Třikrát rafting na Sumatře

Často je mi kladena otázka, proč zrovna sem? Moje odpověď je mnohými brána s nedůvěřivým úsměvem. Říkám, že nejsem tak bohatý, abych mohl jezdit do Chorvatska. Je to ale pravda. Pobyt, jídlo a doprava jsou pro nás v Indonésii mnohem levnější.

„Jednota v rozdílnosti“ je slogan uváděný ve spojení s touto velikou zemí, která se skládá z 17 508 ostrovů, jak může každý najít na Wikipedii. Čtvrt miliardy obyvatel, to je obrovské číslo. Co je ale pro nás důležité, jsou naprosto přátelští a milí obyvatelé. Jejich bezprostřednost je neopakovatelná a nezištná. Tady je každý turista vítán, zejména pokud přijede z takové dálky, jakou je Evropa.

Země je z našeho, tak trochu zkresleného, pohledu chudá. Přesto tady nikdo nežebrá. Všichni musí pracovat, jelikož nějaká podpora nebo důchod je zde neznámý pojem. Děti jsou od útlého věku vychovávány tak, že musí dle schopností pomáhat. To by měly vidět všechny naše, většinou zlenivělé, děti, kterým se všeho dostává mírou vrchovatou.

Cílem našich cest je pádlování, většinou na klidné vodě jezera Toba a na moři. O tom jsem se zmínil už v minulosti v článcích zveřejněných v HYDRU a Pádleru.

Pro sportovně založené není lepší způsob, jak poznat Sumatru, než zkombinovat možnosti, které se tu nabízí. Rafting, seakayaking, treky džunglí za orangutany, výstupy na sopku. To vše jsme zájemcům u našich kamarádů na Sumatře ochotni zprostředkovat (případně se mi ozvěte). Ušetří se spousty času a peněz než jet, jak se říká, na vlastní pěst nebo s cestovkou. Navíc není cestovky, která by to dokázala zařídit tak, jak to dokážou domorodci, a za neporovnatelné peníze.

Dnes bych se ve svém povídání rád podíval na vodu divokou. První vodácké kontakty vznikly díky raftovým závodům na řece Asahan v roce 2007. Tak jako všechny vodácké aktivity, tak i rafting se tady rozvíjí. Místní guidi využívají znalosti prostředí a umožňují v rámci komerčního raftingu poznat řeky pro nás exotické. Teplá a čistá voda, razící si cestu kaňony v tropické džungli, kde si můžeme připadat tak, že se plavíme botanickou zahradou. Na Sumatře jsme poznali tři řeky a každá je svým charakterem jiná.

Řeka Asahan

Asahan, kde jsme byli opakovaně, je z těchto řek nejtěžší, ale také nejkrásnější. Vytéká z největšího sopečného jezera světa ležícího ve výšce 950 m n. m., z jezera Toba. Délka Asahanu je 150 km a vlévá se do úžiny Malacca. Řeka je využívána energeticky, takže je průtok vody regulován, ale v dobrém slova smyslu.

Za ty roky, co na Sumatru opakovaně přilétáme, jsme získali řadu přátel. Vědí, jací jsme vodáci, a tak nám s klidným srdcem nabízejí splutí i horní části této řeky. Už doprava na start je pro Evropana zážitkem. Na malém náklaďáčku jedeme ve stoje na korbě spolu s raftem, který nafoukneme až na místě. Při pohledu na takovouto přepravu osob by asi naše policisty ranila mrtvice. Při projíždění vesniček je stále co pozorovat. Obchod, výroba, vše se tady odehrává na ulici. Jedeme pomalu, neboť rychlejší jízdu by náš automobil nemusel přežít. O to více času je na vychutnání si vyhlídkové jízdy.

Jsme na místě, společnými silami foukáme raft. Scházejí se zvědaví domorodci a na motocyklech zastavují projíždějící sběrači durianu. V okolí řeky právě probíhá sběr těchto plodů, které u nás mnoho lidí nezná. Durian roste na hodně vysokých stromech, takže nejjednodušší možnost je sbírat plody, které spadnou na zem. Jsou velikosti kokosového ořechu a mají veliké trny. Říkám si, to někomu spadnout na hlavu, tak to těžko může rozchodit. Durian je to nejsmrdutější ovoce, jaké znám, ale pro mnohé vyhledávaná pochoutka. Tak trochu to lze přirovnat olomouckým tvarůžkům. V Evropě jsem toto ovoce ještě nikde v obchodě neviděl, důvodů je asi mnoho. V Indonésii se prodává okolo silnic nebo na trhu, kde ho jsou veliké kupy. Jednou jsme to zkusili. Dužnina smrdí, jak já říkám, jako ho*no. Chuť pro mě odporná, jednou stačilo. Jak chutná ho*no, jsem nezkoušel, takže toto srovnání nemohu poskytnout, ale durian tím pro mě skončil.

Nakládáme nafouknutý raft na naše hlavy a odcházíme k řece. Po chvilce chůze se mění způsob transportu. Raft je připevněn na lano a spouštěn někam hluboko do údolí. Řeku nevidíme, ale slyšíme. My se opatrně pomocí lián a jiných záchytných bodů také spouštíme dolů. Pašík opět nezklamal a chce si cestu urychlit. Smekne se a padá dolů k řece. Naštěstí ho zadrží několik stromů. Následně sestupuji já, otočen čelem ke svahu tak, abych mohl Pašíkovy nohy nasměrovat do pevných bodů.

Jsme u řeky a já jsem tak trochu zaskočen tím, co vidím. Mohutný proud vyvěrá ze skalního bloku a z této nevelké laguny se valí dál do soutěsky zarostlé bujnou vegetací. Vypadá to, jako by tady řeka pramenila. Hned na začátku soutěsky jsou veliké vlny a válce. Doufám, že místní kluci vědí, do čeho jdou a že v soutěsce není nějaký vodopád. Voda je ale tak teplá, že případná koupel by nebyla nepříjemná, spíš naopak.

Nasedáme do raftu, utahuji přilbu a vyjíždíme. Mám s sebou foťák, ale nevím, jestli ho na té divoké vodě použiju. Hned začátek je impozantní, všichni se udržíme a vjíždíme do klidnějších vod, o to divočejší je příroda. Po tomto úvodu mám hnedle větší důvěru k místním klukům, znají „svoji“ řeku velice dobře.

Asahan teče hlubokým kaňonem. Je teplo a vlhko, takže vše roste před očima. Krásná botanická zahrada doplněná opicemi, které sledují náš člun vplouvající do jejich království. Zpěv ptáků, které většinou ani nevidíme, se mísí se zvukem padající vody z okolních skal v drobných vodopádech do řeky. A samozřejmě je slyšet i řeka samotná. To dohromady je hudba krásné a mohutné řeky Asahan.

Řeka Binge

Medan, velkoměsto s více než dvěma miliony obyvatel, je místo, přes které na Sumatru přilétáme. Takže v něm většinou minimálně den strávíme. Ovšem (naštěstí) ne přímo ve městě, jak by si mnozí představovali, ale v kempu, který má název Dusun Kreatif Indonesia. Vybudoval ho kamarád Andy Eka. Je to vlastně školka pro děti, kde se seznamují s přírodou a jejími plody, organizují se zajímavé hry. Jednou, když jsme čekali na zavazadlo, které s námi na letiště nepřiletělo, jsem s nimi strávil celý den a seznámil se s programem, včetně lovu ryb na rýžovém políčku.

Druhý kemp, který založil náš kamarád Jacksin, a který s námi již bohužel nikdy nepojede, leží na břehu řeky Binge. Je to současně vodácký kemp a rafting je jednou z nabídek programu. Využíváme možnosti a spolu s místními – jedou s námi i dvě děvčata, se vydáváme vstříc dalšímu dobrodružství.

Doprava je tradiční. Na korbu náklaďáčku se spolu s dvěma rafty naskládají obě jejich posádky. Cesta ke startu je indonéská. Má to svoje výhody, jede se pomalu, několikrát brodíme přes malé potůčky. V řece je prý vody málo, ale dá se bez problémů splouvat. Není příliš obtížná, ale to neznamená, že tam nejsou peřeje a divočejší voda. Krajina je pro Evropana zajímavá.

V okolí je hodně plantáží palmy olejné, takže část vody je z řeky odváděna do zavlažovacích kanálů. Binge meandruje mezi skalními soutěskami, ale také mezi poli a palmovými plantážemi. Voda je čistá, a i když jí není mnoho, peřeje jsou zajímavé.

Teplota láká ke koupání. Zastavujeme na jedné písčině, kde nás místní kluci vybízejí, ať si jdeme skočit ze skály. Výška asi 7 metrů. Já mám radši přízemní akrobacii a volné pády nejsou mým koníčkem. Čest se snaží zachránit Pašík. Já ho varoval, ale neuposlechl a je po zásluze potrestán. Po svém hrdinském skoku zjišťuje, že jeho chytré hodinky skončily nenávratně v řece. Asi nebyly dost chytré na to, aby se udržely na ruce. Poměrně drahý skok.

V místě, kde končíme, na nás čeká auto a je připraveno lehké občerstvení. Pravdou je, že se o nás domorodci vždy vzorně starají.

Funkční trika SHADE

Produktová řada SHADE je od počátku stavěna jako ochrana proti slunečnímu záření během pobytu ve vodě nebo kolem ní. Materiál jsme ale pečlivě vybrali tak, aby tričko mělo i funkci izolační. Pokud je totiž tričko SHADE nošeno jako spodní vrstva, ať už pod suchou bundou na vodu, nebo voděodolnou bundou na lyže, broušená rubová strana materiálu dýchá a hřeje. Při pádlování v tričku samotném pak rychlým odpařováním vody z povrchu tričko chladí a chrání proti spálení se sílou UPF 50+ (nejsilnější možné). Pokud tedy chcete balit zlehka a počasí je nejasné, tričko SHADE zbytečné zcela jistě nebude.

Více na www.hiko.cz.

Řeka Alas

Třetí raftová řeka, kterou jsme poznali, je Alas. Dostali jsme se na ni tak trochu náhodou. Chtěli jsme podniknout výpravu do džungle s možností pozorovat orangutany. Orangutani a rafting na řece? Tady je to možné. Celodenní trek v džungli a další den rafting, to je dobrý program. Jestli orangutany uvidíme, je prý tak 50 na 50. Buď to tady náš průvodce dokonale zná, nebo máme štěstí, ale vždy jsme na orangutany narazili. Pozorovat jejich pohyb vysoko v korunách stromů je něco úžasného. A i kdyby ne, pobyt v džungli je něco neopakovatelného.

Naše čtveřice plus místní průvodce se již několik hodin prodírá džunglí, když naproti nám jde místní guide s klientem s velkým fotoaparátem na krku. Zdravíme se a ten kluk najednou povídá: „Ahoj, že se tady setkám s krajanem, to jsem nečekal.“ Přitom já jediný jsem Čech. Ptám se ho, jak na to přišel. S úsměvem odpovídá: „Na nohavici na kraťasech máš Decathlon Hradec Králové, tak jsem to zkusil.“ Kluk z Františkových Lázní, entomolog, fotograf. Bylo by toho hodně na povídání, ale musíme dál.

Jsme v provincii Banda Aceh, poblíž města Kutacane. Nádherné ubytování v chatkách, které vybudoval bývalý raftař Johan Ketambe (možno najít na Googlu). Toto místo je strategicky umístěno na břehu řeky a na okraji národního parku, který jak nám bylo řečeno, je vládou přísně střežen, aby v něm nedocházelo k těžbě dřeva nebo lovu zvířat. Johan ukazuje také fotky tygra sumaterského, který je ale plachý a nás si určitě k večeři nevybere. Krásné zvíře. Johan vždy holdoval raftingu, má rád přírodu, takže spojení rafting a orangutani byl logický a dokonalý podnikatelský záměr. Vybudoval úžasné zázemí a o klienty nemá nouzi.

Ale k raftingu. Ráno nalézáme tradičně na korbu auta, které toho má očividně hodně za sebou. Jedeme proti proudu, vysoko do hor. Bude nás čekat zhruba 35 km na řece. Já, Pašík, Michael, Rahmad a dva místní kluci. Takže silná šestka. Na místě startu foukáme raft a oblékáme povinnou výbavu. Neočekáváme žádný sportovní výkon, ale plavbu rychle tekoucí řekou s mnoha peřejemi.

Je to takové pohlazení vodákovy duše. Krásná příroda s vegetací, na kterou se nemůžeme vynadívat. Mnoho kvetoucích rostlin, kapradiny, stromy, to vše zarámováno do nezvyklých zvuků místního ptactva a pod dohledem všudypřítomných opic. Pádlujeme i mezi plantážemi banánovníků, kávovníků a hlavně množstvím stromů, o kterých později zjistíme, že jsou to kakaovníky. Projíždíme vesnicemi, a jelikož jsme v muslimské části Sumatry, je tady vidět i řada mešit. Pro Evropana velmi netradiční a zajímavá plavba.

Končíme, nejen s raftingem, ale i se Sumatrou. Již nás čeká jen cesta na letiště. Kamarádi Rahmad a Carles, kteří s námi strávili celých 14 dní, jedou s námi. Johan s bratrem nás ve dvou autech provážejí krásným vnitrozemím mezi činnými sopkami Sinabung a Sibayak.

Ano, Indonésie je návyková, teď už mi určitě dáte za pravdu. Na letišti se dlouze loučíme. Krásných 14 dní s nabytým programem, který by se bez dokonalého zajištění našimi kamarády nedal zvládnout, jsme si skutečně užili. Takže, kdy bude příště?