Splutí meandrů a peřejí řeky Svratky nabízí krásný zážitek, pro který se rádi vrátíte

Co vlastně lákalo lidi do těchto odlehlých končin? Půda jen stěží. Těch pár kamenitých kopanic v příkrých svazích by moc lidí neuživilo. Bylo tu něco cennějšího. V útrobách zdejších skal se skrývaly rudné žíly mědi, stříbra, a v málu i zlata. Nejvíc bylo rud železných. Kdo měl železo, měl moc i zlato. Havíře ve službách vrchnosti následovali uhlíři a hutníci, řeku přehradily první jezy a voda roztočila kola četných hamrů. Kraj získali počátkem 13. věku páni z Medlova erbu zubří hlavy. Nad vsí Nedvědicí si zbudovali nedobytný hrad Pernštejn, po kterém se po roce 1285 také psali.

Ubíhala staletí a lidé měnili řeku podle svých potřeb. Meandry byly napřímeny a v místech brodů překlenuly řeku četné mosty. V letech 1949 až 1957 byla vystavěna v nejužším místě údolí nad obcí Vír 76,5 m vysoká přehradní hráz. Zprvu sloužila jako ochrana před povodněmi a rezervoár pro vodní elektrárnu, návazně i jako zdroj pitné vody.

Nedaleko pod hrází si vodáci v roce 1960 zbudovali 300 m dlouhou slalomovou trať. Za roky svého trvání se stala dějištěm řady domácích i mezinárodních závodů ve slalomu na divoké vodě. Během let přibyly další soutěžní disciplíny, jako rafting nebo vodní rodeo.

Pod slalomovou tratí řeka bystře proudí peřejnatým korytem. Po levé straně stojí domečky a tovární objekty firmy Rotter. Nad nimi ční vysoká zubatá skaliska s vyhlídkou Klubačicí.

Na konci obce začíná vzdutí vyrovnávací nádrže Vír II. Její hráz se segmentovou výpustí připomíná velké jezy (ř. km 111,2). Upouští vodu v závislosti na manipulaci na hrázi horní nádrže. Menší množství upouštěné vody – stálý minimální průtok v řece pod hrází vyrovnávací nádrže, je asi 3 až 4 m³/s – je sváděno potrubím ve skále k elektrárně. Koryto v délce půl kilometru pod hrází je pak skoro bezvodé.

Za těchto nízkých stavů nejde o plavbě na řece vůbec uvažovat. V ten čas patří řeka rybářům, stojícím v proudu s muškařskými pruty. Pokud ale korytem protéká něco přes pět kubíků, dá se s občasným zadrhnutím řeka jet od jezu na Záskalí po Černvír, možná i po okraj Doubravníka. Při vodáckých akcích obvykle teče 12 m³/s, ale je jich kvůli nedostatku vody pořád míň.

ŠTOLY VE ŠVAŘCI

Od hráze klesá řeka lesnatým údolím s četnými lehkými peřejkami. Před obcí Koroužné hradí tok zbytky jezu (ř. km 108,4). Připomíná nevysokou kamennou hrázku. Zanedlouho připlujete do Koroužného. Obec byla od středověku hornickou osadou. Před mostem za prodejnou Jednoty hradí řeku 1,5 m vysoký jez s šikmou spádovou deskou a nízkým schodkem na konci (ř. km 107,3). Bývá splouván vlevo od středu. Široký náhon svádí vodu vpravo k elektrárně. V jejím místě stával železný hamr. Krátce za betonovým mostem vás pak čeká příjemné zhoupnutí na vlně tvořené nízkým stupněm.

Řeka spěchá širokým kamenitým korytem ke Švařci. Tuhle nevelkou obec, roztroušenou kolem řeky, obývali v minulosti převážně horníci a dělníci pracující při zdejším železném hamru. Zašlé časy podnes připomíná hornický kostelík Nejsvětější Trojice z 16. století a 22 m dlouhá krytá lávka přes Svratku z roku 1873, která je chráněnou technickou památkou. Upomínky na dávné časy se skrývají i v hlubinách skal. Většinu stařin (stará důlní díla) zasula příroda či lidská ruka. Dnes už zatopenými štolami byla poddolována i samotná řeka Svratka. Největší důlní pole, nazývané Havírna nebo taky Cumberk, se nachází 1 km od jezu na Záskalí při silnici k Čtyřem Dvorům. Dochovaly se tam pozůstatky středověkých domů, povrchových dobývek se vstupy úpadních štol a pořád aktivní propady těžebních jam. Fáralo se tam až do hloubky 50 m.

TĚŽBA ZLATA V ZÁSKALÍ

Ze Švařce je nedaleko na Záskalí. Hladinu řeky tu vzdouvá vodou narušený kamenný jez (ř. km 105,6). Plavci na laminátu ho nemají moc rádi a majitelé nafukovacích lodí bedlivě prohlížejí, jestli mezi kameny neuvidí trčet ostrý hrot. Jez v minulosti sváděl vodu na hamr v osadě Borovci. Tenhle hamr, původně zvaný Porovec, je zmiňován už ve 14. století. V některých štolách v okolí Švařce, Záskalí a Borovce bylo těženo i zlato. Bylo ho malé množství, což prokázal i novodobý geologický průzkum. Po druhé světové válce byly u Borovce vyraženy dvě pokusné štoly „Mír“ a „Na Barytě“. Protože množství rud nesplnilo očekávání těžařů, důlní činnost v údolí Svratky úplně ustala. Okolí Štěpánova se naopak stalo cílem výprav mineralogů. Zdejší členitý kraj je geologicky velmi pestrý. Vyvřelými bítýšskými rulami prostupují mramory, žíly železných rud, žíly kalcitu, barytu s výskytem galenitu, sfaleritu, pyritu, chalkopyritu, malachitu, azuritu, čisté mědi, vzácně i čistého stříbra.

VÁLEC VE ŠTĚPÁNOVĚ

V horním okraji Štěpánova nad Svratkou při výletišti s občerstvením stojí v levotočivém ohybu nenápadný jez (ř. km 104). Pod jezem se nachází krátký technický úsek s ostrůvky, pařezem a křovíčkem. Většina vodáků tenhle úsek šidí náhonem. Další překážka už ošidit nejde. Asi 100 m za mostem cesty ve Štěpánově vzdouvá řeku nízký kolmý stupeň s nebezpečným válcem (ř. km 103,4). Znalí vodáci ho splouvají vpravo kolem břehu. Kdo pluje středem, riskuje v lepším případě zalitou loď a pár hltů kalné tekutiny.

Řeka podteče most silnice č. 19 a v okraji malé osady Olešničky zamíří mezi pole. Až do druhé poloviny 19. století se v Olešničce rozkládal rozsáhlý hutní komplex.

To, že proplouváte kolem obce Ujčova, vám krátce naznačí ploty zahrad a šipka k blízké restauraci. Říční proud zvolna ustává na vzdutí zdejšího jezu za zpustlými rybími sádkami (ř. km 100,3). Má šikmou spádovou desku, kterou v koruně navyšují dřevěné fošny. Vodáci ho splouvají nejčastěji středem.

Pod jezem se řeka v příjemném spádu rozběhne k Dolnímu Čepí. Většina vodáků už nedočkavě vyhlíží fotbalové hřiště s občerstvením u zdejších dobrovolných hasičů. Tahle malá vesnička ale skrývá ještě jednu pozoruhodnost. Je jí románský kostelík Sv. Václava z počátku 13. století, který byl vystavěn zdejšími horníky, kteří tu dobývali stříbrné rudy. Zdejší rudný revír byl a dosud patrně je nejbohatší z celého okolí. Mohou za to silné důlní vody, které trvale zatápěly zdejší doly a znemožňovaly další těžbu.

ZAJÍMAVOSTI ČERNVÍRU

Blíží se Nedvědice. Za bývalým koupalištěm na pravém břehu se nachází známá studánka Slovanka. Bude pro vás signálem, že se blíží několik meandrů s rychlým proudem. V okraji Nedvědice vás uvítá táhlý volej. Končí u jezu, skrytého za nárožím budovy (ř. km 95,5). Splutí jeho šikmé spádové desky nečiní žádné potíže. Nedaleko za jezem se řeka pravotočivě stáčí pod úpatím zalesněné stráně s několika chatami a nabere směr k černvírskému jezu. Vpravo mezi stromy můžete krátce zahlédnout siluetu pohádkového hradu Pernštejn.

Černvírský jez znají vodáci především díky vysoké zalévací vlně (ř. km 93,9). Jeho prohlídka ze břehu je víc než povinná. Konec konců nabízí i zajímavou podívanou. Okraj obce Černvíru vám ohlásí barokně upravený kostel Nanebevzetí Panny Marie obehnaný kamennou ohradní zdí, stojící na skalnatém ostrohu nad řekou. Od vody připomíná malou pevnost. Možná ne náhodou. Při původním románském kostelu stávala ve středověku tvrz. Černvír ještě nabízí jednu pamětihodnost. Oba břehy řeky Svratky spojuje v centru obce dřevěný zastřešený most z roku 1718. Travnaté břehy pod ním slouží jako oblíbené přístaviště proplouvajících vodáků.

Za obcí se řeka stočí vlevo a vstoupí do táhlého klesání provázeného lehkými peřejemi. Tenhle terénní zlom je předzvěstí další nástrahy v korytě (ř. km 92,9). S koncem svažitého úseku se koryto ostře stočí vpravo do průjezdu tísněného nízkými větvemi stromů. Za vyšší vody část proudu přetéká průvalem do velké tůně vymleté v přilehlé louce. Vytvořil se tady ostrov skrývající zbytky ostění staré vodní stavby.

Říční proud se uklidní až na začátku vzdutí doubravnického jezu (ř. km 91,3). Jez je se svými dvěma metry výšky nejvyšším sjízdným jezem v téhle části řeky. Jeho prohlídka před plavbou je nutná. Přibližně 500 m pod jezem se pak řeka větví do dvou ramen. Vodáci ponejvíc užívají pravé rameno, kopírující okraje zahrad rodinných domků. Pod Doubravníkem se pak údolí zúží a strmé zalesněné svahy šplhají do stometrových výšek. Ze svahů vyčnívají osamocené skalní sruby i vysoká skaliska mající ve slunečním světle načervenalý nádech. Řeka svižně teče a vlny se rozstřikují o přídě lodí až do té doby, než ji zahradí zanesený stupeň (ř. km 88,7). Bez užitku svádí vodu do náhonu na levém břehu, který náležel mlýnu, tzv. Matalovu domu v osadě Prudká.

PRUDKÁ

Prudká bezesporu patří k nejatraktivnějším úsekům řeky Svratky. Blížící se začátek peřejí vám bude signalizovat portál železničního tunelu a zanedlouho převislá skála nad řekou. Před skalním převisem se nachází první terénní zlom s peřejí. Pak se řeka krátce uklidní. Silný proud táhne do pravotočivého zákrutu přímo před budovami někdejšího mlýna (ř. km 87,9). Říční koryto se ze svých 20 m zúží na necelou polovinu a v proudu se tvoří vyšší vlny do obtížnosti WW II+. Exponované místo má přibližně 50 m. Potom se koryto znovu rozšíří, ale řeka je pořád peřejnatá, až ke koruně papírenského jezu (ř. km 87,7). Zchátralý neužívaný jez s šikmou spádovou deskou výšky 1,2 m bývá splouván ponejvíce po jazyku středem.

Před zbudováním papírny voda z jeho náhonu poháněla vodní kola hamru s dřevouhelnou vysokou pecí. Zpracovávala limonitovou rudu těženou u nedalekého Borače a Podolí. Hamr zanikl v polovině 19. století. Novým majitelem byl přebudován na papírnu, která tam pracovala až do roku 2009. Lidový název hamru „prutka“ se v lehce pozměněné, byť výstižné podobě přenesl i přilehlý říční úsek.

Řeka teče s velkým spádem peřejemi kolem továrních objektů, které přes clonu stromů a keřů není skoro vidět. S koncem papírny u železného mostu peřeje slábnou. Jejich dozvuky ale provázejí plavce až k Borači. Splutí nejznámějšího úseku téhle řeky je krásným celodenním zážitkem. Svratka, postaru Švarcava, se svým okolím nabízí mnohem víc, než jen jedno roční splutí.