je obklopené nespoutanou přírodou. Okolní vzduch je naplněn ptačím zpěvem, který ruší jen pravidelné šplouchání vody při zabírání pádlem. Pokud se člověk na chvíli zastaví, rozhlédne kolem a zaposlouchá, připadá si jako v ornitologickém ráji – a není se čemu divit, vždyť právě tady žije 80 % všech ptačích druhů, které se v Polsku vůbec vyskytují. V několika místech se k řece přicházejí napít i krávy nebo koně, což romantickou atmosféru dokonale dokresluje.
Přiznám, že vodní stav mohl být trochu vyšší – na několika místech jsem musel natahovat krk a kormidlovat mezi mělčinami a balvany, ale i to patří k zážitku a člověka to alespoň na chvíli vytrhne z ptačího rozjímaní. Občas mi cestu přehradilo i několik padlých stromů, ale byly šikovně prořezané, a tak nebylo nutné loď nikde přenášet. Bylo vidět, že na blížící se začátek vodácké sezony je vše připraveno. Viditelně se činily i půjčovny a kempy, kterých je u řeky opravdu dost, takže Czarna Hańcza je mezi Poláky zajisté vyhledávanou řekou. Lodě už byly vytažené na břeh nebo z kůlen a vesty visely na bidlech.
První noc jsem strávil přímo u vody, na jednom z mnoha míst, které jsou pro přespání určena. Spal jsem pod hvězdami, s řekou po boku a lesem v zádech. Všude okolo jen šero, ticho a vzdálené volání nočních ptáků. Romantika jak má být.
Druhý den mě čekalo překvapení, které bych od klidné řeky opravdu nečekal. Ve vesničce Rygol jsem přehlédl ostrou odbočku pod mostem doprava – a najednou jsem si s údivem uvědomil, že nejedu po Czarne Hańcze, ale po řece Szlamica. Geograficky to dodnes nechápu – řeka jako by se najednou rozhodla být někým jiným. Po krátké konzultaci s mapou a menší zajížďce jsem se ale dokázal napojit zpět do Czarne Hańczy a také do Augustovského kanálu, který se tu s řekou prolíná a neopustí ji až do konce mojí plavby. Kdybych to s návratem přehnal, mohl bych plout po Augustovském kanálu v opačném směru do města Augustów, což je také jedna z možností, jak tuto vodní cestu využít.
Augustovský kanál (Kanał Augustowski) je historický vodní kanál v severovýchodním Polsku, částečně zasahující také do Běloruska. Patří mezi významné technické památky 19. století a je jedním z mála dochovaných vodních děl svého druhu v Evropě. Tady je několik zajímavostí:
– Kanál byl budován v letech 1824–1839 jako součást snahy obejít Prusko při přepravě zboží z Polského království do přístavů Baltského moře.
– Důvod pro jeho vybudování byl ekonomický. Prusko totiž zavedlo vysoká cla na zboží přepravované přes území dnešního severního Polska, což donutilo carské Polsko hledat alternativní cestu.
– Celý kanál měří 102 km, z toho 80 km je v Polsku a zbytek v Bělorusku. Kanál překonává výškový rozdíl více než 50 m.
– Na trase je celkem 18 zdymadel, z nichž 14 je v Polsku. Všechna zdymadla jsou dodnes funkční.
Po spojení řeky s plavebním kanálem mě už čekal jiný svět. Voda byla zrcadlově klidná, jako byste pádlovali po oleji. Vzduch se ani nepohnul. Klidné tempo kanálu ale zpestřují historická zdymadla – pozůstatky staré vodní dopravy, která ovšem do dnešních dnů fungují. Mimo sezónu je ovšem nutné počítat s tím, že si žádné tlačítko nestisknete. Zdymadla fungují na ruční pohon, a pokud je nikdo neobsluhuje, nezbývá než loď vytáhnout na břeh a přetáhnout, což byl i můj případ. První se mi do cesty postavilo zdymadlo (śluza) Tartak. Přenášení jsem zvládnul bez větších potíží – loď jsem táhnul za sebou po trávě, batoh jsem hodil na záda a po pár krocích už jsem zase dával na vodu.
Dalším zdymadlem na mojí cestě byla Śluza Kudrynki nacházející se vzdušnou čarou necelý kilometr a půl od hranice s Běloruskem. Tohle zdymadlo pro mě znamenalo rozloučení s řekou. Tady už na mě čekal Michal.
Po dvou dnech na vodě, během, kterých jsem upádloval cirka 65 km v naprosté blízkosti přírody a mimo sezónní davy, jsem měl pocit, že jsem si sáhnul na to nejlepší z polského východu – na ticho, svobodu a dobrodružství bez turistických nánosů. Pro příště bych si na tuhle řeku určitě nechal více času a plavbu rozdělil na více dnů, abych si mohl řádně vychutnat přírodu kolem. Klienti půjčoven tento úsek běžně jezdí 3 až 5 dnů a dobře vědí proč.
To jsem ale ještě netušil, co mě čeká na řekách Biebrza a Narew.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Článek byl zpracován ve spolupráci s Polskou turistickou organizací.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
