Standa Hájek: Uspořádat MS v raftingu byla moje životní výzva.

Ahoj Stando, na rozhovor s tebou mě navedl jeden dobrodinec, který mi prozradil, že je ti zrovna 70 let. Nesmím ho ale jmenovat.
Ahoj. No to je mi úplně jasný, kdo to byl. To byl určitě Libor Polák (předseda Svazu vodáků ČR (SVoČR), pozn. red.). (směje se)

Libor Polák to nebyl, tak můžeš dál přemýšlet. (smích) Nicméně takový věk znamená spoustu let na vodě a okolo vody. Kdy a kde ses u vody objevil?
Zrovna před dvěma lety jsme měli sraz po 60 letech od založení dětského vodáckého oddílu Vlnka, který tehdy zakládal můj táta. Bylo to v roce 1963, bylo mi 9 let a v oddílu jsem pochopitelně byl hned od začátku.

Táta byl vodák, že zakládal vodácký oddíl?
Nebyl vodák, ale byl dlouholetý skaut s přezdívkou Ran a k vodě a pobytu v přírodě měl díky tomu blízko. Naše první lodě byly pramice a až postupem času jsme se dostali taky ke kánoím. Pár let před tím, než jsem oddíl opustil, jsme už dokonce dělali takzvané cvičiteláky, což byly kurzy pro cvičitele vodní turistiky. V roce 1971 jsem byl na svém prvním cvičiteláku III. třídy v Sušici, po vojně v roce 1980 pak na cvičiteláku II. třídy na řece Belá na Slovensku. V roce 1973 jsme jeli na první zahraniční zájezd do Rumunska. V oddíle jsem taky potkal svoji budoucí ženu Jarku, jezdili jsme spolu na deblu až do začátků v raftingu. Oddílem taky prošli všichni moji životní kamarádi a parťáci na raftu.

Říkal jsi, než jsem oddíl opustil. Šel jsi do jiného oddílu?
Ano, přešli jsme s Jarkou do Bohemky, do oddílu vodního slalomu. Tady jsme si tehdy postavili první deblovku (Lettman-Bohemka) a měli jsme plán, že budeme s Jarkou závodit v kategorii C2 mix. Do toho jsem ale musel na vojnu, vzali jsme se a narodil se nám syn Mirek. Než jsem se stihnul vrátit z vojny, byla kategorie C2 mix zrušená. Z Bohemky jsme tedy po třech letech odešli a vstoupili jsme do Sokola Kobylisy, který tehdy vedl Karel Štemprok zvaný Káka, do oddílu vodní turistiky, kde jsme postupem času působili jako instruktoři oddílu mládeže. Změna oddílu taky znamenala přesun od klasické turistiky k turistice výkonnostní. Jezdili jsme na soutěže VTJZ a další turistické akce, kterých tehdy byla spousta. U toho jsem se potkal s lidmi jako Jirka Škranc, Pepa Harapát či náš Káka, což byli v tehdejší době hlavní postavy české vodní turistiky. S nimi jsme se dostávali na vodácké zájezdy do zahraničí. S Vojtou Jančarem a např. Honzou Šupem jsme jezdili na singlech na nejrůznější řeky a potoky a taky třeba na Čerťáky. Postupem času jsem se taky dostal do komise vodní turistiky, což mě hodně ovlivnilo a nasměrovalo do dalších let, protože jsem viděl i tu organizační stránku vodáctví a nasbíral jsem tam spoustu zkušeností.

Zájezdy do zahraničí tehdy nebyly úplná legrace. Neměli jste s tím problémy?
Za sebe musím říct, že jsem žádné výrazné problémy nezaznamenal. Oni to tehdy zařizovali hlavně naši vedoucí a učitelé (Káka, Pepík Harapát), takže s organizací jsem nepřišel tolik do styku a vlastně pořádně nevím, jak to dělali. Pamatuju si, že jsme jezdili v rámci Sport-turistu a dostali jsme se na řeky Švýcarska, Rakouska, Německa, Jugoslávie, Skotska, Francie a na konci 80. let jsme několikrát vyjeli do Norska.

Tohle všechno jsi absolvoval na kánoi se ženou?
Ano, většinu toho na kánoi se ženou nebo na singlovce. Dvě lopatky na pádle mě nikdy neoslovily. (směje se) Pořád jsme se zlepšovali a vyjíždělo se na stále divočejší a divočejší terény. Ale samozřejmě k tomu patřily i situace kolem. Typicky v případě C2 mix se často stávalo, že se posádky, které většinou tvořili manželé, na vodě rozhádaly. Často se nešlo daleko ani pro ostřejší slova, a potom se zase muselo večer udobřovat. (směje se) Byla to krásná doba.

Máš z téhle doby nějaké zážitky nebo zajímavé zářezy na pádle?
Určitě by se jich několik našlo. Kapitola sama pro sebe byly ty výjezdy do zahraničí, kde jsme se dostávali na řeky, o kterých jsme nic nevěděli a zpracovávali jsme jejich kilometráže. Zajímavá byla i úplně odlišná příroda nebo to, že jsem neměli peníze, takže jsme museli vozit jídlo na 14 dnů atd. Asi nejvíc mi utkvěly první výjezdy do Norska, kde jsme zažili ještě naprosto volné táboření, skvělou severskou přírodu, no a samozřejmě parádní řeky.

Ale užili jsme si i u nás. Hodně zajímavé bylo tehdy singlové sjíždění Čertových proudů, do kterých se v tu dobu odvažovalo jenom pár lidí. Bohužel jsem na nich byl i v ten rok, kdy se utopil Petr Šaroch. Ti úplně nejodvážnější v té době jezdili i Škvíru, což ale nebylo pro mě, já jsem si ji poprvé sjel až o dost později na raftu. Pak si třeba vybavuju, jak jsme s kamarády z mládí dvakrát jeli závod Non stop Lenora – Praha, 333 km, což pro mě byl nosný zážitek. Z toho mám v hlavě několik věcí, které nikdy nezapomenu – východ slunce na Lipenské přehradě, hučení jezu v totální tmě, noční jízda podle korun stromů u soutoku s Lužnicí, pádlování na azimuty v noční mlze na Slapech, a na závěr toho všeho přivítání rodinou na loděnici KVS v Praze. Taky jsme se v té době předháněli v počtu splutých řek. Počítaly se jen řeky, na kterých jsi ujel minimálně 5 km. A dělali jsme nejrůznější prvosjezdy kdejaké „kaluže“, která se naskytla, a z toho pak vznikaly vodácké kilometráže.

Samotná kapitola bylo vodácké vybavení, které jsme si vyráběli svépomocně. Stavěli jsme si deblovky, Jarka šila bundy a špricky, já jsem třeba dělal vodácké helmy. Skořepina byla okopírovaná z helmy Römer a dovnitř jsem dával výstelky ze stavařských helem, ke kterým jsem měl díky svojí profesi přístup. (směje se)

Pro většinu vodáků jsi známý hlavně kvůli raftingu. Kdy se ti rafty přimotaly do cesty?
Rafty přišly v 90. letech. Tehdy jsme se ženou vymýšleli, jak bychom mohli vzít naše dva syny na nějakou pořádnější vodu, a jako bezpečná varianta se naskytly rafty. Tak jsme si koupili raft Ultimate. Nejprve jsme jeli čistě turisticky do Francie a do Norska. Později jsme se dali dohromady ještě s mým bráchou a jedním kamarádem z oddílu Vlnka, kteří měli oba zkušenosti z vodního slalomu, vytvořili jsme rodinnou posádku a začali jsme na raftech taky závodit. Nejdřív pod TJ Žižkov a na závodech, které tehdy ještě byly pod Sekcí divoké vody ČSK, konkrétně pod vodním slalomem a zároveň pod agenturou APK, kterou tehdy založili bratři Kolínští.

Brzy jsem začal taky s raftařským „bafuňařením“, když jsme společně s Vojtou Jančarem a dalšími lidmi uspořádali první raftové závody u nás. Ty tehdy byly na Kamenici a bylo to v roce 1991. Od té doby jsem u raftingu naplno.

Zaujalo mě, že ses poměrně záhy začal angažovat v organizační sféře. Mělo to nějaký důvod?
Jasně, že mělo. Rafting byl tehdy pod vodním slalomem taková popelka a neměli jsme moc dobré podmínky. Nejdřív si vždycky odjeli závody slalomáři, a pak se teprve předělávaly branky a závodili raftaři, kolikrát se do toho pořadatelům ani pořádně nechtělo. Potřebovali jsme tedy lepší pozici. Nakonec to dopadlo tak, že jsme s raftingem postupně přešli pod SVoČR, kde se v roce 1999 založila samostatná část – Rada raftingu. Dokončil jsem po Jardovi Koubovi registraci raftingu coby oficiálního sportu na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Na konferenci SVoČR v roce 1999 jsem se nechal zvolit předsedou nové Rady raftingu, upravil jsem pravidla závodů a směrnice a začaly se nabalovat další věci.

Povídej dál. Myslím, že spousta čtenářů toho o zrodu českého raftingu moc neví. A já taky ne.
Důležitým momentem v té době bylo dostat rafting mezi TOP 80 sportů vedených pod MŠMT, které získávaly finanční podporu. Do té doby jsme si totiž úplně všechno museli hradit sami nebo shánět sponzory, což bylo zejména pro zahraniční reprezentační akce náročné. Žebříček sportů byl tehdy sestavován podle nejrůznějších kritérií. My jsme těžili hlavně z mezinárodních závodních úspěchů. Nakonec jsme se do žebříčku po 3 letech dostali, což rozvoji raftingu výrazně pomohlo.

V roce 1999 byl asi největší boom raftingu u nás. Pamatuju si, že na Trnávce startovalo bezmála 100 posádek. Což byl za 8 let od prvních závodů na Kamenici, kde bylo 12 posádek, obrovský nárůst. Od té doby už nikdy tak úspěšná sezona nebyla.

Spolu s tebou u boomu českého raftingu stáli i další lidé. Vyjmenoval bys mi prosím ty nejvýznamnější?
Určitě Robert Kazík, Petr Panenka, Zbyněk Netopil, Vráťa Šembera, později přišel Martin Procházka. Před námi, u těch úplných začátků, tam byl Jarda Kouba, Karel Harbáček, Svatava Houfková. A našli by se i další, teď si na všechny nevzpomenu.

Působil jsi taky v IRF. To vzniklo jak?
To z toho přirozenou cestou vyplynulo. V roce 1997 byla založena International Rafting Federation (IRF), která vznikla z organizační jednotky Camel Whitewater Challenge (CWWC). Ta ale nebyla úplně ideálně nastavená. U těch jednání o vzniku IRF byl tehdy zejména Robert Kazík. Do IRF jsme samozřejmě hned vstoupili, protože mezinárodní federaci rafting potřeboval, takže Česká republika je jedním ze zakládajících členů IRF.

Kromě zastupování České republiky jsem v IRF působil od roku 2002 jako mezinárodní rozhodčí a zhruba v roce 2015 mě dokonce zvolili do komise rozhodčích.

Jak dlouho jsi rozhodčího dělal?
Mojí poslední akcí bylo loňské MS v Bosně na řece Vrbas, tam jsem oznámil svou rezignaci. Takže 22 let. Přijde mi, že 70 let je takový věk, kdy už bych tam neměl zaclánět a měl bych dát prostor jiným. Nástupce máme.

S tvým působením na mezinárodním poli taky souvisí pořádání mistrovství světa v raftingu na Lipně v roce 2003. Jak to vzniklo?
V rámci obrovského raftového boomu jsem si usmyslel pořádat raftařské MS pod lipenskou přehradou a sjezd přes Čertovy proudy. Nejprve jsme jeli s Jarkou na MS do USA v roce 2001, které se tehdy jelo na Gauley River a New River v Západní Virginii, abychom se podívali, jak se to dělá, a potom jsme dva roky připravovali MS u nás. Nikdo mi tehdy moc nevěřil, že se něco takového může podařit. A přiznám se, že velkou motivací tehdy byla právě moje žena, která od roku 2000 jezdila ve velice úspěšné posádce Jezinky (7x mistryně světa). Jezinky zhruba 12 let reprezentovaly Českou republiku a přivezly spoustu medailí ze světových i evropských šampionátů. Chtěl jsem tedy rozvíjet rafting jako sport, ale taky podporovat tuhle posádku a celou naši reprezentaci.

Co pořádání MS obnášelo?
Těch věcí byla strašná spousta. Bylo potřeba zajistit financování, protože to samozřejmě není vůbec levná záležitost. Řešili jsme tehdy například, zda vstup zpoplatníme, nebo to budou mít diváci zdarma. Nakonec bylo dobře, že jsme žádný poplatek nevybírali, protože se přišlo podívat neuvěřitelné množství lidí, kteří vytvořili skvělou atmosféru a hodně tím pozvedli úroveň celé akce. Dále bylo třeba vyjednat s vodními slalomáři, aby nás pustili na Lipno. A určitě nejtěžší bylo vyjednávání s ochránci přírody (AOPK, Jihočeské matky). Na pravý břeh řeky se nesmělo vstupovat vůbec, což se ostatně nesmí dodnes, na levém břehu jsme museli natahat asi 5 km pásky, protože přímo k řece byl zákaz vstupu, což se stejně nedalo pořádně uhlídat. Dokonce se dělaly vědecké studie, protože oni se pořád báli o nějaké mechy, které tam rostou. Nakonec se ukázalo, že těm mechům vlastně svědčí, když po nich občas někdo šlape. (směje se) Měl jsem s tím neuvěřitelné práce a byla to pro mě asi největší životní výzva – dokázat to, aby se přímo na Čerťácích konaly velké vodácké závody.

Když tě poslouchám, připadá mi, že touhle akcí začala éra popularity Čertových proudů.
Já jsem přesvědčený, že to tak je. Do MS byly Čerťáky záležitostí pro pár desítek odvážných a dobrých jezdců v republice a v zahraničí se o nich v podstatě nevědělo. My jsme předvedli, že se na tomhle úseku řeky dá uspořádat opravdu velká profesionální akce a zároveň tím není nutné omezit veřejnost – zajezdí si na vodě jak závodníci, tak i ostatní vodáci. Prostě jeden velký vodácký svátek. Dokonce byl tehdy poprvé zajištěný i vlak určený pro dopravu vodáků podél řeky, což se dnes už bere jako standardní součást celého víkendu, kdy se pouští voda z Lipenské přehrady.

Vidíš to, já tě považuju za otce českého raftingu, a ty jsi ještě otec pádlování na Čertových proudech. (smích) Pojďme dál. Tvoje jméno je taky spojené s RK STAN, což mám zafixované jako pojem, ale přiznám se, že moc nevím, o co se jedná. Vysvětlíš mi to?
RK STAN je vodácký klub, který jsme založili v době začátků raftingu pod SVoČRem. Potřebovali jsme tehdy být jako jednotka organizovaná pod svazem. Nejprve se jmenoval SK STAN a později se přejmenoval na RK STAN. Zakládali jsme ho v šesti lidech, což byla moje rodina a dva kamarádi z Vlnky. Později se začali přidávat další a další lidi, až jsme to v době největší slávy dotáhli na pět posádek. Zároveň jsme fungovali jako pomocná ruka pro ty, kteří nechtěli být někde registrovaní, ale chtěli něco dělat. Když se založila ženská posádka Jezinky, propojili jsme se s RK Troja, protože členky byly z obou klubů. Zpočátku je trénoval Petr Panenka, později Milan Znamenáček, já jsem se o ně staral manažersky.

RK STAN funguje dodnes. Aktuálně máme poslední posádku, která jezdí ve veteránech, teda Masters. Jmenuje se HRT – Hájos Racing Team, a pak má RK STAN ještě několik řadových členů. Věnujeme se i jiným sportům, jako jsou běžky, sjezdovky, kolo, volejbal, florbal.

Jako RK STAN taky pořádáme závody na Trnávce, které jsou vždycky třetí víkend v červnu a letos mají 29. ročník. Zároveň jsme rozjeli závody na Kamenici (Plavy – Jesenný), které jsme už zařízené a s vybudovanými vztahy na místní úřady předali klubu HANACE z Českých Budějovic. A v době největší slávy jsme ještě pořádali druhé raftové závody na Trnávce – podzimní.

Když jsme u té Trnávky. Jak se díváš na aktuální problematiku s bolenem?
Pro mě to není žádná nová věc. To začalo už asi před 5 lety, kdy jsme byli povodím přizváni na jednání, kde byli nějací dva vědátoři. Ti v tu dobu zkoumali, co se pod posledním jezem na Trnávce před vzdutím přehrady se snůškami bolena děje, když se pouští špičkovaná voda. Konstatovali, že se snůšky vyplavují dál po proudu, kde to sežerou kapři, a oni musí nasazovat nové. Z hlediska rybářského tomu nerozumím, protože na většině míst je bolen spíš plevelná ryba, která nikoho moc nezajímá. Tady je to asi jinak.

Letos byl prvním osloveným od AOPK Petr Ptáček z AVTS a později i my, tedy RK STAN a TJ Žižkov, jakožto majitel areálu a majitel slalomové tratě. Byla nám opět vysvětlena celá problematika splavování snůšek bolenů. Návrhů na řešení situace bylo předloženo několik, kupříkladu zbudování obtoku jezu tak, aby se voda tekoucí navíc nedostala pod jez a snůšku nespláchla, ale to jsou všechno dražší a náročnější řešení než vodákům na jaře jednoduše zakázat činnost. Vzájemně jsme si vysvětlili názory a důvody a uvidíme, co z toho bude. Pokud bude pouštění vody v dubnu legislativně zakázáno, bude to pro nás v podstatě likvidační, protože máme ještě další omezení kdy a jak areál využívat. Pak už by těch omezení bylo moc.

Tak budeme doufat! Co jsi díky vodě a raftingu procestoval a zažil?
Ježiš no toho by bylo. Souhrnně bych asi řekl, že díky vodě jsem začal cestovat a cestuji dodnes. Z cest s raftingem bylo zajímavé třeba navštívit MS v USA v roce 2001, které bylo jen chvíli po tom, co došlo k teroristickým útokům na World Trade Center. Spousta letů bylo zrušených, panoval naprostý chaos. To bylo neuvěřitelné. Hodně zvláštní bylo i MS v Jižní Koreji, kam jsme přijeli a řeka pro závody byla úplně suchá. Holky tam tehdy trénovaly tak, že jezdily na úseku klidné vody dlouhém asi 100 m pořád tam a zpátky. No a na závody zapršelo a řeka začala rychle stoupat. Jenom během toho než všichni odjeli trať sjezdu, stoupla asi o metr, takže to, co se dopoledne jelo na tréninku, už bylo odpoledne úplně jinak. V Ekvádoru jsme si sjeli Rio Quijos, což byla překrásná řeka, ale pro mě jsou vlastně nádherné všechny řeky na světě, takže těžko něco dalšího jmenovat. A v Ekvádoru teda musím ještě zmínit, že jsme využili, že jsme tak daleko, a zajeli jsme se podívat na Galapágy. A taky jsem při výstupu na Cotopaxi, kde jsem ostatním dělal logistickou podporu, zjistil, jaké to je ve vysoké nadmořské výšce, a že horolezec by ze mě nejspíš nikdy nebyl. (směje se)

Z éry vodní turistiky nejvíc vzpomínám na výpravy na kánoích do Norska, do alpských zemí a do bývalé Jugoslávie. To byly krásné zájezdy a krásné časy.

Ale cestování jsem se se ženou a kamarády věnoval i úplně nevodácky. První taková cesta byla na Cejlon a od té doby jsem si řekl, že bych rád procestoval víc ostrovů, takže už mám třeba Réunion, Mauricius, Zanzibar a mnoho dalších. A pravidelně jednou za pár roků se vracím do Thajska, taky na ostrov – Ko Čang.

Těžko říct, jestli bychom tak cestovali, kdybychom díky vodě kouzlo cestování neobjevili.

Zmiňuješ krásné staré časy. Jak vnímáš vývoj českého vodáctví, myslím hlavně toho turistického?
Tvrdím to už delší dobu, a nic se na tom nezměnilo, že mi přijde škoda, že se do vodáctví dostalo tolik komerce. Někdy v 90. letech jsem si říkal, že už se blíží stáří a že se těším, jak budu jezdit s vnoučaty na řeky, které jsem měl rád – na horní Vltavu, Sázavu, Ohři a další, a najednou jsem zjistil, že už všude působí půjčovny a že už se vlastně nedá skoro nikam jet takovým způsobem, jakým to pro mě bylo vždycky naprosto běžné. Aby tam nebyly davy lidí, aby se dalo přespávat jen tak na břehu, večer sedět u ohně… Ta komerce všude kolem mě prostě nebaví. Nakonec jsme našli malou útěchu na Berounce, kde pořád máme pár míst, na nichž se dá v malém počtu lidí tábořit i mimo kempy. Většina těch opravdu pěkných řek se vším všudy je už jenom v mých vzpomínkách.

Synové a vnoučata na vodu nejezdí?
Synové už v podstatě nejezdí (starší Mirek občas s parťákem vyjede na Berounský maraton) a vnoučata jsem párkrát vyvezl, ale jinak se tomu nijak nevěnují. Mají jiné sporty – suchozemské. Nedávno mi ale udělala radost vnučka, která studuje konzervatoř – tanec, protože zorganizovala pro svoje spolužačky výlet na vodu pod stany. To mě potěšilo.

Stando, moc díky za rozhovor a závěrem bych tě poprosil o nějaké moudro pro čtenáře Pádlera.
Já už radši žádný moudra neříkám, protože se to vždycky obrátí proti mně. (směje se)

Myslím, že by měli všichni vodáci podporovat Petra Ptáčka a AVTS, protože to je nejzáslužnější organizace pro vodáky, kterou jsem za celý svůj život okolo vody zažil.

Nemůžu jinak než souhlasit. Ještě jednou děkuju. AHOJ!

Standa Hájek
*Poslední den ve znamení Vodnáře 1955

Vzděláním i profesí stavař. S vodou začínal v 9 letech v turistickém oddílu a vodní turistice se věnoval 20 let spolu s manželkou Jarkou. Působil jako cvičitel vodní turistiky a byl také členem českého výboru vodní turistiky. K raftingu se s manželkou dostali kvůli synům Mirkovi a Tomášovi a už u něj zůstali. Podílel se na pořádání prvních raftových závodů u nás – na Kamenici v roce 1991. Dvě volební období (v letech 1999 až 2008) byl předsedou Rady raftingu SVoČR. Po roce 2008 se stal členem a předsedou kontrolní komise SVoČR, ve které působil do roku 2021. V roce 2003 byl ředitelem MS v raftingu na Vltavě pod Lipnem, které bylo velmi úspěšné. Zároveň byl předsedou klubu RK STAN a manažerem úspěšné reprezentační posádky Jezinky, ve které byla i jeho manželka. V letech 2002 až 2024 byl mezinárodním rozhodčím IRF a mnoho let také členem komise rozhodčích IRF. Aktuálně dokončuje svoji poslední stavbu a chystá se na „kariéru“ důchodce.

Standovy závodní úspěchy
– Na kánoi s manželkou jednou vyhráli kategorii C2 mix v sérii závodů VTJZ.
– Několikrát se stal mistrem republiky v raftingu (slalom) v letech 1994–1998.
– Na závodě SP v Niš v roce 2009 vybojovala jeho posádka (R6) bronz ve slalomu.
– Stříbrné medaile jeho posádka (R6) přivezla ze závodu Evropského poháru ve Finsku v roce 2011.
– Jako náhradník byl členem bronzové posádky na ME 2015.

Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!

Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!